KALENDÁRIUM: Výročí v prvním květnovém týdnu

(2. 5. 2023) – Pátý měsíc v roce přináší v české, potažmo československé historii řadu významných dat, která si díky těm, k nimž se vážou, zaslouží neustále připomínat. V prvním týdnu měsíce si v roce 2023 připomínají kulatiny či půlkulatiny následující oběti nacistického a komunistického totalitního režimu.

Oldřich Jambor na konci třicátých let minulého století (foto Internetová encyklopedie dějin Brna)

OLDŘICH JAMBOR ( ⃰ 3. 5. 1913)

Československý voják, účastník čs. zahraničního odboje, letec RAF, plukovník i.m. Oldřich Jambor se narodil v Brně-Tuřanech, přičemž o jeho profesní kariéře rozhodl rok 1935, kdy nastoupil základní vojenskou službu. Přihlásil se k letectvu, prodělal výcvik a rozhodl v armádě zůstat. Po okupaci země odešel v červnu 1939 do zahraničí a ve Francii vstoupil do Cizinecké legie, v jejíchž řadách odjel do Alžírska. Po vypuknutí války se vrátil do Francie a byl zařazen k československým jednotkám v Agde. V Toulouse prodělal výcvik bombardovacího pilota. Po porážce Francie se přes Alžírsko a Maroko dostal do Velké Británie. Byl přijat do RAF a po přeškolení na letouny typu Wellington byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti. Operačně začal létat v červenci 1941 jako 1. pilot (kapitán letounu) a do ledna 1942 absolvoval 34 operačních letů. Koncem května 1942 ho přidělili k 75. bombardovací novozélandské peruti, s ní se jako 2. pilot účastnil náletu 1000 bombardérů na Kolín nad Rýnem (operace Millenium). Jeho Wellington Mk.IA se složenou mezinárodní posádkou byl při zpáteční cestě 31. května 1942 napaden německým nočním stíhačem a sestřelen. Letoun se zřítil v Hessen-Alee u Klarenbeeku v Nizozemí, celá posádka až na jednoho zahynula. Oldřich Jambor je pohřben na hřbitově v nizozemském Ugchelenu-Heidehofu. Za svou statečnost byl ještě během života vyznamenám britskými i československými vyznamenáními (3x Čs. válečným křížem 1939, medailí Za chrabrost před nepřítelem), v roce 1991 je povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka.

JOSEF ZVĚŘINA ( ⃰ 3. 5. 1913)

Římskokatolický kněz, teolog, filozof, publicista, politický vězeň a disident. Josef Zvěřina se narodil v Stříteži u Třebíče. Po maturitě na pražském Arcibiskupském gymnáziu studoval filozofii a teologii v Římě a tam byl rovněž v roce 1937 vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti byl kaplanem v různých farnostech, nejdéle u sv. Mikuláše v Praze. V době okupace přednášel teologii na nově zřízeném pražském biskupském učilišti. Pro své postoje byl v roce 1942 na řadu měsíců internován v Zásmukách u Prahy. Po osvobození působil na znovuotevřené Teologické fakultě UK v Praze. V roce 1948 byl na UK promován doktorem teologie. Po únoru 1948 bylo jen otázkou času, kdy bude zatčen. Léta 1950–1952 strávil ještě při výkonu prezenční vojenské služby u jednotek PTP, ale 24. ledna 1952 ho už StB zatkla a byl souzen v rámci procesu se skupinou Bárta Josef a spol. Soud ho odsoudil pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k 22 letům těžkého žaláře, konfiskaci veškerého majetku a odnětí občanských práv po dobu 10 let. Prošel mnoha pracovními tábory i těžkými věznicemi, ale ve svých náboženských aktivitách neustával ani za mřížemi. Podmínečně ho propustili až 26. listopadu 1965. Poté zastával několik dělnických profesí, věnoval se psaní a „podzemní“ pastoraci. Na konci 60. let se začal opět aktivně zapojovat do veřejného i náboženského dění, ale brzy zažil vůči sobě další perzekuce. V roce 1974 mu byl odebrán i státní souhlas. Nadále však neúnavně organizoval neoficiální kroužky zájemců o teologii, přednášel, psal, vyučoval. Byl mezi prvními signatáři Charty 77, spoluzaložil samizdatové Teologické texty a byl blízkým spolupracovníkem kardinála Františka Tomáška. V těchto četných aktivitách vytrvával i přes neustávající „pozornost“ ze strany StB až do listopadu 1989. Josef Zvěřina zemřel náhle 18. srpna 1990 při koupání v moři v Itálii. V prosinci 1990 byl plně rehabilitován, v roce 1991 jej prezident republiky dekoroval in memoriam Řádem T. G. Masaryka.

