PORG – gymnázium a základní škola

Adresa: Lindnerova 3, 180 00 Praha 8 – Libeň

  1. Rozhovor s pamětníkem (muž, 45 let)
  2. Rozhovor s pamětníkem (muž, věk neuveden)
  3. Rozhovor s pamětníkem (muž, 62 let)
  4. Rozhovor s pamětníkem (žena, 71 let)
  5. Rozhovor s pamětníkem (muž, 89 let)
  6. Rozhovor s pamětníkem (žena, 46 let)
  7. Rozhovor s pamětníkem (muž, 64 let)
  8. Rozhovor s pamětníkem (žena, 53 let)
  9. Rozhovor s pamětníkem (žena, 43 let)
  10. Rozhovor s pamětníkem (žena, 49 let)
  11. Rozhovor s pamětníkem (muž, 40 let)
  12. Rozhovor s pamětníkem (žena, 42 let)
  13. Rozhovor s pamětníkem (žena, 67 let)
  14. Rozhovor s pamětníkem (muž, 54 let)
  15. Rozhovor s pamětníkem (muž, 75 let)
  16. Rozhovor s pamětníkem (muž, 47 let)
  17. Rozhovor s pamětníkem (muž, 47 let)
  18. Rozhovor s pamětníkem (žena, 75 let)
  19. Rozhovor s pamětníkem (žena, věk neuveden)

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Agáta H.
  • Vyprávějící se narodil v říjnu 1966. Období normalizace prožil hlavně v Karlových Varech, respektive v Ostrově nad Ohří. Vystudoval medicínu v Plzni, v roce 1989 byl studentem pátého ročníku.

Začátky normalizace.
 Moje nejstarší vzpomínka je shodou okolností na to, jak začala normalizace. Narodil sem se v září šedesát šest, to znamená, že v srpnu šedesát osm mně byly dva roky. A dvacátého prvního srpna šedesát osm, když byla invaze ,,spojeneckých“ vojsk, to znamená invaze Rusů do Český republiky, jsme žili v Ostrově nad Ohří. Můj táta mě jako dvouletého chlapečka – miminko vzal do ulic, abych viděl, jak se píšou dějiny. Posadil si mě na krk – na koně a ukazoval mi, jak přijížděly ruské tanky a obrněné transportéry. Ulice byly plné lidí. Lidi se zlobili, plakali. To si pamatuju, protože to bylo hrozně silné a je to moje nejstarší vzpomínka. A do toho se valily tanky a transportéry, který strašně smrděly olejem a naftou. Na nich seděli šikmovoký ruský vojáci, který zjevně vůbec nevěděli, o co se jedná. Druhá vzpomínka z téhož dne je, jak se cikáni z Ostrova nad Ohří rozhodli zahájit rezistenci. A aspoň, co si vzpomínám, tak to byl jediný ozbrojený odboj, co já sem zažil. Ten spočíval v tom, že cikáni z Ostrova nalili benzín na silnici. V okamžiku, kdy tam dva tanky vjely, ho zapálili. Okolo to hořelo, ruský vojáci strašně nadávali – rusky, ale těmi plameny zjevně projeli bez větší škody. Tak to byl jeden odpor, respektive skoro ozbrojený odpor. Druhý spočíval v tom, že lidi – občani Československa začali vyměňovat cedule. To znamená, že vojáci tu hrozně bloudili, protože lidi prohodili cedule. Jakože ukazatel ,,Praha doleva“ otočili na ,,Praha doprava“. A poslední vzpomínka je, že lidi v rámci snahy vyjádřit svůj odpor proti okupaci psali křídou na stěny a na zem. Psali různá hesla, různý slogany proti okupaci a já jsem jako malý chlapeček v kostkovaných kalhotách tam chodil a šlapal jsem po těch obrázcích Bilaka, Kosigina a po pejorativních nápisech. Tak to jsou moje vzpomínky na začátek normalizace. Dominující pocit, který si nesu z té doby, a nejsem sám, je prostě pocit šedi. Lidem byla poskytována velmi omezená a monotónní zábava. Svět byl šedivý a pocit šedi je teda něco, co si do dneška vybavuju. Šeď. Ulice byly šedivý, domy špatně natřený, auta neměla katalyzátory. To znamená, že Praha byla celá zaprášená, měla takovou šedonijakou barvu. Tak to je věc, na kterou si silně vzpomínám, mám to typicky spojený s normalizací.

Volný čas.
 Nejen já, ale lidi obecně utíkali do různých koníčků a do různých mimopracovních aktivit. Prostě proto, že v práci bylo velmi obtížné se realizovat. Všechno se kádrovalo, všude byl potřeba nějaký kádrový profil. Neustále znovu a znovu jsme byli všichni morálně lámaný. To znamená, že člověk se musel neustále vyjadřovat k nějakým věcem a říkat, že souhlasí s něčím, s čím zjevně nesouhlasil nebo souhlasit nemohl. To znamená, že jsme se jako děti, to mi bylo jedenáct, museli vyjádřit svůj nesouhlas s Chartou 77. Nikdo z nás ji nečetl, nikdo ji nesměl číst, ale museli jsme podepisovat a vyjadřovat nesouhlas. Byli jsme organizovaný v různých organizacích: v Pionýru a potom v SSM – Svazu socialistické mládeže. Což byly organizace, které šly paralelně se školou, střední školou i s vysokou. Měli za vlastně cíl politicky vychovávat mládež a nahradit jí nějakým způsobem volný čas. I když tam byly věci, které se tvářily zajímavě, tak to bylo celé politicky zaměřené. To znamená: já a moji kamarádi jsme nenáviděli tyhlensty organizace. To, že tam člověk chodil a nechtěl tam chodit, byl už začátek toho lámání charakteru, což byl hlavní nástroj normalizace. Ale museli jsme tam všichni chodit, protože kdyby tam člověk nechodil, nedostal by se na střední školu. Kdyby nechodil do SSM na střední, tak nebyla šance, že by se dostal na vysokou. Protože nebylo možný se v práci realizovat, v práci neustále do člověka bušila komunistická propaganda, tak jsme všichni utíkali do mimoškolních nebo mimopracovních aktivit. V tu dobu začalo vzkvétat chataření a zahrádkářství. Lidi teda utíkali do chat, kde si realizovali svoje sny. Naši chatu neměli, takže naše rodina utíkala do historie. Tím tedy naši žili – knihami a vyprávěním si o historii, protože nebylo možné žít přítomností. Děti se hodně věnovaly modelářství – i já. To, co fungovalo dobře, byly domy Pionýrů – domy mládeže. Měly hodně peněz a většinou byly docela pečlivě vedený a bylo tam hodně kroužků. Tak tam jsem docela rád na různý elektrotechnický kroužky, modelářský a tak dále… A zajímavé bylo, že v domě mládeže byly i aktivity, které už hodně zaváněly armádou. Takže vedle Pionýrů byl i Svazarm, což byl svaz spolupráce s armádou. Co se Svazarmem trošku infiltrovalo do pionýrských kroužků, byl radiotechnický kroužek. Tam bylo jasné, že je to příprava na vstup do Svazarmu – na vstup do armády, protože krátkovlnnou vysílačku nemohl mít nikdo, kdo nebyl jasně prokádrovaný, prostě protože na ní mohl jasně vysílat do zahraničí a dostávat zprávy. Můj táta odešel z komunistické strany v padesátých letech, takže jsem to měl špatný. Nemohl jsem studovat filosofickou fakultu, kterou jsem původně chtěl studovat – to vůbec nebyla šance, nemohl jsem studovat biologii, protože ta byla v tu dobu náročnější na kádrový profil, a nemohl jsem studovat pražskou medicínu. Ale mohl jsem studovat plzeňskou medicínu, kde pravidla byly trochu míň přísná. Tak tam jsem vystudoval, kdyby jí nebylo, tak jsem nebyl doktor.

Branná výchova.
 Během komunismu celá výchova od dětství byla nějakým způsobem prolnutá armádou, prostě protože komunistická idea je z podstaty imperialistická. Za normalizace byl takový zvláštní jazyk. Ministerstvo, které se připravovalo na útočnou válku, se jmenovalo ministerstvo obrany. Takových věcí, které se jmenovaly opačně. než k čemu byly určeny, byla spousta. Státní bezpečnost – tajná policie – perzekuovala lidi, ohrožovala je na životě, zavírala je. Jmenovalo se to státní bezpečnost, ale nemělo to s bezpečností nic společného, byla to mafie. Od dětství byl člověk připravovaný na službu v armádě, a to jak chlapci, tak dívky byli nějakým způsobem připravovaný na službu vlasti se zbraní.. Od malinka – snad od nějaké třetí třídy jsme se ve škole učili střílet. Střílelo se se vzduchovkou, byly různý střelecký kroužky a pořád se střílelo. Ale bylo to z nějakých důvodů zorganizované tak, že to bylo velmi nezábavné, a my jsme to prostě neměli kupodivu rádi. Vždycky to učili tělocvikáři a bylo to součástí předmětu, který se jmenoval branná výchova. Další věc, která se týkala nás jako malých dětí, byly pravidelná cvičení branné výchovy, což byl jeden den každý půlrok, kdy jsme přišli do školy a místo učení jsme si měli vzít malý chlebník se svačinou. Celý den se dělaly nějaký kraviny související s brannou výchovou. To znamená, že jsme se pravidelně museli oblíknout do igelitových pytlíků a vzít si plynovou masku. Každý půlrok jsme si museli vyčistit plynovou masku kapesníčkem namočeným v lihu. Strašně důležitě se musela vydesinfikovat maska a pak jsme zkoušeli, jestli nám jde a jestli jsme dostatečně rychlí si ji oblíknout při útoku plynovými zbraněmi, které v tu dobu už byly téměř vyřazené ze všech arzenálů. Takže masku, a pak jsem se museli oblíknout do pláštěnky a do igelitových pytlíků si dát ruce a nohy. S tím jsme museli běhat po chodbě ve škole, když nepršelo, jsme museli běhat po dvoře, abychom viděli, jaké to je běhat s igelitovýma pytlíkama. Následně se složitě uklidily masky, složily se pytlíky, mezitím už bylo rozdaných několik poznámek, protože se samozřejmě maskama házelo, pytlíky se nafukovaly a praskaly a tak dále. Takže nám běží už třetí hodina pravidelného branného dne, kázeňské tresty už teda lítají a následně se vyráží s chlebníky přes jedno rameno a s maskou, v tomto případě už v pouzdru, přes druhé rameno se vyráželo na branný pochod. Pochod okolo nějakého lesa, který pak končil společnou svačinou. Takže to byl branný den. Byla to vlastně oblíbená akce a měli jsme to moc rádi. Branná výchova byla od třetí třídy po celý můj život. Byla na základní škole i na gymnáziu. V rámci branné výchovy se učilo velmi detailní rozdělení bojových plynů a učilo se to každý rok. Znovu a znovu ti tělocvikáři učili, jak se dělí bojové otravné látky a jejich typy… Druhá věc byl jaderný výbuch a protijaderná ochrana. Pořád se řešilo a měnilo jak se nejlíp ochránit před atomovým hřibem. Řešila se otázka, jestli je lepší lehnout si na zem hlavou k výbuchu, nebo nohama. Když si lehneš hlavou, tak je jasný, že ta hlava je ozářená víc. Ale když si lehneš nohama směrem k výbuchu, tak ta tlaková vlna, která předchází vlastní radiaci, může člověku ty nohy utrhnout.

Vojenská katedra a konec komunismu.
 Chlapci měli ještě brannou povinnost a museli nastoupit na takzvanou základní vojenskou službu. Což byl velký problém, protože to měnilo životy. Trvalo to dva roky a nastupovalo se tam buďto po střední, nebo až po vysoký. Chlapec odmaturoval, a když udělal přijímačky, tak šel na vysokou školu a potom do armády jen na rok. Když ty přijímačky neudělal, tak šel na vojnu. Tam musel být dva roky, většinou se během té doby i oženil, potom už na vysokou teda nešel. To znamená, že když šel na vojnu, tak to znamenalo většinou i konec kariéry. To znamená, že režim nás vystavoval docela fatálním rozhodnutím. Já jsem se dostal na vysokou školu, takže mě se vojna netýkala. Až ve čtvrtém ročníku začala vojenská katedra. Na každé vysoké škole byla udělaná zvláštní vojenská katedra, kam se chodili kluci dva roky učit věcem, kterým by se učili na vojně, kdyby tam byli. Byli jsme tam v režimu jakože jsme v armádě. To znamená, že jsme na začátku museli mít pořadač, museli jsme přísahat, museli jsme nosit uniformu, kterou jsme nosili od rána od sedmi až do večera do pěti, kdy to končilo, jeden den v týdnu celý rok. Na té katedře učili skuteční bývalí důstojníci. Pro ty důstojníky to bylo pochopitelně jedno z nejoblíbenějších míst, protože učili mladé chytré kluky, nemuseli být ve špinavých kasárnách, měli to se vší parádou. Kdo to nenáviděl, byli samozřejmě studenti. Jsme to teda dost nenáviděli, měli jsme tam takového sadistického plukovníka Kubiase, což byl starý strašlivý důstojník. O něm by se dala vyprávět spousta historek, ale to by bylo samostatné vyprávění, co všechno nám provedl a jak moc byl zlý. Vojenská katedra byl vůbec nejnenáviděnější den v týdnu. A celé ty skoro dva roky – řeknu proč skoro – jsme žili tím, že jsme se báli, že se blíží ten den, kdy jsme museli mít vojenskou katedru. Potom jsme se tři dny vzpamatovávali z toho, že jsme tam byli, a pak se už zase blížilo to další úterý, kdy jsme tam měli jít. Za absolvování mohl být člověk jen jeden rok na vojně, takže kdybych tam nechodil, tak bych musel být na vojně dva roky. Takže já jsem absolvoval první rok vojenské katedry, a když byl ten druhý rok, tak už byl rok osmdesát devět a přišla sametová revoluce. A já jsem byl předseda výboru, který byl vyslán oznámit plukovníku Kubiasovi, že s okamžitou platností rušíme vojenskou katedru a všechny funkce s ní spojené a že už tam nikdy nikdo z nás nepřijde. Tak to bylo dost příjemné takové zadostiučinění. Důstojníci tam seděli, kouřili a vyjeveně koukali. My jsme jim oznámili, že už další den nemají chodit do práce, že jim to rušíme. Byl to jeden z nejpříjemnějších zážitků mého života.

Rozhovor s pamětníkem – Jak jsem stál frontu u Miloše a na vojně si rozbil palec

  • Vypracovala: Anna V.
  • Pamětník: V době normalizace bylo tátovi asi deset let, bydlel na vesnici na Vysočině a později vystudoval vysokou školu FAMU.

Tati, chtěla bych se tě zeptat na několik otázek, na to, jak jsi prožíval období normalizace. Kolik ti tehdy vůbec bylo?
V týhle době mi bylo asi deset let, takže jsem politiku zrovna moc neřešil. Navíc jsem bydlel na vesnici, tam se nic takovýho zas tak moc neřešilo, prostě jsem běhal s Punťou (pozn.: táty pes) a byl jsem spokojenej, ale samozřejmě si ty věci z obyčejnýho života pamatuju, to probíhalo všude asi dost podobně, jak ve městě, tak na vesnici. Každopádně si pamatuju, že naši to docela řešili tu politiku, hlavně táta, máma měla dost práce s náma.

Aha, no tak když jsi byl teda na vesnici, jak probíhal tvůj den? Asi dost odlišně od toho, jak by probíhal ve městě…
No ráno jsem vstal a šel normálně do školy. No a ta když skončila, přišel jsem domů, hodil tašku do rohu, máma mi namazala chleba sádlem, já vzal Punťu… a běhali jsme. (smích) A pak jsem teda ještě chodil do pionýra, no a to mě taky strašně bavilo, to bylo skvělý. To se začínalo od jiskřičky, a pak jsi pokročila vejš a bylas ta pionýrka… To bylo právě skvělý na tom mojem dětství, že já jsem neznal nějaký starosti, to byl fakt bezstarostnej život, to bylo úžasný. To bylo tim životem na vesnici, to jste s Maruškou (pozn.: moje sestra) o hodně přišly. Na druhou stranu město má taky něco do sebe, máte mnohem víc příležitostí všeho, školy, práce, všechno.

No to určitě, stejně jako se ve městě mnohem líp nakupuje, jak oblečení, tak všechno ostatní. Jak to bylo, když jsi byl malej?
No to bylo samozřejmě úplně jinak. To je taková ta profláknutá věta, jak to je… (přemýšlí) Jo! Fronta na banány! Stála se fronta na banány! (smích) No ale takhle to fakt bylo. Byly prostě věci, co člověk sehnal v pohodě normálně, jako chleba, a pak byly věci, na který člověk musel stát frontu, aby je měl. To si pamatuju, jak jsme několikrát se ségrou stáli frontu třeba od pěti od rána před řeznictvym u Miloše, Miloš byl takovej řezník místní, ale pak jsme aspoň měli nějaký pěkný maso na neděli, to nebylo tak že každej den šunčička salámek jako teď s váma, to ani náhodou! Hezky v neděli se vystrojte děti, máme maso.

To jste fakt nejedli žádný maso až na neděli?! Tak to tě obdivuju, to bych nevydržela.
No počkej, to maso, na který jsme stáli frontu, to bylo samozřejmě většinou vepřový nebo kuřecí, králičí a slepičí jsme měli normálně od sebe, to my jsme měli slípky a králiky, ty jsme jedli. Takže tohle maso jsme měli, ale taky nám víc chutnala nějaká ta krkovička.

A co třeba podpultový zboží?
 Nó, podpultový zboží byla další dobrá věc. To ses dozvěděla, že támle Pepa Vavřičkoc má u sebe v pekárně pět melounů. No a tak si běžela, protože si meloun chtěla, dohodnout se s Pepou. Blbý bylo, že se o tomhle podpultovým zboží dalo dozvědět jenom „drbánim“, ale to vůbec nebyl problém na vesnici! (smích) A pak se samozřejmě dalo nakupovat za bony. Ale na ty skoro nikdo neměl právo, takže celej národ je kupoval nelegálně. Úplně na hlavu to postavený bylo. Takže třeba máma šetřila, pracovala v tý době jako pošťačka, takže plat měla mizernej, no a potom ty našetřený prachy vzala, šla za vekslákem, tak se těm lidem tehdá říkalo, veksláci, a hrozně nenápadně sis vyměnila v nějakym kurzu peníze za bony. A to bylo jako by se otevřely dveře do ráje, tam bylo všechno, na co člověk pomyslel. Včetně toho džínovýho oddělení. A to tehdy kdo měl džíny, to byl jó prďák.

Takže jsi je měl konečně taky! No a jak to bylo třeba s cestováním ven? Jezdili jste někam?
 No, to bohužel ne. Neměli jsme na to peníze, takže jsem poprvé v zahraničí byl, až když jsem studoval vysokou školu, to jsem jel na Slovensko. Ale tehdy se nejezdívalo třeba do Egypta nebo na Matlu, jako teď. To byla Jugoslávie a všichni byli rádi, že jsou rádi.

Takže jste ani na hory nejezdili? Ani s pionýrem nikam?
Ne, to nebylo potřeba. Bydleli jsme na horách, sněhu bylo dost, takže já už od malička lyžoval i běžkoval. Já jsem dokonce jel Jizerskou padesátku, když mi bylo asi patnáct! I když potom jsem málem umřel vyčerpáním! (smích) No a s pionýrem, to víš, že ne! S pionýrem jsem chodil na jiný věci, třeba 9. května na Osvobození československé vlastní sovětskou armádou se konal průvod, kam museli všichni pionýři. A to jsem úplně nenáviděl, fakt ze srdce nenáviděl! Takže potom pozdějš, když jsem byl na vojně, a vojáci museli na ten průvod taky, tak jsem si rozbil sám palec u nohy, abych musel ležet v nemocnici a nemusel tam jít.

To snad ne! Ty sis rozbil palec jenom proto, žes nechtěl jít na průvod?
Jo, přesně. To jsem byl s kamarádem na pokoji a řikam mu: „Stando, dej mi židli na palec u nohy a pak na ní skoč!“ A Standa si myslel, že jsem se zbláznil, ale nakonec to udělal. To tě byla taková bolest! Ale všechno vyšlo a nikam jsem nemusel, víš?

A jak jsi v tý době vnímal učitele? Měli jste větší respekt, nebo nastejno?
Obecně si myslim, že trochu větší respekt jsme měli, ale jinak jsem je vnímal úplně stejně jako vaše generace. Prostě mam úkol, pruda, opíšu ho. To si myslim, že v tom moc žádnej rozdíl nebyl. Ale teď jak se na to koukam zpátky, tak ty učitele obdivuju. Všichni to byli inteligentní lidi, takže věděli, co se doopravdy děje a jak to s celou tou politickou situací je, a přesto nám museli lhát a učit nás nějaký sračky, jenom proto, že to režim nařizoval. Myslim, že to muselo bejt dost těžký.

To jsem si jistá, že bylo. Ještě mi řekni, v roce 1989, když se všechno uvolnilo, to ti bylo čtrnáct. Jak jsi vnímal tu atmosféru?
Naplno. To jsem vnímal naplno. To už jsem měl svojí první práci, díky který jsem zjistil, že chci potom pracovat u filmu. Pracoval jsem tehdy v pasáži na Václaváku, a jak se všechno uvolňovalo, tak jsme to s klukama točili a to bylo něco úžasnýho, to byla neuvěřitelná atmosféra. Lidi úplně jak utržený ze řetězu, člověk nevěděl, jestli to je sen nebo ne. Tak děkuju moc tati za rozhovor. To nemáš zač, kdybys ještě něco potřebovala vědět, tak řekni.

Závěr

S mým tátou se mi pracovalo velmi dobře, protože je docela upovídaný člověk, a tak mi o tomto tématu opravdu horlivě vyprávěl a viděla jsem, že jeho samotného dělání rozhovoru bavilo. Někdy se rozpovídal až moc a zabočil do vzpomínek, které byly pro mě „nepodstatné“, jelikož se netýkaly úplně tématu normalizace. A co mně samotné práce na rozhovoru přinesla? Za prvé určitě hezkou konverzaci s mým tátou o jeho mládí a zážitcích, i když to nebyla první, kterou jsme spolu takto vedli. A za druhé také o něco víc informací o tomto tématu, tedy hlavně z oblasti každodenního života, o kterém mi táta mohl vyprávět vlastně nejvíc, protože politickou situaci on sám ještě moc nevnímal. Ujasnila jsem si některé věci, ve kterých jsem ještě měla trochu zmatek, na druhou stranu jsem jich spoustu už věděla. Nejvíce zajímavé mi přišly jeho historky, například o tom, jak se vypravil s mámou koupit první džíny. Období normalizace byla určitě velmi těžká epocha. Jsem si jistá, že teď jde spoustu věcí mnohem lépe, jako například vycestovat na dovolenou. A tak obdivuji mojí babičku a dědu, kteří v této době žili, protože to snadné nebylo.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Barbora B.
  • Pamětník: Rozhovor jsem vedla se svým dědou. Je mu 62 let, pochází z Moravy, nyní má stále bydliště na Praze 5 a vystudoval vysokou školu právnickou. Jeho vztah ke komunistické straně je negativní, podporuje pravici.

Co se ti vybaví, když řeknu Normalizace?
Období Normalizace začalo vlastně až roku 1969, 1 rok po invazi. To se pořád ještě měnili představitelé KSČ během té doby a opravdová konsolidace začala až roku 1969. Já si totiž pamatuju, že když to bylo přesně rok, když byl 21. srpen, různý skupiny a jednotlivci protestující proti „bratrské pomoci“ vyzývali lidi, aby šli do práce pěšky a takový podobné akce, ale soudruh Husák jim vzkázal, ať jdou do práce pěšky, že je chůze zdravá, ale musí přijít včas.

Ty jsi šel taky pěšky?
Ne, neblbni. Já pracoval daleko, víš. Bydlel jsem na Novodvorský a dojížděl jsem až k dětskému domu na Příkopy.

Kde jsi pracoval? To bylo tvoje první zaměstnání?
V obchodní bance.

Kolik ti tehdy bylo let?
V 69 roce? 22.

Byl jsi už ženatý?
Kdepak, to až za dva roky.

Dobře, jaké byly pracovní podmínky?
Nezapomeň, já jsem byl bankovní úředník, to byla ještě docela pohoda. Sucho, teplo, pod střechou.

Všechno zní zatím pozitivně. Bylo něco, čím tě režim omezoval, uškodil ti?
No, co se považuje za škození. Možná, když jsem se v 68. roce vrátil z vojny, tak jsem dostal zákaz někam vyjet, asi na 5 let. Každopádně jsem asi 5 let nikam nesměl. Ani do lido-demo ciziny, to byli Maďaři, Bulhaři, Poláci, tyhle ty spřátelený země. A Francie nebo Německo, to vůbec. Ale je fakt, že od 69. roku začaly takový ty rádoby osvětový akce, ale byly to oblbovací akce.

Co třeba?
No představitelé KSČ a vlády přesvědčovali národ, že 21. srpna přišla bratrská pomoc a nejde o okupaci, že v Československu byl zachráněnej socialismus a svoboda, že pod vedením KSČ byla poražena kontrarevoluce. Zprávy v rozhlase a v novinách, ty byly všechny hrozně tendenčně zaměřený.Oficiální sdělovací prostředky lhaly.Lhaly, jak lidi podporují normalizační a konsolidační poměry, jak podporují stranický vedení. Je ale pravda, že některý lidi se nechali zmanipulovat, byli ochotni se nechat slyšet, jak odsuzují kontrarevoluci a podporují naše stranický a vládní činitele. A někteří podnikavci vedli i čilý výměnný obchody s příslušníky okupačních jednotek – hlavně sovětských.

