Politická transformace

Po pádu komunistických režimů v zemích stření a východní Evropy vyvstala nutnost důsledněji se zabývat procesem demokratizace, tedy přechodem od autoritativního a totalitního způsobu vládnutí směrem k demokracii.

Země, které prošly transformačním procesem, se přitom dodnes potýkají s řadou analogických problémů. Zdědily mimo jiné nedemokratické právní řády, samotná státní správa byla velmi často obsazená lidmi, kteří byli spjati se starým režimem, a tudíž z pochopitelných důvodů nebyli vždy nakloněni kýženým změnám.

Tento fakt se projevil mimo jiné i v určité strnulosti moci soudní, a to vzhledem k možnostem důsledného potrestání zločinů a křivd z naší komunistické minulosti. Všechny transformující se země tak řeší a řešily prvořadý úkol, který souvisí s vytvořením fungujícího demokratického řádu a jeho zajištěním před možným návratem minulého režimu. Musely si poradit s problémy, které se z hlediska obecných možností mohou jevit následujícím způsobem.

Pokud pomineme problematiku ekonomické transformace, nabízí se v oblasti vyrovnání se s prožitou totalitou v podstatě dvě možnosti.

Jednak udělat za minulostí tlustou čáru a postavit se k původcům minulého zla velkoryse, kdy ovšem může dojít k relativizaci základních demokratických principů. Tímto dochází ke smazávání rozdílů mezi spravedlností a nespravedlností, právem a bezprávím, demokracií a totalitou. V neposlední řadě taktéž riskujeme nepříznivé dopady na mravní a právní společenské vědomí.

Druhá cesta vede přes jednoznačné distancování se od hodnotové orientace komunistického režimu, se kterou musí jít ruku v ruce konkrétní legislativní kroky, které se týkají vyrovnání s minulosti (restituce, rehabilitace, lustrace). Další neméně závažná otázka se týká uplatňování transformačních kroků z hlediska jejich formálního dopadu, jak ukazují příklady některých neliberálních demokracií, nebo snaha po důsledném budování a rozvoji tzv. občanské společnosti, např. ve smyslu vzdělávání učitelů, soudců, pracovníků státní správy, apod.

  1. K. Jaspers, Otázka viny
  2. Vojtěch Cepl, Mark Gillis, Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě
  3. Max Weber, Etika a politika

1. K. Jaspers, Otázka viny

Mezioborové přesahy: ZSV – D

Zdroj: Karl Jaspers, Otázka viny: příspěvek k německé otázce (Academia 2006)

Společenské souvislosti:

Karl Jaspers byl (1883 – 1969) byl německým filosofem existencionálního směru, osobností, která byla v mnoha ohledech skutečně výjimečná. Nebyl totiž planým intelektuálem, který by se snad domníval, že filosof musí dostát „větších nároků“ jen skrze svoji odbornost, ale musí prokázat svoji integritu taktéž v osobním životě v návaznosti na svoji odpovědnost společenskou a politickou. Důkazem tohoto konstatování může být právě Jaspersův postoj k problematice vypořádání se s nacistickou minulostí německého národa.

Jaspersův text pojednává o otázce viny, která byla v německé společnosti diskutována po II. sv. válce. Ve svém díle „Otázka viny“ tento pojem analyzuje, aplikuje na konkrétní historickou situaci, snaží se najít východiska. Jaspersovi nejde „pouze“ o morální odsouzení, hledá komplexní pojetí, které by bylo možno obecně tematizovat. S analogickými problémy se v rámci tzv. politické transformace po roce 1989 potýkala i naše země.

Text č. 1:

Podle K. Jasperse je nutno rozlišovat čtyři pojmy viny:

1. Kriminální vina: Zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují jednoznačně zákony. Instancí je soud, který ve formálním postupu spolehlivě zjistí skutkovou podstatu a aplikuje na ni zákony.

