Empasize! Petschkův palác potřebuje empatii, říkají studenti


Petschkův palác se nachází na nároží pražských ulic Politických vězňů a Washingtonovy

(8. 12. 2023) – Jak zacházet s budovami s problematickou minulosti? Jak se vypořádat s historickou zátěží na místech konkrétních činů a událostí? Můžeme v klidu pracovat tam, kde byli lidé mučeni a vraždění? Lze takové objekty „uzdravit“? A pokud ano, jakou formou?

I takové otázky si v rámci workshopu „Budovy s bolestnou minulostí, a jak s nimi nakládat?“ pokládali studenti z celé Evropy, kteří na přelomu září a října přijeli na summit Eustory “Dialogues to Remember” do Prahy. Středem pozornosti workshopu, vedeného architektkou Andreou Seelich (ÚSTR), byl Petschkův palác v ulici Politických vězňů, jenž se během druhé světové války stal sídlem nacistické tajné policie, Gestapa.

Nejen o symbolice fasády

Studenti, kteří se na workshop začali připravovat už měsíc před příjezdem do Prahy, už první večer po příjezdu dostali základní informace o širším kontextu Petschkova paláce a jeho původní a současné funkci.

Následující den mladí badatelé začali ranní procházkou po centru Prahy, během níž se od vedoucí workshopu Seelich dozvěděli o meziválečné architektuře ve městě. Před budovou Petschkova paláce se k výkladu připojil Martin Šmok, znalec historie rozvětvené rodiny Petschků, jenž  společně se Seelich popsal dějinné události a souvislosti předcházející převzetí objektu nacisty.


Studenti před Petschkovým palácem v Praze poslouchají výklad Martina Šmoka

Studenti se tak dozvěděli o hospodářských a společenských aktivitách vlivné rodiny v předválečném Československu, ale také o samotné budově Petschkova paláce, který se sice navenek prezentuje historizujícím stylem, ale svým provozem a technickými vymoženostmi byl naopak ve své době moderním unikátem. Záměrně historizující fasáda měla navenek symbolizovat jistotu, stabilitu a tradici nového bankovního domu, jenž rodina vybudovala s architektem Maxem Spielmannem.

Mluvilo se také o tom, jak se palác na konci třicátých let dostal do rukou státu, o útěku rodiny Petschků před nacisty, a také důvodech, proč si vedení nacistické tajné policie vybralo právě tuto budovu jako své hlavní sídlo v Praze, a jak si ji upravilo pro své potřeby.

Studenti i lektoři posléze vstoupili do stálé expozice v suterénu paláce, v němž se nyní nachází jedno ze sídel Ministerstva průmyslu a obchodu. Samotný Památník Pečkárna pak provozuje Svaz bojovníků za svobodu (SBZS).

Místo empatie „holocaust porn“

V moderních památnících jde v první řadě o uctění obětí, vysvětlení sociálních a historických souvislostí, a poznání. Návštěvník tak získá nejen vědomosti, ale může se díky empatii vcítit do dějin. Takový přístup však v Památníku Pečkárna studenti nezažili.

Historickou expozicí v místech, kde Gestapo vyslýchalo a mučilo kolem 30 000 osob, je doprovázel průvodce ze SBZS, který jakousi hůlkou střídavě ukazoval na mapy a fotografie, diktoval návštěvníkům, kde smějí stát, a kam si mají v jakých rozestupech sednout. Návštěvníci se dozvěděli, že se nemá říkat Sudety, ale Sudetsko, že Židé nebyli v odboji a že v Petschkově paláci uklízely Židovky z Terezína, a další „alternativní fakta“. Naopak o tom, že po válce byly na dvoře nalezeny zakopané ostatky osob, které mučení nepřežily, se při prohlídce nemluvilo.



Vedoucí workshopu Andrea Seelich (v bílém) s průvodcem ze Svazu bojovníků za svobodu (v modrém) a studenti během návštěvy Památníku Pečkárna.

„Místy zavádějící a omezený výklad mezinárodní publikum znalé historie docela vyděsil,“ okomentovala prohlídku památníku Andrea Seelich, která studenty společně s Martinem Šmokem doprovázela.

O úrovni empatie expozice podle Seelich vypovídají také fotografie v památníku, které příslušníky Gestapa i členy armádního odboje zásadně portrétují v uniformách, zatímco Židé jsou zde zobrazováni jako hromady nahých mrtvol. Účastníci workshopu tento přístup později popsali nechvalně známým pojmem „holocaust porn“. „Dehumanizace obětí a snaha šokovat návštěvníka je zastaralý přístup, od kterého se v moderním pojetí památníků již dávno odpustilo,“ dodala odbornice na architekturu, kriminologii a penologii Andrea Seelich.

O podivném způsobu vedení prohlídky vypovídá také bizarní situace, kdy průvodce zavedl studenty před cely, kde vězni čekali na své výslechy, či transporty do koncentráků, nebo se po brutálním mučení snažili neztratit vědomí. Zde hostům nabídl, že je do cely postupně nechá zavřít, aby si vyzkoušeli, jaké to bylo. Překvapení studenti ale tuto nabídku odmítli a v cele nakonec skončil jen Martin Šmok. Ten po celou dobu návštěvy výklad průvodce tlumočil do angličtiny a současně v poznámkách uváděl nepřesnosti na pravou míru a doplňoval důležité souvislosti.


