KALENDÁRIUM: Výročí ve druhém červnovém týdnu

(5. 6. 2023) – Téměř každý den v roce přináší v české, potažmo československé historii řadu významných dat, která si díky těm, k nimž se vážou, zaslouží neustále připomínat. V týdnu 5. – 11. června si v roce 2023 připomínají kulatiny či půlkulatiny následující oběti nacistického a komunistického totalitního režimu.

Jiří Hájek ( ⃰ 6. 6. 1913)

komunistický politik a diplomat, signatář a mluvčí Charty 77

foto Wikipedia Commons – volné dílo

Profesor Jiří Hájek jako ministr zahraničních věcí protestoval v roce 1968 v Radě bezpečnosti OSN proti okupaci Československa. Toho stálo post jako prvního ministra v tehdejší vládě reformních komunistů. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a později patřil k předním představitelům protikomunistické opozice – stál u zrodu Charty 77, za což byl dlouhá léta perzekvován. Jiří Hájek se narodil 6. června 1913 v Krhanicích u Benešova. Absolvoval práva na Karlově univerzitě. Po okupaci Československa se účastnil ilegální práce v Národním hnutí pracující mládeže, v listopadu 1939 byl ale zatčen a až do konce války vězněn v Německu. Po válce se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a v letech 1946–48 ústředním tajemníkem Dělnické akademie. Působil také jako vedoucí činitel v prokomunistickém Svazu české mládeže a v prosovětském Mezinárodním svazu demokratické mládeže. V letech 1945–46 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za sociální demokracii, přičemž jejím členem se stal po tajné dohodě s ÚV KSČ až do sloučení s KSČ. Měl za úkol prosazovat těsnou spolupráci s komunisty. Od roku 1948 byl poslancem Národního shromáždění. Od června 1948 byl nepřetržitě členem ÚV KSČ až do roku 1969, kdy byl odvolán. Od roku 1950 byl prorektorem Vysoké školy politických a hospodářských věd, v roce 1954 se stal děkanem Fakulty mezinárodních vztahů UK. V říjnu 1954 přešel do služeb ministerstva zahraničí. V letech 1955-58 působil jako velvyslanec v Londýně, poté byl náměstkem ministra zahraničních věcí (1958–62) a stálým zástupcem v OSN (1962–65). V letech 1965–68 byl Jiří Hájek ministrem školství a kultury a na počátku „pražského jara“ se v dubnu 1968 stal ministrem zahraničí. V prosinci 1968 dostal výpověď z ministerstva zahraničí, v roce 1969 ho odvolali z ústředního výboru KSČ a v roce 1970 vyloučili z KSČ. Do roku 1972 pracoval v Historickém ústavu ČSAV, odkud ale musel odejít do důchodu. V roce 1977 se stal signatářem Charty 77, v roce 1988 spoluzakládal Čs. helsinský výbor. Po listopadu 1989 působil v letech 1990–92 jako poradce předsedy Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka. Jiří Hájek zemřel 22. října 1993 v Praze ve věku 80 let.

Zdeněk Rotrekl († 9. 6. 2013)

básník, spisovatel, publicista, literární historik, politický vězeň, disident

ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy: arch. č. V-2682 BN

Zdeněk Rotrekl se narodil se 1. října 1920 v Brně. Po maturitě byl totálně nasazen, po druhé světové válce zahájil studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Za svoji činnost ve svazu vysokoškolského studentstva byl v roce 1948 vyloučen ze studií a v dubnu 1949 zatčen. Ve vykonstruovaném procesu s vysokoškolskými funkcionáři (17. listopadu 1949!) mu prokurátor navrhl trest smrti, rozsudek nakonec zněl doživotí. Zdeněk Rotrekl strávil ve vězení nucenými pracemi 13 let (Bory, Leopoldov, Bytíz). Na amnestii je propuštěn až v roce 1962 s desetiletým podmínečným trestem – může pracovat jen v dělnických profesích. Občansky je rehabilitován v roce 1968, je mu umožněno dokončit studia filozofie, poté se stal až do roku 1969 redaktorem časopisu Obroda. Poté je režimem opět šikanován, působí v disidentském hnutí, podílí se na tvorbě samizdatu. Po listopadu 1989 se opět aktivně zapojuje do veřejného života. Byl zakládajícím členem Syndikátu českých novinářů, Obce moravskoslezských spisovatelů a Konfederace politických vězňů. „Rotreklův literární styl se s roky proměňoval až k silně experimentálním básním s prvky surrealismu, vizuální a permutační poezie. Ve své vrcholné poezii používal Rotrekl množství slovních novotvarů, inspiroval se rovněž improvizačními formami poezie beat generation, experimentoval s metrikou básní a na druhou stranu se odkazoval k barokním a biblickým tématům. Psal rovněž básně v próze. Častým motivem Rotreklových textů je zápas o svědomí jedince za dob totality a niterný, osobní vztah člověka k Bohu.“ (zdroj: Wikipedia). Zdeněk Rotrekl zemřel 9. června 2013 ve věku 92 let.

