Členové Rady Ústavu

MUDr. Naděžda Kavalírová (nar. 1923)

MUDr. Naděžda Kavalírová Z politických důvodů byla po únoru 1948 vyloučena ze všech vysokých škol v ČSR. Poté pracovala jako zdravotní sestra, pro kterou má kvalifikaci (absolventka Masarykovy vyšší školy zdravotní a sociální péče). V roce 1956 byla zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu k pěti letům odnětí svobody. Z vězení byla podmínečně propuštěna v roce 1959. Sedm let pracovala v dělnických profesích (zaučená soustružnice). Po jaru 1968 a vyhraném konkurzu na nově se tvořící Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR nastoupila na tento úřad na podzim 1968, kde pracovala až do odchodu do starobního důchodu v roce 1984, po celou dobu v sociální oblasti jako odborná řadová pracovnice. Poté nastoupila na výpomoc na právní odbor SÚDZ–ÚDZ, dnešní ČSSZ, odkud přešla na jaře 1991 na odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR, kde působila do konce roku 1994. Od roku 1990 se angažuje v Konfederaci politických vězňů ČR, působila nejdříve jako místopředsedkyně a od roku 2003 jako předsedkyně této organizace.

Mgr. Patrik Benda (nar. 1974)

Mgr. Patrik Benda Vystudoval bohemistiku na Filosofické fakultě UK v Praze. V letech 1997 až 2003 pracoval v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, nejprve jako editor, později dokumentarista. K vydání připravil dvě trojsvazkové edice dokumentů mapujících činnost StB na sklonku 80. let, samostatnou prací byl Přehled svazků a spisů vnitřního zpravodajství centrály Státní bezpečnosti v roce 1989 (ÚDV, Praha 2003). V současné době je poradcem místopředsedy Senátu Jiřího Lišky. Je synem disidenta a politika Václava Bendy.

Čestmír Čejka (nar. 1928)

Čestmír Čejka Člen předsednictva Konfederace politických vězňů ČR. V padesátých letech byl odsouzen v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou. Celkem strávil v komunistických věznicích dvanáct a půl roku. Po roce 1989 byl mimo jiné náměstkem pražského primátora (1990-1991) a náměstkem ministra kontroly ČSFR (1991–1992). Byl také členem prezídia Fondu národního majetku.

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (nar. 1964)

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D. Politolog a historik, rektor Masarykovy univerzity (od r. 2004), profesor politologie a vedoucí Institutu pro srovnávací politologický výzkum na Fakultě sociálních studií MU.
Během studia historie a češtiny na brněnské univerzitě (1983–1988) se zapojil do nezávislých aktivit, mj. spoluzaložil a redigoval samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88. Zakládal obor politologie na Masarykově univerzitě, byl vedoucím Katedry politologie (1993–2002), Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií (2002–2004), ředitelem Mezinárodního politologického ústavu MU (1996–2002) a děkanem Fakulty sociálních studií (2004).
Specializuje se na srovnávací politologii, evropskou politiku a na výzkum politické dimenze náboženství. Je autorem 12 monografií a více než 150 odborných studií publikovaných v řadě zemí.

Doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. (nar. 1976)

PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. Vystudoval historii a slovakistiku na FF UK v Praze. V letech 1999–2001 pracoval v Městském muzeu a galerii v Dačicích. V letech 2001–2002 na Ministerstvu kultury ČR, Odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií. Od roku 2002 působil v Národním muzeu, od roku 2003 jako náměstek generálního ředitele pro výstavní a sbírkotvornou činnost. V roce 2006 se stal děkanem FF UK v Praze, od roku 2001 vyučuje tamtéž na Ústavu slavistických a východoevropských studií a od roku 2008 také na Ústavu českých dějin. Oblastí jeho odborného zájmu jsou česko-slovenské vztahy před rokem 1918, dějiny Vysočiny a dějiny Československa v 50. letech 20. století. Mezi jeho publikační výstupy patří např. tituly „Češi a Slováci 1882–1914“, Židé na Dačicku a Slavonicku 1670–1948“ či „Slavonické dvacáté století 1900–1960“.

Jan Zahradníček (nar. 1948)

Jan Zahradníček Vyučil se strojním zámečníkem a vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Brně. Pracoval v různých dělnických profesích a později i v technickém zařazení. V červnu roku 1990 byl v prvních svobodných volbách zvolen poslancem České národní rady. Svůj poslanecký mandát obhájil i v  roce 1992. Pracoval ve Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví až do skončení mandátu v r. 1996. Toho roku na podzim byl zvolen senátorem Senátu Parlamentu ČR a rovněž šest let byl členem Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a současně i místopředsedou Mandátového a imunitního výboru.
Jeho otec byl český básník a spisovatel, který byl po roce 1948 za svá přesvědčení pronásledován a v roce 1952 odsouzen ke 13. rokům vězení. Rodina byla perzekuována a z Brna násilně vystěhována. Zabývá se literární pozůstalostí svého otce, třetím odbojem a osudem politických vězňů.

Petruška Šustrová (nar. 1947)

Petruška Šustrová Z politických důvodů nedokončila studium na Filozofické fakultě UK. V roce 1969 byla zatčena a poté odsouzena k dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v Hnutí revoluční mládeže. V roce 1976 podepsala Prohlášení Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra a spolupracovala na přípravě lustračního zákona. Působí jako publicistka a překladatelka z angličtiny a polštiny.

Ing. Ivan Dejmal (1946 – 2008)

Ing. Ivan Dejmal Po ukončení základní školy se vyučil zahradníkem. V roce 1965 složil maturitní zkoušku na střední zahradnické škole. V letech 1965–1970 studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, odkud byl vyloučen po zatčení za činnost ve studentském hnutí.
Po čtyřletém vězení za podvracení republiky (1970–1972 a 1974–1976) až do konce roku 1989 pracoval v různých dělnických povoláních (závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení). Mezi lety 1970 a 1990 se aktivně zapojil do politické práce v opozici a v ekologickém hnutí: v roce 1976 se účastnil vzniku Charty 77, posléze byl vedoucím její ekologické komise. Od roku 1987 vydával a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení první nezávislé ekologické organizace – Ekologické společnosti, která na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací – Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 byl vedoucím ekologické sekce programové komise Občanského fóra.
V únoru 1990 nastoupil na ministerstvo životního prostředí. V tomtéž roce byl rehabilitován a dokončil studia na VŠZ v Praze. V únoru 1991 byl jmenován ministrem životního prostředí České republiky a tuto funkci vykonával až do července 1992. Do roku 1994 pracoval v Českém ekologickém ústavu jako vedoucí sekce strategických studií. V roce 1993 založil a po tři roky vedl Spolek pro obnovu venkova. V letech 1994 až 1995 byl ředitelem Českého ústavu ochrany přírody. Od roku 1995 působil jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby. Po krátké prudké nemoci zemřel 6. února 2008.