Po smrti Marie Živné mlčela celá vesnice. Báli se i mrtvé.

(11. 7. 2025) – Loni jsme připomínali 50. výročí úmrtí studentky Marie Živné, která za nevyjasněných okolností zemřela ve vězeňské cele bratislavského Justičního paláce. Patřila do skupiny „Principiální lidé“, která byla v tomtéž roce odsouzena podle tehdejšího paragrafu 98 – podvracení republiky. 18 mladých lidí, převážně studentů, dostalo nepodmíněné tresty odnětí svobody v rozsahu 1 roku až 4 let a 4 měsíců. Ti, kteří studovali na vysokých školách, byli z vysokých škol vyloučeni. Byla to skupina, která působila ještě před vznikem Charty 77. Mezi těmito studenty byl také jedenadvacetiletý Juraj Lajda, kterého jsme dnes požádali o rozhovor.

Příběh Marie a vlastně celé skupiny je spíše méně známý široké veřejnosti…

Bohužel tento příběh nějak zapadl do zapomenutí. Dá se pochopit, že v období komunistického režimu nebyl žádný zájem její příběh zveřejňovat, protože byla odsouzena za podvracení republiky podle tehdejších zákonů. Po pádu komunismu se situace nijak zásadně nezměnila a aktivity a protikomunistické zaměření skupiny Principiálních lidí nebyly náležitě zmapovány a zhodnoceny. Tato situace se postupně změnila až v posledních několika málo letech.

Vy sám jste však také součástí?

Ano. Marii jsem znal v době, kdy studovala na univerzitě v Brně. V té době jsem byl součástí skupiny Principiálních lidí, ke které se ona později taky připojila. Pro ni to byl rok 1972, já jsem poznal toto hnutí o rok dříve.

Jak a za jakých okolností jste se potkali?

Marie v té době studovala dějiny umění na univerzitě v Brně. Tam se seznámila s myšlenkami Principiálních lidí, které je inspirovali. V životě jsem se s ní setkal mnohokrát, většinou při příležitostech společných aktivit. Je mi líto, že Marie jako mladý člověk nemohla založit rodinu, mít děti a zažít lepší časy. Její osud jí to nedopřál.

Ovlivnila Vás, inspirovala? Stala se … vzorem?

Marie byla výjimečná osobnost. Měla čisté srdce, byla ke každému milá, umělecky nadaná a snad neměla ani žádné nepřátelé. Nejvíc mně ale upoutala její nezištnost, smysl pro spravedlnost a připravenost sloužit druhým a obětovat se. Každý na ní vzpomíná v tom nejlepším. Marie nese hrdě svůj příběh čisté oběti, jako čistá voda. O to větší byl šok, když v roce 1974 za nevyjasněných okolností zemřela ve vězeňské cele v bratislavském Justičním paláci, kde byla ve vyšetřovací vazbě.

Mariin pohřeb se odehrával pod dohledem StB. Proč se její odkazu bývalá vládní garnitura tolik obávala?

Pohřeb Marie Živné se konal asi týden po její úmrtí v městečku Svojanov, kde se narodila. Pohřbu se účastnilo přes 1200 lidí. Je paradoxní, že samotný Svojanov měl v té době snad 400 obyvatel. Její úmrtí znamenalo rozhořčení lidí ze širokého okolí, lidé nemohli uvěřit oficiální verzi její smrti. Tušili, že v pozadí je zvůle komunistického režimu, který se projevil tímto způsobem a připravil o život nevinnou studentku. Lidé ze širokého okolí svojí účastí chtěli demonstrovat v tichosti odpor vůči režimu a jeho praktikám.

Existují dobové fotografie?

Ano, existují a dosvědčují i účast příslušníků StB na pohřbu. Chtěli mít všechno pod kontrolou a lidi zastrašit. Účastníci pohřbu měli stísněný pocit, v přítomnosti tajných agentů se báli o její záhadném úmrtí mezi sebou hovořit. Toho se zřejmě StB nejvíce obávala, protože by vyšly najevo mnohé skutečnosti a zpochybnění oficiální verze jejího úmrtí.

Váš osobní názor? Znal jste Mariiny rodiče – byl jste s nimi v kontaktu.