2. Politická vina: Spočívá v činech státníků a příslušnosti k určitému státu, v jejímž důsledku musím nést následky činů tohoto státu, jehož moci jsem podřízen a jehož řád umožňuje můj život. Všichni občané společně odpovídají za to jakou mají vládu. Instancí je moc a vůle vítězova, ve vnitřní politice stejně jako v zahraniční. Rozhoduje úspěch. Zmírnění vůle a násilí dochází díky politické chytrosti, která počítá s dalšími důsledky, a díky uznávání norem, které platí pod názvem přirozeného a mezinárodního práva.

3. Morální vina: Za činy, kterých se přece vždycky dopouštím jako určitý jedinec jsem zodpovědný morálně, a to za všechny své činy, i za politické a vojenské činy, které vykonávám. Nikdy prostě neplatí „Rozkaz je rozkaz“. Stejně jako zločin zůstává zločinem, i když je vykonán na rozkaz, zůstává každý čin podřízen také morálním kritériím. Instancí je vlastní svědomí a komunikace s přítelem a bližním, s milujícím člověkem, který má živý zájem o mou duši.

4. Metafyzická vina: Existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zbránil, jsem spoluvinném. Jestliže jsem nenasadil svůj život, abych zabránil zavraždění druhých, ale jen přihlížel, cítím se vinen způsobem, který nelze právně, politicky a morálně přiměřeně postihnout. To, že ještě žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mě jako nesmazatelná vina. (str. 25 – 26)

Aktivita:
  1. Jaké druhy viny Karel Jaspers rozlišuje?
  2. Jak možno definovat jednotlivé způsoby provinění, a kdo posoudí tuto vinu?
  3. Proč se podle Jasperse lidská existence nedá zachytit empiricky, ale vyjevuje skrze tzv. mezní situace, kdy člověk hledá složitá životní východiska, např. v utrpení, smrti, v pocitech viny?
  4. Pokuste se na jednotlivých historických příkladech z našich moderních dějin vystihnout situace, kdy je možno hovořit o politickém zavinění, či konkrétní morální vině aktérů poltických rozhodnutí.
Možné odpovědi:
  1. Kriminální vina se týká jednoznačného porušení právní normy (zákona).
    Politická vina souvisí se zodpovědností konkrétních činovníků státu (politiků), kteří musí nést plnou zodpovědnost za své rozhodování, které bezprostředně ovlivňuje stav celé společnosti.
    Morální vina se vždy týká konání nějakého konkrétního jedince, který je neustále konfrontován se svým vlastním svědomím, bez ohledu na to, zdali koná v nějakém vyšším (státním) zájmu.
    Metafyzická vina má určitý abstraktní nádech, kdy se předpokládá, že ve společnosti může existovat jakási heteronomní (všeobecná, byť ne formální) morálka podle které je možno jednat. Předjímá se zde jakási solidarita mezi lidmi (ve společnosti).
     
  2. Kriminální vina souvisí s jednoznačným a prokazatelným porušením zákona, kde hlavním arbitrem je soudní instituce, která na základě výkladu konkrétní právní normy určí míru zavinění. Jestliže je tedy naplněna skutková podstata trestného činu, musí konat soud. Tento způsob vykonání spravedlnosti ovšem předpokládá pevný právní rámec a vysokou míru vymahatelnosti práva v daném státě. Zde je možno bezprostředně poukázat na zneužívání právního řádu v totalitním státě.
    Posouzení politické viny je nesmírně komplikované, protože osoby, jež jsou souzeny v lepším případě vládly na základě mandátu, který jim byl svěřen vůlí lidu. Všichni občané tedy do značné míry spoluzodpovídají za to, jakou mají vádu. Tento fakt ale v žádném případě nesnímá zodpovědnost z politika, který jedná protizákonně, a to hlavně proto, že se sám zprostředkovaně na tvorbě tohoto zákona podílel. Pokud má být konkrétní politické provinění reflektováno, či přímo potrestáno, musí být minimálně osobou politika přiznáno. V ideálním případě tedy musí existovat zpětná vazba mezi lidmi a politickou reprezentací, která svědčí o vyspělé politické kultuře daného státu.
    Pokud se morální vina týká pouze a jenom jednotlivce, je člověk zodpovědný za veškeré své jednání a konání. Z tohoto úhlu pohledu není možné spoléhat na formální odsouzení a přenechávat rozhodnutí na soudní instanci. Tento způsob uvažování předpokládá, že člověk důsledně přemýšlí o svých vlastních činech a dokáže se s nimi do značné míry ztotožnit. Hlavní instancí je vlastní svědomí jedince.
    Metafyzická vina je spíše hypotetická, je to ten způsob uvažování, který je většinové společnosti často velmi vzdálen. Metafyzickou vinu není možno přesně definovat. Je možné o ní uvažovat spíše filosoficky, kdy předpokládáme např. to, že naše duše je od přirozenosti dobrá, a to je její základní vlastnost. Jaspers zde uvažuje o jakési podmínce, hypotetické možnosti: mohl jsem udělat to, či ono, ale neudělal jsem to. Je zřejmé, že tento způsob hypotetického provinění si jsou schopni připustit pouze lidé senzitivní, kteří mají nastavena nesmírně vysoko svá morální kritéria.
     