Čeho se týkaly?
Tak vezmi si, že tady byl nedostatek různýho spotřebního zboží. Vždycky se našli a najdou lidi, kteří jsou loajální ke kterémukoliv režimu, pokud jim z toho něco užitečného plyne. Takže se našli i k tomuhle.

Čeho jste třeba měli nedostatek doma?
No, nedostatek. To máš těžký, tehdy to bylo prostě jinak. Obecně různý spotřební zboží, ruční nářadí, jižní ovoce, ale šikovný člověk dokázal všechno sehnat.

Byl jsi šikovný?
Všechno co jsme potřebovali, jsme sehnali. Zeptej se mámy, ta ti to poví.

Dobře a co školní možnosti? Mohli jste dětem vybrat školu, jako je to dneska?
Ve srovnání s padesátými roky byla situace lepší. Na střední školy a na učební obory se mohly děti hlásit podle svých přání a tužeb, ale přijímání bylo – pochopitelně – ovlivněno především prospěchem na základní škole, ale taky v neposlední řadě angažovaností rodičů a jejich postavením. Já jsem začal studovat vysokou školu až při zaměstnání. Ke studiu byly potřeba– kromě doporučení zaměstnavatele – vyjádření různých institucí a výborů. Snad nejdůležitější bylo vyjádření závodní organizace KSČ. Totiž, to bylo tak: co nemělo požehnání od strany, to nemělo naději na život. To byla tak blbá doba, že kdyby někdo vymyslel perpetum mobile a straně by se to nelíbilo, tak to neschválila a byl konec. Některý chytrý mozky, který chtěly vyjádřit svoje myšlenky, se smířily s tím, že je systém tak nastavený a ževšechno musí strana schválit.

Dobře, práci a školu máme, co potom? Myslím volný čas, zábavu…
No zábava. Od pondělí do pátku každýnějak pracoval. Pak přišel pátek odpoledne, kdy se všichni sebrali, sbalili si saky paky a odfrčeli na chatu. Chataření, to byl tehdy sport. Národní sport. Snad nikde v Evropě nebylo chataření tak rozšířený, jako v Československu. To bylo jen proto, že jsme nemohli nikam vyjet.

Proč jste nemohli vyjíždět do ciziny? Povedlo se vám to někdy?
Tady se k hovoru přidala babička: Tak to ti něco povím. ČSSR měla nedostatek deviz, a to především na turistiku svých občanů. Táta máminý kamarádky Lucky jezdil s rodinou do Jugoslávie každý rok, i když se mohlo žádat jen jednou za 3 roky. Tak jsme si řekli, že to zkusíme taky. Chtěli jsme to dětem dopřát. Zažádali jsme o devizový příslib ve Státní bance československé. Naši žádost banka zamítla. Zavolala jsem do banky a řekla jim, že známe lidi, kteří jezdí každý rok, a my žádáme příslib poprvé. Řekli mi, že jsme něco špatně vyplnili, asi tečku, ať to přijdeme opravit a devizy přidělili. Asi dostali strach. Oni soudruzi ředitelé poboček přidělovali devizy především zasloužilým soudruhům a svým kamarádům a známým, případně těm, kdo něco „dali bokem“.

A na konec: Porovnání doby tehdy a dnes?
Jednoznačně pokud jde o tehdejší dobu, není o co stát. I když dnešní doba má taky spoustu nedostatků a špatností. Ale moderních. Ty tehdejší jsou už archaický.

Závěr

Díky tomuto rozhovoru jsem si uvědomila, jak se máme v dnešní době dobře. Každý si dnes na něco stěžuje, na politiku, ceny potravin a elektroniky, omezený výběr dovolených, špatný televizní program. Málo lidí si však uvědomí, že to co máme je např. oproti době Normalizace luxus. Každý může studovat, co chce, pracovat kde chce, každý může jet na dovolenou, kdy se mu zachce a o televizních programech ani nemluvě. Jedna z nejdůležitějších věcí, co my nyní máme, je podle mého názoru svoboda slova. Kdo chce protestovat, demonstrovat nebo jen vyjádřit svůj názor, ať už soukroměji či na veřejnosti, může. Dříve se za vlastní názor i zavíralo. Myslím, že tehdy vládla nespravedlnost. Co se týče subjektivity rozhovoru, dozvěděla jsem se věci o své rodině, které jsem dříve nevěděla, protože se o nich nemluvilo nebo bylo těžké o nich mluvit. Jsem ráda za tuto příležitost.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Barbora H.
  • Pamětník: Moje babička, narozena roku 1940, bydliště: Košice, ale původem z Moravy, zaměstnání: v železárnách, vzdělání: velmi dobrá studentka SŠ, později vysoká škola chemická.

Babičko, kdy si poprvé začala vnímat působení politického režimu na tebe a tvojí rodinu?
Barunko, to bylo nejspíš, až když jsem dostudovala střední školu v roce 57. Já se totiž strašně chtěla přihlásit na medicínu, ale kvůli „dostatku vhodnějších kandidátů“. My jsme se tehdy nějak do toho užšího výběru dostali tři, Chlapec a dvě děvčata. No, a protože oni tam chtěli mít jednoho chlapce a jedno děvče, tak to měl v suchu. No, a to děvče, to byla zase velmi dobrá přítelkyně našeho ředitele ze střední. Takže mi napsali, že sem nábožensky zatížená.

Vážně? Neměl třeba do té doby problém tvůj tatínek dostat práci, povolení na dovolenou nebo tak? Můj tatínek byl zatčený… Cože? Opravdu? Za co?
 Z politických důvodů. To jsem se dozvěděla, až když jsem byla dospělá.

A to se o tom do té doby doma vůbec nemluvilo?
Nemluvilo, protože být zatčený není žádná čest a sláva. Že byl zavřený, to jsem věděla, ale proč, to už ne. Oni se mnou o tom rodiče ani nechtěli mluvit, tak jsem se radši moc neptala.

A co vůbec udělal?
On totiž pracoval na ministerstvu informací a v tom čtyřicátém osmém roku dali vědět všem emigrantům, co byli v zahraničí, aby se nevraceli, že komunisti udělali převrat. A že bůh ví, jak to tu bude vypadat.

Páni… A to si teda žila jen s maminkou?
 Ne, on neseděl dlouho, asi 15 měsíců. Už si nepamatuju, jak přesně dlouho.

A neměl pak problém sehnat práci?
To ani ne, vždyť „právo na práci“ měl každý. Ale nebylo to nic moc. Dělal referenta na ČSAD.

A co jsi teda dělala po tom, co tě nepřijali na medicínu?
No, tak jsem šla do učení. Vyučila jsem se chemickou laborantkou. Nastoupila jsem do práce. A odtamtud mi pak dali dvě lejstra. Jedno na vysokou školu a jednu do komunistické strany. Tak jsem je podepsala obě dvě. No a študovala jsem potom na závodní stipendium, což bylo na tehdejší dobu strašně moc peněz. Takže jsem pak bez problémů sehnala práci. No, a od té doby jsem přesvědčená, že v těch šestnácti letech mladej člověk houby ví, čím se chce stát.

Přesně tak! A, co vlastně znamenalo lejstro do komunistické strany?
No, že ses stala kandidátkou do strany. Chodilas na schůze, platila příspěvky,… Já jsem toho moc nenaspolupracovala, protože kandidát mohl být tehdy člověk maximálně dva roky. A protože potom jsem se vdala, v průběhu těch dvou roků, a narodila se máma, tak mně prodloužili kandidátskou lhůtu o dva roky. Pak se narodila teta Olga, a tak jsem dosáhla světového rekordu v rozsahu kandidátské doby. A potom jsem se teda stala členkou, a byla jsem jí celých šest měsíců. Oni mě vyloučili pro, jak tomu říkali? Absolutní nezájem nebo něco. Jo! To byla pasivita.

A jak se tvoje pasivita projevovala?
No že jsem nechodila na ty schůze.

Jak si vnímala ten přelom? Jak jste vlastně poznali, že TEĎ už je normalizace?
To jsme jednou už odvedli děcka do školky, nasedli do tramvaje, která byla nějaká poloprázdná, že jsme si i sedli. No, a nad ní letěla letadla a mě přišlo divné, že nemají namalovaný ten český znak. Tak jsem to řekla dědečkovi a ten jenom říká: „Ále, to určitě vojáci dostali nový letadla a honem je chtějí vyzkoušet a ty znaky se namalujou až potom.“ No a to zatím byla už „spojenecká“ letadla. A už obsadili košické letiště. A po cestě jsme potkali takové staré náklaďáky, co se úplně rozpadaly. A až v práci jsme se dozvěděli, že „spojenci“ překročili hranice, a že už nás obsazujou. No, holka, to jsi neviděla těch slz. To jsme bučeli. Chlapi, ženy, všichni. To my jsme byli ještě ta generace, která pamatovala válku, takže nám to přišlo, jako když nás obsazovali Němci.

A ten den jste normálně pracovali? Žádná změna?
Ten den přišel šéf a pravil: „Maminky, domů.“ Protože všichni seděli s uchem na rádiu a plakali. To málem zaplavilo republiku. Ale tehdy se vážně semknuly národy, kdo měl auto tak se zastavil a svezl ostatní. To nebylo žádný jiný spor než my proti těm, co nás obsazovali. A potom došlo k normalizaci.

A jak se to projevovalo?
No, ze začátku se hlavně probíralo, kdo se jak zachoval, když přišli Rusové. No samozřejmě s tím všichni souhlasili, že jo. Jenom ten Stračár byl moc vidět, a taky nové vedení chtělo vidět nějaká čísla lidí vyhozených ze zaměstnání nebo zbavených funkcí, víš. A tak, že Stračár. A tehdy byl předseda strany na železárnách Emil Rygo. On dokonce podepsal pozvací list pro ty okupační vojska. Ale teďka přišlo na to, jak potrestat Stračára. Řekl: „Podívejte se, Stračár je takový odborník, že k němu se oplatí postavit dva tajné, aby mohl dál dělat svojí odbornou hutnickou robotu. A tak se aj stalo, nebyl sice už šéfem závodu. Ale de fakto to stále všechno řídil. A v roku 89 zase vyplaval.

A těmi tajnými myslíš tajnou policii?
Ano, ti normálně pracovali mezi námi a já se normálně dozvěděla, že moje kolegyně Erika tohle dělala až po roce 89.

A babičko, kdyby sis měla vybrat, prožila bys radši svoje mládí teďka nebo tehdy?
Rozhodně tehdy. My, jsme se měli poměrně dobře. V těch železárnách jsem nakonec poznala dědečka, dostali jsme byt, měli jsme děti, mohli jsme cestovat. My jsme snad každá druhý rok byli v Bulharsku! A tvůj dědeček cestoval i na západ. Já byla spíš jen v Německu nebo Rusku. Navíc, tehdy po válce, nám bylo jasné, že jednoho dne se budeme mít líp, ale to už dnešní mládež vůbec vědět nemůže.

Závěr

Vždycky jsem si myslela, že moje babička spíš komunismus podporuje, a proto mě velmi překvapilo, že můj pradědeček byl dokonce kvůli politickým počinům ve vězení. Nakonec je mi jasné, že babičce na tu dobu zůstaly spíš ty šťastné vzpomínky a například i to, že jí bylo umožněno vysokoškolské studium, poměrně zdůvodňuje její názory dnes. I když nemám žádné právo jí soudit, velmi mě těší, že se vlastně v komunistické činnosti nijak zvlášť neangažovala, rozhodně ne víc, než bylo nutné kvůli studiu, a že normalizaci prožívala se stejnou nevolí, jako většina ostatních lidí.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: David B.
  • Rozhovor s pamětníkem: bývalý plukovník československé armády, narozeným r. 1922.

Říkal jste, že jste byl ve Straně. Od kdy do kdy to bylo?
To bylo od pětačtyřicátého roku do šedesátého devátého.

A v šedesátém devátém jste skončil proč?
Protože jsem prohlašoval, že tady (ČSSR) žádná kontrarevoluce není, jak to říkal generální tajemník Husák. No a já jsem řídil armádu v oboru technicko-hospodářském. To zrovna jako voják jsem spolupracoval i s červenými podniky a připravoval materiály na plán na příští rok. Bylo mi řečeno, že jsem málo prosazoval myšlení strany, no zkrátka už to měli na mě připravený. Byl jsem hodnocený velmi dobře, dobře, vyhovující a nakonec pátý hodnocení: nevyhovující! Ze začátku jsem se k tomu mohl vyjádřit, psal jsem vyjádření a pak to dopadalo tak, že mi řekli, že na moje vyjádření není čas, papír vytrhli (ze stroje) a konec… To byly situace absolutně připravený. A tím jsem byl zbaven zaměstnání.

A když jste byl, jak jste říkal voják, z čeho se skládala Vaše pracovní náplň?
Řízení oprav pozemní motorové techniky. Veškeré. Na různých stupních. Začínal jsem od nejnižší až po nejvyšší.

Mohu se zeptat, nikdy jsem nebyl příliš ve vojenství sběhlí, jak jdou hodnosti po sobě? Kam jste se dostal?
Já jsem vyšel základní vojenskou službu jako podporučík. Potom jsem byl povýšen na poručíka. Potom jsem odešel do civilu, oni mě volali, ale já už nechtěl nastoupit, protože jsem živil tehdy matku a sestru. Oni mi několikrát volali a nakonec to dopadlo tak, že mi přišel papír, veliký, povolání na mimořádné vojenské cvičení podle paragrafu 39 bez omezení doby a nástupem tehdy a tehdy. Tím jsem začal. Po krátkém čase jsem dostal nadporučíka. Pak to postupně šlo dál. No a skončil jsem jako plukovník. Generála jsem nedosáhl… (smích)

To jsem netušil, že jste byl tak vysoko. Teď by mě ale moc zajímalo, kde jste byl 21. srpna 1968.
 Tady (Praha 6, Břevnov). Sledoval jsem to, ale co jsem čekal… To byly takový podmínky, musel jsem vždycky hlásit, kde jsem. Jestli jsem v divadle a tak, abych byl k dosažení. No a toho 21. srpna najednou zvoní telefon, abych se dostavil na své pracoviště. Okamžitě. No tak to mi bylo jasný, že se něco děje. Vyšel jsem z domu, podívám se takhle směrem a tak a vidim ohromný letadla, zadky zvednutý, sedalo to. To je průser! (mocné zvolání doprovázené úhozem ruky do desky stolu) Něco tady je. To nejsou naše letouny. Sedl jsem do auta, měl jsem oktávku. Takhle dole měla takovou páčku na světla, která se vytahovala. Za tu jsem tak zabral, až jsem ji vytrhl, takže jsem jel bez světel. Dojel jsem na pracoviště, kde jsem si vzal služební vůz, no a tím to začalo. Byli jsme obsazováni…

A proč Vy jste byl povolán?
No protože jsme byli obsazování. Nepřátelskými vojsky.

Ale co po Vás ti nadřízení chtěli, abyste dělal?
No normálně na své pracoviště. Svou práci. Já jsem byl zařazen na nějaké místo v nějaké velitelské funkci a teď jsem musel mimořádně rychle na to místo nastoupit a dělat to, co jsem dělal.

Tak to potom ano. Já jsem slyšel, že se chvíli přemýšlelo o tom, že česká armáda se bude útoku bránit…
 Takhle. To nebylo ještě jasné, o co jde. Kdo to obsazuje a co. Najednou se tady objevily ruské jednotky, ty s tím bílým pruhem a my jsme byli ministrem obrany vyzváni, aby jednotky armády zachovali klid, nekladli odpor, a tak se nekladl odpor. Takže oni nás odzbrojili. A pak jsme docházeli normálně do svého zaměstnání a jednali jsme podle pokynů nám daných.

A třeba když byly demonstrace, tak proti těm se potom zasahovalo, ne?
Ano.

A to jste zasahovali vy?
Ne. Armáda nezasahovala. To byla bezpečnost. S tím my jsme neměli nic společnýho.

Ale podle toho, co jste říkal to vypadá, že s tím moc lidí nesouhlasilo, s tím, jak přišli Rusové.
No jasně. Já s tím taky nesouhlasil. Protože bylo řečeno, že tady byla kontrarevoluce, že se narušují socialistické myšlenky. To nebyla pravda! A kdyby tu náhodou nějaká byla, tak česká armáda a policie měla dostatek síly, aby si to pohlídala sama. My jsme nepotřebovali nikoho, aby nám tady dělal pořádek. No a nakonec se ukázalo, že šlo o to, aby se dostala sem ruská vojska v určitém počtu, blízko západu. To byl taky jeden z důvodů, proč sem vstoupila. A aby nebyla sama – Varšavská smlouva.

A můžu se zeptat, trochu osobněji, kdy jste se poznali se svou paní? (kolem právě procházela plukovníkova manželka, jejíž podomácku vyrobené tiramisu již poklidně odpočívalo v mém břiše)
To mě musíte nechat chvíli přemýšlet. V 51., 52. roce.

A to jste byl v Praze?
To jsem byl v Praze. Ne! To jsem ještě vlastně v Praze úplně nebyl. Dojížděl jsem. Jsem přijel do Prahy tenkrát do ústředí vojenský nemocnice za účelem léčení. No a tam jsme se poznali, pak jsem ještě jednou přijel, oslavovali nějaké výročí, nebo co. Byl jsem tedy pozván, přišel jsem ještě s dalšími kolegy, poznal jsem paní a po víc jak roce jsme se vzali.

A bydleli jste spolu tady? (Praha 6, Břevnov)
To bylo složitý. Když jsem poznal paní, tak jsem byl přeložen do Prahy a bydlel jsem v podnájmu. S manželkou jsme měli jeden pokoj. Potom jsem byl po nějakých funkcích, tady v Praze vykonávaných, převelen do Karlových Varů. Manželku jsem měl tady, byt v Karlových Varech jsem zprvu nedostal, posléze však, po vyvinutí patřičného nátlaku a poukázání na bytové podmínky mého předchůdce se mi ho přeci jenom dostalo, takže jsem si vzal ženu do Karlových Varů. No a když jsem tam tedy konečně dostal to bydlení, tak jsem byl asi po roce a půl znovu přeložen zpátky do Prahy a byl jsem ubytován támhle, na Vypichu. Tam byly domy ještě po Wermachtu. Tak to jsme byli v dřevěných barácích. Pak se to zlepšilo, byl jsem znovu přeložen, dostal jsem bydlení jako voják tady v Břevnově. Pak jsem byl přesazen do Brna na techniku, pak zpátky do Prahy. To bylo ale míst a funkcí, to bychom tu byli do večera…

A jak je to s dovolenou v armádě? No nárok na dovolenou byl, ale to musel člověk podřídit službě. Aby ji ta dovolená nenarušovala úplně. A někdy taky byla dovolená přerušena úplně, kvůli nějaké situaci. Já jsem byl třeba jednou na dovolené a přiletěl pro mne vrtulník, jsem do něj nastoupila a bylo po dovolený. A jak to bylo v tom šedesátém devátém? To na Vás museli být všichni naštvaní, jak jste odešel ze strany a tak. To byly ty hodnocení. Služebně dobrý, všechno dobrý, ale že jsem nezvládl tu politickou situaci, že jsem to neprosazoval tu myšlenku. Já jsem na to neměl čas, protože jedna moje funkce byla taky kooperace s civilem. Já jsem neměl čas zabývat se nějakými politickými otázkami. Musel jsem dělat bojové plány, plány materielní na příští rok. To vyžadovalo maximální úsilí. Ale to bylo vidět, že to byla záminka. Jednoho dne takhle přišli, že prý jsem byl prohlášen za politicky nespolehlivého. Tak jsem byl zbaven funkce. A odtamtud do jiné funkce a potom poslán do civilu.

Což znamená vlastně propuštěn s armády?
Ano, propuštěn s armády… Měly mi být nabídnuta tři místa, ze kterých jsem měl mít možnost si vybrat a když bych si nevybral, ztrácela armáda povinnost se o mě starat. Jenomže situace byla taková, že mně nebylo nabídnuto žádné zaměstnání.

Jak to?
Krátce nebylo.

Já myslel, že to byla povinnost té armády.
No jo. Ta měla spoustu povinností jiných ještě. Tak jsem se sháněl sám po zaměstnání. Příklad vám řeknu takový. Sháněl jsem zaměstnání a byl jsem také u pražských komunikací. Tak jsem tam šel, protože tam měli techniku, kterou já jsem ovládal. Viděl jsem, že tam v dílně něco opravují. Byl to zahraniční stroj pozemní. Viděl jsem, jakým způsobem k tomu přistupují. Místo klíče, když to nešlo povolit, řekl jeden druhému: „Hele, vykašlem se na to.“ Vzali kladivo, bouchli do toho, rozbili tu část, kterou nemohli povolit a řekli, že to nejde opravit. To zůstalo ve mně, tak jsem šel k tomu řediteli, ucházel se o zaměstnání. Jednalo se o funkci mistra strojů. Sáhodlouhým vyptáváním a vyprávěním jsem mu dokázal, že vím, o co jde, až ohromeně pravil: „No ne. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. No to vás beru okamžitě!“ Tak že jo, že budu vyzván, abych nastoupil. Čekal jsem 14 dní, pak mě přišel dopis od toho podniku, že na funkci mistra techniky vás nemohu přijmout, nemohu přijmout… Z vážných důvodů. No tak jsem se ptal proč a byla tam podepsána pracovnice jeho kádrového oddělení. A já říkám: „Prosím vás proč, tohleto?“ Řekla jen: „Postavila se proti vám organizace!“

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: Jakub H.
  • Pamětnice: ročník 1965, vyrůstala na sídlišti Spořilov. Její otec byl členem KSČ, matka nikoli. Vystudovala obor knihovnictví.

Ty jsi zažila normalizační léta zčásti jako dítě, poté jako student. V kolika letech jsi začala vnímat politickou situaci v Československu?
U nás doma se o politice vůbec nemluvilo, můj otec sice byl v komunistické straně, ale komunista v podstatě nebyl a doma se spolu s mámou snažil, abychom o politice příliš mnoho nevěděli a nedostali se do problémů. Takže já jsem si začala nějaké názory na politiku vytvářet vlastně až na gymnáziu.

A znala jsi někoho, kdo se proti režimu vymezoval, hovořila jsi jako malá s někým takovým?
Asi pouze se spolužáky na gymplu, jediný člověk, který mě napadá, je otec jedné mé spolužačky, který bydlel u nás v domě. On v šedesátých letech maloval nějaké karikatury politiků a podobně a po srpnu ´68 nemohl najít práci a mimo jiné přechovával a snad i rozmnožoval nějaké zakázané knihy. Ale s nimi jsem se v podstatě nebavila, já se jako malá vůbec o politiku nezajímala, prostě to pro mě nebylo zajímavé. Poprvé jsem zaznamenala nějaké příkoří z politických důvodů v prváku; já jsem měla svůj ručně psaný zpěvník a měla jsem tam mezi jinými i některé písničky od Kryla. A moje učitelka na fyziku mě slyšela hrát a poprosila mě, jestli si může můj zpěvník půjčit. Já jí ho půjčila a potom mi spolužačka říkala, že z toho bude obrovskej průšvih; Kryl byl samozřejmě zakázanej… Ale nakonec to dopadlo dobře, jenom mi ta učitelka řekla, že si ho mám vytrhnout nebo něco, ale naštěstí si to nechala pro sebe, protože jinak bych měla velkej problém.

Ale v médiích – třeba televizi – jsi se s politikou setkávala, ačkoli určitě pod zkresleným pohledem komunistických cenzorů…
To jo, v televizi určitě. Noviny jsem moc nečetla, ale u nás doma běžela televize skoro každý večer. Takže na zprávy jsem se dívala často. Ale ty zprávy byly tak strašně nudný! A když k tomu člověk nemá ten kontext, tak se nad tím nemá ani cenu zamýšlet. Třeba světové zprávy byly právě velmi zkreslené, komunisté měli velkou tendenci vždy vykreslit jednu stranu jako hodnou a druhou jako zlou, teď si třeba vybavím válku Irák-Írán. Tu jsem už vnímala, to mi bylo patnáct, šestnáct (válka probíhala 1980-1988 – pozn. autora). Ale kromě toho, komu naše vláda v konfliktu fandí, se člověk nic nedozvěděl. Pro mě nemělo smysl se o politiku zajímat, to bylo, jako když ti někdo ukáže nějaký úplně absurdní film, bez děje, představení postav a konce.

Jasně, nechápala jsi ten kontext. A nebyl v tvém okolí někdo, kdo by ti ho vysvětlil?
 Můj táta se v politice určitě vyznal, on jezdil s Motokovem i na Západ, takže měl přehled i o tom, jak to je doopravdy, ale jak jsem už říkala, on se se mnou o politice prostě nebavil. Ale jako mě to prostě ani nezajímalo. Zajímalo mě, co se děje kolem mě, v Československu, ale nějaká zahraniční zpráva – kdyby si prostě celou tu válku vymysleli, tak pro mě to bude to samé. Prostě ten svět byl tak vzdálenej, že byl vlastně pro mě nereálnej.

Když se podíváme na dnešní televizní program, najdeme tam několik programů věnovaných politice. Bylo v tvé době něco podobného jako třeba dnešní Otázky? A jak jsi to vnímala?
Kromě zpráv, kde občas něco bylo, byly Aktuality – něco jako dnešní Události, komentáře. Ale ta diskuse tam byla strašně nalajnovaná, samozřejmě tam nebyli dva lidi s jinými názory, takže to zase bylo poměrně nudné a nic nevysvětlující. Prostě to působilo jako prezentace názorů KSČ, ale člověku to nedalo žádný objektivní pohled, prostě nic.

