Naposledy jsme se rozloučili s Milanem Knížákem (86)

(7. 8. 2026) – Ve smuteční síni Krematoria v pražských Strašnicích proběhlo v pátek 7. srpna poslední rozloučení s Milanem Knížákem. Výtvarník, pedagog, hudebník a bývalý ředitel Národní galerie zemřel 26. července ve věku 86 let. Výraznou osobnost českého umění i občanské odvahy uctil na obřadu také Ústav pro studium totalitních režimů.

Milan Knížák patřil k nejvýraznějším představitelům českého poválečného umění. Již v 60. letech 20. století se prosadil na mezinárodní scéně jako člen hnutí Fluxus, jehož prostřednictvím posouval hranice výtvarného umění, performance i hudby. Jeho tvorba byla od počátku spojena s důrazem na svobodu uměleckého projevu, individualitu a odmítání konvencí. Po nástupu komunistické normalizace se stal jednou z osobností, které čelily permanentní perzekuci. „Komunistický režim jej pronásledoval právě proto, že odmítal přijmout hranice, které určoval státu podřízený kulturní život. Jeho životní příběh připomíná, že svoboda uměleckého projevu není samozřejmostí a že obrana kulturní i občanské svobody patří k základním hodnotám demokratické společnosti,“ řekl Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Kvůli svým uměleckým aktivitám a kontaktům se zahraničím byl Milan Knížák sledován Státní bezpečností, opakovaně vyslýchán a v roce 1974 také uvězněn. Komunistická moc mu dlouhodobě znemožňovala svobodně tvořit i veřejně vystupovat. Jeho životní příběh je tak zároveň svědectvím o tom, jak totalitní režim zasahoval nejen do politického, ale i kulturního života Československa.

„Komunistický režim jej pronásledoval právě proto, že odmítal přijmout hranice, které určoval státu podřízený kulturní život.“

Na poslední cestě Milana Knížáka vyprovázel také František Čuňas Stárek, bývalý disident a v současnosti badatel Ústavu pro studium totalitních režimů, který na něj vzpomněl takto: „Někdy v sedmdesátém roce jsme jako beatnická dvojice jezdili stopem po republice se Zdeňkem Vokatým, řečeným Londýn. Ten hrával s Knížákovou kapelou Aktuál, bouchal tam na plechovky a barely. A s Londýnem jsme byli na nějakém mejdanu, kde se nám zdálo, že tam mají hodně alkoholu, tak jsme jim ukradli jednu láhev rumu. A pak jsme jeli do Klíčova ke Knížákovi, který ale nebyl doma. Měli jsme hrozný hlad, tak jsme se rozhodli, že mu sníme králíka. Měl jen jednoho. A místo toho králíka jsme mu tam postavili tu flašku rumu. Králíka snědli a nic mu neřekli, jen čekali, jak bude reagovat. A Knížák to považoval doslova za mystický zážitek. ˏTy vole, králík se změnil v láhev rumu.ˊ Tak takový byl Knížák.“

Naposledy dal o sobě Milan Knížák výrazně vědět jen dva dny dozadu. Obvodní soud pro Prahu 10 uznal Knížákovu účast na soudní rehabilitaci za jeho vazební stíhání na přelomu let 1974 a 1975, které ale neskončilo trestním stíháním. Podle nálezu Ústavního soudu je v těchto případech zapotřebí zvolit výklad ve prospěch rehabilitace, aby ke staré křivdě nepřibyla nová. „Je to precedenční rozhodnutí a odkaz pana Milana Knížáka celé české justici a občanům České republiky,“ uvedl po verdiktu jeho advokát JUDr. Lubomír Müller. Jde o průlomové stanovisko, které ovlivní i další sporné pokusy o rehabilitace z dob komunistického režimu.