  3. Tato odpověď vyplývá spíše z kontextu celého Jaspersova pojetí otázky viny. Není nezbytně nutná, je brána jako doplněk. Autor ve své podstatě tvrdí, že ne každý člověk je nutnou existencí, tedy nemusí svůj život žít zcela autenticky, skutečnou existencí se stává. To je právě podle Jasperse hlavní lidský úkol, poslání. Naplnění tohoto úkolu není v žádném případě samozřejmostí, není to součástí lidské danosti, lidské přirozenosti. Každý z nás se může tomuto poslání zprotivit, může selhat. A právě toto selhávání se může odehrávat v mezních situacích, ve kterých člověk morálně ztroskotává. Toto konstatování není žádným dogmatem! Člověk se totiž v Japersově pojetí stává „existujícím člověkem“ (zodpovědným) právě tím, že si uvědomuje svá konkrétní selhání a provinění.
    Problém viny je tak v první řadě vnitřní, niternou záležitostí každého člověka. Ten kdo mluví pouze a jenom o vinách těch druhých podle této teze vlastně ještě nedospěl k vlastnímu sebeuvědomění, nebo si své viny nechce pouze přiznat. Najít v sobě provinilost tak vlastně znamená, najít v sobě novou kvalitu, nového člověka, jakési znovuzrození.
     
  4. Tato otázka je nesmírně obtížná. Právě proto byl zvolen Jaspersův text jako určité východisko. Není jistě zbytečné zmínit všeobecně zažité klišé o tom, že si jako „národ“ nesmírně rádi komplikujeme a problematizujeme své dějiny. Jaspersův text bychom totiž neměli vnímat pouze jako záležitost spojenou s poválečnou situací poraženého Německa. Autor totiž naznačuje, že nemůžeme poukazovat pouze na nemohoucnost politických vůdců, ale i na to, že každý občan má svůj díl odpovědnosti za politiky, za vládu a za to, co činí stát. To ale znamená, že i naši předkové jsou do značné míry zodpovědní za to, že jsme se např. po Mnichovu vojensky nebránili. Ale vlastně možná již tím, že jsme dříve mohli přispět k tomu, aby se situace rozvinula tím směrem, který se dnes mnohým může jevit jako jediný možný. Z toho důvodu jsme dnes spoluodpovědní i za to, co se u nás stalo po roce 1948, či 1968. Historie tedy nemusí být nutně jen tím, co se stalo, ale je vedle nepochybných úspěchů plná situací, k nimž neměli nikdy dojít a za něž jsou lidé různou mírou odpovědni. Pokud se ptáme po vyrovnání se s minulostí (u nás komunistickou), měli bychom si klást otázku, co to vlastně znamená? I kdybychom trestně postihli většinu kriminálních činů minulého režimu (pokud by k tomu vůbec byla politická vůle), vyřešili všechny majetkoprávní spory, nemůžeme přeci propadnout iluzi, že tento fakt absolutně vyřeší skutečnou nápravu jednotlivců a společnosti.