A co z politiky jsi vnímala jako první? Které téma?
Tak ona to možná není politika, ale prostě z celé společnosti tak nějak prosakovala nenávist vůči Rusům, Sovětům. Prostě fůra anekdot a tak…

Co třeba u vás v rodině? Říkala jsi, že se o politice nemluvilo, ale když třeba hráli Čechoslováci proti Sovětům nějaké sportovní utkání, jak na to třeba táta a vůbec společnost reagovali?
Tak táta ani moc ne, ale ta společnost to vnímala hodně prestižně.

Spousta lidí s také s komunismem vybaví nedostatek zboží. Nakolik to je pravda a nakolik to je spíše fáma přifouknutá časem?
Tak samozřejmě nebylo tolik věcí, něco se prodávalo jenom za bony, ale to určitě víš. Ty základní věci byly, jenom se občas třeba rozneslo, že nebude toaletní papír a všichni šli a skoupili ho. Prostě občas něco došlo a ten trh na to nedokázal zareagovat, takže ti lidé prostě nevěřili, že vždycky všechno bude, a když se takhle nějaká fáma, třeba sebevíc neopodstatněná, roznesla, tak si prostě všichni koupili do zásoby, kdyby náhodou nebylo. Ale pokud jsi měl v obchodě někoho známého, tak ti vždycky nechal něco stranou… Třeba my jsme takhle vždycky chodili do řeznictví. Prostě v řeznictví – až na nějaký výjimky – vždycky bylo maso. Ale toho lepšího tam bylo fakt málo a tak ho dostala maminka, protože ta řeznice byla její kamarádka.

A jak moc bylo tohle prodávání pod pultem časté?
V podstatě všude. Tak ta řeznice neměl z toho prodeje nic, jí bylo jedno, jestli se prodá desetina masa nebo všechno. A bylo jí taky jedno, kolik za to maso dostane a měla pevně stanovený ceny, takže to dobrý maso nechala radši mamince, než aby ho dala někomu cizímu. A maminka jí zase pomohla jinde…

Další takový obrázek, který si představím, když se řekne život v komunismu, jsou fronty. Byly opravdu o tolik větší než dneska?
Tak byly, ale teď tu máš supermarkety a prostě víc obchodů. Ale nebylo to nic strašného, jenom na poštách byly vždycky koncem měsíce strašný fronty, protože tehdy se všechno platilo složenkama – banky nebyly, nebo byla Národní banka, Spořitelna a Živnostenská. A bezhotovostní platby tehdy vůbec nebyly, takže ty fronty byly velký. Díky moc za rozhovor.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: Jakub P.
  • Pamětník: Anonymní
  • Rok narození: 1947
  • V roce 1968: 21 let

Pochází ze Strakonic, z umělecké rodiny, z osmi sourozenců. V září 1968 započal studium na vysoké škole AMU. S rodinou nežil již od svých 15 let, kdy se odstěhoval na internát do Prahy, ale svou vlastní rodinu založil už v roce 1972. Celou prvotní vlnu normalizace prožil prakticky na vysoké škole, takže jak sám uvedl, sledoval dění ze studentského pohledu, nikoli z praxe. Od roku 1972 byl však de facto trvale zaměstnaný.

Jak vnímala tvoje rodina celou situaci na počátku 70. Let? Dotkla se vás konkrétně situace zásadněji, jakožto umělecké rodiny?
Především je potřeba zdůraznit, že my jsme prožívali tu dobu bezprostředně v tom. Já jsem byl přímo 21. srpna v Praze a při okupaci jsem tu byl „na vlastní kůži“, spal jsem u kamaráda tady o prázdninách. Ale ta největší změna přišla až po roce 70, to znamená, když se vyměnilo vedení ÚV KSČ. Což bylo v roce 69 na jaře a to mělo dopad až od roku 70 a dále. To znamená, že to bylo uprostřed našeho studia a my jsme to prožívali trochu jinak, já jsem zažil tu studentskou stávku v roce 1969. Takže to jsme byli stále všichni plný elánu a odhodlání, že všechno může být ještě zpátky, tak jak jsme to zažili v roce 67, 68, ale vono už to vratný prostě nebylo. Celá naše rodina nějak tímhle tím postižená nebyla, celým tím normalizačním procesem. Náš otec v té době akorát končil zaměstnání, myslím 74 to bylo. Čili u něj to doběhlo naprosto přirozeně a my jsme byli v první půli 70. let skoro všichni ve škole, částečně po škole, takže to člověk vnímá úplně jinak (první zaměstnání, atd.). Takže po stránce existenční jsme rozhodně neměli žádný problémy. Vono se to začalo lámat v tom roce 70, já tomu vždycky řikám, že to jsou takový černý roky, opravdu takovej pocit beznaděje byl 72 – 78, to bylo černý…

Projevilo se to nějakým způsobem ve škole či v zaměstnání později?
Ve škole se to projevilo především tím, že tehdá byl ve škole povinný tzv. marxismus–leninismus, to byla soustava nauk. Tak my jsme v roce 68 v září v tý škole byli tak jako neklidný, nejistý, protože my jsme třeba byli ročník, kterej ten první rok vůbec tyhlety předměty neměl, protože se zrušili. A v roce 69, co si pamatuju, nám dali jako předmět sociologii, která tam předtím vůbec nebyla, byl to takovej první pokus zkusit něco jinýho. Ale ani ty kantoři na to nebyli připravený, takže sociologie se u nás de facto moc neuměla. Takže po stránce studijní, jsme zažili takovou tu nejistotu, že vlastně nevěděli co s námi se studenty, to je potřeba říct i zpětně. Ale co se týče problému, tak vyloženě studijní problémy jsem nezaregistroval ani u svých kolegů, ale co začalo bejt pak naprosto jasný, že se stvrzovaly podmínky přijetí. To znamená, že pak byli tzv. prověrky, které byly v řadách komunistů, takže ten kdo tím neprošel, tak začal mít velké existenční starosti a zejména jejich děti potom v přijímání na vysokou, to byla opravdu katastrofa. Já jsem to ostatně pak zažil i jako mladej kantor, že otázka přijímacích zkoušek začala být pro nás složitá. Jsme si třeba vybrali talentovanýho člověka a nemohli jsme ho přijmout z těchto důvodů. Zažil jsem na vlastní kůži jedinou věc, když jsem začal v roce 1972 naplno učit, že jsme museli podepisovat takový nemravný prohlášení o tom, co řikáme na sovětskou okupaci a jak se s tim hodláme vyrovnat, jak se hodláme zapojit do normalizačního procesu atd. To byly takový nechutnosti spíš jenom…

Jak vnímáš rozdíl ve školství a ve svobodném uplatnění, co se týče kultury před a po okupaci?
Co se týče vzdělání, tak to byl uzavřený systém, ale byl v tom roce 70 uzavřený dovnitř. My jsme v podstatě nikdo neměli možnost se sebrat a jet na nějaký stáže, nebo tak, zcela výjimečně. Já jsem měl teda velikou kliku, že jsem se v roce 72 dostal na šesti týdenní stáž, tzv. letní školu do Itálie, přede mnou tam byli zase dva jiní studenti. Takže tam nějaká drobná možnost vyjet ven v rámci studia u nás na škole byla, ale bylo toho strašně málo, pouze pro několik málo lidí. Co se týče tý profesní stránky, já zas na tohle nemůžu nadávat, protože nás oni jako mladou generaci potřebovali a tehdá se nově konstituovaly umělecké svazy. Tak jeden z nich, který se mě týká, je Svaz českých skladatelů a koncertních umělců, oni potřebovali mladé skladatele, interprety a muzikology. A výběrově nám docela slušně otevřeli dveře, takže my jsme třeba z hlediska profese měli celkem jednoduchý a hladký start potom do praxe, protože to, co ten muzikant potřebuje po škole, aby moh hrát, je být na podiu. Takže to všecko, musím říct, že celkem fungovalo. Ale za cenu, že kontakty byly omezeny na minimum. Ten problém byl v tom, že všecko bylo centrálně direktivně řízený, to znamená, že jsi neměl svobodnou volbu, že tohleto nechceš dělat, prostě buď si přijal tu příležitost, a pak si něco dělat moh, nebo jsi ji nepřijal, a pak si byl někde v podzemí. Tam nebylo jiný řešení… Anebo tzv. pasivní rezistence se tomu řikalo, že se s tím ty lidi smířili, dělali si svoje, doma si vyprávěli svoje věci a na venek hráli tu komedii, jakože je všecko v pořádku. Ale to byla situace řekněme bizardní a taková schizofrenní.

Mohl bys popsat, jak velký měla na kulturu vliv změna režimu a jak velký měla vliv míra angažovanosti umělců v politice?
Objektivní to určitě nebude, je to subjektivní názor člověka, který věci zažíval. Co se totálně změnilo, i když teda z vyprávění kolegů to bylo předtim taky, protože já byl tenkrát mladej kluk, tak jsem se řadu věcí od těch starších teprve dozvídal, ale i předtim to bylo dost tvrdě řízeno. Po tom roce 70, jak už jsem říkal, se znovu ustavovaly umělecké svazy, což byla taková profesní organizace a kdo se dostal mimo ni, měl potom docela problémy se v tý profesi uplatnit a bylo velmi žádoucí tam být. Už samo o sobě, jakmile něco takovýho postavíš, tak ty lidi začneš třídit a svým způsobem to vede i k tomu, že ty lidi jsou ochotni udělat i něco přes čáru, co by ve svobodnym životě nedělali. To znamená, že se chtějí svým způsobem nahlas projevovat nebo nahlas demonstrují nějakou věc, kterou by možná s čistým svědomím ani nedělali. To je ten jeden z řekněme skrytých nátlaků na ty lidi a v kumštu to bylo strašně silný, v tej muzice ještě přece tolik ne, ale silnější to bylo v literatuře, ve filmu, v divadle, tam uplně evidentně… Chtěli od nich v podstatě takovou veřejnou zpověď, veřejný vyslýchání z toho co si myslí nebo nemyslí a to beru jako největší svinstvo vůbec, že to vedlo k určitejm přetvářkám lidí. Potom, to co se ptáš, zdánlivě si umělci mezi sebou v rámci těch jednotlivých svazů a různých dalších organizacích tzv. mohli dělat, co chtěli, ale to vůbec není pravda. Bylo to všechno tvrdě hlídáno, tzv. Ideologickým oddělením ÚV KSČ, který právě sledoval myšlenkový proudy a dosti radikálně modeloval, co se tak zvaně chce a to taky bylo podporováno. Čili byly celý oblasti kumštu, který podporu nedostali a ty lidi to dělali buďto „do šuplíku“, nebo to byli schopni prezentovat v rámci nejbližšího okolí, anebo prostě přestali uplně tvořit. Těch případů byla celá řada taky, protože než se nesvobodně vyjadřovat, to už radši nedělali vůbec nic.

Jaká byla vůbec motivace umělců po roce 1968 a myslíš, že byl ten dopad tvrdší, než v jiných odvětvích?
Opět můžu soudit jenom podle sebe a každý to odvětví umění nebo kultury mělo jiný podmínky. Především to zase není všechno černobílý. Byla to fantastická doba pro prezentaci umění, který tak zvaně nešlo proti. To znamená, že pokud to byl produkt umění, kultury, kterej byl respektovanej… Nebyl podporovanej, tam nejde o to, když třeba někdo napsal kantátu na oslavu na nějaký komunistický výročí, já myslím normální potřebný věci, jako když někdo napsal symfonii, ten napsal smyčcový kvarteto, ten napsal koncert pro housle… Takže v našem oboru vznikla celá řada podivuhodných věcí, právě proto, že to bylo odbytiště. My jsme měli pravidelné série orchestrálních koncertů, komorních koncertů, festivaly svoje, atd. Ale to všechno se po listopadu 89 totálně rozbilo, tenhle systém. V tom to byla fantastická doba, ale ono to bylo něco za něco… Aby ty kumštýři si tzv. koupili, tak jim dali tuhle šanci a bylo dost peněz do kultury, specielně na tu podporu. Takže se to nedá vidět jenom v tom smyslu, že tam byl nějakej nátlak, ona byla taky možnost věci dělat. Ale je fakt, že když někdo nebyl v tom establishmentu, když s tim nechtěl mít nic společnýho, a bylo takovejch pár našich kolegů, tak prostě ta příležitost na tu prezentaci byla strašně malá. A v každém tom druhu uměleckém byli lidi, kteří měli skutečně existenční problémy. Živili se například něčím jiným, nemohli zavadit o práci v oboru atd.

Znáš nějaký konkrétní případ?
No tak třeba Jan Klusák, ten odmítal s tim něco mít a měl naštěstí dost kamarádů, takže se chytil ve filmovej muzice a psal muziku pro divadlo. A měl zase kamarády, který ho sem tam někde zahráli, ale ne na oficiálních pódiích, takže ty případy tady byly taky. Nebo tamhle tomu režim nepodporoval duchovní tvorbu a byli autoři, kteří se věnovali pouze duchovní tvorbě, psali prostě pro kostel… Tak taková věc třeba neměla v tu dobu šanci, ta se dělala jenom amatérsky nebo někde mezi přáteli.

Když teď opustíme kulturu, jak se o událostech mluvilo u vás doma v rodině, byl velký rozdíl mezi soukromými rozhovory doma a veřejnými, nebo se o situaci doma nemluvilo kvůli mladším sourozencům, aby nic náhodou neprozradili?
To je právě to, ty lidé žili ve schizofrenní době, takže mezi sebou (v rodinách) se mluvilo naprosto otevřeně, ty lidé věděli, o co kráčí. Nebo tam, kde měl člověk důvěru, si lidé dovolili mluvit otevřeně, ale na venek ta otevřenost prostě mizela. To bylo vidět z roku na rok, jak jsou ti lidé uzavřenější a jak se v podstatě bojí. U nás se o těch věcech mluvilo naprosto normálně, navíc my jsme jako sourozenci věkově hodně blízko, takže jsme to všický zažili už ve studentskym věku, tudíž tam už nebylo o čem povídat. Ale znám to z rodin, že skutečně měli třeba rodiče obavy mluvit s dětmi, aby náhodou něco neplácli například ve škole nebo někde na písku… Takže to máš pravdu, že tyhlety věci existovaly, já osobně jsem to nezažil, ale jako mladej kantor jsem si moc nebral servítky a s těmi studenty jsem mluvil. Je fakt, že takové ty obecné politické věci, jako je sovětská okupace, atd. to bylo v podstatě společenské tabu. A než abys mluvil o internacionální pomoci spřátelených armád, tak to ti z pusy prostě nešlo (to byla oficiální verze srpna 68).

V té době byla povinná vojenská služba. Kdy tebe zastihla, týkaly se tě tzv. modré knížky?
Já jsem byl regulérně odveden v 18 letech, ačkoli jsem měl těžký úraz na noze a každý normální vojenský komisař by mě býval uznal neschopným, ale pod záminkou toho, že my muzikanti stejně půjdeme někam hrát, že to je jedno, tak jsem neprotestoval. Nechal jsem se odvézt a na vysoké škole byla tzv. vojenská katedra, to znamená, že jsi musel navštěvovat, tuším, 4 semestry plus nějaká vojenská cvičení a pak jsi měl jenom jednoroční službu oproti dvěma letům, což byla ta velká výhoda. Takže já, když jsem na tu katedru na vysoké škole přišel, tak po mě chtěli, abych natáhnul tvrdé vysoké boty tzv. kanady, což já na tu nohu prostě nenatáhl, takže mě honili po špitálech a doktoři řikali, hele to je jasná modrá knížka. My jsme tomu tak řikali, ale to byl v podstatě průkaz neschopnosti. Takže řekli, že ano, ale nedoporučovali bychom vám to absentovat, je potřeba chodit na rehabilitace a všechno, takže já jsem rok chodil poctivě po špitálech a pak mě teda uznali neschopným. Ale vím, co to zhruba obnášelo, protože tak rok jsem na tu vojenskou katedru musel chodit, tudíž trochu takový tý debilní vojínčiny jsem taky zažil, ale nebyl jsem přímo na vojně.

Jak na povinnou vojenskou službu nahlížela obecně celá tvoje generace, byla to spíše legrace, nebo se to bralo vážně?
Tak především na tej vojenskej katedře to byla spíš taková studentská recese a my jsme chodili i s divadelníky, takže řada těch herců jako je Jiří Lábus a další to samozřejmě parodovali, ale pouze do tý doby, než šli na ostro na cvičení, tam už ty parodie moc nešly. A celej národ tu stránku vojenské služby víceméně švejkoval. Myslím, že mezi vysokoškoláky to nikdo nebral vážně a každej to bral tak, že si vodkroutí tu vojenskou katedru, bude mít kratší vojenskou službu, takže kdo moh, tak si tu modrou knížku snažil nějak opatřit, respektive se z tý vojny ulejt. To byla úplně obecná tendence.

Teď se ještě zeptám, jak jste vnímali dění na politické scéně, tzv. velké dějiny?
Tak ono se to vždycky vidí a hodnotí až zpětně, co je tou nejdůležitější událostí. Ale ten největší šok pro nás asi byl rozběh zejména prvního půl roku 68, ten zlom, když přišly armády, pak ještě to doznění v roce 69 a následně ta temnota 70. let. Toto byl v podstatě pocit z té doby. Po roce 80 se to začalo už trochu zase lámat k lepšímu a všechno se dostalo kolem roku 85 na docela slušnou úroveň.

Mohl bys něco říct k tehdejším volbám?
Volba by měla bejt vždycky z něčeho, že jo… Když někdo připraví kandidátku a ty chodíš jenom zaškubávat raz, dva, tři, čtyři, tak to v podstatě není volba, to jsou preferenční hlasy. Vim o případech, že když lidi nechodili k volbám, tak měli docela problémy poté v zaměstnání, což se bralo jako občanská nespolehlivost. Takže k těm volbám se obecně chodilo, ale bralo se to formálně, prostě ti tam šoupli nějakej lístek, abys ho dal do volební urny. Řada lidí tam házela ty lístky nevyplněné, takže vim, že byly i takové pokusy ty lidi kontrolovat za plentou, co tam dělaj a tak. Prostě to byly nefér věci.

Týkala se poté normalizace tvého života, zažil jsi nějaké kontroly nebo jsi tu velkou změnu viděl na okolí?
Například neustále jsme byli pod nějakým posuzováním občanské angažovanosti. Tam byli třeba tzv. uliční důvěrníci, to je prostě absurdní situace, že někdo, kdo tě vlastně vůbec nezná, tak na tebe píše třeba posudky na postup v zaměstnání. Takže já jsem tohle zažil několikrát ve dvou bydlištích (v Proseku a potom na Starém Městě), že na mě psali posudky lidi, který já jsem v životě neviděl. To je teda ten způsob v podstatě fízlováckej a nedělám si iluze, že z řad normálních pracovišť jeden druhýho udávali. Tohle se našlo až po roce 89, kdy se otvíraly archivy, tak se lidi nestačili divit, kolik udání byl jeden na druhýho schopen napsat. To beru jako nejhorší stigma doby, taková ta demoralizace mezi lidmi, beru to jako to nejhorší, co se vůbec mezi lidmi může dělat. Další důležitou věcí bylo odvolávání dobrejch lidí na důležitých postech, jako byli například ředitelové, kam se pak dosazovali průměrní až podprůměrní zaměstnanci. Ti si pak dosazovali další svoje podprůměrné zaměstnance a tohle to globální snižování pracovních schopností bylo vůbec nejhorší. A potom, co bylo taky šílený, tzv. autocenzura. Že lidi už sami neuveřejňovali věci, co by mohli, protože se báli, a neřikali věci na veřejnosti sami od sebe. To vedlo k totální destrukci a demotivaci potom.

Jak vnímala „běžná“ veřejnost disidenty a Chartu 77?
Když si dneska ťukneš na klávesnici, na internetech a na mobilech, máš všechno, ale nezapomeň, že jsme byli na určitej technologickej úrovni. Čili například slovo literáta, pokud nebylo někde vytištěný nebo někde namnožený aspoň, tak jsi se k němu prostě nedostal. Takže o spoustě věcech jsi třeba slyšel, že existují, ale do ruky jsi to v životě nemohl dostat. To je prostě věc, která se nedá vůbec dneska srovnávat. Například teda Charta, o ní jsme věděli pouze zprostředkovaně, že něco bylo, jenom proto, že nás nutili, abychom podepisovali nějakou Antichartu.

Jak jsi vnímal celou tu kampaň proti Chartě?
 V podstatě jsem neměl možnost vědět, o co jde, protože jsem neměl možnost poslouchat Svobodnou Evropu (neměl jsem na to aparát, navíc tady v Praze byly všude rušičky), čili já jsem jenom věděl, že se něco děje… Třeba jméno Václav Havel, slyšel jsem, kdo to byl, ale já jsem ho znal spíše jako pojem ještě z divadla Na zábradlí z 60. let, já jsem si ho nedokázal spojit s tim, že tady stojí za nějakym takovymhle velkym hnutím například. Takže člověk se ty věci dozvídal spíš až po nebo zprostředkovaně nebo ti o tom někdo vyprávěl, že se něco takového děje, že se stalo vůbec něco takovýho, ale k těm materiálům osobně, jsme se dostali až bůhví kdy, takže většinou s velikánským zpožděním. A ještě jedna věc, technologicky si představ, že jedna věc musela být napsána na klasickém psacím stroji, někdo to musel naťukat, vkládaly se tam průklepový papíry, čili nějaká třetí, čtvrtá kopie už nebyla skoro k přečtení. Teď se to ještě potajmu, opravdu na černo, a ty lidi riskovali existenci, na prvních kopírkách kopírovalo. To jsi skoro nepřečet ten materiál a takhle se to předávalo pokoutným způsobem, naprosto pionýrský doby, dneska když to někomu vykládáš, tak si myslí, že mluvíš o nějakym pravěku…

K tomuto tématu by to bylo všechno, ale teď ještě na závěr tvoje shrnutí celé doby. Byla to citelná změna, nebo jsi to bral jako dobu jako každou jinou?
Můžu říct pouze toto: 70. roky, o čemž tedy hlavně mluvíme, 80. už byly trochu jiný, byla především doba mého vysokoškolského studia a začátku profesní existence. Čili my jsme to vnímali po té stránce svého osobního rozvoje jinak, než jenom tu obecnou politickou situaci. To je potřeba od sebe oddělovat. Ta politika nebo obecná situace ve společnosti na tebe dolíhá zprostředkovaně. Pocity beznaděje, černoty, nemožnosti cokoliv dělat, to provázelo každýho z nás. Ale je otázka, jak to k sobě pouštíš, nebo nepouštíš. Takže já bych to přísně od sebe odděloval, jak to člověk prožíval sám jako individuum, a druhá věc, jak se to bralo obecně. Obecně to je doba letargie, apatie, nechuti něco dělat, v podstatě tomu řikám černota. Osobně po stránce profesní a studijní to bylo jako každý studijní léta, nejkrásnější doba, co může vůbec bejt. Máš dobu, kdy začínáš, spoustu věcí se snažíš nasávat, sledovat, atd. To už se ti nikdy v životě potom neopakuje.

A pokud spojíš obě tyto oddělení do jednoho, tak na toto historické období vzpomínáš spíše kladně nebo záporně?
Já to takhle černobílé říct nedokážu, to prostě nejde. Profesně to byly doby, které se dneska prostě nepotkávají. 70. a 80. léta pro nás, jako pro muzikanty, byly vynikající. 90. roky nestály za nic, teď se to trošičku láme, ale je to velmi svízelné, například z hlediska prezentace kumštu. To nemůžeš srovnávat, po stránce profese to byla dobrá doba, po stránce politickej naprosto špatná. Musel by sis z toho udělat nějakej průměr, ale obecně dnešní možnost kdekoliv se podívat, kdekoliv se informovat, cokoliv vidět a slyšet na vlastní uši, to je něco co jsme absolutně nedostávali a to je ta základní chyba. A druhá věc, masírování vědomí lidí…

Vlastní shrnutí:

Původně jsem si myslel, že půjde pouze o nějaký ten krátký odpolední rozhovor s jedním z rodinných příslušníků u kafe, že si to nahraju, za pár minut přepíšu a bude hotovo. To jsem se ale zmýlil. Měl jsem totiž štěstí, že zpovídaná osoba byla upovídanější, než dokonce sama předpokládala, takže můj původní seznam pár stručných otázek se rozrostl na sedmistránkový rozhovor plný zajímavostí jak ze života, tak z celkového pojetí normalizace od běžných občanů. Nejvíce jsem se soustředil na kulturu v Československu, co se týče možností v tvorbě, produkci, cestování do zahraničí nebo vzdělávání, jelikož jsem věděl, že zpovídám osobu, která se v této zajímavé branži orientuje. Kultura sama o sobě je zajímavým fenoménem a její možnosti byly v různých obdobích různě velké. Dalším tématem, které mě neméně zajímalo, kromě těch potřebných obecných názorů na politickou situaci, byl fenomén povinně vojenské služby. Celkově je pro mě období normalizace zajímavým historickým zákoutím, které sice na venek působí šedivě, ale uvnitř skýtá mnoho zajímavých, leckdy krutých příběhů. Kromě důležitých historických znalostí z komunistického období, které celá práce i její příprava poskytovala, mě také obohatila i samotná činnost. Rozhovor je také zajímavá forma novinářského cvičení a student si tak okoření neustálé nudné monotónní zpracovávání seminárek a zápisů o četbě. Pokud bych to měl srovnat s podobným typem rozhovoru s pamětníkem, jejž jsme dělali v tercii a týkal se našich prarodičů a jejich vzpomínek na období 13 let, tak mě tento bavil mnohem více. Jednak bylo zadané téma a forma daleko volnější a také zajímavější. Navíc když k tomu přičtu fakt, že jsem celou dobu myslel na to, že moje práce poté ještě může pomoct studentům historie na vysoké škole, tak to beru jako zajímavou zkušenost. I když jsem kvůli tomu musel obětovat jednu neděli, což bych jinak neudělal, tak mě v celkovém součtu práce bavila. Na jiné problémy, než technické s nahrávacím zařízením, jsem nenarazil.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: Jan K.
  • Identifikace pamětníka: Žena, 53 let, vysoká škola, psycholožka, bydlící v Praze

Co se ti jako první vybaví, když se řekne slovo normalizace?
Období roku 71 a dál.