V žádném případě se neztotožňuji s oficiální verzi její úmrtí. V roce 1990 jsem navštívil s jedním americkým profesorem rodiče Marie Živné na hradě Svojanov nedaleko Brna, odkud ona pocházela. Vzpomínám si, že její otec nám ukázal telegram z věznice, ve kterém byla lakonická zpráva: vaše dcera zemřela. Přijďte si pro její věci. Pro Mariiny rodiče to byl šok, ze kterého se nevzpamatovali do konce svého života. Těsně před pohřbem poslali cínovou rakev rodičům s příkazem, aby jí neotevírali. Oni neposlechli, a když jí otevřeli, viděli, Marie má utrápenou tvář a bíle, šedivé vlasy. Stopy po oběšení nebyly.

Ani archivy nevydávají svědectví?

Archivy jsou v podstatě prázdné. Dokumentace byla zřejmě včas zničena.

Jaká vůbec byla „celá ta doba“?

„Zvláštní“. Po Pražském jaru v roce 1968 lidé zažili trauma nenaplnění svých snů a vizí lepšího života. Pro mladé lidi to byla veliká frustrace, protože se jim neotevírala žádná světlá perspektiva budoucnosti. Lidé střední a starší generace, kteří již měli životní zkušenosti, hledali pro sebe nejlepší řešení této situace. Někteří se se s normalizací smířili a kolaborovali s režimem, další volili fyzickou emigraci, jiní nesouhlasili a vybrali si vnitřní emigraci v přesvědčení, že doba normalizace brzy pomine.

Jste věřící. Dávala vám pak víra sílu překonat útrapy bezmála čtyřletého věznění?

Ano. Byl to důležitý faktor. Musel jsem se obrnit pevnou vůli a jasnou myslí, a především nezapomínat na to, proč tam jsem. Když ztratíme smysl našeho utrpení, stává se život prázdným.

Je – podle vás – multilaterální svět – zmatený, v chaosu, zrychlený?

Ano. Svět se zrychluje, ale to neznamená ještě, že nevyhnutelně spěje k lepšímu.

Na principu předkládání zkreslených fakt jsou založeny totalitní systémy, mladí lidé představují význačnou (a leckdy bohužel i tvárnou) cílovou skupinu, ideální pro manipulaci. Váš názor? 

Nejlepším měřítkem je svědomí člověka. Měli bychom ověřovat věci. Svědomí člověka se nedá v konečném důsledku zmanipulovat. I když někdy svědomí se snažíme znásilnit a potlačit, znovu se ozve. Problémem dnešní společnosti je morální relativismus.

Směřují budoucí generace k robo – totalitě?

Co je totalita? Každý vynález se dá zneužít. Potřebujeme pevné zakotvení v podstatě života, mít kořeny, které budou odolné před manipulací.

Příběh Marie Živné a skupiny Principiálních lidí je připomínkou toho, že i v temných časech existovali lidé, kteří si stáli za svým svědomím a nebáli se říct „ne“. Možná o nich dnes ví jen málokdo, ale právě proto je důležité jejich osudy znovu otevírat a vyprávět – bez patosu, ale s respektem. Jak říká Juraj Lajda, bez vnitřního zakotvení jsme snadno ovlivnitelní. A přestože svět kolem nás se zrychluje a někdy zdá být chaotický, věci jako odvaha, slušnost a víra v pravdu mají stále svůj význam.

AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁ
FOTO: ARCHIV JURAJE LAJDY

PhDr. Juraj Lajda (*1950)

je slovenský politický vězeň, který byl v 70. letech 20. století perzekvován komunistickým režimem za své náboženské a ideové přesvědčení. Narodil se v Bratislavě a vyrůstal v luteránské rodině. V roce 1969 začal studovat anglistiku a germanistiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V roce 1973 byl zatčen v rámci akce StB „FAMILIA“ a následujícího roku odsouzen za údajné podvracení republiky na tři roky a dva měsíce nepodmíněně. Po propuštění dokončil studia v Brně, kde později působil jako pedagog a během sametové revoluce se zapojil do činnosti stávkového výboru. V současnosti se věnuje lektorské a vydavatelské činnosti.