Text č. 2:

Nikdo nemůže morálně soudit druhého, ledaže by ho soudil ve vnitřní spjatosti, jako by to byl on sám… Za zločin může být ovšem potrestán jen jednotlivec, ať už se ho dopustil sám, nebo ať má řadu kompliců, kteří jsou – každý jednotlivě podle míry své účasti a přinejmenším už v důsledku pouhé příslušnosti k této společnosti – vedeni k odpovědnosti. Existují roty lupičů a spiklenců, které mohou být ve svém celku označeny za zločinné. Pak vyplývá trestnost z pouhé příslušnosti k takové rotě.

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa… Morálně lze vždy posuzovat pouze jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů se netýkají nikdy druhotných pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž takových pojmů, jímž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je záminkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco postihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem a vtloukli jej lidem do hlavy svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy…

Národ nelze učinit individuem. Národ nemůže heroicky zahynout, nemůže být zločincem, nemůže jednat mravně nebo nemravně, to vše je možné jenom v případě jednotlivců, kteří k němu patří…Ale světové mínění, které dává nějakému národu kolektivní vinu, je faktem téhož druhu jako skutečnost, že se po tisíciletí myslilo a říkalo: Židé jsou vinni tím, že byl Ježíš ukřižován. Kdo jsou ti Židé? Určitá skupina politických a nábožensky rozhorlených lidí, kteří tehdy mezi Židy měli jistou moc, jež vedla ve spolupráci s římskou posádkou k Ježíšově popravě…

Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národa tedy nemůže – s výjimkou politické odpovědnosti – existovat: ani jako kriminální, ani jako morální, ani jako metafyzická vina. Prohlásit za viníka kolektiv je omyl, k němuž má pohodlnost a nadutost průměrného, nekritického myšlení blízko.
(str. 37 – 39)

Aktivita:
  1. Proč je téměř vždy nesmírně těžké morálně soudit, či odsoudit druhého?
  2. Proč je morálně problematické a nejednoznačné obviňovat celý národ?
  3. Má takováto úvaha vůbec nějaké opodstatnění v politice? Patří morálka do politiky?
Možné odpovědi:
  1. Jak již bylo naznačeno výše, problém viny je v první řadě vnitřní, niternou záležitostí každého člověka. Ten kdo mluví pouze a jenom o vinách těch druhých podle této teze vlastně ještě nedospěl k vlastnímu sebeuvědomění, nebo si své viny nechce pouze přiznat. Najít v sobě provinilost tak vlastně znamená, najít v sobě novou kvalitu, nového člověka, jakési znovuzrození.
     
  2. Jak tvrdí K. Jaspers, „Národ nelze učinit individuem“. Předpokládá se zde, že neexistuje princip žádného národního charakteru, který by bylo možno vztáhnout na jednotlivce. Morálně lze posuzovat vždy pouze jednotlivce, který plně zodpovídá za své chování a jednání. Pokud bych tedy soudil skupinu lidí, musel bych se s tímto jejich proviněním sám identifikovat. Toto posouzení není možné realizovat pouze z pozice vítěze. Za zločin totiž může být potrestán pouze jedinec. Pokud se vina pouze paušalizuje, opakuje se tak znovu způsob uvažování vedoucího k vzájemné nenávisti národů a lidských skupin, který je v drtivé většině případů vyvoláván iracionální a demagogickou propagandou, která se snaží ze svého počínání vytěžit okamžitý politický zisk.
     
  3. Morálka by jistě do politiky patřit měla, nebo bychom to alespoň teoreticky mohli očekávat. Politik a filosof (což se přeci nutně nemusí vylučovat) by se měl snažit o porozumění době ve které žije, když jí vlastně aktivně spoluutváří. Ideální představa by mohla vypadat tak, že politik by měl dostát větším, širším nárokům, než jen úzce odborným. Měl by prokázat svou integritu také ve svém vlastním osobním životě, a hlavně neměl by se zříkat své odpovědnosti společenské a politické.
     

2. Vojtěch Cepl, Mark Gillis, Transformace hlav a srdcí ve východní Evropě

Mezioborové přesahy: ZSV – D

Zdroj: Cepl, Vojtěch, Gillis, Mark: Making Amends after Comunism, Journal of Democracy (1996),
z projevu V. Cepla, Rada Evropy, prosinec 1995 (překlad), in: David, R.: Politologie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2005, str. 445-446

Společenské souvislosti:

Následující text je prezentován jako určité zamyšlení nad celkovou přeměnou pravidel chování ve společnosti, která prochází transformačním procesem. Poukazuje na nutnost konkrétních legislativních změn, ale taktéž proměny způsobu uvažování lidí, kteří se musí vyrovnat s novým společenským řádem.