A konkrétně?
 Já jsem v tomto období přecházela ze základní na střední školu a hodně se mě dotklo, že jsem nebyla přijata, oficiálně pro takzvaný „velký počet uchazečů”, ale bylo to z kádrových důvodů.

Proč zrovna tebe? Co jsi měla v kádrovém posudku?
Neměla jsem dělnický původ a můj otec byl vyhozený z práce, a protože byl i členem KSČ, tak byl vyloučen i ze strany. Rodiče však spolu nežili, takže mně to připadalo absurdní, já jsem to tenkrát vlastně nevěděla a zjistila jsem to až díky tomuhle.

Četla jsi tenkrát Rudé právo?
Ne! (smích)

Vůbec ne? Dalo se to číst?
Rodiče to nekupovali a ty noviny byly všechny úplně stejný. Jediný co se trochu odlišovalo, byla Lidová demokracie, lidovky se tomu říkalo. Oficiálně to vydávala Lidová strana, ale já myslím, že se to odlišovalo jenom tím, že měli lepší inzerci. Jinak ale byly ty noviny všechny přes kopírák. Bylo jedno, jestli jsi kupoval Svobodné slovo, Rudé právo nebo Zemědělské noviny.

Co jsi tenkrát hlavně četla?
(úsměv) Já v té době četla hlavně Kafku a spol. Pak jsem taky četla starý autory jako Homéra… Jo a taky jsem vlastně přečetla celého Jiráska! Tím jsem byla divná. (smích) Četla jsem spíše klasiky jako Dostojevskýho a tak.

Dostaly se k tobě někdy samizdaty?
Ano, ale bylo to velmi pracné, bylo na pauzákách… průklepový papír se to jmenovalo. Normálně na stroji přepisovaný. Byla to docela fuška. Takhle jsem četla víc věcí. Navíc doma byly ještě knížky, které se koupily v 60. letech a pak už se nesměly vydávat. Kunderu, Solženicyna. Věci, které se už na normalizace nesměly vydávat, ale doma prostě byly.

Takže máš štěstí, že rodina četla a ty ses k tomu dostala?
Jo no, doma bylo vždycky hodně knížek.

Sbírala jsi céčka?
Ne, ne. (smích) Buď mě to nějak minulo, že už jsem byla velká a taky mě to asi nebavilo. Takže ne, céčka jsem nikdy nesbírala.

Jak jsi vnímala výbuch v Černobylu?
Nejvíc jsem to asi vnímala kvůli Kubovi (starší syn, kterému byly dva roky), ale to riziko, co by z toho všechno mohlo být, to asi nikdo nedokázal odhadnout. Vím, že tady byly takový vtipy na téma světélkující houby, ale spoustu věcí si uvědomuju až s odstupem, že spoustu věcí jsme nevěděli a nic nám neřekli. A když to řekli, tak to bylo bagatelizovaný, jako že támhle pár lidí položilo hrdinsky život. Absolutně žádný varování vůči zdraví. Uvědomovala jsem si to spíš v souvislosti, že jsme měli malý dítě, ale ne že bychom třeba něco nejedli, to ne. Vím, že se říkalo, že ty houby se nemají jíst. Všechno se zlehčovalo.

Jak jsi vnímala veřejnou kampaň proti Chartě 77?
Vzhledem k tomu, že otec je signatář charty 77, tak ano.

Věděla jsi, co přesně v tom stojí? Protože v novinách běžela proti-kampaň, ale vůbec se neřeklo, co to je.
Z toho hlavního směru samozřejmě ne, ale díky tomu, že táta byl právě tou dobou normalizace postiženej, tak ano. Musel odejít z vysoké školy, ze zaměstnání, byl to ten člen strany, kterýho vyloučili, tak pak jezdil s autobusem a dělal v potravinách. Přestože dělal roky na kriminálce a studoval práva. Díky tomu, že byl signatářem, tak jsem věděla, o co jde. Právě kvůli tomu všemu jsem nebyla přijata na střední školu, takže jsem se začala pídit, proč to je a jak to je. Věděla jsem, co je Charta 77 a kdo to přibližně podepsal a věděla jsem, co proti tomu je. Bylo to ale díky rodině. Obecně si ale myslím, že spousta lidí vůbec nevěděla, o co jde. Táta byl synem bankovního úředníka, což samozřejmě za první republiky bylo jméno a byl z rodiny docela znamýho architekta, nebyla to milionářská rodina, ale taky to nebyl dělnický původ a přesto, že se v 60. letech do strany dal …

Bylo to z ideologických důvodů nebo kvůli práci?
To nevím, ale spíš si myslím, že ta práce na kriminální policii ho k tomu donutila. Tam v momentě, kdy chtěl dosáhnout nějaký pozice a studoval přitom práva a chtěl vystudovat tak to bylo asi nutný.

Poslední otázka je, jak na tebe působila celá ta akce té Anticharty?
Já osobně musím říct, že když jsem zpětně viděla záběry z Národního divadla a lidi, kterých jsem si vážila, jako byl Heger a tihle, kteří to údajně podepsali, tak si myslím, že ty lidi museli jít strašně sami proti sobě. Je to dvousečný a nikdy bych je neodsuzovala, protože ta doba byla hrozná. Neomlouvám je, ale zároveň bych si je nikdy nedovolila odsoudit, protože právě na tyhle lidi, kteří byli vidět, byl vyvíjen tlak. Když mohli říct, že národní umělec Karel Heger, který pro řadu lidí znamenal symbol, že to podepsal, tak to bylo něco, to bylo sousto. V tomhle směru si myslím, že ty jednoznačný odsouzení jsou špatný a chtěla bych vidět lidi, kteří je jednoznačně odsoudí, jak by se oni v tý pozici zachovali. Že třeba lidi to podepsali a pak toho litovali a nesli si to trauma do konce života, to je jiná věc. Hegera, když jsme u toho, to stálo život. Svět není ani černý ani bílý, je to vždycky mezi tím. Není to omluva, ale kdo umí dneska jednoznačné říct – komu je dvacet: „Ti komunisti to podepsali”, tak neví, o čem mluví. V té době nežili – v tom tlaku, v tom uzavření, bez informací a těžko když to byl táta od rodiny a řekli mu: „Tak buď tadyhle budeš bez práce, nebo támhle budeš přikládat v kotelně a byl to třeba akademik, tak to volba musela být hrozně těžká. Není to omluva, ale… je to asi zdůvodnění. Rozhovor probíhal v příjemné a pohodové náladě. Zpočátku spíše vtipná část se změnila ve vážnější náladu. Dozvěděl jsem se však mnoho informací, které jsem předtím nevěděl.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Kateřina S.
  • Pamětnice: Žena, 43 let, z neúplné vysokoškolské rodiny, vnučka majitele továrny a polností na Moravě, kterým byl v 1948 znárodněn majetek, Severní Čechy, okresní, krajské město, vysokoškolské vzdělání, neangažovaná, nestraník

Každodenní život rodiny.
Naše rodina byla malá: moje matka a já. Bydlely jsme vždy ve staré zástavbě blízko centra, protože moje matka odmítala žít v paneláku. Na rozdíl od mnoha spolužáků jsme neměli chatu a řadu let ani auto, kterým bychom na chatu dojely. Měli jsme však řadu přátel a známých, s nimiž a u nichž jsme víkendy trávily. Hodně jsme cestovaly stopem nebo na kole, léto jsme trávily u rybníka, zimu na lyžích. Dvakrát jsme byly u moře, vlakem v Bulharsku. Později byl pro každého mladého člověka způsob, jak se vyhnout společně stráveným víkendům, sport nebo jiná organizovaná aktivita. O víkendech jsme jezdili organizovaně od sportovního klubu autobusem na zápasy, turnaje, soustředění. Rodiče se s námi těchto aktivit neúčastnili. Mnozí z nich byli na své chatě, chalupě, kterou si po léta zvelebovali vlastními silami, případně se vrtali ve svých autech či v hlíně. Pro naše rodiče byly rájem jejich zahrádky, kde pěstovali to, co nebylo, co dnes běžně můžete koupit v každé zelenině. Mluvím o mrkvi, celeru, petrželi, jablkách, švestkách. Do zhruba patnácti let jsem nikdy nepotkala jahody nebo třešně v obchodě a navíc jindy než v červnu. Zahrady, zahrádkářské kolonie (to slovo velmi patřičně pochází od slova kolón, tedy svobodný bezzemek z dob starověkého Říma) a dřevěné malé chatičky, to byl fenomén doby a pro mnohé se tato záliba stala hlavní životní aktivitou. Neexistovaly kvalitní služby a obchody a ani platy nebyly tak vysoké, aby si běžní lidé mohli takové služby a produkty koupit. Cokoliv, co bylo víc než standard, bylo drahé a nedostupné. A standard byl opravdu velmi velmi nízko. Proto se stal český národ národem zahrádkářů, sadařů, kutilů, řemeslníků a opravářů – amatérů. Lidé pak často po zběsilém víkendu ve všedních dnech v zaměstnání jen odpočívali a sbírali síly na další víkend. Chata, chalupa, zahrada, auto, družstevní byt, to byl fakticky jediný majetek, který bylo možné mít a kde bylo možné a smysluplné utrácet peníze. Nešlo je investovat, nebylo kam, nešlo cestovat, nedostali jste povolení, nebylo možné utrácet je za spotřební zboží, protože nebylo v obchodech, ani za kvalitní potraviny, protože na ně byly fronty ba ani propít a projíst, protože restaurací bylo málo a těch, kde dobře vařili, ještě míň. Z té doby si pamatuji na odporný zážitek, když jsem s maminkou hodinu stála frontu na maso, aby nám k tomu, co maminka objednala, přihodila prodavačka kus tlustého špeku se slovy, musíte si to koupit, jinak to neprodám, zabalila společně s hovězím a museli jsme to zaplatit a odnést domů. Na paní za námi už se nedostalo ani to hovězí. Vše, co bylo kvalitní a žádané, bylo nedostupné. Fungoval směnečný obchod. Vedoucí prodejen, vrchní skladníci, zelináři byli všemocní, protože dokázali sehnat téměř nemožné, jako například banány bez fronty, telecí maso, náhradní stěrače na auto, desku Beatles, novou knihu od Párala … Vytvářely se nové nesmyslné sociální vrstvy, kdy zelinář, taxikář, číšník a skladník byli nejvýše. Udávání bylo výhodné, do komunistické strany lidé chodili, protože jim slíbili lepší místo, větší byt, prostě pohodlnější život. S profesory, učiteli, vzdělanými a silnými lidmi jsem se potkávala ve sběrnách surovin, později u divadla a v kotelnách. Dostali se tam tak, že v osmašedesátém po ruské okupaci neprošli komunistickými prověrkami a stali se nespolehlivými, nepohodlnými. Jeden takový obrovsky vzdělaný člověk, profesor University Karlovy a pařížské Sorbony, mě učil. Ale nevzpomínám si, že by se někdy zlobil, že by si stěžoval. Jednak nás nechtěli zatěžovat a druhak, myslím, dokázali najít smysl žití v hodnotách, které neměnili, a obcházet tak mainstream. Nedávali příčinu k persekuci a nijak režimu nepomáhali. Tahle pasivní rezistence byla velmi typická. Řešením byla pro mnohé i emigrace. Bohužel, uvolnili tak společensky místo právě méně kvalitním, často méně vzdělaným a více vychytralým lidem, kteří míru svého úspěchu měřili pouze velikostí chalupy, počtem buřtů v lednici a šířkou obrazovky televize. Nakonec se mnohem víc lhalo a podvádělo ne kvůli režimu, ale právě kvůli tomuhle byznysu, který zavedli. A nakonec se všichni stali součástí nějaké obchodnické sítě a vazby. Vznikaly skupiny lidí, kteří se vzájemně potřebovali a vyměňovali si věci, kterým se říkalo, že jsou „pod pultem“. Párala pak vyměnili za kus telecího, desku Beatles za stěrače nebo jinou protislužbu. Logicky toto žádané zboží se prakticky nikdy neobjevilo na pultech obchodů pro obyčejné lidi anebo v množství, které mnohasetmetrové fronty nemohly nikdy uspokojit. A to už vůbec nemluvím o tom, že řada knih, jídel, výrobků, služeb vůbec neexistovala a že lidé o nich neměli ani ponětí a tak je ani vlastně nechtěli. Fungovalo nakonec vše, ale mimo oficiální struktury. Všude jste museli mít „známé“ a kdo měl víc „známých“, ten si lépe žil. Často byly tyto vazby tak silné, že se tito lidé stávali i rodinnými přáteli. Zboží mělo svou vlastní cenu, založenou na reálné poptávce a nabídce zcela mimo socialistickou ekonomiku a cena v obchodě nikoho nezajímala. Chceš něco víc než konzervu lančmítu? Zaplať. Chceš lepší léky? Zaplať. Chceš dostat dítě na školu? Zaplať. Chceš trámy na střechu? Zaplať, přivezeme ti je rovnou z fabriky. Dodnes je v okolí Plzně mnoho zahrad a chatiček obehnaných ploty z té nejušlechtilejší oceli, která se „po cestě ve výrobě“ nějaké turbíny ztratila. Nikdo to nevnímal jako krádež. Bylo to přece naše, všechno bylo společné, byli jsme stát dělníků, rolníků a inteligence a žili v socialismu, společnosti dostatku pro všechny a bez třídních rozdílů. Taková byla hesla prvomájových průvodů a titulky deníků. Skoro nikdo jim však v sedmdesátých a osmdesátých letech už nevěřil a žili jsme ve vlastních ekonomických a sociálních mikrosvětech. Socialistické plánování bylo pověstné. Měli jsme pětiletky a každý socialistický podnik plán. Ten počítal se ztrátami a myslím i s volným tempem zaměstnanců zmožených ze svých zahrad a chatiček po víkendu. Z té doby se traduje vtip: „Přestože nikdo nic nedělá, plníme plán. Přesto že plníme plán, nikde nic není. Přestože nikde nic není, všude se krade. Přestože se všude krade, nikde nic nechybí.“ A ještě jedna lidová moudrost vystihuje dobře ekonomické prostředí, v němž jsme žili: „Kdo nekrade, okrádá rodinu!“ Slovo krást nemělo zdaleka tak negativní význam. Byla to součást našich životů a někdy i nezbytnost. Jednou, abychom mohli odvézt v dešti dědu do nemocnice naší starou škodovkou, musela jsem jít sehnat stěrače, protože přes noc je někdo za plotem ukradl nám. Maminka mi nedala peníze a neukázala obchod, tam žádné neměli, řekla jen: „Támhle je parkoviště a já budu hlídat.“ A pak ještě: „A už o tom nikdy nebudeme mluvit.“ A nemluvili jsme, tak jako o řadě jiných věcí, které jsme viděli, ale nechtěli a báli se o nich mluvit. A to ani v rodinách. Prostě to tak bylo a nemělo smysl to řešit. Změnu si nikdo z nás nedokázal představit. Jak, co, kudy? Neměli jsme srovnání a generace našich babiček a dědů byla stará a zlomená, navíc nás do tohohle debilního zřízení v podstatě přivedli, protože po válce jako mladí vítali komunisty jako osvoboditele. Většině to vydrželo přes padesátá léta, mnohým otevřely oči politické procesy, vraždy, zatýkání a znárodňování majetku a ničení celých rodin. To se ale vědělo jen v těch rodinách a nesmělo se o tom mluvit. Lidé se báli státní bezpečnosti. Zejména ta tajná pro boj s vnitřním nepřítelem (tak říkali každému, kdo vybočoval ať už svými názory nebo vzezřením) byla velmi nebezpečná a dokázala zničit lidem životy. Že v Praze byli disidenti, to jsem se dozvěděla až v osmdesátých letech na vysoké škole. Přesto se v rámci možností dalo žít slušně, a nikdy jsem neměla pocit velkého strádání. Jednou tohle žití přirovnal hezky americký režisér českého původu Miloš Forman, který na konci šedesátých let emigroval do USA, když řekl, že žít v komunistickém Československu je jako žít v zoologické zahradě v kleci, dostaneš nažrat a občas dostaneš i povolení vyjít si na procházku, rozuměj vycestovat k moři nebo do zahraničí, není to moc nebezpečné, když dodržuješ pravidla ZOO. Nejlepším únikem z našich klecí byla kultura, literatura, filmy, hudba a hlavně divadlo. Knížky se sháněly složitě, opisovaly se a četly některé tajně, poslouchali jsme cizí rádia, abychom slyšeli dobrou hudbu a postupně, jak se uvolňovala doba, se dalo jít i na dobrý koncert. O to víc měly úspěch domácí hvězdy, domácí filmy. Dílem proto, že byly dobré, ale i proto, že konkurence neexistovala. Nebylo dovoleno vozit ze zahraničí knihy, nahrávky filmů, hudby, ba ani poslouchat cizí rádia či dívat se na zahraniční televize. Můj děda každý večer tajně poslouchal Svobodnou Evropu a moje babička z toho byla každý večer na mrtvici. A protože se to nesmělo, tak se lidé o tom i báli mluvit a svobodný projev a výměna názorů neexistovala. Protože ti, kde jednou hrdiny za svůj život byli, si to většinou po roce 1968 po ruské okupaci rozmysleli. Zlomilo je to, báli se o sebe, o své rodiny, děti. A my, co se narodili po roce 1968, jsme většinou znali jen mlčení a kolem sebe viděli, jak vítězí úplně jiné hodnoty. Prostě se žilo tak, aby se to vyplatilo. Co se nevyplatilo nebo i by se nemuselo vyplatit – ve všech možných slova smyslech – to se nedělalo.

Nějaký rozdíl v chování vůči samoživitelce?
Musela jsem víc pomáhat doma, protože mamka prostě neměla čas nakupovat a uklízet. Společnost se určitě nechovala jinak, rozvodů bylo hodně a nikdo to příliš neřešil. Možná jsem jako dítě častěji byla „u tety“ (mamčiny kamarádky), když mamka chtěla někam večer vyrazit, protože babičku a dědu jsme měli daleko. Byla jsem samostatnější a už od třetí třídy jsem sama chodila do školy, později na tréninky, protože mamka byla v práci. Měla jsem klíče a odpoledne jsem se musela postarat o sebe sama.

Kam ses chtěla podívat?
Žádné cestovatelské plány a sny jsem neměla, protože místa jako Kanárské ostrovy, americká Florida byly pro mne tak vzdálené jako dnes cesta na Mars a vídala jsem je pouze v katalogu zájezdů, který občas někdo tajně přivezl ze „Západu“ a který si pak půjčovaly rodiny a známí. Ženské z toho šily šaty, oblečení dětem, chlapi koukali na různé nástroje a auta a my děti na hračky. Katalog Quelle byl pro mě neuvěřitelně barevný, krásný, ale úplně neskutečný svět, jako pohádka.

Maminka byla učitelka – rozdíl ve výchově a interpretaci…
Také babička byla učitelka poté, co dědovi sebrali fabriku a ona musela jít pracovat. Byla vzdělaná a tak šla učit. Pracovat byla povinnost. Babičce také občas něco „ulétlo“. Třeba řekla jednou o Leninovi, že byl blbec a vrah. Já, malá holka, tehdy řekla, že ať to neříká, nebo že to povím paní učitelce. Myslím, že je to vyděsilo. Ne, že by se bála následků, ale že taková myšlenka ze mě vůbec vypadla… Taky si vzpomínám, když umřel jeden ruský představitel Brežněv, tak jsme plakali, že bude válka. Propagandu do nás hustili fakt od dětství a u nás doma se o tom prostě nemluvilo. A myslím, že ve škole taky ne. Mamka učila češtinu a tělocvik a tam zas tolik té propagandy nebylo. Kromě povinné dělnické literatury. Myslím, že si užila svoje, když se hlásila na filozofii na francouzštinu a řekli jí, že ona jako dcera bývalého továrníka nemá právo studovat socialistickou univerzitu a ještě cizí „kapitalistický“ jazyk, že není dostatečně spolehlivá.

Tuzex?
Tuzex bylo místo, o kterém jsem dlouho nevěděla. Měl nádherné výlohy a kupovali jsme tam colu v plechovce, bílou čokoládu a nescafé na Vánoce. Z Tuzexu jsem taky měla svoje první džíny a růžovo-černou mikinu, děsně drahou, kterou jsem si hodně opečovávala. Bony, tak se jmenovaly peníze do Tuzexu, normální lidé neměli. Jen ti, kteří pracovali v zahraničí. Bony se musely kupovat na černém trhu od veksláků stejně jako peníze jiné měny než koruny. Postávali před Tuzexy a výlohami a nenápadně se nabízeli: „Bony, bony?“, říkali a pak jste šli s nimi někam do průchodu a koupili je za české peníze, pět korun za jeden bon. Bylo to nesmyslně drahé a nebezpečné. Ale myslím, že komunisti to věděli, monitorovali a tolerovali.

Rozhovor s pamětníkem – Život dítěte v době normalizační

  • Vypracoval: Kryštof B.
  • Pamětnice: Rozhovor jsem dělal s mou maminkou. Jelikož byla v roce 1968 malé dítě, nepamatovala si detaily, mnohé věci si dala do souvislostí až později, ale děsivý charakter doby vnímaný pohledem dítěte se v jejich vzpomínkách uchoval navždy.

V jakém prostředí jsi vyrůstala?
21. června 1968 mi bylo pět a půl roku. Bydleli jsme s rodiči v malém třípokojovém bytě poblíž Velitelství východního vojenského okruhu v Trenčíně. V době, kdy byly ulice města plné tanků a ruských vojáků, se rodičům povedlo náš malý byt vyměnit za krásný velký byt ve funkcionalistickém domě. Otec byl malíř. Poblíž Velitelství měl (a dodnes má) krásný ateliér – skoro až na střeše! Bylo z něj vidět daleko do krásného zvlněného kraje, se kterým je bytostně spjata otcova tvorba i jeho život.

Jak jsi vnímala dobu po roce ´68?
Byla jsem ještě malé dítě, takže jsem situaci nijak dramaticky nevnímala. Začala jsem chodit do první třídy. Ve třídě jsme měli portrét Ludvíka Svobody, prezidenta ČSSR. Byla jsem zvyklá vídat pohromadě Svobodu i s Dubčekem, ale Dubček někam zmizel. Také zmizel Turek, který jezdil po městě se zmrzlinovým vozíkem, zvonil a prodával úžasnou zmrzlinu. Nejvíc mě jako malou holku mrzelo, že najednou už nebyly v obchodě k mání italské lakýrky; z kapitalistické Itálie se pro holčičky přestaly dovážet. Z oken našeho bytu jsme se dívali na starobylý středověký hrad vysoko na skále a jednoho rána na něm něco přibylo: obrovská pěticípá, svítící červená hvězda, která jej hyzdila dalších dvacet let. Také jsem nerozuměla tomu, že už nemůžeme jezdit na lyže; najednou nebyly peníze. Můj dětský svět bývával veselý, živý, ale tak od druhé třídy (pozn. aut.: roky 1970-1971) se začal postupně měnit v cosi přidušeného a ponurého.

Dědko (pozn. aut.: „dědko“ je slovenský výraz znamenající dědeček. V naší rodině se domestikoval a používáme ho jen při označování dědečka ze slovenské větve naší rodiny – maminčina tatínka) byl malíř. Stačilo tohle povolání na uživení celé rodiny?
Otec byl výtvarník „na volné noze“. Odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk Sovětského svazu, což se velmi závažně projevilo na jeho zakázkách, které přestal coby neloajální občan dostávat. Cítila jsem nějakou úzkost, strach… Najednou zmizeli známí – pár jich stačilo emigrovat, pár jich zavřeli a s dalšími se rodiče přestali stýkat. Škola také přituhla, doma jsem slyšela věci, o kterých jsem automaticky věděla, že je nesmím nikde na veřejnosti vykládat. Nedostatek financí se projevil i tím, že se naši kvůli tomu často hádali.

Co Trenčín, jak vypadal? Měnil se s dobou?
Město, kdysi živé, postupně pustlo, temnělo a chátralo. Kromě té příšerné hvězdy na hradě zmizela celá stará čtvrť pod hradem a nahradily ji takové podivné novostavby, kterých se město už jen tak nezbaví. V synagoze udělali velkosklad oděvů a před kostelem postávali podivní pánové a prohlíželi si lidi.

Když jsi se později hlásila na vysokou školu, šlo to bez problémů? Jak to probíhalo?
Otravné bylo, že se nedalo studovat jen tak, co člověk chtěl. Bylo potřeba tzv. protekci. Já chtěla na medicínu, ale protože jsem tu protekci neměla a moje sestra už na medicíně studovala, tak mě tam nevzali ani na potřetí. Dostala jsem se do Bratislavy na psychologii. Studium psychologie bylo dost nezáživné – kromě jiného jsem se musela učit Leninovu teorii odrazu a spoustu dalších sovětských žvástů… Nicméně byla doba studií svým způsobem veselá. V roce 1988 jsem se odstěhovala do Prahy a začala chodit do psychoanalytického tréninku, což bylo v té době považováno za buržoazní pavědu a socialismu nebezpečný myšlenkový směr. Poté, co se to doneslo řediteli ústavu (pozn. aut.: maminka pracovala v Psychiatrické léčebně v Bohnicích) mi byla okamžitě pozastavena interní aspirantura, což mi ale bylo celkem jedno. No a pak už přišel rok 1989…

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Magdalena K.
  • Pamětník: Rozhovor jsem vedla se svým příbuzným, čtyřicátníkem z Prahy. Vystudoval gymnázium.