Josef Zvěřina na vazební fotografii v roce 1952 (foto ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy: arch. č. V-691 MV)

Velitel eskadry stíhacího velitelství RAF Douglas Bader, velící 242. kanadské skvadře, s majorem Alexandrem „Sašou“ Hessem, velitelem 310. československé perutě v Duxfordu v září 1940 (foto Wikipedia – volné dílo)

ALEXANDER HESS ( ⃰ 4. 5. 1898)

Československý voják, letec RAF, generálmajor in memoriam. Alexander Hess se narodil v Králově Dvoře v roce 1898 inženýrovi tamních železáren. V roce 1916 hned po maturitě byl odveden do rakousko-uherské armády. Jako velitel čety prošel ruskou a italskou frontou, utrpěl několik zranění, nicméně po skončení války se přihlásil k činné službě v československé armádě. V květnu 1920 se zapsal k letectvu, absolvoval kurz leteckých pozorovatelů i výcvik pro piloty stíhacích letounů. Do okupace prošel několika velitelskými posty, dosáhl hodnosti majora, proslavil se rovněž v oblasti sportovního letectví, a dokonce ztvárnil hlavního roli v čs. leteckém snímku Slavia L-BROX aneb Románek letců. Po okupaci byl nucen rozpustit svou jednotku a zapojil se do odboje. V lednu 1940 unikl z protektorátu do Francie a aktivně se zde zapojil do bojů o její obranu. Po porážce se v červnu 1940 se svou jednotkou přesunul do Velké Británie – právě tato skupina se stala základem pro vznik 310. československé peruti RAF, jejímž prvním velitelem se také stal. Alexander Hess se v čele této jednotky účastnil bitvy o Británii, za své zásluhy a iniciativu v boji byl dekorován Čs. válečným křížem a poté i britským Záslužným leteckým křížem. Následně prošel několika spíše diplomatickými posty (byl čs. leteckým atašé ve Washingtonu, posléze v Ottawě). V roce 1945 dosáhl hodnosti plukovníka letectva. Po návratu do Československa působil nejdřív na Ministerstvu národní obrany a poté jako velitel letectva Vojenské oblasti 2 v Českých Budějovicích. Po únorovém převratu v roce 1948 byl poslán do výslužby, následně odešel podruhé do exilu. Stal se členem Rady svobodného Československa a pracoval jako technický poradce u leteckých společností a letišť až do roku 1965, kdy odešel do důchodu. Zemřel 10. srpna 1981 v americkém Brooksvillu na Floridě ve věku 83 let. Po roce 1989 byl Alexander Hess v Československu posmrtně rehabilitován a in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora. V roce 2021 mu byl in memoriam propůjčen Řád Bílého lva vojenské skupiny I. třídy.

KRISTINA VLACHOVÁ (* 4. 5. 1943)