V. Cepl byl soudcem Ústavního soudu ČR. Širší veřejnosti je znám jako významný spoluautor Ústavy ČR. Působil na významných zahraničních univerzitách: Chicago, Washington, San Francisko. Předložený text je ukázkou z projevu, který přednesl v prosinci 1995 v Radě Evropy.

Mark Gillis působil jako zahraniční poradce u Ústavního soudu ČR.

Text č. 3:

Mé názory na transformaci morální kultury ve východní Evropě jsou velice srozumitelné a mohou být formulovány v jednoduchém teorému: bez rehabilitace, lustrace a restituce není transformace.

Nejpomalejší, nesložitější, nejzáludnější, ale podle mne rozhodující částí jakéhokoliv procesu přeměny je nutná metamorfóza pravidel lidského chování. Tato pravidla jsou složena z konkrétních norem, které existují v myslích lidí a které jsou základem pro jejich každodenní vzorce chování a sdílené hodnoty. Informují jejich myšlení o tom, co je správné a špatné, slušné a neslušné, vhodné a nevhodné v jednotlivých situacích, nebo dokonce o tom, co musí lidé v životě dělat. Znalost těchto pravidel nepochází ze studia zákonů či jiných předpisů, ale vychází spíše ze životních zkušeností ve společnosti. Právě tyto zkušenosti jsou základem myšlení lidí a nikoliv složité teoretické principy, jak bude nezávislé soudnictví chránit jejich svobody nebo jak bude fungovat druhá komora parlamentu…

Tyto normy se vyvíjejí evoluční cestou, nové formy jsou internalizovány pouze postupně. Nezmění se jednoduše přes noc…Pomalé tempo těchto norem tak znamená veliký problém pro úspěch transformace jako celku. Jedním řešením tohoto problému je, že vláda přijme rovněž hlavní úlohu v procesu transformace hlav a srdcí. Vštípit lidem hlavní pravidla a hodnoty je v každém případě nejdůležitější funkcí vlády…

Já osobně nevěřím tomu, že morální pravidla jsou odděleným systémem existujícím nezávisle na jiných normativních systémech. Jsou součástí všeobecného řádu a hodnot a norem chování lidí. To je důvodem, proč stát musí nejprve napravit své minulé přečiny restituováním ukradeného majetku, rehabilitováním nespravedlivě odsouzených a potrestání těch, kdo se dopustili zločinů nezákonným uplatňováním komunistického režimu… Rehabilitace byla procesem zrušení nebo zmírnění rozsudků a určitou finanční kompenzací za útrapy soudních procesů.

Dále zákon o protiprávnosti komunistického režimu, který podpořil svým rozhodnutím i Ústavní soud, odstranil překážky, které mohli stát v cestě postihování závažných zločinů spáchaných během komunistické éry…Zatímco restituce byly částečně inspirovány snahou kompenzovat ztráty, existoval pro ně – a pro rehabilitace a postihování zločinů – důležitější motiv. Tento motiv spočívá v úsilí uskutečňovat dobro na zásadách principiální a odpovědné vlády. Principiální vláda znamená, že stát se bude chovat pouze podle určitých základních principů…Aby demokratické hodnoty byly předány skutečně lidem, musí stát vzhledem ke společnosti jednat jako veliký učitel těchto hodnot zejména během transformace. Znamená to, že v některých situacích spočívá na státě úkol, aby vedl občany, aby ukázal, co je správné a špatné, aby jim dal řádnou hodnotovou orientaci.

