V Památníku Terezín jsme otevřeli výstavu Kladivo a kovadlina

(7. 5. 2025) – U příležitosti osvobození koncentračního tábora Dachau se 29. dubna 2025 uskutečnila vernisáž výstavy Kladivo a kovadlina s podtitulem Cesta katolické církve Protektorátem Čechy a Morava, na jejíž přípravě se podíleli historici Ústavu pro studium totalitních režimů a Památníku Terezín. Výstava je přístupná pro veřejnost do 16. června 2025, a to každý den od 9 do 17 hodin v prostorách předsálí kinosálu Malé pevnosti v Terezíně. Poté bude představena na Dnech lidí dobré vůle na Velehradě.

Putovní výstava, která se věnuje situaci katolické církve v českých zemích za nacistické okupace, se zaměřuje nejen na rezistenci a odboj, ale také zachycuje perzekuci a činnost nacistického bezpečnostního aparátu, protektorátní každodennost, propagandu apod. „Snažili jsme se ukázat, jaký byl vztah nacismu ke katolické církvi. Nacionálně socialistický režim považoval církev za ideologického nepřítele a tomu také odpovídala perzekuční opatření zaváděná v samotném Německu a postupně i v okupovaných zemích, v našem případě tedy v Protektorátu Čechy a Morava,“ přibližuje obsah expozice kurátorka výstavy Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů a pokračuje: „Kromě omezování náboženské svobody, obsazování řádových nemocnic, škol a jiných církevních objektů docházelo také ke sledování činnosti kněží a řeholníků, jejich kázání a veřejných vystoupení, což pak vedlo k uvěznění těchto duchovních. Množství příběhů, které na výstavě prezentujeme, ukazuje, v jak složité situaci se katolická církev a její zástupci v protektorátní době nacházeli.“

Výstava se skládá z patnácti panelů, na nichž se prostřednictvím fotografií a doprovodných textů návštěvník dozví vše podstatné o těžkých časech okupace. Veřejnost se seznámí s tím, jak nacisté nahlíželi na katolickou církev a naopak, jak se ona stavěla k nacistické ideologii, jak čeští duchovní reagovali na ohrožení státu, období druhé republiky a na samotný protektorát, kdy řada duchovních i laiků riskovala svůj život při pomoci pronásledovaným z rasových důvodů. Několik panelů je věnováno okupačním represivním složkám, věznicím a koncentračním táborům, kterými prošli duchovní během okupace. „Malá pevnost Terezín sloužila za války jako věznice pražského gestapa a v letech 1940–1945 jí prošlo téměř 130 katolických kněží, bohoslovců a představitelů mužských i ženských řeholních společenství,“ doplňuje spoluautorka výstavy Ivana Rapavá z Památníku Terezín. Této policejní věznici je také věnován jeden panel, stejně tak koncentračním táborům v Německu a na okupovaných územích. Zvláštní pozornost se zaměřuje na koncentrační tábor Dachau, kam nacisté sváželi nepohodlné duchovní z okupované Evropy. Vzpomenuto je také zapojení vojenských duchovních do domácího odboje, okolnosti lidické tragédie či jednotlivé osudy pronásledovaných a vězněných duchovních.

Závěrečný panel přibližuje krátké období třetí republiky a ukazuje, v jakém oslabení se církev nacházela. „Situace po válce byla velmi složitá. Proběhl odsun německého obyvatelstva, se kterým odešlo více než 900 německých duchovních, což značně komplikovalo zajištění pastorace zejména v pohraničních oblastech,“ přibližuje dobu poválečné obnovy místní katolické církve Ivana Rapavá z Památníku Terezín. Zároveň však církev získala za svůj protinacistický postoj během okupace vysoký morální kredit ve společnosti. Postupně obnovovala svoji strukturu, obsazeny byly uprázdněné biskupské stolce, rozvíjel se spolkový život, katolický tisk a školství. „Podobně aktivní však byli i komunisté, kteří od konce války vytvářeli podmínky pro převzetí moci. Církev v Československu tak záhy čekala další zkouška. A tentokrát ,kladivo‘ tlouklo čtyřicet let,“ dodává na závěr kurátorka výstavy Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.