František Dvořák († 10. 6. 1943)

český regionální archeolog, účastník 2. odboje, popraven nacisty

foto Wikimedia Commons – volné dílo

František Dvořák se narodil 28. listopadu 1896 v Červených Pečkách. Profesí lékař byl velkým fandou do archeologie a ač archeolog-samouk, za své terénní výzkumy získal věhlas i v Evropě. V meziválečném období významně rozšířil archeologickou sbírku muzea v Kolíně asi o 40 000 kusů. V době okupace se zapojil do kolínské organizace Domácí odboj, známé také pod názvem Prstýnkáři. Poskytoval vhodné prostory v kolínském muzeu pro společné schůzky a jednání této ilegální organizace, kterých se aktivně účastnil. Před zatčením gestapem byl varován a stačil se ukrýt v tajné skrýši ve sklepě svého domu v Červených Pečkách, ale hlad a nedýchatelný vzduch jej přinutily po dvou dnech skrýš opustit. Do rukou gestapa padl 4. září 1941. Byl vězněn v Kolíně, Kutné Hoře, Terezíně, ve věznici Praha-Pankrác a poté v drážďanském vězení v Georg-Bähr-Strasse. Tam byl v lednu 1943 odsouzen k trestu smrti a 10. června 1943 v 18.22 tamtéž popraven. Za jeho statečnost mu byl 5. května 1947 prezidentem Edvardem Benešem udělen Československý válečný kříž 1939 za „zásluhy v boji za národní osvobození z nacistické okupace“. V obci Červené Pečky má František Dvořák dvě pamětní desky, v Kolíně je po něm pojmenováno muzeum Kolínska v pravěku.

Žabčický masakr (11. 6. 1983)

brutální zásah vůči „vlasatcům“ a rockovým fanouškům v komunistickém Československu

V sobotu 11. června 1983 se v prostředí brněnského parku v Pisárkách odehrál asi největší zásah vůči vlasaté mládeži a rockovým fanouškům v komunistickém Československu. Do lidového podvědomí se zapsal jako Žabčický masakr. V roce 1983 se měl v Žabčicích, vesnici vzdálené asi 30 km od moravské metropole, konat 2. ročník regionálního festivalu amatérské rockové hudby. Ten byl v rámci probíhající kampaně režimu proti nové vlně a punku zrušen, ale na poslední chvíli, takže do Brna už stačilo dojet několik set fanoušků. „Většina z nich neodjela domů, ale odebrala se do parku v Brně-Pisárkách, kde se nacházela vyhlášená zahradní restaurace Na Střelnici, v níž se často scházeli vlasatí ˏhašišáciˊ. V odpoledních hodinách se v jejím bezprostředním okolí nacházelo přes půl tisíce mladých dlouhovlasých lidí, zatímco další stovky se bavily v přilehlém parku. Nejednalo se pouze o účastníky nekonaného koncertu, ale i o diváky motoristického závodu,“ popisuje genezi žabčického masakru publikace Kniha v barvě krve historiků Ladislava Kudrny a Františka Stárka Čuňase z Ústavu pro studium totalitních režimů. Na shluk většího množství lidí, natož jakési závadové mládeže, byly orgány komunistické státní moci obzvlášť háklivé, proto na ně poslaly Pohotovostní motorizovanou jednotku složenou nejen z příslušníků Veřejné a Státní bezpečnosti, členů Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, ale i psů. „Před osmou hodinou večer přišel neskonale brutální a zbytečný zásah, který skončil krátce po 21. hodině. (…) Každý, kdo se ocitl v blízkosti zasahujících příslušníků, byl zbit obuškem, přičemž nechyběly kopance do břicha, zásahy slzným sprejem do obličeje a pokousání služebním psem. Zmlácené mladíky surově odtáhli za vlasy do přistavených služebních vozů,“ popisují historici průběh zásahu ve své knize. Kolem 35 lidí, aniž by vědělo proč, se ocitlo ve vazbě. A následoval vykonstruovaný proces, který svou absurdností a zoufale upocenou snahou prostě nějaké „vlasaté živly“ dostat za mříže, dává připomenout známější proces s hudebníky skupiny Plastic People. „Soud shledal zákrok Veřejné bezpečnosti zcela přiměřeným a oprávněným. Příslušníci řádně vykonali svou povinnost. Prokurátor upozornil, že již samo povalování se takového množství lidí po parku je nutné považovat za ohrožení veřejného pořádku. Použití obušku, slzného plynu a služebních psů bylo prý zcela namístě.“ Čtyři mladíci z parku šli nakonec sedět natvrdo, 18 dalších slyšelo podmínečné odsouzení a z nich vycházející „policejní šikan“ do budoucna. Události, k nimž došlo v Žabčicích, respektive v Pisárkách, se následně odrazily samozřejmě i na zvýšené represi vůči amatérské hudbě v obou moravských krajích.