V těchto celách trpěli čeští vlastenci. Vpravo se snaží průvodce památníkem přesvědčit studenty, aby si je vyzkoušeli.

Trpěliví účastníci workshopu (ve věkovém rozpětí od 17 do 24 let) Petschkův palác opustili zhruba po třech hodinách. Odpoledne následovala příjemně živá a názorná přednáška Tomáše Malínka (ÚSTR), která popisovala osudy budovy od roku 1945 dodnes. Tím se účastníci ještě ten den navrátili do současnosti, a večerní procházka městem pomohla vstřebat silný dopolední zážitek.

Empasize

Další den mladí badatelé analyzovali nejen Petschkův palác, ale hlavně expozici v Památníku Pečkárna.

Studenti hodnotili expozici jako celkově nevyváženou, postrádali popisky v jiném jazyce než českém, kritizovali grafickou úpravu a prezentaci dokumentů pomocí červené lepící pásky, dále se jim nelíbily jakési kovové konstrukce, připomínající ostnatý drát, a zejména ve výkladu postrádali informace o historii objektu či rodině Petschků. Během diskuze také zazněla kritika průvodcova výkladu, včetně osobního útoku na návštěvníky z Německa, která se nesla v jeho slovech: „Nikde na světě takový památník není, žádná paměťová instituce v celém Německu neexistuje, vy Němci o tom nic nevíte.“

 
Závěrečná diskuze v prostorách nechvalně známého „biografu“, kde vězni Gestapa čekali na výslechy

Gruzínský účastník například poznamenal: „Byl to tak hrůzný zážitek, že jediné, co na to teď pomohlo, je náš mezinárodní dialog. Díky za něj.“

Poslední den workshopu studenti zpracovali parametry, podle kterých by se mělo k místům s problematickou minulostí přistupovat, a snažili se přijít na to, kdo by v takové budově mohl sídlit. Nakonec se shodli na tom, že nejvhodnější by byla taková instituce, která se zabývá historií, či obdobím „problematických událostí“. Mohla by totiž adekvátně provozovat památník, a otevřít jej i v širším kontextu výstav, přednášek a konferencí veřejnosti. Tím by mohlo dojít k jakémusi ozdravení budovy.

V závěrečné debatě studenti hledali odpověď na to, zda nebyl nějaký aspekt opomenut. Zazněl zde také pojem „empasize“ (angl. empathy – empatie a size – velikost, rozměr, míra), což je míra empatie, se kterou člověk, instituce či skupina přistupuje k objektům s problematickou minulostí. Jako je právě Petschkův palác v Praze. Účastníci workshopu také vyslovili zájem pokračovat ve studiu dalších historických událostí ve spojení s architekturou. Podle vedoucí workshopu Andrey Seelich se právě takový projekt připravuje.

O Eustory

Soutěž Eustory má svou tradici v České republice již od roku 2001. Pořádá ji nevládní organizace PANT. Eustory je rozdělena na státní, zcela samostatné soutěže, jejichž úspěšní absolventi se poté setkávají na mezinárodních summitech, kde probíhají workshopy na různá historická témata, a studenti tak mají možnost mezinárodního dialogu nad historickými událostmi. V současnosti se projektu účastní již 28 států, mezi jinými např. Španělsko, Švýcarsko, Německo, Finsko, Gruzie, Rusko a Izrael.

Vítězem letošního XIV. ročníku českého kola Eustory byl v září vyhlášen Vojtěch Klůc ze Střední průmyslové školy Ostrov s prací Služební číslo 788368: příběh sudetského Němce v britském královském letectvu RAF.

Celoevropský summit vítězů Eustory za rok 2023 se konal v Praze od 28. 9. do 2. 10. 2023 a zúčastnila se ho více než stovka studentů z celé Evropy. Témata letošních workshopů byla:

  1. Narativ o Evropě: Příběhy náležitosti a identity
  2. Mapa budoucnosti – Jaká bude Evropa zítra?
  3. Sledování míst: Budovy s bolestnou minulostí a jak s nimi nakládat (Petschkův palác)
  4. Zkušenosti s eCommemoration: Virtuální setkání s minulostí
  5. Budování mostů: Od konfliktu ke spolupráci
  6. Historie formou blogu: Žurnalistika vytvořená vámi

Nový termín národní soutěže bude vyhlášen na přelomu roku 2023/2024. Téma zůstává Malé a velké dějiny 20. století, aby studenti měli možnost psát a vytvářet příběhy o osobnostech, místech, a událostech v kontextu velkých dějin. Základem všech prací musí být samozřejmě kladné studium faktů a pramenů. Výstupy mohou být prezentovány formou podcastu, videa, komiksu, průvodců a výstav. I přes tyto možnosti však převládají mezi pracemi stále odborné studie. Více informací najdete na webových stránkách Eustory.

Připravili JAKUB ŠAFRÁNEK a ANDREA SEELICH