To není totéž, jako když komunisté diktovali hodnoty lidem, zde se jedná o přirozené vůdcovství. Lidé provedli revoluci, aby zjistili, že společnost bude založena na základě jistých hodnot, a zvolili si lídry, aby, ukázali, co tyto hodnoty pro ně znamenají v nových a neznámých kontextech…

Rád bych ukázal, že toto vládní úsilí urychlit transformaci hlav a srdcí, slouží rovněž velmi důležitým praktickým cílům. V případě lustrací šlo o vyloučení těch osob z vládní moci, kterým můžeme důvěřovat, že ji budou uplatňovat v souladu s demokratickými principy, neboť nevěřili těmto principům v minulosti a nemají zájem ani motivaci je uskutečňovat nyní. Tím taky demokracie získává čas k nadechnutí, dobu, během níž může zapustit kořeny bez nebezpečí, že lidé ve vysokých mocenských pozicích se budou pokoušet ji podkopat. Každá zásadní změna ve společnosti vyžaduje kompletní nahrazení elity. Kromě jejich pochybné hodnotové orientace nejsou dovednosti, které byly ceněny, a vlastnosti, které byly charakteristické pro tuto elitu, jako disciplína, loajalita, submitivita, poslušnost, prostě ty, kterých je potřeba nyní….

Aktivita:
  1. Proč by měl podle autora stát v otázkách vyrovnání se s minulostí přikročit nejprve k právním změnám?
  2. Jaké nároky kladou tyto změny na politickou reprezentaci země?
  3. Jakými zásadami by se při tomto procesu měla řídit vláda?
  4. Jak se tyto zásady odlišují od minulého režimu?
  5. Které aspekty transformačního procesu jsou v textu popisovány?
  6. Odkud podle autora pocházejí pravidla lidského chování a jak tato pravidla souvisí z „transformací hlav a srdcí“?
Možné odpovědi:
  1. Velmi často se hovoří o tom, že právo je jakýmsi základem morálky, podle kterého se organizuje a řídí lidské spolužití. Hlavním poznávacím znakem každého demokratického státu se tak stává fungující právní řád, který ale sám o sobě nezaručuje solidní vymahatelnost právních norem spolu se striktně fungujícím pravidlem dělby moci ve státě (moc zákonodárná, výkonná, soudní). Přesto je právní řád absolutním základem, ze kterého je třeba vycházet. Bez něj není možné prvotní vypořádání se s nespravedlností minulého režimu, přestože morální pravidla a hodnotový systém společnosti nelze napravit s pomocí jakékoli právní normy jako takové. Jak uvádí V. Cepl: „bez rehabilitace, lustrace a restituce není transformace“.
     
  2. Politická reprezentace by měla zabezpečit rychlou realizaci kýžených právních změn. Politici by měli být vnímání jako přirození vůdci, kteří by neměli pracovat proti transformaci, ale spolu s ní, s čímž pochopitelně souvisí i „všeobecná náprava věcí lidských“, tedy možnost definování nových hodnot, které se slučují se základními demokratickými principy.
     
  3. Vláda se nemá vykazovat pouze politickou činností, ale měla by být nápomocna i ve spoluutváření nových, či znovunalezených etických standardů, které mají pomáhat v uskutečňování změn z hlediska celé společnosti. Jednoduše lze tento stav definovat jako působení velkého učitele (vláda), který má být nápomocen skutečnému vedení občanů, ukázání toho, co je špatné, definici nové hodnotové orientace.
     
  4. Podstatný rozdíl spočívá ve způsobu komunikace vlády s občany. Minulý režim, který tvrdil, že pracuje ve „prospěch lidu“ ve skutečnosti hodnoty pouze podsouval. V okamžiku, kdy se s nimi měl v reálu identifikovat (např. 1968), naprosto selhal. Komunisté hodnoty pouze diktovali, nová politická elita (po roce 1989) měla ukázat, co pro ni tyto hodnoty znamenají, jak je s nimi možno pracovat v nových kontextech.
     
  5. V textu se hovoří o konkrétních právních změnách, politických změnách, změně hodnotové orientace celé společnosti, jako důkazu skutečné „politické transformace“.
     
  6. Pravidla pro lidské chování a jednání nepocházejí primárně ze studia zákonů, nebo jiných právních předpisů, ale podle autora vychází spíše ze životních zkušeností ve společnosti. Tyto zkušenosti jsou hlavním vodítkem pro každodenní chování, nikoli složité teoretické principy. Lidské chování se vyvíjí evolučně, proto jej není možné měnit revoluční cestou, je to dlouhodobý proces, jež není možné uspěchat. Proto i transformace společnosti není procesem, který by bylo možno řídit zcela pod kontrolu.

