Miloslav Bláha se narodil r. 1927 ve Svitávce v okrese Blansko jako jedno z pěti dětí tesařského dělníka. Na doporučení třídního učitele studoval na dvouleté obchodní škole v Blansku, poté nastoupil do velkoobchodu se smíšeným zbožím. Když mu roku 1946 onemocněla matka, přebral její živnost: jezdil po jarmarcích, kde prodával hračky, textil a kuchyňské nádobí. Přibližně po roce jej oslovili členové sboru Církve adventistů sedmého dne s nabídkou studia teologie na škole biblických nauk v Praze. Nabídku přijal a po šesti semestrech studia, zkráceného z důvodů nedostatku kazatelů, začal působit v Hradci Králové a přilehlém okolí. Zanedlouho se dostal do konfliktu s nastupujícím komunistickým režimem, který se snažil církev zcela ovládnout. Když se odmítl podřídit nově jmenovanému okresnímu církevnímu tajemníkovi, putoval s většinou bývalých spolužáků „do výroby“. Na jaře 1951 nastoupil vojenskou službu a byl přidělen k sanitnímu oddílu do Jaroměře, kde se setkal s dalšími adventisty. Podmínky zde panovaly velmi vstřícné, přesto byl krátce před složením přísahy z armády propuštěn s odůvodněním, že podle ženevských konvencí kněžím služba ve zbrani nepříslušela. Po návratu domů nesměl vykonávat další kněžskou činnost, kázal tedy jako laik a pracoval v elektroúdržbě v podniku Tesla. Po třech měsících mu přišel další povolávací rozkaz, tentokrát do Libavé k PTP. Bláhův útvar byl nasazován na práci po celých Čechách: pracoval na letišti v Českých Budějovicích, upravoval zabraný klášter v Rajhradě na skladiště, vykonával stavební práce atd. Po několika měsících byli z útvaru vybráni všichni kněží a převeleni do ostravských dolů. Bláha odmítal fárat v sobotu, která je pro adventisty dnem posvátným. Po čase na základě udání čelil obvinění z vyhýbání se služební povinnosti a putoval do Brna na Špilberk, kde jej 25. února 1953 vojenský soud odsoudil k jednoročnímu vězení. V květnu 1953 byl propuštěn na amnestii a přidělen k trestní rotě v Horní Suché, kde i nadále odmítal pracovat v sobotu. Obvinili jej z nenastoupení směny a po třech měsících vazby na Pankráci odsoudili za neuposlechnutí rozkazu před nastoupenou jednotkou k šesti letům odnětí svobody a ztrátě občanských práv. Ihned po vynesení rozsudku se ocitl v autobuse směřujícím do Ostrova na Jáchymovsku. V táboře Eliáš měl na starost údržbu kolejí a vodovodního potrubí na šachtě. Po necelých třech letech byl s dalšími faráři převezen do věznice Mírov, kde jej opět nasazovali na všemožné práce: nýtoval skládací metry, betonoval trubky, recykloval hliník. Po propuštění v roce 1956 působil až do roku 2006 jako kazatel (18. září 1956 se adventistická církev dočkala oficiálního povolení).