Scénáristka, režisérka dokumentů, která svým dílem pomohla uchovat zkušenosti politických vězňů z 50. let. Kristina Vlachová, vlastním jménem Jana Slánská, se narodila v roce 1943 v Praze. Studovala na katedře rozhlasu, filmu a televize na ČVUT v Praze a filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako scenáristka hraných filmů ve Filmovém studiu Barrandov, podílela se například na scénáři filmu Věry Chytilové Hra o jablko. V roce 1977 odmítla podepsat Antichartu a bylo jí znemožněno věnovat se své profesi. V nakladatelství, kde později našla zaměstnání v redakci omalovánek a vystřihovánek pro děti, zadávala práci autorům z prostředí Charty 77, kteří psali pod krycími jmény. Po vyhazovu z nakladatelství pracovala na různých místech, v roce 1989 jako vrátná na koleji Přírodovědecké fakulty UK, kde s některými studenty pořádala neoficiální filmové semináře. Po sametové revoluci se vrátila ke své profesi a začala točit dokumenty jako například Jáchymovská stigmata o vězních komunistického režimu či dokumenty o Heliodoru Píkovi. Působila také jako nezávislá investigativní novinářka, v polovině 90. let byla členkou Rady Českého rozhlasu a spolupracovnicí Rádia Svobodná Evropa. Díky filmům Kristiny Vlachové se podařilo uchovat a zpřítomnit zkušenosti politických vězňů z 50. let. Její filmy utvářely názor generace lidí, kteří se tématu začali věnovat ve svobodných poměrech po roce 1989. V roce 2018 získala od Ústavu pro studium totalitních režimů cenu Václava Bendy za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin převzali. Kristina Vlachová slaví v plné svěžesti 80. narozeniny, k jubileu gratulujeme a přejeme mnoho sil, elánu a zdraví do dalších let.

Kristina Vlachová získala v roce 2013 cenu ÚSTR za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin (reprofoto z videozáznamu Přemysla Fialky)

JAROSLAV PLZÁK († 5. 5. 1953)

Vojenský zběh, vrah, ale i oběť politického procesu. Dne 5. května 1953 byl ve věznici Praha-Pankrác popraven vojín Jaroslav Plzák. V nerozvážnosti se dopustil neomluvitelného činu, přesto v jeho tragickém příběhu hraje nepodstatnou roli také Státní bezpečnost. Narodil se v roce 1926 ve Smečně, živil se jako účetní úředník, krátce byl také členem KSČ. V roce 1952 měl nastoupit povinnou základní vojenskou službu, na vojnu se mu ale nechtělo, dokonce kvůli podstoupil léčení, ale nakonec byl odveden a narukoval k útvaru v Mariánských Lázních. Zde se setkal se stejně smýšlejícími mladíky, s nimiž se i rozhodl z vojny zběhnout a emigrovat do Německa. Definitivní rozhodnutí padlo poté, co ještě jednou absolvoval lékařské vyšetření, které potvrdilo, že je způsobilý vojenské služby. Tady pak začíná celý tragický příběh. Pro začátek života v emigraci si Plzák rozhodl opatřit prostředky přepadením zlatnictví. Akce se ale zvrtla a než byl dopaden, na útěku jednu osobu zastřelil. Až potud se jednalo o čistě kriminální případ, spojený se zběhnutím z vojny. Pod taktovkou vyšetřovatelů Státní bezpečnosti ale kauza dostala obrysy rozsáhlého protistátního spiknutí, řízeného ze zahraničního zpravodajského centra. Na základě výslechů vyšetřovatelů Plzák „přiznal“, že založil protistátní skupinu, dokonce i politickou stranu, s cílem svrhnout lidově demokratický režim. Spolu s Plzákem tuto vykonstruovanou skupinu tvořili nakonec všichni, kteří s ním o jeho emigraci hovořili, či mu po zběhnutí z vojny pomohli. Před pražský soud tak bylo 8. října 1952 postaveno celkem osm lidí. Plzákovi soud kladl za vinu hlavně kontakt se zahraničním agentem, snahu škodit co nejvíce lidově demokratickému zřízení a plán se později vrátit do republiky jako vycvičený americký agent. Ostatní obvinění byli souzeni za spoluvinu a protistátní spolčení, vojáci i za zběhnutí, k němuž nakonec nedošlo. Plzák dostal trest nejvyšší, ostatní byli odsouzeni k trestům odnětí svobody. Jaroslav Plzák by i tak byl jistě za svůj čin potrestán stejným způsobem, strašný je však nezaviněný osud jeho přátel, kteří skončili za mřížemi i na dlouhá léta na základě vykonstruovaného procesu.

Jaroslav Plzák na vazební fotografii po zatčení v roce 1952 (foto ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy: arch. č. V-2265 MV)

Připravil MARTIN VACEK