Ahoj, potřebovala bych s tebou udělat rozhovor do školy o době normalizace. Měl bys chvíli čas?
Ahoj, určitě mám, rád ti odpovím na otázky.

Jak si vlastně žil v době normalizace?
Narodil jsem se v Jižních Čechách, pocházím z venkova. Moje rodina původně vlastnila rozsáhlá hospodářská stavení, polnosti a lesy. V 50. letech nám byly statky zabaveny a proto se rodiče rozhodli venkov opustit a odstěhovat se do Prahy, za co jim jsem vděčný.

Předpokládám, že jsi v Praze studoval. Co jsi studoval?
Tím, že můj otec začal pracovat manuálně, změnil se můj třídní původ a bylo mi dovoleno studovat, stejně jako mým bratrům. Chodil jsem na základní školu podle toho, kde jsem bydlel. Škola byla sdílena všemi dětmi bez rozdílu třídního původu, soukromé školy neexistovaly. Po dokončení základní školy jsme mohli jít studovat na gymnázium a poté na vysokou školu, protože náš třídní původ byl dělnický.

A co máma jak pracovala?
 Moje máma pracovala v nemocnici, tak jsem měl možnost přicházet mezi vzdělané lidi, lékaře atd. Samozřejmě jsem se stýkal i s rodinami mých spolužáků, které byly velmi různorodé, díky tomu, že základní škola tolik nerozlišovala prostředí, z kterého děti pocházely.

Jak to vypadalo na střední škole?
Na střední škole bylo studium už obtížnější, neboť zde vznikal nátlak na vstup do organizací řízených komunisty. Stejně tak někteří studenti měli problémy, jelikož jejich rodiče byli věřící nebo angažovaní proti politice komunistické strany. Tam jsem se začal setkávat s lidmi, kteří měli poměrně vyhraněný názor. A zároveň s lidmi, kteří měli problémy s komunistickou stranou.

Jakou hrál zmiňovaný původ roli v té době?
Původ měl klíčový vliv na možnosti vzdělání. Komunisté rozhodovali, kdo půjde kam studovat a co by měl dělat. To obzvláště na malých vesnicích, kde každý znal každého, všichni věděli o sobě navzájem všechno. Město bylo daleko anonymnější, ale i tam hrozila perzekuce ze strany komunistů a měl jsem několik přátel, kterým bylo umožněno studovat pouze jeden typ školy. Jeden můj kamarád studoval jadernou průmyslovku, protože to byla jediná, kterou mu dovolili vystudovat, ale když potom dokončil vysokou školu technického směru a došlo ke změně politického režimu, tak šel okamžitě studovat sociologii, což bylo něco, co ho zajímalo a bavilo a vystudoval, takže dnes dělá to co chtěl.

A co třeba dnes běžné studium v zahraničí?
Možnosti byly velmi omezené, v podstatě se mohlo studovat jenom v zemích východního bloku, v Polsku nebo v Rusku. Měl jsem několik spolužáků, kteří tuto možnost zvolili, například jeden můj spolužák z gymplu šel studovat námořnickou školu v Polsku. Takových ale nebylo mnoho.

Jak to vypadalo po ukončení školy? Dalo se nějak svobodně rozhodnout?
Možnosti svobodného uplatnění po dokončení školy byly samozřejmě specifické. Nebylo jednoduché sehnat zaměstnání, které by člověka bavilo. Paradoxní bylo, že za komunistů bylo povinností pracovat, nikdo nesměl být bez práce. Takže někdy to vedlo k tomu, že společnost uměle generovala zaměstnání v některých oblastech. Co se týká učitelů, jejich role byla myslím velmi obtížná, protože studenti někdy říkali poměrně otevřeně věci, které si mysleli. Jejich situace nebyla jednoduchá, protože komunistická strana byla všudypřítomná. Studenti říkali věci, které nebyly povoleny. Pamatuju si například, že nám pomohla zástupkyně ředitele zorganizovat koncert Vladimíra Merty na škole a měla z toho problémy.

A co každodenní věci, zájmy apod. Byly také třeba zakázány?
Vzhledem k tomu, že hodně každodenních aktivit bylo řízeno komunisty nebo přímo zakázáno, tak se lidé soustředili na věci, které byly dovolené, to znamená třeba: chalupaření, hodně lidí z měst vlastnilo chaty a chalupy mimo Prahu takže na víkendy vyráželi mimo Prahu a starali se tam o svoje zahrádky a chalupy, umožňovalo jim to trochu zapomenout na každodenní realitu. Dále se často věnovali kutilství nebo různým modelářským zábavám. Mládežnické organizace byly kontrolovány komunisty, v některých organizacích zůstával sokolský duch, hlavně díky lidem, kteří se věnovali činnosti mládeže. Některé tábory byly zaměřeny i na vzdělávání nebo český jazyk apod. Sport byl podporován komunisty, takže to byla jedna z aktivit, které se věnovalo hodně lidí. Hlavně děti sportovali v té době víc, než sportují dnes.

Když jsme u těch dětí, jaké to bylo, když některé věci nemohli říkat na veřejnosti, ale věděli, že o nich doma mluví?
 Pro rodinu to bylo velmi obtížné vysvětlit dětem, že to co slyší doma, nemůžou nikde opakovat. Proto rodiče raději některé věci před dětmi neříkali, aby to nemohli říkat třeba ve škole, kde by je mohl někdo třeba udat. Děkuji za rozhovor, měj se hezky. Já děkuju, ahoj.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Markéta V.
  • Pamětník: žena, 42 let, povolání: odborný pracovník vědy a výzkumu

Kolik let ti bylo, když začala normalizace, a kolik, když skončila?
 No, když začala, tak mi byl jeden rok a když skončila, tak mi bylo dvacet.

A když se odehrála první polovina tvého života v době normalizace, vnímala jsi to vůbec?
Nevnímala, protože jsem to všechno brala, jako že to jsou nastavený pravidla, který se nějak maj dodržovat, a že je něco špatně, to mi asi došlo až hodně pozdě.

Pamatuješ si něco ze školky?
Ve školce jsem byla strašně nerada. Měli jsme tam takovou přísnou paní učitelku a museli jsme spát, všichni povinně, po obědě, a nesměli jsme z tý postele vůbec odejít.

A jinak to šlo?
No, když jsem tam přišla, tak prej se mi tam líbilo. Protože moje máma vyprávěla, že jí paní učitelka říkala, že takový rozzářený oči dlouho neměli. Ale pak, po pár dnech, mi to asi došlo, takže jsem tam nerada chodila, a hlavně tu paní učitelku jsem strašně neměla ráda. Myslím, že nás vždycky ještě vytáhla za vlasy, ale nevím, jestli si to nepletu ještě se základkou.

Co se stalo na základce?
Ale, to bylo až na druhym stupni, To jsem se jednou vyjádřila nesouhlas s tím, jak paní učitelka přečetla číslo, který jsem napsala, a vytahala mě za vlasy. Bylo to tak v šestý, sedmý, osmý třídě… To jsem byla drzá.

A na prvním stupni jsi byla taky drzá?
Tam ne, tam mně chybělo, že nemám vlastně paní učitelku, teda soudružku učitelku, protože mě učila máma. Chodila jsem normálně do třídy, kterou učila moje máma. Takže já jsem neměla paní učitelku, teda soudružku učitelku, a to mě vadilo, protože jsem to chtěla mít normální, jako všicni. Tak jsem jí neříkala mami, možná o přestávkách, ale při hodině jsem jí říkala normálně souško, protože se neříkalo soudružko učitelko, ale jenom souško.

A co gympl, jak ses tam dostala?
Protože mě máma přesvědčila, tak jsem se hlásila na návrhářskou do Brna, udělala jsem talentovky a příjimačky jsem asi neudělala moc slavně, ale asi jsem je udělala, ale nevzali mě. A pak nebylo na gymplech místo a máma mi ho šla shánět. Říkali jí, ať jdu na učební obor, tak se rozčilovala, že s těma samejma jedničkama, téměř, měla jsem dvojku z češtiny, co bych šla dělat za učební obor, tak mi tam to místo trošku vyhádala. Pak jsem zjistila, že severočeskej kraj neměl požadavek na návrháře, takže by jí bejvali dopředu řekli, že se tam nedostanu. No, a tak jsem se teda dostala na gympl v Děčíně.

Potom jsi taky chodila na gympl v Praze, ne?
No to jsem chodila, protože jsem se po dvou letech dostala do střediska vrcholovýho sportu, ve veslování, ale juniorskýho, protože v Čechách bylo v roce 1986 mistrovství světa juniorů, a tak do toho střediska vzali hodně dětí, a tak jsem se tam dostala taky. A pak jsem chodila dva roky na gympl v Praze, třeťák, čtvrťák.

Co jsi dělala ve volném čase?
Většinou jsem sportovala. Tak od čtyř let jsem chodila na krasobruslení a pak jsem tak v šestý, sedmý přestala a začala jsem veslovat. A to jsem dělala téměř do konce vysoký školy. A ještě jsem chodila docela dlouho na kreslení, to bylo ještě na gymplu. Taky jsem hrála na klavír, ale necvičila jsem.

Byla jsi pionýrka?
Pionýrka jsem byla, byla jsem i jiskřička. To si pamatuju, to jsme měli jeden slib, že jsme jeli do Děčína, protože my jsme nebydleli přímo v Děčíně, tak nás odvezli autobusem, na náměstí, asi se jmenovalo Leninovo, nebo tam byla nějaká jeho socha, a kolem toho náměstí tam bylo víc těch pionýrů nebo jiskřiček, slavnostně jsme tam složili slib, a pak nás dovezli nazpátek autobusem a dostali jsme dort a růžovou limonádu.

Bavilo tě to (Pionýr)?
Já si nepamatuju, že by nás tam učili něco o politice. Měli jsme sešity, kde jsme vyplňovali různý úkoly, ale nevím, jestli politický. Bylo to spíš něco o přírodě. Spíš byl problém, že nikdo nechtěl být pionýrská vedoucí. Ale jeden rok jsme měli dobrou, tu jsme měli rádi, ta nám udělala bojovku. Politicky mě to nijak neovlivnilo. Ale asi mě ovlivňovala občanská nauka na druhym stupni.

A jak?
 My jsme měli Rusku, potom nás měla i na ruštinu. To bylo zajímavý, protože říkala, že to je jako v češtině, tak jsem pochopila, že mám hledat souvislosti. V tý občanský nauce nás učila, že pracující člověk má pouze dvě ruce a nic víc, a proto je hybatel těch dějin. Proto se prý bouří, protože nemají co ztratit. Pak jsem pochopila, když byla revoluce, že ten dělník má hodně co ztratit, zatím co student opravdu nemá co ztratit, ten má jenom svoji hlavu.

Jak probíhala výuka ruštiny?
V šestý a sedmý třídě jsme neměli dobrou učitelku, tak jsme se nic nenaučili, ta Ruska to v osmý třídě zachraňovala. Na gymplu jsme měli učitelku, která řekla, že jsme úplně blbá třída, a učili jsme se to tak, že nám to nadiktovala a my jsme si to v učebnici podtrhávali. Tak jsem přežila ruštinu a díky tomu jsem i odmaturovala z ruštiny asi na jedničku. Protože v prváku jsem se naučila nazpaměť něco o Leningradu, což bylo náhodou téma maturitní písemky. A to jsem ruštinu nikdy neuměla.

To je štěstí. A co vysoká škola?
No ještě bych zůstala u těch gymplů, zajímavej byl třeba rozdíl, mezi gymplem v Děčíně a v Praze. V Praze to bylo mnohem svobodnější, ten pedagogickej dozor nebyl tak tvrdej. A v Praze se taky vyžadoval nějakej vlastní názor. V Děčíně byla ředitelka velká komunistka, jednou nám řekla, že její životní vzor je Klement Gottwald.

A vysoká škola? Jak ses tam dostala?
Na vysokou školu jsem se dostala, protože jsem byla ve středisku vrcholovýho sportu a měla jsem jedničku nebo dvojku z matematiky a z fyziky. A pak jsem měla u maturity vyznamenání, ale to asi bylo kvůli ruštině, ne fyzice.

Jinak by ses tam nedostala?
 Možná ne, asi bych to nespočítala. V Děčíně jsme měli dobrou matikářku, ale v Praze jsme měli matikáře, kterej měl asi vlivnýho tatínka, protože když jsme brali limity, tak řek, že limita je daná od boha. A to měl větu, která se toho týkala napsanou na tabuli, ale je zajímavý, že na tý škole stále ještě je.

A co demonstrace, tam jsi byla, ne?
No, na demonstraci jsem byla, pak jsem došla na Vyšehrad a byli jsme tam jako na konci, a tak jsem vlastně neviděla, co se tam úplně děje, bylo mi řečeno, že demonstrace končí na Vyšehradě, tak jsem řekla kamarádce, že jedu domů, protože se nic neděje. Když jsem přijela domů tak jsem zjistila, že demonstrace na Vyšehradě neskončila, ale že byl ještě masakr na Národní třídě.

Jsi ráda?
Kdybych to zažila, tak asi jo, ale přišlo mi v tu chvíli, že bylo důležitý, že tam ti studenti šli a že se něco změnilo. Já bych u toho bejvala chtěla bejt.

Říkala jsi, že sis uvědomila politickou situaci pozdě. Kdy to bylo?
 Nevím, asi až na tý vysoký škole. Nepohoršovalo mě ani to, že se někdo prostě na vysokou školu nemůže dostat, kvůli tomu, že rodiče byli vyhozený neb odešli z KSČ. I můj táta odešel z KSČ a máma tam nikdy nebyla, ale protože jsem se hlásila na matfyz, tak to tolik nevadilo. To mi asi stačí, děkuju za rozhovor.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Martina V.
  • Pamětnice: Zpovídanou osobou je 67letá paní, žijící v Praze.

Když teď někdo řekne slovo normalizace, tak jakou konkrétní událost nebo vzpomínku si vybavíš?
No já budu asi úplně atypická, protože vlastně začátek sedmdesátých let byl nejhezčím obdobím mého života, protože jsem se vdala za člověka, kterého jsem měla moc ráda, a za rok se mi narodil syn, takže to byla velice radostná událost a tím pádem všechny politické věci okolo mě začaly jít trochu bokem. Ne trochu, spíš víc než míň, protože jsem i vypadla z pracovního procesu. Byla jsem na mateřské dovolené a prožívala jsem krásný období a to co se dělo na ulicích mě trochu míjelo. Proto je pro mě normalizace vlastně šťastný období života. Asi jsem jedna z mála, já to uznávám, ale já jsem nikdy nebyla příliš politickej agitátor ať už zprava nebo zleva. Davové scény jsem neměla nikdy ráda. Ani duševně ani fyzicky.

Normalizaci úplně primárně předcházel příjezd ruských tanků do Prahy. K tomu máš nějaké konkrétní vzpomínky?
 Tam mám taky vzpomínky rozmazaný, nebo ani ne tak rozmazaný jako trochu přenesený, protože když se to toho 21. srpna stalo, tak já jsem byla s kolegyněma na dovolené v Bulharsku. Tam jsme byly až přibližně do 4. září a to, co se stalo v Československu, jsme se dozvěděly až od dalších Čechů, kteří tam měli tranzistorové rádio a slyšeli to v českých zprávách. Samozřejmě v té chvíli nám bylo, jako když nás poleje. Měli jsme strach o rodiče, o sourozence a o příbuzné, protože jsme nevěděly, co se děje. Když jsme se konečně vrátily prvním vlakem, který se dostal až do Prahy. V tu chvíli už bylo po tom nejhorším. Všechny jednotky s tanky se stáhly na okraje Prahy. Když jsem potom šla do práce, tak jsem viděla jen zurážený chodníky a vytrhané dlažební kostky. To nejhorší, ten první náraz, jsme prožily až vlastně dodatečně jenom v těch zprávách. Bylo to hrozné, protože jsme nevěděli, co se děje. A dodatečně to pro nás bylo nesmírné zklamání, protože lidé, národy a hlavně jejich představitelé, kteří se vydávali za naše přátele, dokázali udělat tohle. To pro nás bylo těžké zklamání.

Kdyby s vámi v tom Bulharsku nebyli jiní Češi, tak byste se o tom nedozvěděly? To se to tam nijak neprojevovalo?
 Ne, vůbec. Akorát, když jsme jely vlakem zpět do Čech přes Jugoslávii, tak tam nás Jugoslávci nesmírně podporovali a jelikož věděli, že je to vlak s Čechy, kteří se vrací domů, tak se tam snažili přinést i nějaké věci a potraviny, protože taky samozřejmě nevěděli. Všechno to bylo takové hodně emotivní…

Měla jsi někdy pocit, že se v roce 1968 ten režim zvolnil, zrušila se cenzura, točilo se víc filmů a tak?
 No, asi se to projevovalo, ale tím že jsem měla malé dítě, tak byla kultura až to poslední. Už tak jsem většinou padala únavou, protože jsem svoje děti chtěla oblékat po svém, a proto jsem jim oblečení šila. Nechtěla jsem, aby měly takové to tuctové oblečení, a díky tomu jsem i ušetřila. Protože mateřská nikdy nebyla žádný velký zázrak. Rodinu živila více méně jedna výplata.

Za zmínku by stála rozhodně i Spartakiáda, protože pro dnešní generaci je to podle mě něco nepředstavitelného. Tolik lidí na jednom místě a všichni dělali to stejné a snaží se u toho vypadat všichni stejně. To muselo být strašně těžké.
No, ani tak těžké to vlastně nebylo. Je fakt, že jsem cvičila na dvou Spartakiádách. Na jedné jako malá holka a na druhé jako skoro dospělá. Přibližně rok předem se začalo nacvičovat a byly různé secvičné a až potom se vybírali ti, co opravdu půjdou cvičit na Strahov. To znamená, že nacvičovalo daleko víc lidí, než kteří se tam nakonec dostali. No jako žákyni mě to bavilo, protože to bylo nějaké cvičení s lavičkami. Hop sem, hop tam. My jsme z toho měli vlastně legraci a ten pohyb byl dost přirozený, takže nám to nevadilo. A potom na tom Strahově to byl zážitek. My jsme ještě tehdy nepatřili k Praze, i když jsme byli za bukem. Dneska už to Praha je.

A přišlo se tam podívat hodně diváků?
Ano, dokonce i na ty zkoušky, které byly veřejné, se chodilo koukat dost lidí. Já si dokonce pamatuju, že jsem s tátou na takovéhle zkoušce byla. Myslím, že cvičili svazarmovci a vojáci. Musím uznat, že ti vojáci měli to cvičení opravdu náročné a až v dospělosti jsem se dozvěděla, že si jich tam pár přivodilo těžké úrazy a že se z těch kluků stali páteřáci. To je bohužel poznamenání na celý život, a nebo změna celého života. Ale pro mě jako pro divačku to byl nesmírný zážitek. Hlavně to spoustu lidí donutilo k pohybu, protože tam byla spousta lidí, kteří by se za normálních okolností nehýbali.

A co třeba 1. Máj?
Tenhle svátek jsem vnímala pozitivně spíš jako dítě a to dlouhé čekání před samotným průvodem jsem si krátila, jako spoustu dětí, zpěvem, tancem a různými družbami s okolními dětmi. Akorát snad jednou jsem se dostala do konfliktu. Zrovna ten rok, byla ještě v květnu zima, a proto jsme měli kabáty a čepice a nedopatřením nás zařadili do toho „oddílu“ žižkovských žen, ačkoliv jsme ze Žižkova vůbec nebyli. Jedna paní mi velmi razantně řekla, že takhle žižkovská žena teda vypadat nemůže a místo čepice jsem dostala na hlavu červený šátek. Jako dospělá už jsem se tomu spíš vyhýbala, protože už jsem měla rodinu a měla jsem zájem na tom, aby fungovala.

A jak jste slavili Vánoce? Byl v tom nějaký zásadní rozdíl oproti dnešku?
Pro mě asi ani tak moc ne. Já jsem měla Vánoce od dětství moc ráda. A způsob, jakým jsme slavili my Vánoce, když jsem byla malá, jsem se snažila přenést i do své rodiny. A jelikož jsme byli a jsme rodina ateistů, tak jsme na půlnoční mši nikdy nechodili, i když teď mám pocit, že je to teď velká móda, protože i lidé, kteří do kostela za celý rok nevstrčí špičku nosu, tak to o Vánocích prožívají. Já si třeba pustím Vánoční mši od Ryby a jsem spokojená.

To já si z různých vyprávění představím ty fronty na banány před Mikulášem.
 Jo, to je pravda, fronty se stály i na mandarinky, ale já jsem vždycky byla takový člověk, který se tomu vyhýbal, jak mohl.

Máš někdy pocit, že by něco z toho minulého režimu stálo zachovat?
Já si myslím, že po té takzvané revoluci se šmahem bourá všechno. Ať dobré nebo špatné. Samozřejmě toho špatného bylo hodně a chápu lidi, kteří byli tím režimem postižení, že mají v sobě tu zlobu ještě dnes. Uznávám, že jich nebylo málo, kterým se změnil život k horšímu, ale potom jsou i lidé, kteří toho zneužívají.

Závěr:

Z tohoto rozhovoru jsem si odnesla mnoho zajímavých vzpomínek mé babičky, které bych se od někoho jiného těžko dozvěděla. A dokonce jsem i zjistil, že téma, které jsem s ní probírala, ji není úplně lhostejné, a proto jsem viděla slzy na jejích tvářích. Je vidět, že pořád nepřenesla přes srdce křivdu, která se stala všem Čechům a Slovákům v roce 1968. To se potvrdilo při jejím vyprávění o tom, jak byla moc zklamaná. Bylo neuvěřitelně zajímavé, jak dobu normalizace, ale vlastně celého socializmu, prožíval někdo, kdo o politiku nejevil skoro zájem. Takzvaný člověk ze šedé zóny. Byl trochu paradox, že každého normálně slyším na dobu komunismu nadávat a tentokrát to tak vůbec nebylo. Babička se s tím režimem zdála být smířená. Neřekla o něm nic špatného a říkala, že to byly nejlepší roky jejího života. Samozřejmě ne kvůli samotné politické situaci, ale kvůli šťastným událostem, které se jí zrovna děly. Samotný rozhovor jsem si moc užila, dozvěděla jsem se spoustu nových poznatků a získala jsem zase jiný pohled na věc.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: Matyáš R.
  • Pamětník: 54letý muž, původem z Rakovníka, vysokoškolské vzdělání (PhDr.), povoláním: historik, bydliště Praha 1

Co se ti vybaví, když se řekne „normalizace“?
Když se řekne „normalizace“, tak se mi vybaví období, které nastalo v Československu po sovětské invazi v roce 1968. Jde o dobu, v níž tehdejší socialistický režim reagoval na to, co se před rokem 1968 stalo a co už se nikdy poté nemělo stát.

Když jsi byl v mém věku, tak byla normalizace na samém začátku. Jak jsi tehdy ten vývoj vnímal?
Jde tedy o dobu, kdy jsem byl na začátku nebo v první polovině mého studia na gymnáziu. Samozřejmě, na jednu stranu jsem to vnímal jako student, který má studijní povinnosti, starosti, radosti, ale na druhou stranu už jsem taky vnímal, že kvůli tomuto období a státnímu politickému systému jsou v mnohém omezeny práva, možnosti, které měli stejně staří studenti na školách v západní cizině, s nimiž s některými jsem měl, byť samozřejmě ve velmi omezené míře, styky. Čili cítil jsem, že náš život, který se nám tady rozbíhá, je tou dobou velmi poznamenán.

Jak tuto dobu vnímala tvoje rodina? Stejně jako ty, nebo jinak?
 Já jsem doma cítil, ale to už bylo samozřejmě v letech předtím, že o některých věcech se nemluví, že se o nich nemluví třeba proto, abych o nich já potom nemluvil dál. Zkrátka byly určité obavy, že bychom mohli být postiženi za to, že se budeme na veřejnosti k některým věcem vyjadřovat, čili cítil jsem, že určité věci jsou tabu, byť se o nich skrytě mluvilo, poslouchaly se zakázané rozhlasové stanice, samozřejmě také v omezené míře, ne pravidelně, zkrátka ten běžný život tím byl poznamenán.

Takže Svobodná Evropa se u vás poslouchala.
Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, podle možností, bylo to samozřejmě hodně rušené, čili někdy to šlo, někdy nešlo, ale vím, že hlavně s tatínkem jsem večer tyto stanice dost často poslouchal. Pochopitelně proto, že jsem se o politiku stále častěji zajímal právě v důsledku toho, jak jsem jako mladý člověk cítil, kam že se vlastně ubírám životem.

Vím, že tvůj bratr sympatizoval s komunistickou stranou. Mohl bys k tomu něco říct?
Můj bratr se stal členem Komunistické strany Československa. O pohnutkách a podrobnostech, jak k tomu přišel, těžko můžu něco říct, protože ani o tom se nějak podrobně nemluvilo. Já sám jsem byl ve věku, kdy jsem s ním v tomto nesouhlasil a zřejmě se to stalo nějak tak, že on byl nejdříve v učení, potom na střední škole, a zkrátka ta doba a to kým byl ovlivňován na té škole se u něj projevilo tímto způsobem, tak jako bohužel u mnoha jiných.