3. Max Weber, Etika a politika

Mezioborové přesahy: ZSV – D

Zdroj: Max Weber: Politika jako povolání, in: David, R.: Politologie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2005, str. 55-56

Společenské souvislosti:

Max Weber (1864 – 1920) je považován za zakladatele politické sociologie a moderní sociologie vůbec. Jeho záběr byl však mnohem širší, věnoval se historii, právu, ekonomii. Na poli společenskovědních disciplín vstoupil ve všeobecnější známost jako autor koncepce sociologie náboženství a problematiky pojetí autority v politickém životě. V sociologii náboženství se pokoušel o vysvětlení vzniku kapitalismu z protestantské etiky, kde se staví do určité opozice ke K. Marxovi a jeho pojetí náboženství jako „opiu lidstva“. Následující ukázka se zabývá problematikou možného uplatnění etiky v politice.

Text č. 4:

Jaký je tedy skutečný vztah mezi etikou a politikou? V absolutní etice evangelia platí všechno, anebo vůbec nic. Právě v tom spočívá její smysl, když z ní má vzejít něco jiného než triviálnosti. Například bohatý mládenec „odešel zarmoucen, protože měl hodně majetku“. Přikázání evangelia je bezpodmínečné a jednoznačné: rozdej vše, co máš, úplně všechno. Politik řekne, že je to sociálně nesmyslný požadavek, když se neprosadí u všech. Tedy: zdanění, odčerpávání prostřednictvím daní, konfiskace – jedním slovem donucení a pořádek proti všem. Etické přikázání se však vůbec neptá, v tom je jeho postata. Jiný příklad: „Nastav druhou líc!“ Bezpodmínečně, bez otázky, jakým právem může ten druhý uhodit. Je to etika nedůstojnosti, pravda, s výjimkou světce. Jenže člověk musí být světcem ve všem, nebo se o to alespoň snažit, musí žít jako Ježíš, jako apoštolové, jako svatý František a jemu podobní, potom je to etika smysluplná a je projevem důstojnosti. Jinak ne.

Když z hlediska nadsvětové univerzální etiky platí: „Neodporuj zlu násilím“, pak pro politika naopak platí věta: „Musíš zlu odporovat násilím, jinak jsi zodpovědný za to, že zlo nabyde převahy.“ Jenže absolutní etika se na následky neptá. To je rozhodující. Musíme si ozřejmit, že každé eticky zaměřené jednání může určovat dvě navzájem principiálně odlišné, neslučitelné protikladné maximy – „etické přesvědčené“ nebo „etická zodpovědnost“. Ne ve smyslu, že by etika přesvědčení byla totožná s nezodpovědností a etika zodpovědnosti s bezzásadovostí. Jde však o hluboký a zásadní protiklad, zda člověk jedná v duchu maximy etického přesvědčení – vyjádřené slovy náboženství: „Křesťan jedná správně a úspěch přenechává vůli boha“ -, nebo v duchu maximy etické zodpovědnosti, podle které člověk má převzít zodpovědnost za (předvídatelné) následky svého jednání.

Jestliže jsou následky jednání vyplývajícího z čistého přesvědčení špatné, pak pro takového člověka není za to zodpovědna jednající osoba, ale svět, hloupost ostatních lidí, případně vůle boha, který svět stvořil. Člověk vyznávající etiku zodpovědnosti naproti tomu počítá právě s těmito přiměřenými nedostatky lidí a nemá žádný důvod předpokládat jejich dobrotu a dokonalost…Eticky přesvědčený člověk se cítí „zodpovědný“ jen za to, aby plamen čistého přesvědčení, například plamen protestu proti nespravedlivému sociálnímu zřízení, nevyhasl. Stále a znovu ho rozdmýchávat je cílem jeho úplně iracionálních činů, když je posuzuje z hlediska možného úspěchu…

Žádná etika na světě nemůže obejít skutečnost, že dosahování „dobrých“ cílů v mnohých případech součastně počítá s mravně pochybnými nebo alespoň nebezpečnými prostředky a s možností či pravděpodobností špatných vedlejších účinků, a žádná etika na světě nemůže zaručit, kdy a v jakém rozsahu eticky dobrý cíl „posvěcuje“ eticky nebezpečné prostředky a vedlejší účinky.