Cítil jsi velký rozdíl mezi obdobím před rokem šedesát devět, nebo ne až tak velký?
Mně před rokem 68 bylo méně než 11, čili to je doba, kdy přeci jenom jako dítě tuhle dobu až tak moc necítím. Moji rodiče pracovali, dá se říct, jako dělníci, čili nějaké styky s lidmi v západní cizině neměli. Žil jsem na malém městě, samozřejmě moje informace byly omezené, ale sám si vzpomínám, jak jsem už vlastně v tom roce 68 tu invazi vnímal jako něco velice nespravedlivého, špatného, protože samozřejmě při tom uvolnění v posledních letech před invazí u nás vycházely noviny, kde se vlastně otevřeně psalo o věcech. Některé časopisy psaly velice otevřeně, vzpomínám si třeba jako Mladý svět, který jsme kupovali a kde tak všeobecně na nás ta doba dýchala jako něco co povede k uvolnění, něco co bude tak nějak radostnější, příjemnější, než to co bylo předtím, a že ta rána, která přišla v srpnu 68, už vlastně v tom věku, v němž jsem byl, pro mě znamenala veliký zklamání, hrozbu a obavu z toho, co bude, a hlavně křivdu. To jsme cítili už v tomhle věku velmi silně.

Takže jsi často myslel na to, jaké by to bylo, kdyby byla demokracie a štvalo tě co se děje?
 No tak pochopitelně štvalo mě to. Já můžu říct, že tím, že sem byl na malém městě, tak ty informace byly omezené, na druhou stranu paradoxně došlo k tomu, že v Rakovníku na gymnáziu, kde jsem studoval, tak tam byli tak říkajíc uklizeni někteří profesoři třeba z Prahy, nebo z některých větších měst, kde byli nežádoucí, že by „nakazili“ studenty, takže je vlastně odsunuli na malé město. Samozřejmě to dělali tak nějak skrytě a taky se obávali následků, ale přesto byly situace, kdy před námi byli velice otevření, podnikali jsme různé výlety, trávili jsme víkendy na školní chatě. Byly prostě situace, i při výuce musím říct, kdy byli velice otevření a prostě riskovali, jak jsem si zpětně uvědomil, a vím že to pro nás, pro nás, kteří jsme to samozřejmě chtěli vnímat, ne pro všechny, bylo velkou morální vzpruhou, že jsme prostě cítili, že tady jakoby jsou dva paralelní světy. Jeden ten oficiální, z kterého jsme měli obavu a který pro nás znamenal hrozbu, ta omezení o nichž jsem mluvil, ale že na druhou stranu existuje jakési paralelní vnímání, které pro nás představovalo určitou naději, kontakt s jiných světem, poznání a vědomí toho, že vlastně to, co se tady děje, ta celková společenská situace, která tady je, není samozřejmá.

Ty už jsi nakousl téma, který jsem s tebou chtěl probrat. Takže bavil ses o tom se spolužáky, nebo spíš ne? A mluvil jsi vůbec o politice na veřejnosti?
Na veřejnosti se o politice moc nemluvilo, protože samozřejmě na jednu stranu byl na nás vyvíjen velký tlak, abychom všichni byli v Socialistickém svazu mládeže, což jsme vlastně formálně všichni byli. Na druhou stranu, jak říkám, byla určitá druhá cesta, kde k nám ty informace doléhali, ale nebavili jsme se o nich otevřeně. Nebylo to téma, o němž by bylo možno se bavit ve škole. Bylo dusno, bylo cítěno, že je to nežádoucí, většina učitelů se bála a tohle téma vůbec neotvírala, ale jak jsem říkal, byli mezi nimi jednotlivci, a ti měli pro nás veliký význam, kteří svými, ať už jednotlivými činy nebo určitými reakcemi na některé věci, které se zrovna aktuálně udály, anebo tak nějak prostě v malém kolektivu…říkám, jezdili jsem na různé výlety, pobyty, kde nám za určitých situací i s takovým určitým rizikem pro sebe něco řekli, něco naznačili a my jsme jim za to byli velice vděční, protože v těch rodinách se o tom přeci jenom mluvilo omezeně, ale zároveň jsme věděli, že mezi námi jsou spolužáci, a to určitě taky mělo vliv na stav toho kolektivu, což byli vlastně spolužáci z těch takzvaných kovaných rodin, jejichž rodiče byli nějací funkcionáři ve straně, nebo byli na nějakých ředitelských místech atd. Tak to samozřejmě byli lidi, o nichž se vědělo, že jsou oddáni tomu režimu, že jsou prominenti toho režimu, čili s nimi nebylo možné se o těch věcech bavit a z nichž naopak byl strach, že by mohli na někoho něco říct. Čili tato věc ten kolektiv studentů docela silně rozdělovala a pokud jsme v té třídě, kde nás bylo 36 na gymnáziu, měli nějaký kolektiv, tak ten stav toho kolektivu, jakési tříštění, dělení bylo způsobeno i tímto.

A stalo se ti někdy, že bys řekl něco, čeho bys pak litoval, co způsobilo nějaký malér?
 Tak řeknu otevřeně, že jsem nebyl žádný revolucionář, protože jsem žili v takovým, jaksi neustále silnějším nebo slabším upozorňování rodičů: „Tohle neříkej!“ „Tohle nedělej!“ „Víš, co by si tím způsobil, zkazil by sis tím život. Nám bys způsobil určitý situace.“ Čili vím, že mě rodiče víceméně nabádali, abych se držel stranou a nevystupoval jsem nijak aktivně, na druhou stranu k věku, o němž se bavíme, přísluší určitá taková radikálnost, nedostatek zkušeností, nerozum ve smyslu, že člověk není schopen dohlídnout všech důsledků svých činů. Čili vím, že se mi někdy podařilo něco takového říct, jako ze zloby, ze vzteku, ale byly to spíš jednotlivé věci, jichž se nikdo, kdo by mně chtěl škodit, nechopil v tom smyslu, že by to pro mě mělo nějaké následky. Do takové věci jsem se pak vlastně zapletl až na vysoké škole, ale i tam to naštěstí dopadlo dobře ve smyslu, že mě nevyhodili ze školy, byť nám to hrozilo velmi silně.

O co přesně šlo?
Tam šlo v podstatě o z dnešního pohledu nevinnou věc, že nás jako bujaré studenty zachytila policie v ulicích večerního Brna, jak zpíváme Krylovy písně. Šli za námi tajně až na studentské koleje, kde nás chytli, identifikovali a podali o tom hlášení na vedení fakulty na rektorát, a byli jsme pak před kárnou komisí, kde se vyšetřovalo, co jsme vlastně udělali, jaký to mělo tzv. společenský dopad, a zase teprve s určitým odstupem doby jsem pochopil, že to, že jsme nebyli vyhozeni ze školy, že nám to tedy bezprostředně hrozilo, bylo díky určité snaze či pochopení některých profesorů, a překvapivě můžu říct, že to byli i profesoři, kteří měli nějaké to politické postavení, od nichž bych to nečekal, že se nás zastanou. A oni se nás přesto zastali, a dokázali to, že jsme z té školy nevylítli. Těžko zase říct, proč to udělali, jestli to neudělali proto, že sami nechtěli, aby to vrhalo špatné světlo na tu školu, že se tam taková věc řešila. Je možné, že toto bylo jejich hlavní motivací. Ne to, že nám chtěli pomoct, ale že chtěli pomoct spíš sobě. Ale ať to bylo jakkoliv, můžu říct, že jsem tuto zkušenost udělal a moji rodiče se o tom ani nedozvěděli. Bylo by to pro ně asi velice složitý, hlavně kdyby nás z té školy vyhodili. Čili nevyhodili nás, ustáli jsme to, ale tam jsem velice zblízka poznal absurditu té situace, za co oni lidem dokázali zničit život, spousta lidí se na školy nedostala vůbec kvůli svému tzv. kádrovému profilu, ale i ti, kteří se tam dostali, byli vlastně neustále pod drobnohledem, byli sledovaní a neustále jim hrozilo vyhození za nějaký naprosto absurdní skutek, který dneska, když se o něm bavíme, neznamená vůbec nic. Tak tehdy to byla věc, která dokázala zkazit člověku celý život.

Když už jsi nakousl kádrovej profil, tys ho měl asi celkem dobrej, když jsi byl z dělnický rodiny, viď?
 To je další paradox té doby, že samozřejmě jak známo děti tzv. dělnických rodičů měly lepší předpoklady, zas ovšem teoreticky, dostat se na vysokou školu. Ale já třeba z toho malého města vím, že to zas tak úplně nefungovalo, že kromě toho tak jaksi objektivně daného profilu pochopitelně fungovaly různé protekce a další faktory. Když si to někdo tak říkajíc uměl zařídit, tak se prostě na tu školu dostal a někomu ten dělnický původ nebyl vůbec k ničemu.

Když se ještě vrátím zpátky k době, řekněme, puberty, účastnil ses spartakiád, prvomájových průvodů apod.?
Tak to je další takové téma. Správně víš, že tyto dvě věci byly také produktem té doby, že to byla vlastně věc, kterou ten režim navenek prezentoval, jak s ním lidi souzní, jak jsou šťastni, snažili se předstírat, že jde o spontánní projevy loajality a radosti života v tom systému. Skutečnost byla samozřejmě úplně jiná. Pokud jde o spartakiádu, spartakiády se konaly periodicky, myslím, po čtyřech letech, takže já jsem se zúčastnil nějaké té okresní úrovně, když jsem byl jako malé dítě, někdy nějaká čtvrtá nebo šestá třída. Jako dítě jsem to nevnímal jinak, než jak krásně všichni cvičíme v bílých tričkách a červených trenýrkách a politicky jsme to vůbec nehodnotili. Pak když přibývala doba, přicházely další a další spartakiády, tak pak jsem to samozřejmě už cítil jinak. Všechny školy usilovaly o to, aby se právě ony dostaly do té pražské nejvyšší spartakiády, toho vrcholného představení. Vím, že když jsem byl na gymnáziu, tak se taky připravovala jedna spartakiáda. Že se tomu prakticky zasvětila téměř celá tělesná výchova, že se nedělalo nic jiného, než že se neustále nacvičovala spartakiáda. A mně se tehdy podařila taková shodou okolností výborná věc, že jsem vlastně nenacvičoval tuto spartakiádu, protože jsem zrovna trpěl nějakou takovou neuchopitelnou vyrážkou. Čili měl jsem od lékaře potvrzení, že nesmím cvičit a spartakiádu jsem trávil tak, že jsem pouštěl a vypínal magnetofon svým spolužákům, kteří cvičili. Tak jsem to přežil docela dobře. Pokud jde o první máj, tak taky. My jsem na ten první máj skutečně museli chodit, kontrolovalo se to, hlídalo se to, a zase záleželo na tom, jak se k tomu stavěla škola a naši konkrétní pedagogové. To, co člověk morálně nejlíp ještě snesl, bylo, že se nějak šlo v tom průvodu v nějakých zadních řadách a za nejbližší ulicí se uteklo, že se šlo na sraz a pak člověk někde zmizel. Takže škola si odškrtla, že tam jsme, ale potom jsme zmizeli s klukama nebo s holkama někde, že jsme sami měli pocit, že jsme udělali nějaký hrdinský čin. Ale bylo to jenom s těmi, se kterými se takto dalo přemýšlet. Horší už to bylo, když si vymysleli, že zrovna já ponesu nějaký transparent, nějaký, na němž bylo něco, s čím člověk samozřejmě nesouhlasil, což bylo skoro všechno, nebo nějakou standartu, třeba sovětský prapor. Tak to už bylo hrozný. To vím, že jsme se vždycky dohadovali, jak to udělat, aby se to zrovna konkrétně člověka netýkalo. To bylo docela nepříjemný to defilé před tribunou těch okresních papalášů. A velmi dobře si vzpomínám, a to byl docela traumatizující zážitek, že jsme takhle s mým spolužákem na vysoké škole taky musel na ten sraz. Kdo nepřijel, tak mu hrozilo skutečně vyhození ze školy, takže jsme se dostavili na sraz, jakoby jsme vyšli do toho průvodu, ale na prvním rohu jsme se pokusili utéct, a najednou se objevili dva pánové v pověstných kožených kabátech, chytli nás, identifikovali, pohrozili nám nejhoršími sankcemi a doslova nás narvali zase zpátky do toho průvodu. To pro nás bylo hrozně frustrující, ponižující, takže když jsme potom utekli zase za dalším rohem, a to už nás nechytli, šli jsme se spolu opít, abychom se nějakým způsobem psychicky očistili, protože to bylo opravdu velmi nepříjemný.

Ty vlastně pocházíš z chmelařskýho kraje a tehdy byly častý chmelový brigády. Tak jak to vlastně bylo? Jak to probíhalo?
Tak to je zase jeden z paradoxů té doby. Ano, já jsem z chmelařského kraje, bavíme se tedy o době gymnázia, tak já jsem musel pravidelně nejenom na brambory, ale musel jsem nejdřív zavádět chmel, drátkovat, to se dělá na jaře, a potom jsme chodili na sklizeň, na to česání chmele. To, o čem se tedy ví víc a na co i třeba studenti z Prahy jezdili. Tak my jsme to paradoxně vnímali dvěma způsoby. První byl ten veskrze negativní, čili to, že pro nás prakticky dvacátým, dvaadvacátým, nebo třiadvacátým srpnem končily prázdniny, a my jsme skutečně povinně museli narukovat, když použiji vojenský termín, do své školy, a pak nás odvezli. My jsme jezdili pravidelně do jedné vesnice, kde jsme potom trávili zhruba tak 14 dní, kde jsme buď ručně nebo strojově, to zas podle toho kolik nám bylo let nebo co bylo potřeba, vlastně povinně za zanedbatelný peníz museli česat ten chmel a prázdniny pro nás skončily. Paradoxem bylo, že přes to přes všecko to pro nás byly jakési zážitky, na které jsme se i těšili, protože jsme se tam sešli jako parta, podmínky pobytu byly poměrně nevázané a zase s pochopením těch našich některých kantorů, kteří byli ti tzv. lepší, jak jsem říkal na začátku. Ti nám dopřávali volnost, že jsme chodili na pivo a večer jsme si užívali nějakou legraci, a tak jsme se sblížili, že paradoxně vlastně i ten chmel pro nás měl určité kladné stránky, na které člověk i potom dokáže celý život vzpomínat. Ale pochopitelně ta povinnost a takové to zjevné vykořisťování studentů tehdejšími jézédáky bylo vnímaný především jako zvůle režimu.

Dostal ses tehdy nějak k hudbě a kultuře ze západu? A jakým způsobem? Chodils na koncerty, na kterých se hrála jinak zakázaná hudba?
Tak ty víš, že já nejsem hudebně zrovna výjimečný člověk, ale uvedl bych několik věcí. Když jsem chodil na gymnázium a byl jsem v tvém věku, tak jsem se pochopitelně zajímal o to, co bylo moderní. V popředí stál bigbít a rock’n’roll. Jednak tu byli lidi, kteří se snažili tuto hudbu i přes všecky problémy hrát živě, ale tak to nebylo úplně tak jednoduché. Takové koncerty bývaly rušeny a ani se třeba neuskutečnily. Takže si vzpomínám, že jsme si tohle období prožívali tím, že jsme chodili ke kamarádům, nebo jsme měli takové skupinky kamarádů, kamarádek, kteří třeba měli sourozence někde v zahraničí na Západě. Ti jim posílali pásky, takže u nich jsme si to pouštěli. Tak to byl takový ten kontakt s tím. Samozřejmě že toho nebylo asi tolik, jako měli možnost někteří kamarádi v Praze. U nás to byl zejména Olympic a podobné a ze zahraniční hudby asi víš o jaký skupiny šlo. Takže takovéhle desky jsme poslouchávali. To co jsme chodili my tancovat na ty takzvaný čaje, tak tam se hrálo něco trochu jiného. Já když sem chodil na gympl a na vysokou školu, tak to byly 70. a samotný začátek 80. let, čili právě ta normalizace, takže tam jsme chodili v Brně na Provázek a na takovéhle skupiny těchto divadelníků, kteří se snažili o něco jiného, nového, no a vím, že na co nejvíc vzpomínám, kde jsme měli největší kontakt, tak to bylo, že jsme chodili buď na živé koncerty těch tzv. folkařů, jako byl Hutka, Lutka, Marsillias apod. z nichž někteří potom museli ukončit svoji činnost a odejít. Žejo Jardu Hutku znáš nejlíp. Tak jsme pak aspoň chodili na ty tzv. antidiskotéky Jiřího Černého. Jiří Černý je do dneška známý hudební kritik. Ten dělal to, že ve studentských klubech pouštěl a komentoval hudbu těchto zpěváků. Vím, že na to chodila spousta lidí a že v tom ti studenti cítili určitý kontakt s něčím jiným, co bylo zakázané a čím si tak kompenzovali tíži toho období, kterou cítili.

Ty jsi zmínil nějaké „čaje”. Co si pod tím mám představit?
Tak čaje nebylo nic jiného, než že jako ty chodíš do tanečních, tak my jsme samozřejmě taky chodili do tanečních, ale krom toho jsme ještě chodili na různé zábavy. Buď v tom malém městě kde jsem žil, anebo jsme jezdili po okolních vesnicích, kde hrály takové ty místní skupiny. To co ty by jsi dneska vůbec nechtěl poslouchat nebo by si se tomu strašně smál, tak my jsme při tom tehdy nějakým způsobem trsali. Ale šlo prostě o to, že jsme se jako mladý lidi bavili a chtěli jsme tancovat kluci s holkama. Ale to je samozřejmě něco jiného, to se netýká toho hlavního tématu o němž je řeč.

Tak teď bych rád trochu popošel dál a zeptal se tě na pár věcí obecně. Jak to bylo třeba s frontami v obchodech?
 Pro lidi tvého věku, kteří to nezažili je to něco nepředstavitelného, ale šlo prostě o to, že spousta dnes naprosto běžného zboží byla tzv. úzký profil a koupit se to dalo jenom „pod pultem” nebo vůbec. Některé věci nebyly vůbec dostupné jiným způsobem, a to byl další z neuvěřitelných paradoxů toho systému, než tak, že se daly koupit v tzv. Tuzexu, což byly speciální prodejny, kterých bylo několik po republice, kam se dováželo, samozřejmě jenom ve velmi omezené míře, cizí zboží a koupit se dalo jenom tak, že si člověk sehnal tzv. bony. To bylo tak, že si člověk sehnal takový jakýsi druh valut nebo poukázek, které se různě prodávaly pod rukou, samozřejmě různí ti keťasové za přemrštěné sumy. Ale když chtěl někdo sehnat třeba pravé džíny, tak si musel opatřit, vlastně na černo koupit, ty bony. Ale ani to nebylo zárukou, že potom ty džíny sežene, protože musel vědět, kdy ty džíny budou, kdy bude jeho velikost, musel prostě všemi možnými způsoby zjišťovat, kdy to zboží přijde. Ale týkalo se to naprosto běžných věcí. Jako třeba když se zaměřim na oblast ovoce, tak si představ, že když si přišel do obchodu se zeleninou, tak tam běžně byly třeba jablka. Zase paradoxně třeba lepší jablka než dnes, že to byly česká jablka, která sice nevypadala dobře, ale byla docela dobrá, kdežto dneska sou tam ta krásná, ale někde z Holandska, která nemají chuť. Takže je to složitější. Ale nebyly tam běžně banány, pomeranče, z citrusových plodů vlastně jenom citróny a to si taky myslím, že ne vždycky. Takže když někdo chtěl něco z těchto věcí, které se dováží, tak to vůbec nebylo. To bylo jenom mimo sezónu a zas jenom vybraně. Oni dokonce komunisti i skrze tyhle věci dokázali prosazovat svůj vliv, že oni třeba pomeranče, nebo takové ty věci co pokládali za lepší, v poněkud větším množství dovezli jenom před Vánoci, nebo před nějakými svátky. Aby se lidi takříkajíc poměli, tak to pro ně přivezli na ty svátky. Ten režim všeobecně trpěl nedostatkem valut. Oni je potřebovali pro sebe a prostě ten stát nefungoval tak, aby tady těch valut bylo dost. Za něco ale koupili i pro lidi a když toho jakoby bylo víc, tak to bylo skutečně stání ve frontách, až ty banány přivezou a oni je pak nepřivezli. Třeba i maso. Tehdy když si někdo řekl, že bude mít v neděli řízky, tak to nebylo, že si je šel koupit. To musela maminka přes známou řeznici se zeptat a ta jí řekla: „Paní bude to tehdy a tehdy ve čtyři hodiny, přijďte si stoupnout do fronty.“ V lepším případě jí kus toho masa schovala pod pultem. Zkrátka šlo o to, že ten režim uměle i tím nedostatkem těchto běžných věcí ovládal lidi, protože lidi vybíjeli svoji energii, svoji aktivitu v tom, aby sháněli i takovéhle naprosto obyčejné věci a o to méně jim potom zbylo na to, starat se o politické problémy nebo o jiné věci o nichž se nechtělo, aby se lidi starali.

Jak to bylo s cestováním? Já vlastně vím, žes byl v 80. letech v Anglii, tak jak to aspoň stručně bylo?
Tak cestovat se nesmělo. Cestovat jsme mohli po vlastech českých, pak se mohlo do východního Německa, Maďarska, Rumunska, Bulharska, ale já jsem vlastně nikde s rodiči nebyl v těchto zemích, protože to taky stálo nějaké peníze a úplně poprvé kdy se mně podařilo vyjet na západ, poněkud zase paradoxně, bylo v roce 80, když už jsem byl na vysoký škole, kde nás jako partu studentů napadlo, že bychom rádi jeli do Anglie na jeden archeologický výzkum, na který měl v té době jeden z nás nějak kontakt, takže oni nás tam pozvali. No ale došlo k tomu, že když se tehdy za tohohle systému jelo do ciziny, tak to nebylo jako dneska, že si člověk vzal pas a peníze, které si někde koupil, ale musely mu to politické orgány schválit. To schvalování probíhalo složitě, na základě fízlování, kádrování člověka, pustili jenom toho koho chtěli, musel dostat nejenom toto povolení, ale taky ještě tzv. devizový příslib, čili že mu uvolnili z těch svých rezerv nějaké peníze. Že na den dostal, nebo že si mohl koupit nějaké ty cizí peníze. Bylo to strašně složité a zase zdroj určité korupce, protože se všelijak sháněli známí, shánělo se, jestli je to vůbec možné, byly různé snahy přes známé dosáhnout toho, aby se člověk toho povolení dočkal atd. No mně v tom roce 80 se paradoxně podařilo, že z těch asi pěti nebo šesti, kteří jsme měli do té Anglie jet, jsem nakonec jel sám, protože ti ostatní právě ten devizový příslib nedostali a já jsem ho dostal jenom díky tomu, že moje maminka byla kolegyní manželky ředitele banky, který mi z nějakých důvodů na základě toho přemlouvání potom ty peníze dal. A potom to prošlo i nějak politicky. Vím, že se na mě chodili ptát do školy a rodičů, protože oni žili samozřejmě ve velkém strachu, aby člověk nezůstal na západě, protože to oni nechtěli žejo. A když už někoho pustili, tak chtěli mít maximální záruky, že se ten člověk domů vrátí.

A měl si ještě nějaké jiné problémy s „tajnýma”, než které si už dřív zmiňoval?
Tak já sem jiné problémy neměl. Na studiích byly na tom malém městě nějaká drobná nedorozumění, ale tak to se nedá pokládat za žádnou disidentskou činnost. Na té vysoký škole jsem to říkal, no a pak jsem do převratu pracoval pár let v praxi. Já jsem se v 81. oženil, měli jsme dítě, takže jsme žili takovým životem dennodenního starání se. Tvoje maminka pracovala jako učitelka ve školce a i tam to bylo dost hlídané. I ona chtěla jet na západ, ale nepustili ji s tím, že není žádoucí, aby učitelé opouštěli republiku, čili měli jsme spíš tyhle problémy, že jsme v sobě dusili dopady toho režimu a vadilo nám to. Ale jako většina lidí jsme se to tak nějak snažili přežít a do čela, když to tak řeknu, povstalců jsme se nestavěli.

Jak jsi vnímal Chartu 77?
Když byla Charta 77, tak sem začínal studium na vysoké škole. Vím, že mně na celé té věci nejvíc vadilo to, že kolem toho byl veliký poprask. Velkou aféru z toho udělali, všichni měli odsuzovat Chartu a co je tam napsáno, ale co každého myslícího člověka zaujalo bylo hlavně to, že bylo prakticky nemožné si přečíst to co mají lidi odsuzovat. Ten text vlastně nebyl běžně dostupný, čili my jsme tak jako hlavně “naivně” říkali: “No já bych si to hlavně chtěl nejdřív přečíst, udělat si na tu věc názor a pak říct, jestli odsuzuji nebo neodsuzuji.” Ale oni chtěli od lidí aby odsuzovali, aniž by věděli co odsuzují. To si vzpomínám, že mně na té věci vadilo nejvíc. Samozřejmě když se mně potom podařilo ten text konečně přečíst, tak tam nebylo napsáno nic s čím by člověk nesouhlasil. To bylo jenom poměrně střízlivě napsané hodnocení situace, dokonce i paradoxně s určitými radami tomu režimu, co by neměl dělat, co i jemu škodí, ale ten režim nebyl připravený vnímat jakoukoliv kritiku. Prakticky nikdo nemohl říct, že by s obsahem charty nesouhlasil.

Ty jsi byl taky v době normalizace na vojně. Mohl bys o tom něco říct?
Tak i vojna byla poznamenaná, to bylo podobné škole. Všichni jsme museli sloužit socialistické vlasti, jak se už v přísaze říkalo. Vojna byla absolutně zpolitizovaná, od všech se chtělo, abychom, když ne hlasitě, tak alespoň účastmi na různých průvodech a přehlídkách atp. vyjadřovali svůj politický postoj. Já sem navíc sloužil v tzv. západním okruhu při západních hranicích, kde to bylo do nás ještě víc tlačeno, ale mělo to zas spoustu různých paradoxů, protože na jednu stranu jsme byli jako utajení, na druhou stranu se o nás vědělo úplně všechno. Prostě ten režim nebyl schopný ty svoje představy v dennodenní praxi dotáhnout. Takže i ta vojna byla o tom jí nějakým způsobem přežít a nenarazit, nebýt třeba zavřený z politických důvodů a to se mně tak nějak podařilo, ale i ta vojna rozhodně člověku nepřidala na lásce k tomu systému, přesně naopak.

Řekli vám tehdy o Černobylu jak to ve skutečnosti je, nebo se to přes cenzuru nedostalo?
Tak to se všeobecně ví, že pravdu neříkali, právě naopak se ví, že my jsme patřili k zemím, kde se vlastně nejvíc popíraly ty skutečné dopady. Zatímco ve všech rozumných státech se už vědělo jak se chránit před spadem toho radioaktivního mračna, které se šířilo, tak u nás se samozřejmě všechno popíralo a znevažovalo, nechali děti hrát si na písku a teprve s odstupem doby jsme se dozvídali co jsme všecko měli vědět a co nám pochopitelně záměrně zapřeli. Oni vlastně z politických důvodů vědomě ohrožovali lidský zdraví.

No a už se dostáváme ke konci. Kdy jsi začal tušit, že to „praskne”, že komunismus skončí a věci se změní k lepšímu?
Za normalizace jsme měli všichni pocit, že to snad neskončí nikdy. Potom došlo k takovému paradoxnímu náznaku změny z míst, kde se to nejmíň čekalo tzn. Gorbačovova piedestrojka v Sovětském svazu, kdy vlastně z této nečekané strany přišel náznak toho, že by věci mohly být nějak jinak, že by to mohlo být o něco sympatičtější, než byla ta normalizace. Ale samozřejmě nikdo netušil, že to vyústí v co to vyústí. V to jsme začali tak nějak doufat až poté co se to kolem nás začalo výrazně drolit. Jak známo, tak byl takový ten exodus východních Němců, kteří vlastně prchali přes naše území do Maďarska a Maďaři jim potom umožňovali ve velkém utíkat přes Rakousko na západ. No tak to jsme věděli, to bylo opravdu v řádech měsíců před listopadem u nás, že když se tohle děje, že to je konec. Akorát jsme samozřejmě nevěděli, jak to bude dlouho trvat. Jestli to budou týdny, měsíce, nebo nedejbože že se to třeba taky ještě zhoupne a taky nikdo nevěděl za jakých obětí, protože všichni měli na mysli Maďarsko v roce 56, Československo v roce 68 a taky v roce 81 podobná věc, to bylo zrovna když já jsem byl na vojně, hrozila podobná invaze mezinárodních vojsk jako byla v roce 68, do Polska, když tam exkalovala Solidarność. Tam se prostě báli, že se ten režim zhroutí a oni tomu vlastně chtěli zabránit podobně jako v Československu v roce 68, čili mně tehdy hrozilo, jak jsem se dověděl, že bych byl součástí těch mezinárodních vojsk, která by táhla do Polska. K tomu tehdy naštěstí nedošlo. Kdoví, jak by to všechno dopadlo. Sovětský režim už nechtěl znova opakovat 68. rok. Nebyla to pro ně dobrá reklama a chtěli, aby si to Poláci vyřešili sami. Čili po všech těch zkušenostech jsme tomu dlouho nevěřili, ale když se to potom dělo s východními Němci, tak už bylo jasný, že je to jenom otázka času.

No a ještě závěrem. Vidíš na období normalizace něco pozitivního? Něco co bylo lepší než dneska?
Tak to samozřejmě nevidím. Na období normalizace nelze vidět pozitivního vůbec nic…

…tak já nemyslel vyloženě politiku, ale třeba nějaké společenské trendy a tak.
No tak ano, já jsem řek, že ta doba byla plná paradoxů. Ti lidé, ale zase jenom někteří, se třeba více zajímali o věci veřejné než dneska. Měli naději, dneska v mnoha lidech, jaksi na pozadí toho, jak se vyvíjí dnešní společnost, je naděje třeba méně. Tehdy jsme se upírali k tomu, že jednou bude líp, až to praskne. Dneska mnoho lidí tuto naději ztrácí, čili pod takovým tím určitým politickým a společenským tlakem se v lidech dokážou vzbudit určité kladné přístupy, ale samozřejmě všeobecně to byla doba, která ničila národ, která ničila populaci, která zničila spoustu životů, kariér atd. A co je potřeba si říct je, že dopady tohohle období, se do značné míry projevují na tom neutěšeném stavu dnešní společnosti, tak jak ho vnímáme. Tak díky moc za rozhovor! Při zpracování rozhovoru jsem měl jeden zásadní problém. Neodhadl jsem časovou náročnost a rozhovor jsem udělal příliš dlouhý, což se možná lehce podepisuje na jeho kvalitě. Jinak můj respondent velmi spolupracoval a téměř jsem nemusel klást doplňující otázky. Co se týče výběru otázek, snažil jsem se zjistit vše podstatné a odlišné oproti dnešku ze života běžného člověka v době normalizace. Je mi ale jasné, že se mi to patrně nemohlo podařit dokonale. Celkově jsem se svou prací spokojen.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Rozálie C.
  • Pamětník: Igor C., můj děda, se narodil 22. 12. 1936 v Brně. Vystudoval ČVUT v Brně a poté celý život pracoval u Českých (Československých aerolinií). Jeho matka byla jednatelkou rodinné firmy (velkoobchod s galanterií), otec byl za druhé světové války v Benešově exilové vládě v Londýně.

Rozhodla jsem se, že úkol zpracuji jako dědovo vyprávění (tj. z rozhovoru vytvořím příběh doplněný fotkami a dokumenty). Myslím, že dědův příběh bude zajímavý nejen tím, že jeho rodinu provázelo „utlačování státem“ již za druhé světové války (otec v exilu v Londýně, matka v koncentračním táboře), ale také díky jeho zahraničním pozicím v době komunistické vlády. Pojem normalizace se poprvé objevil po vojenské okupaci Československa, kterou provedly armády Sovětského svazu, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarska a Bulharska. Šlo o armády všech zemí východoevropského vojenského seskupení Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska, které se i přes nátlak vedení Sovětského svazu odmítlo zúčastnit. K okupaci, která zcela ochromila život v Československu, došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968. Hned během prvních hodin okupace vojska za pomoci sovětského velvyslanectví v Praze zatkla generálního tajemníka Komunistické strany Alexandra Dubčeka, předsedu vlády Oldřicha Černíka, předsedu Národního shromáždění Josefa Smrkovského, předsedu Národní fronty Františka Kriegla a tajemníka KSČ Josefa Špačka a odvezla je do Moskvy. Presidentovi republiky Ludvíku Svobodovi okupanti předložili k podpisu novou vládu v čele se svým člověkem Aloisem Indrou. President odmítl podepsat, požadoval osvobození zatčených a jednání v Moskvě. Sověti po různých odkladech a neúspěšných snahách změnit stanovisko presidenta souhlasili. Jednání probíhalo od 23. do 26. srpna 1968 a za československou stranu se ho zúčastnilo 20 osob včetně všech 5 původně zatčených. Z jednání vznikl protokol, který podepsalo 19 členů československé delegace. Odmítl František Kriegel, který jej považoval za legalizaci sovětské nadvlády. V Protokolu se československá strana zavázala, že posoudí otázky „normalizace“ v zemi – byl tím míněn návrat k „normální“ situaci v dřívějších dobách, kdy v Československu existovala diktatura pod vedením šéfů Komunistické strany pevně oddaných Sovětskému svazu. Co vedlo k vojenské okupaci Československa? To je dlouhá historie. Po skončení II. světové války došlo k politickému i vojenskému rozdělení Evropy. Existují různé názory na to, zda rozdělení vzniklo dohodou velmocí v Teheránu, v Jaltě nebo v Postupimi nebo ambicemi dvou šéfů vlád Churchilla a Stalina. Myslím, že šlo o kombinaci. Československo bylo určitě součástí teheránské dohody o zastavení protihitlerovských armád na určité linii tak, aby proti sobě nestřílely. Určitě však nebylo součástí pozdějších dohod o rozdělení sfér politického vlivu – o tom svědčí zápisy z jednání Stalina a Churchilla v Moskvě z roku 1944 i zápisy z Jalty z února 1945. Zkrátka Stalinovi se zachtělo v průběhu poválečných let dostat Československo plně do své říše a také toho v únoru 1948 dosáhl, aniž by proti tomu Západ (kromě verbálních protestů) zasáhl. V Československu zanikly politické i osobní svobody, zmizelo soukromé podnikání v hospodářské činnosti, stát převzal všechny prvky sovětského totalitního režimu. Tato situace přetrvávala i po Stalinově smrti v březnu 1953. Koncem 50. let se začaly objevovat první příznaky oblevy. Nejvíce informován jsem byl v oblasti kultury, která mně byla nejbližší. V Redutě na Národní třídě začal vystupovat Akord Club s písničkami Jiřího Suchého. V Divadle ABC začali působit Jan Werich a Miroslav Horníček. V Národním divadle dostali prostor Otomar Krejča a Alfréd Radok. Vznikala divadla Na Zábradlí, Semafor, Činoherní klub či Divadlo Járy da Cimrmana. Na sjezdu spisovatelů v r. 1956 vystoupili proti cenzuře Miroslav Hrubín a Jaroslav Seifert. V 60. letech došlo k pohybu v ekonomické oblasti – Ota Šik se stal výrazným kritikem neproduktivního tupě plánovaného hospodářství. V roce 1967 a v první polovině 1968 dostala trhliny i doposud neotřesitelná úloha Komunistické strany v politickém životě: bylo připuštěno založení Sociálně demokratické strany a jasně nekomunistických až protikomunistických občanských sdružení KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K-231 (231 bylo číslo paragrafu trestního zákona, podle kterého byli odsuzováni protikomunističtí aktivisté). V jistý moment toho měl sovětský vládce Brežněv dost a rozhodl o vyslání vojsk. Od ukončení vysoké školy (ČVUT, fakulta ekonomicko-inženýrská, dopravní směr) v roce 1960 jsem pracoval v Československých aeroliniích na různých pozicích, od července 1967 v Bejrutu v Libanonu jako vedoucí obchodně-provozního zastoupení. Takže srpen 1968 mě zastihl tam. V té době létaly mezi Bejrutem a Prahou dvě různé linky ČSA: jedna „místní“ (menším letadlem Tupolev-124: Bejrut–Atény–Praha), druhá „tranzitní“ (větším letadlem Iljušin-62: Singapur-Bombaj-Bejrut–Praha). Toto letadlo bylo čerstvě zapůjčeno od sovětské společnosti Aeroflot a podle podmínek smlouvy operovalo se smíšenou posádkou – v letadle byli dva piloti, navigátor a palubní technik Aeroflotu a stejná sestava z ČSA. Těchto 8 osob se střídalo v řízení letadla v kokpitu. Letadlo po nabrání cestujících v Singapuru a Bombaji přistálo na bejrutském letišti dle letového řádu 22. srpna ve 2:35 ráno. Byl jsem na letišti a ačkoliv jsem věděl, že pražské letiště je zavřeno, doufal jsem, že pro tohle polosovětské letadlo získáme povolení k přistání. Nezískali jsme ho. V tu chvíli nastala zcela nečekaná situace: čtyři sovětští členové posádky dostali pokyn okamžitě dopravit letadlo do Moskvy. Takže jsme se asi hodinu dohadovali na letišti a pak jsme dospěli k určité dohodě: letadlo prozatím zůstane v Bejrutu. Asi 120 cestujících a členy obou posádek jsem ubytoval v hotelu Bedford. Příští den tahanice pokračovala, vložil se do ní na pokyn Moskvy i bejrutský vedoucí zastoupení Aeroflotu Šamil Mamasachlisov. O „mysterii na bejrutském letišti“ začal referovat také tisk, i když s řadou nepřesností. Např. prý letadlo přiletělo z Teheránu, sovětskou část posádky prý tvoří pouze dva instruktoři apod. Totéž se opakovalo i v příštích dnech. S Šamilem Mamasachlisovem jsem strávil spoustu hodin na telefonu (tykali jsme si, mluvili jsme rusky) i písemnou výměnou stanovisek (vykání Dear Sirs, angličtina). Dokonce jednou okolo půlnoci někdo zazvonil u nás v bytě. Moje žena Jarka šla ke dveřím, vrátila se celá rozklepaná a říká: „Je to Šamil, neotvírej!“ No… otevřel jsem. Šamil byl dost srozumitelný: „Igor, davajsamaljot!“ Po domluvě s generálním ředitelem ČSA Josefem Karlíkem jsme couvli. 30. srpna jsme podepsali přerušení smlouvy, atak Iljušin odletěl do Moskvy se Sověty v kokpitu. Tím pro mě nastalo to nejtěžší. Jak dostat cestující (ti byli bez letových kuponů odebraných 21. srpna v Singapuru a v Bombaji) a československou část posádky do Prahy ihned, jakmile se otevře letiště. Nikdy nezapomenu na sympatie a solidaritu bejrutského zástupce jugoslávské letecké společnosti JAT (jméno si nepamatuji, ani nevím, jestli to byl Srb nebo Chorvat, tehdy to bylo jedno), který během tří dnů převzal k přepravě Bejrut–Bělehrad-Praha zcela zdarma všechny cestující, kokpitovou posádku i 7 stewardek a stewardů. Drama skončilo. Počátky normalizace se vyznačovaly zejména čistkami ve špičkách armády, bezpečnosti a státní správy. Zlom nastal v dubnu 1969, kdy po hokejovém vítězství ČSSR nad SSSR zorganizovala pro-sovětská část československé Státní bezpečnosti provokativní demolici kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot v Praze. Dubček byl donucen odstoupit a šéfem Komunistické strany se stal Gustáv Husák. Normalizace nabrala na obrátkách. Byly rozpuštěny nezávislé odbory a zakázány spolky jako např. Sokol, Skaut či Orel. V říjnu 1969 byly uzavřeny hranice republiky pro volné cestování. Nejzávažnější období normalizace nastalo na jaře 1970, kdy byly na všech pracovištích provedeny politické prověrky. V tenhle okamžik se začala normalizace velmi citelně dotýkat i mě. Cílem prověrek bylo zjistit, jak se kdo choval během „krizového období“ v letech 1967 a 1968. Jak jsem se už zmínil, v těchto letech jsem pracoval v Bejrutu, ale na podzim 1969 jsem byl přemístěn na zastoupení ČSA do New Yorku, kde jsem připravoval otevření nové linky. Na pohovor jsem byl pozván v květnu 1970 do Prahy. Z členů prověrkové komise si pamatuji předsedu celozávodního výboru KSČ, předsedu výboru KSČ obchodního úseku ČSA a vedoucího kádrů ČSA. Komise vycházela z materiálů, které o mně sepsala obdobná komise z Bejrutu. Tam seděli čtyři českoslovenští diplomaté, možná i špioni převlečení za diplomaty. Bejrutská komise mě popsala jako typického „pravicového oportunistu“, to jest člověka, který využil příležitosti (oportunity) a vyjevil v krizových letech své skutečné vnitřní pravicové přesvědčení. Proto pražská komise rozhodla takto: byl jsem okamžitě odvolán z místa v New Yorku. Moje žena, tedy tvoje babička Jarka a náš syn, tvůj tehdy 5letý strýc David se museli do 2 dnů vrátit do Prahy, protože komise měla signály o nebezpečí emigrace rodiny. Já jsem pak měl odjet do New Yorku na několikaměsíční služební cestu, abych zajistil provoz nové linky ČSA New York-Praha, která byla zahájena 2. 5. 1970. Což se stalo, i když Jarka byla v 7. měsíci těhotenství s tvojí mámou Andreou a měla od svého lékaře dr. Steinbacha potvrzení, že nesmí cestovat letadlem a že k porodu dojde u něj v New Yorku. Ano, dr. Steinbach, autor knížky „Svědek téměř stoletý“ a člověk, který se stal známým zejména tím, že prohrál souboj o herečku Olgu Scheinpflugovou se spisovatelem Karlem Čapkem. Byl naším sousedem na Jackson Heights v Queensu na Long Islandu a lékařem tvojí babičky. Kdyby byla Jarka rodila u dr. Steinbacha, tak se tvoje máma Andrea narodila na území Spojených států a při dosažení plnoletosti by si byla mohla vybrat, zda chce být občankou USA nebo ne. Když jsem se v listopadu 1970 vrátil z New Yorku do Prahy, rozhodlo vedení obchodního úseku ČSA následovně: mohl jsem zůstat u firmy, pokud bych souhlasil se snížením platu tak, aby nedosahoval úrovně platu pro vysokoškoláky, a pokud bych dělal referentskou práci, neměl žádné podřízené a byl by uplatněn zákaz mých výjezdů na služební cesty. Ano, souhlasil jsem. Bylo to o hodně civilizovanější než situace po únoru 1948, kdy oba moji rodiče ztratili z politických důvodů zaměstnání (otec byl jako účastník západního odboje poslán z funkce náměstka ministra financí na dělníka pro výrobu betonových pražců, matku několik let nechtěli nikde přijmout na profesi, kterou jako jedinou uměla – účetní. Moje zkušenost s normalizací nebyla až tak tvrdá ve srovnání s tím, co zažívali mnozí okolo. Můj kolega a kamarád František Mudra z ČSA New York musel stejně jako já povolat do Prahy svoji manželku a syna Marka, ale po návratu ze služební cesty dostal jako bývalý člen KAN výpověď. Trpěla kultura a lidé s ní spojeni. Jen velmi namátkově: Otomar Krejča, Marie Tomášová a Jan Tříska museli zavřít svoje skvělé Divadlo Za branou. Filmy jako Ucho s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým šly místo do kin do trezorů. Zpěvačce Martě Kubišové sebral režim mikrofon, spisovatelům Ivanu Klímovi, Ludvíku Vaculíkovi nebo Pavlu Kohoutovi pero, respektive psací stroj. Ti, co se postavili režimu otevřeně politicky, strávili roky v Husákových normalizačních věznicích – Petr Uhl 9 let, Václav Havel, Jiří Dienstbier nebo Václav Benda každý 4 a 1/2 roku. Normalizace se pro mě (i pro ostatní) začala měnit až po nástupu Michaila Gorbačova do čela Komunistické strany Sovětského svazu, a tím i do čela kremelské říše, v r. 1985. Vyhlásil určitý liberalizační program pod hesly „glasnosť“(zjednodušeně – pravdivost do informací) a „perestrojka“ (opět zjednodušeně – přestavba řízení hospodářství k větší decentralizaci a účinnosti). Československé vedení si s Gorbačovem nevědělo rady, ale začalo se bát a měknout. Stal jsem se vedoucím „minioddělení“ s dvěma specialisty, občas jsem mohl zastupovat v době jeho nepřítomnosti i vedoucího útvaru. V roce 1987 jsem po 17 letech vyjel na služební cestu „na Západ“, do americké Atlanty. Neměnným faktem ale zůstalo, že mezi svými 33 až 53 roky, kdy bývají lidé nejproduktivnější, tím pádem i vydělávají určité peníze a střádají si na celý život, jsem nestačil z jednoho zaměstnání uživit rodinu. Vypomáhal jsem si překládáním. Nejkurióznější byl překlad projektu Výstavby slévárny z češtiny do angličtiny. Zvrat přišel až s listopadem 1989. 15. prosince 1989 jsem byl jmenován vedoucím útvaru v ČSA, dokonce se zpětnou platností od 1. prosince 1989. A tak pro mě, paradoxně takhle zpožděně, začala nejzajímavější, a doufám, i obecně nejužitečnější práce mého života. V květnu 1992 jsem jako vedoucí zastoupení ČSA Chicago otvíral 2. května novou linku ČSA do Prahy (ano, na den přesně 22 let po zahájení New Yorku). V Chicagu jsem si 18. 6. 1994 na dálnopisu přečetl, že jsi se narodila, a o dva roky později jsem ti dokonce tohle město mohl ukázat naživo. Rozhovor a jeho následné zpracování pro mě rozhodně byly přínosem. Musím přiznat, že asi nejzajímavější a nejzábavnější bylo „prohrabávání“ rodinných fotografických archivů. Ovšem hned na druhé místo se řadí bejrútská příhoda s „poloruským“ letadlem. Myslím, že dokonale v praxi dokazuje celou absurditu „normalizace“ a její důsledky na veřejnost.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Tereza B.
  • Identifikace pamětníka:
    • Pohlaví: muž
    • Rok narození: 1964
    • Původ: rodina lékaře a účetní
    • Vzdělání: vysokoškolské
    • Místo narození: jižní Čechy
    • Bydliště: Praha

Co se ti vybavilo, když jsem se tě zeptala, že bych s tebou ráda udělala rozhovor o normalizaci?
Že to pro tebe a tvou generaci musí být naprosto nepředstavitelné. Bylo to hodně odlišné od současného života.

Vnímal jsi to v té době jinak? Myslel sis, že když ti bude tolik, kolik ti je teď, že to bude jiný? Že se to mezitím změní?
Ne, přišlo mi to úplně normální. Byť jsem od rodičů a dalších věděl, že to normální není. Všichni samozřejmě chtěli, aby se ta doba změnila, ale ten systém se zdál být natolik silným, že nikdo nevěřil ve změnu.

Tvoje rodina se tedy režimu přizpůsobila?
 Přesně tak. Spolu s většinou národa šla moje rodina s proudem. Je potřeba s ním jít, nepřehánět to, ale současně se nedostat do problémů. Nehrozily nám popravy, mučení nebo zavírání, tak jako to chodilo v 50. letech, ale i tak. Naši si uvědomovali, že kdybychom vybočili z řady, tak bychom s bráchou nemuseli být přijati na školu a rodiče by přišli o práci.

Z jakých poměrů pocházeli tví rodiče?
Maminčin otec byl od konce 50. let na šest let ve vězení a její bratr emigroval na západ, byl to důstojník cizinecký legie. Takže mamka měla v kádrovém posudku, že nesmí vystudovat, měla jen střední školu.

A taťka?
Taťka měl tzv. maloburžoazní původ, jeho rodiče byli živnostníci. Takže se rodiče báli, že na ně ten jejich původ někdo vytáhne. S bráchou jsme byli vycepovaný. Doma se sice mluvilo o socialismu otevřeně, věděli jsme o poměrech v režimu všechno, protože naši se v něm pohybovali. Nesměli jsme ale nic pustit ven. Potřebovali jsme vypadat bezproblémově. Otec nás vždycky varoval, že estébáci jsou všude a že nelze věřit nikomu až na nejbližší rodinu. S kýmkoli mluvíš, musíš počítat s tím, že se to může k někomu dostat. Samozřejmě jsme měli přátele, s kterými jsme mluvili otevřeně, ale bylo jich jen pár.

V čem vlastně spočívalo tvoje přizpůsobování?
Téměř 100 % žáků ve školách chodilo do Pionýra, který byl tak jednou týdně, takže jsem tam chodil taky. Formálně musela ve všech klubovnách viset komunistická hesla apod., ale dál to záleželo na vedoucích. U nás to mělo charakter klasické zájmové činnosti mládeže, nebylo to nijak ideologizované.

Byl mezi tvými vrstevníky někdo, kdo by se aktivně angažoval proti režimu?
Ne, o žádném nevím, všichni jsme v tom nějak jeli. Ve větších městech takových lidí bylo asi víc, ale u nás nevím o nikom.

Jak jsi dál kolaboroval?
Ve 13 letech jsem se stal praporečníkem v „Pionýru“. Jednou nebo dvakrát do roka jsem ze sebe dělal kašpara. Půjčil jsem si od bráchy, který v té době chodil do tanečních, bílý rukavice a jako všichni jsem si oblíkl modrou košili a rudý šátek. Nosil jsem pak standardu naší pionýrské organizace na komunistických konferencích. Za zvuku fanfáry jsem s ní naběhl, za mnou šly dvě holky jako čestná stráž, a celou dobu jsem tam s ní stál. Měl jsem tak „funkci“, díky které jsem nemusel vykonávat nějakou zodpovědnější funkci. To byla jedna z více věcí, jak jsem se „prostituoval“.

Jaká byla tedy další?
Když se blížily přijímačky na gympl, tak jsem si potřeboval vylepšit kádrový posudek, protože naši měli pocit, že to nemám jistý, i když jsem měl velmi dobré známky…

Přitom brácha, který je starší, už v té době studoval, ne?
Studoval, ale přesto jsem raději v sedmičce v rámci projektu, jako děláš teď ty, napsal aspoň do místního týdeníku Štít o tom, jak komunisti za 1. republiky slavili první máje u nás na okrese. Mohl jsem si to tak připsat do životopisu, aby věděli, že podporuju politiku KSČ a že jsem mimo jiné i „spisovatel“.

V čem si myslíš, že bylo vyrůstání za normalizace odlišné od dnešní doby?
Určitě nebyla taková svoboda, nebyly tak pestré možnosti a chyběla možnost cestování. Ale taky jsme žili „normálně“. Co je ale pravda, tak jsme třeba více četli, nebyl ještě takový konzumní styl života.

Máš tedy pocit, že jste si věcí víc vážili?
Ale tehdy si toho člověk taky nevážil… Nevěděli jsme, že by mohlo být něco víc. Možná teda tušili, ale člověk měl to, co měl. Nouzí jsme netrpěli.

Jak jsi předtím zmiňoval možnost cestování, podíval ses někdy i mimo ČSR?
Jo. Byl jsem v Bulharsku, několikrát NDR a v 8. třídě, v době přijímaček na gympl, jsem byl ještě v SSSR. Bylo to za zvláštní zásluhy pro žáky s dobrým prospěchem a pro pionýrské funkcionáře.