Aktivita:
  1. Co představuje podle M. Webera tzv. absolutní (univerzální) etiku a v čem je toto pojetí problematické?
  2. Jak je možno definovat etické přesvědčení a etickou zodpovědnost?
  3. Jak se můžeme reálně dívat na etické cíle v politice, proč může být stanovování těchto cílů nesmírně nebezpečné?
  4. Proč je často politika popisována jako „umění možného“ a jak tento pojem souvisí s etikou?
Možné odpovědi:
  1. Absolutní (univerzální) etika je jednoznačným (bezpodmínečným) rozhodnutím pro jeden konkrétní čin, jehož důsledky není možno vzít zpět, není možno cokoli překrucovat, není možno „učinit slabší důvody silnějšími“, není možná jakákoli relativizace. Za své konání jsem plně zodpovědný, bez výjimky.
     
  2. Etické přesvědčení se váže na problematiku konkrétní etické maximy, se kterou se já osobně ztotožním a jejíž překročení je pro mě nemyslitelné, což ovšem nevylučuje možnost špatného, neetického jednání, které by pramenilo z čistého přesvědčení.
    Etická zodpovědnost je míněna v širším smyslu, kdy je mojí přímou povinností předjímat následky svého morálního (etického) konání, které často bezprostředně ovlivňuje jedince v mém okolí. Musím tedy počítat s určitými nedostatky v uvažování lidí, nesmím býti idealistou, který předjímá pouze dobrotu a všeobecně přijímanou slušnost. Pokud mám být člověkem zodpovědným (v politice), mé chování musí do značné míry připomínat šachovou partii, kdy musím uvažovat o několik tahů dopředu.
  3. Jak praví sám M. Weber: „Žádná etika na světě nemůže obejít skutečnost, že dosahování „dobrých cílů“ v mnohých případech součastně počítá s mravně pochybnými nebo alespoň nebezpečnými prostředky…“
    Ne vždy musí nutně platit banální fráze o tom, že myšlenka byla pochopitelně dobrá, ale realizace se nezdařila. Často jsou již primární myšlenky, definice pro konkrétní politické (často ideologické chování) od samého počátku milné, pracují s předsudky a nesnášenlivostí lidí, které jsou hnacím motorem pro konkrétní realizaci. Vlastě zde hovoříme o jakési formě „inženýrství lidských duší“, kdy předpokládáme, že lidské chování a jednání (život společnosti) bude absolutně proorganizováno, což pochopitelně, jak napovídá historická zkušenost 20. století, není ani zdaleka možné.
     
  4. Politika jistě není prostředkem, pomocí kterého by se dal uskutečnit společenský ideál, to je doménou spíše náboženských tezí. Z tohoto důvodu často politiku spojujeme s vlastnostmi, pro které je zatracována. Politika by ovšem měla být nápomocna při urovnávání konfliktů, střetu zájmů, kdy motivace politických aktérů je často rozdílná, přesto by měli jednat v rámci dohodnutých pravidel. Právě proto je politika vždy kompromisem „uměním možného“, možného v daný okamžik, či situaci. Dokonce se dá říci, že ne každé politické rozhodnutí je věcně správné, ale mělo by být hlavně přijatelné, akceptovatelné. Z výše uvedených důvodu je politika často nekompatibilní s etikou, hlavně s Weberovým pojetím „etického přesvědčení“, kdy mám autonomně pocit, že jistá forma jednání a konání je pro mě nepřijatelná. Z hlediska „politické zodpovědnosti“ je situace komplikovanější. Pokud totiž musím hodnotit dopady politického rozhodování směrem k veřejnosti, jdou stranou, jakékoli mé osobní zájmy, či animozity vůči politickému protivníkovi, měl bych konat čistě ve společenském zájmu, tedy alespoň teoreticky.