Jaký na tebe Rusko udělalo dojem?
Přiletěli jsme do Moskvy, kde byla i v tom dubnu šílená zima. Prostě Rusko, pusto. Posadili nás do autobusu a tím jsme jeli do hotelu. Seděl jsem vzadu na pětce a s kamarády nám to tam přišlo všechno neuvěřitelně směšné. Viděli jsme všechny ty chatrče, zruinovaný paneláky, díry do země, v kterých žili otrhaný lidi, a kolem nás jezdily takový předpotopní auta… Vypadalo to, jak když jsme se vrátili zpět do středověku.

O středověku, o kterém ti předtím všichni říkají, jak je v něm krásně…
Já jsem při tom ale věděl, že Rusko není zdaleka tak, jak nám ho líčili. Nečekal jsem, že to tam bude nažehlený, ale když jsem to pak viděl na vlastní oči… Pamatuju si jeden oprýskaný barák s okapem, který končil, pak 5 metrů nic a pak zas pokračoval. Takový věci. Takže cestu do hotelu si pamatuju jako jeden velký záchvat smíchu. Až po letech mi došlo, proč s námi od té doby vždycky sedával jeden z vedoucích.

Proč?
Všimli si, že jsme si dělali z Ruska šprťouchlata a jelikož z nich někdo byl určitě agent, tak by mohlo být zle. Takže za námi vždycky jeden z nich přátelsky přišel a povídal si s námi. Nenásilnou formou nás zpacifikovali.

Myslíš si, že bys jinak mohl mít problém?
Moje rodina byla ve městě známá, takže informace, že si dělám srandu z komunistů, by byla zajímavá. Taťka byl ve straně, takže obecně třeba to, že jsme si doma pouštěli „hubu na špacír“ nebo že jsme poslouchali Svobodnou Evropu, by pro nás mohlo být nebezpečný. Hlavně pro taťku.

Jel jsi pak ještě někam?
Nemocnice, v které táta pracoval, organizovala v létě pro zaměstnance a jejich děti výlety. Navštívil jsem takhle Maďarsko. To v té době byla oáza, otevřený a kupodivu se tam dalo jezdit. Spousta lidí tam tak jezdila nakupovat věci ze západu. Tehdy bylo populární cokoliv západního, třeba trička s americkou vlajkou a tak.

A to jste si pak na sebe mohli vzít třeba do školy?
 Nemohli nám to zakázat, ale podezřelý to samozřejmě bylo. Nicméně mě to na rozdíl od ostatních hlavně „nebralo“. Druhou věc, co si odtamtud ještě pamatuju, je, že jsme jednou v noci, zrovna 4. července, leželi na ubytovně a povídali si s naším vedoucím o tom, co tohle datum znamená.

Neměli jste z toho pak problém?
Za nějakou dobu přišel za mým otcem jeden estébák a kromě služebních věcí se zmínil o mně a chválil mě. Že jsem se prý v Maďarsku choval „dobře“, že ví, že jiné děti dělaly o těch amerických tričkách, ale já že jsem o ně neměl zájem. A že si tam děti večer taky povídaly o 4. červenci, ale že já nic. Jak se o tom mohl dozvědět? Mám za to, že ten vedoucí, s kterým jsme si o tom 4. červenci povídali, byl provokatér. Takže komunisti věděli i to, co si děti povídají na zájezdě a přes to monitorovali názory jejich rodičů! Paradoxně já jsem se té debaty účastnil, ale asi díky tomu, že byla tma, tak si ten provokatér neuvědomil, že jsem mluvil i já. Nejspíš tam nic závadného neproběhlo, ale on se aspoň mohl blýsknout tím vším, co ví.

Jak tvůj otec ve své pozici vycházel s komunisty?
 Bál se jich, věděl, jak jsou zlí. Většinou se jednalo o alkoholiky, blbce. Musel s nimi ale vyjít, nemohl si dovolit se s nimi rozkmotřit, protože by pak nemohl dělat svou práci a taky kvůli nám. Poškodilo by to všechny. Rozhovor o normalizaci pro mě znamenal zajímavou a především novou zkušenost. Přesto, že jsem zaznamenala se svým respondentem dvouhodinový materiál, tak si ve finále ale nejsem jistá, nakolik jsem k tomuto projektu svým rozhovorem přispěla. Můj pamětník se rozpovídal a vydrželo mu to i po vypnutí rekordéru, ale zmiňoval se převážně o tehdejší obecné situaci, osobním zážitkům se spíše vyhýbal a při tom právě ty jsem poté použila do rozhovoru. Když jsme se přeci jen dostali k jeho životu, dával si pozor na to, co říká. Trochu to souvisí s tím, o čem v rozhovoru mluví – tomuto „zlozvyku“ se učil od dětství, donutila ho k tomu doba a přeci jen je to stále citlivé téma, takže mu to vlastně nemůžeme brát za zlé. Myslím si, že rozhovor byl tedy přínosný alespoň pro mě a pro něj. Já pronikla do tajů normalizace zas o něco víc a respondent si aspoň po čase mohl zavzpomínat.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Tereza B.
  • Pamětník: Zpovídaný se narodil v roce 1964 v Prostějově, později bydlel nedaleko, ve Velkých Opatovicích. Dnes žije v Praze. Politicky se nikdy neangažoval, smýšlením je rozhodně proti komunismu.

Jakým způsobem jsi v dětství vnímal normalizaci? Když jsem nastoupil do školy (1970), vůbec jsem si neuvědomoval, že něco takového je. Teď si vzpomínám, že jsme dost často chodili na různá oslavná shromáždění ke každé kravině. První máj, osvobození, to jsme chodili večer 8. května v lampionovém průvodu. Ani nevím, co všechno. Jenom si vybavuju, že to bylo dost často. Stáli tam seřazení pionýři v šátcích, pan učitel Ošmera stál vedle nich s harmonikou, zpívali, nejčastěji rusky. Vůbec jsem to tehdy zase nevnímal jako něco, co budovalo režim. Hrál jsem za Opatovice fotbal, tak jsme si oblékli dresy, slavnostně nás seřadili, v sedm hodin hrál rozhlas, radostné budovatelské písně. Ale to bylo tak v té první, druhé třídě. Potom už jsem si uvědomoval, že je to humus.

Sledoval jsi pravidelně nějaký pořad v televizi?
 Jasně, Vlaštovka. Byl to pořad pionýrů, ale v době, kdy jsem to sledoval, jsem nevnímal, že by to bylo nějak ideologicky zaměřené pro režim. Díval jsem se na to, protože toho pro děti v televizi moc nebylo. Nenapadlo mě, že mě nějakým způsobem směřují. Později jsem si uvědomil, že všechny tyto pořady nás měly velmi ovlivňovat, nutit lidi nad ničím moc nepřemýšlet, dělat z nich hlupáky. Hlavně ve škole to bylo hodně. Odpověď na otázku co byl rok 68, byla jediná správná, že to byla reakce na krizový vývoj ve státě.

Co ještě formovalo tvé názory?
Určitě rodiče. Vím, že babička poslouchala pravidelně Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Měla to nahlas, taková klasická znělka to byla, a děda šel po chodbě a vynadal jí, co to tam má puštěné. Já jsem spíš sledoval výsledky hokejistů, kteří emigrovali a hráli v NHL. To už mi přišlo dost rebelské. Ale až postupně, třeba na gymplu, jsem o tom věděl víc. Slyšel jsem o zavřených disidentech, bavili jsme se o tom s klukama… Ty školy každopádně totálně manipulovaly děti. Tak, aby je ani nepomyslely na to, že může být něco lepšího než komunismus. Ani mě nenapadlo, když jsem si prohlížel atlas, položit si otázku, proč se nejedu podívat do Francie, Anglie. V té době jsem to vzal, že je to tam teda k ničemu, vůbec jsem to neřešil. V roce 77 taky například předseda naší třídy podepisoval v sedmé třídě něco proti chartě. Moc informací jsme neměli, všechno nám podávali zkresleně. Vůbec jsme nevěděli, o co tam tehdy šlo. Problém byl, že jsme ze západu moc informací neměli. Navíc v nějakých Opatovicích, kde lidi neměli přehled, nikam se nedostali, nebyly tam žádné vysoké školy. Někteří si v tom svým buranství vyloženě lebedili. Ale pamatuju si, jak jsem od babičky dostal knížku Přestřelka od Jana Procházky. To popisovalo období po roce 1950, kdy hlídali hranice vojska pohraniční stráže. To na mě mělo velký vliv. Nebo Žert. To pro mě byla asi zásadní kniha. Někdy na gymplu jsem ji četl. A pak hodně na vysoké, v osmdesátých letech. Tam se člověk setkal s lidma, kteří něco znali, nebyli úplně hloupí. Taky jsem na to už měl věk. To už člověk věděl, že je to průšvih. Pořád nám říkali, že co je ruský, je správný, v obchodech nic nebylo, všechno jedno k druhému. Není toaletní papír, tak generální tajemník najednou vystoupí se zásadním projevem, aby řekl, že toaletní papír bude.

Pociťoval jsi tehdy hodně nedostatek zboží v obchodech?
 Já jsem si třeba jako kluk chtěl koupit kolo. A jel jsem za strejdou do Kovomatu v Konici, která měla asi tři tisíce obyvatel. A řekl mi, že během půl roku mu docela pravděpodobně dvě až tři kola přijdou, tak na mě teda bude myslet. A když mi zavolal, a my jsme tam přijeli, tak mi jenom hodil velkou krabici, zadem nám ji dal do auta a odjeli jsme. A to jsem pak měl velkou radost, když jsem to otevřel, že to bylo opravdu kolo. Dneska mají lidi hodně zájmů a tehdy byl jeden ze zájmů všech lidí shánění věcí. Stavebniny, obklady. Náš děda měl možnost mít cihly, pracoval v šamotce. Vždycky někomu zařídil, že si pro ně mohl přijet. Za to pak byly protislužby. Tak jsme pak zase mi jeli, třeba do Boskovic k panu Klíčovi. Ten už mával na dědu, s pingpongovou pálkou v ruce, protože jsem ji chtěl.

Měl jsi v mládí nějakou brigádu?
Byl jsem na brigádě ve fabrice, kde se vyráběly šamotové cihly. Potřebovali prcky, co jim vytahovali horký písek. Pamatuju si, že když jsme přišli do kantýny, seděli tam dělníci, a to byli ti nejvyšší pánové. Ti mohli říkat cokoliv, měli sebevědomí… Taky tam byly kanceláře. Když přišli na oběd z těch kanceláří, tak se na ně dívali z výšky. S opovržením říkali, že už jdou ti inženýři, což byla tehdy v podstatě nadávka. Já třeba jsem jednou napsal, že jsem dělnického původu, táta byl opravář, tak jsem nevěděl, kam ho zařadit, nevěděl jsem, že to není dělník. Já si pamatuju, jak mě ta učitelka seřvala! A to jsem vůbec neudělal schválně, nechtěl jsem se někam posunout. Nevěděl jsem jenom, kam ho zařadit. Nebyl pracující inteligence, ani rolnického původu.

Být dělníkem mělo tehdy velké výhody?
 Náš učitel vědeckého komunismu přišel do třídy, ukázal nám svoje rozpraskané ruce a říkal, že kvůli tomu tady učí. Řekli mu, že politicky mu to myslí, a odbornost, tu dožene. Ale tihle lidi bylo hrozně nebezpeční. Hodně se v té době udávalo. Někdo jenom věděl, že se něco nemá říkat, to byli aktivní blbci. Někteří to dělali prospěchářsky. Pak jsem z něho měl docela strach. Měl přednášku o marxistickém hnutí a říkal: „Musíme spótat pařáty buržoazie!“, tak jsme se chtěli smát, ale báli jsme se. Nikdo nediskutoval, nikdo nekladl žádné otázky, to taky fungovala autocenzura. Jenomže lidi už s tím byli tak nějak smíření a kdo to měl změnit? Jedině ti, co tady žili.

Jenomže to nebylo lehké…
V práci nikdo nic nedělal, lidi odpočívali, něco si pak odvezli na chatu, a tam až se seberealizovali. Moji rodiče si chatu postavili, až jsem byl na vysoké. Tak to bylo klasicky, postavili nejdřív družstevní dům, sestra i já jsme odešli na vysokou a oni neměli, co by dělali. Žádný kariérní postup nebo cestování. Lidi se hodně uzavírali do sebe, rezignovali. Něco jiného každý říkal doma, něco jiného veřejně. Nikdo mi nic neříkal, ale od mala jsem věděl, jaký názor si mám nechat pro sebe. Bylo to asi tou výchovou ve škole. Tohle bylo „správné“, tohle ne. Někdy v první třídě jsem chtěl jít do náboženství, ale to jsem z toho neměl rozum. To bylo proto, že tam dávali barevné obrázky a spolužáci říkali, že děkan je hodný. Řekl jsem to doma. Nezakazovali mi to, ale nadšení z toho nebyli. Nevím, co mi vlastně řekli, ale nakonec jsem tam nešel.

Jak jsi prožíval sametovou revoluci?
V roce 1989 jsem učil matematiku. Pamatuju si, že měli všichni na škole strach o relativně dobré pozice, tak nás nutili, abychom podepsali prohlášení proti Havlovi. Bylo nás už víc, co jsme to nepodepsali. Pak když byla generální stávka, tak jsem z ní pouštěl ve třídě v televizi přímý přenos.

Závěr:

Dozvěděla jsem se od tatínka o době komunismu spoustu věcí. Pochopila jsem, jak tehdejší dobu vnímali také mí prarodiče a ostatní lidé, kteří v ní žili. Subjektivní pohled lidí na dobu je určitě důležitá věc, jsou to cenné informace, stejně jako historická fakta. Určitě je rozdíl v atmosféře, která byla v malém městě na Moravě od té ve větších městech, kde byl přísun informací přece jenom o něco větší. Obecně jsem ale velmi ráda, že žiju zrovna v této době, kdy má člověk možnost cestovat, vyslovit svůj názor, cokoliv si přečíst nebo zjistit. Velkou práci mi dala závěrečná úprava, protože když člověk mluví, používá spoustu slov, které by papír nesnesl. Neměla jsem problém s tím, že by tatínek nemluvil, spíš naopak. Protože jsem ho nechtěla přerušovat, bylo občas těžké směřovat rozhovor tam, kam bych chtěla.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracovala: Terezie V.
  • Pamětník: Rozhovor jsem vedla s babičkou. Babičce je 75 let a bydlí na Praze 6. Vystudovala střední školu ekonomickou. Ke komunismu měla, má a vždy bude mít velice negativní vztah.

Využili jste nějakým způsobem uvolnění atmosféry v roce 1968 k výjezdu do zahraničí?
 Ano, jeli jsme na pět týdnů do Itálie přes Rakousko i přes to, že už jsem byla čtyři měsíce v jinym stavu. Syn se narodil v lednu 1969. Projeli jsme Rakouskem a cestovali po Itálii, až jsme dorazili do Říma. V Římě jsme bydleli v kempu a druhej den jsme se jeli podívat do Vatikánu. Na autě jsme měli českou poznávací značku a jen co jsme se do Vatikánu dostali, už se na nás vrhali reportéři a ptali se nás, co tomu řikáte, že jste byli přepadeni Sovětským svazem? A my jsme vůbec nic nevěděli, jezdili jsme jenom po kempech a nečetli jsme žádný noviny, neviděli zprávy. Tak nás římští obyvatelé zvali do svých domovů a pouštěli nám reportáže z Československa. Po jedné takové reportáži jsem si myslela, že Praha lehla popelem. Ono to bylo sestříhaný ze všech možných událostí, kde jako co bylo, kde se co rozbilo, kde se střílelo. A tak jsme se v Římě zdrželi o čtyři dny dýl, než jsme měli v plánu. Potom jsme se vydali přes Apeniny na Adriatické pobřeží. Později jsme se pomaličku sunuli k severu. Mezi Rimini a Richione byla Kattolica a tam byla veliká písečná pláž. Tam jsme si mohli postavit stan a zadarmo existovat. Byli jsme tam zrovna ten týden, když naše vláda odjela do Moskvy. Jednání jsme chytli na rádio, tranzistorák. Poslechli jsme si, že se atmosféra v Praze uklidňuje a rozhodli jsme se, že je čas se vrátit. Tak jsme se teda pomalu šinuli do Rakouska.

A uvažovali jste o emigraci, že byste v Rakousku už zůstali?
No, můj muž by tam byl rád zůstal, ale já to odmítla, protože jsem byla v jiným stavu a s tim bych tam v nějakym lágru přebývat nechtěla.

A jaký to bylo po návratu do Prahy?
Nejdřív jsme se ještě zdrželi v Rakousku, ve Vídni. Navštívili jsme tam známý. Jejich dcera se zrovna vrátila z Prahy. Řekla nám popravdě, jak to v Praze vypadá. Že je plná tanků Rudé armády, která tam všechno okupuje, ale že se můžem vrátit. Tak jsme jeli. Ve Vídni jsme se zdrželi asi dva dny, nebylo to nic pěknýho. Ubytovali nás v sokolovně. Nehezký bylo, když tam pro děti přitáhli prádlovej koš banánů a ovoce. Češi se na to vrhli, div se nepoprali. Tak jsem teda řekla, jdem pryč a nebudem se k Čechům hlásit. My to nepotřebovali, měli jsme ještě pořád peníze z dolarovýho příslibu. Takže jsme si řekli ne! A šli jsme ještě večer na večeři. Na druhej den jsme jeli do Česka. Na hranici jsme se ještě dostali za světla, ale dál jsme jeli až za tmy. Na křižovatce na Třeboň a na Budějovice byly všechny ukazatele otočený, kvůli Rusákům, aby se nedostali do Prahy. Musim říct, že dostat se do Prahy byl kumšt. Silnice taky byly rozmlácený od tanků, samá díra. Skutečně jsme jeli radši pomalu a přijeli jsme do Prahy. Přišli jsme domů a tam nevisel jedinej obraz, ani žehlička tam nebyla, vybranej špajz. Příbuzný, co měli zalejvat kytky, si mysleli, že budem emigrovat a vysmejčili nám byt.

A vrátili vám to zpátky?
No jo, když jsme se vrátili, tak nám to museli dát. Ale vymlouvali se, že si mysleli, že nejsme tak blbý, abychom se vrátili. Mysleli si, že emigrujeme. A přitom to byli straníci komunisti.

A po roce 1969 jste ještě někdy vycestovali?
 No v lednu 1969 se narodil tvůj táta, takže jsme poprvé vycestovali, až když mu byly tak tři roky. Do tý doby byl na cestování moc malej a já s ním byla doma. Do školky jsme ho nedali, to bylo moc komunistický.

Co je na školce komunistického?
 No kolektiv, dát dítě do kolektivu. To už má takhle malý dítě říkat soudružko a čest práci? Poprvé jsme potom vyjeli do Bulharska, tam se smělo. Byla to zábava, byla to sranda, ale bylo to dlouhý.

Takže do Bulharska jste nepotřebovali zvláštní povolení?
 Do Bulharska se mohlo. Mohlo se i do Maďarska a Dederácka. Tam se všude mohlo. Nesmělo na západ. Do Polska se taky mohlo, ale tam jsem nikdy nebyla. Pak jsme byli jednou od ROH v Maďarsku u Balatonu. Byli jsme tři dny v Budapešti a zbytek u Balatonu. To nebylo špatný. Maďarsko bylo docela dobrý, až na tu cestu. Jeli jsme vlakem. Tak to ještě šlo, akorát že tam tvůj táta chytil blechu. A zpátky to bylo šílený. Děsný vedro, vůbec nefungoval jídelní vůz, žádný pití nic. Jelo se taky strašně dlouho. Po této zkušenosti pravil můj muž, že na dovolenou už jedině sami a autem. Pak jsme jezdili skoro každý léto do bývalý Jugoslávie. Přes dnešní Srbsko jsme se dostali do dnešního Chorvatska.

Když už takhle vyjeli, tak jste už nechtěli emigrovat?
 Z těchto zemí se už emigrovalo špatně.

Ale jezdilo se určitě přes Rakousko ne?
Ne, ne, né, jezdilo se okolo přes Maďarsko. Kdepak jezdit přes Rakousko to bylo tabu. Přes Maďarsko pěkně okolo do Bratislavy, přes Dunaj. A přes Bosnu. No a k moři jsme se dostávali tak, že příbuzná lékařka diagnostikovala syna jako alergika, že potřebuje mořskej vzduch. Ta Jugoslávie nebyla až na tu cestu přes to Maďarsko špatná. Ale v Maďarsku se zase výborně jedlo.

Závěr:

Myslím, že jsem si na rozhovor nemohla vybrat vhodnějšího člověka než svou babičku. Moc ráda vypráví, je vtipná a má své osobité názory. Vždy moc ráda cestovala, takže ji potěšilo, že jsem se jí ptala na cestování a překvapilo mě, že si pamatovala všechna místa, která navštívila. Příběh, který mi vyprávěla, mi přišel velice zajímavý. Nebýt tohoto rozhovoru tak se o něm asi nikdy nedozvím. Musím říci, že jsme se také hodně nasmály, zvláště když mi vyprávěla o onom příjezdu do Prahy v srpnu 1968, kdy jim příbuzní „vybílili“ byt. Zároveň mě to i trochu mrzelo, že si to vůbec mohli dovolit, ale asi byla dříve jiná doba. Také jsem si uvědomila, že vycestovat za komunismu do zahraničí bylo nejenom složité, ale taky ne zcela pohodlné. Cesta do tehdejší Jugoslávie, která má dnes asi 1000 kilometrů, se tehdy táhla přes bezmála 3000 kilometrů, protože se nesmělo jet přes Rakousko. Žít před čtyřiceti lety, radši bych nikam nejela, než abych musela strávit takovou příšernou, nepohodlnou a strastiplnou cestu k moři. V tom své prarodiče obdivuji, že jejich touha aspoň na prázdniny opustit Československo byla tak silná.

Rozhovor s pamětníkem

  • Vypracoval: Václav D.
  • Pamětník: Daniela C. se narodila na sklonku II. světové války v severočeských Lounech. V době normalizace pracovala v JZD Horošovice, poté v JZD Panenský Týnec. Nyní je v invalidním důchodu. V posledních volbách, stejně tak jako po celý život, volila paní Daniela komunistickou stranu.

Kde jsi pracovala v 70. letech?
V 63. jsem nastoupila v družstvu Žerotín, předtím jsem byla v zemědělský škole dva roky, v 65. jsem se vdala a od 66. jsem dělala v sezóně, jako brigády, na STS Slaný. Potom jsem v 70. byla doma, protože můj manžel měnil zaměstnání a já šla taky. Pak se mi narodila dcera a já nastoupila až v 74. v JZD Hořešovice (Horošovice) do kravína. Tam jsem byla do roku 1980 a přešla jsem do JZD Panenský Týnec. Tam jsem dělala taky v kravínech a dělala jsem tam až do roku 1991, asi. Jenomže jsem měla doma dva nemohoucí lidi, tak jsem už, to potřebovali větší péči, tak jsem už s nima zůstala doma až do jejich smrti.

Co bylo náplní tvé práce?
Nejdřív jsme dělávali na poli, to začlo s jarníma pracama, okopávky, sázení atd. Pak jsem přešla do živočišný výroby a tam jsem dělala v kravíně. A tam se šlo od krmení, přes dojení až po skončení směny.

Proč jsi vstoupila do JZD?
Protože to bylo nejblíž a byly tam slušný vejdělky.

Pracoval u vás někdo, kdo měl před rokem 1948 svoje vlastní pole?
Rodiče. Ti vstoupili do JZD a pak jsem tam vstoupila já. V 60. vstoupili do družstva.

Vstoupili do družstva dobrovolně?
Jo, nikdo je nenutil. Kdo pak by na tom (poli) dělal. To by o hodně snazší se dát do JZD a dělal jsi jednu práci a měli hotovo. To bylo hrozný hospodařit soukromě.

Vyhodili od vás někoho po roce 1968?
 Jak vyhodili?

Myslím třeba z důvodu, že nesouhlasil…
 Ne, Ne, Ne, vůbec. V celým okolí jsem neslyšela, že by byl někdo propuštěnej.

Určitě jste plnili plán, pamatuješ si na kolik procent?
Ježiš, to nevim. Ale vim, že se plnilo ve všom. Jak v mase, tak v mlíce, tak v obilninách. Ve všom byli výborní.

Falšovali se nějak výsledky?
 Ne, Ne, to se nedalo. To, co se navážilo, já nevim, jak by to falšovali, to co jsme nadojili, mlíkárna převzala a víc by nám nezaplatila. To nešlo falšovat.

Zkoušeli jste metody zahraničních vědců?
 Ne.

Tlačili na vás shora na vyšší výnosy?
Ne. Jestli třeba na ty vedoucí možná, ale na nás nikdo nic. To bylo daný, každý den byla naplánovaná práce a ta se musela udělat a tim to zvadlo. Jestli na ně seshora někdo tlačil, to nevim.

Byli u vás Úderníci?
Že byli vyhlášený tady třeba nějaká paní K. za nejlepší dojičku nebo nejvíc nadojenýho mlíka atd. tak to třeba bylo ale takhlen.

Vyhodili někoho od vás z politických nebo náboženských důvodů?
Ne, vůbec nevim, že by něco takovýho…

Kolik jsi vydělávala?
Jo, já tom někde skovaný, už jsme to hledali. No čistého jsem vydělávala tak 6-7 tisíc.

Pro srovnání, kolik byl průměrný plat? Dva tisíce?
To nevim, já jsem něměla k tomu tolik zkušeností. No ale byl menší, možná. Ale byli jsme spokojený, vždyť jsme taky stavěli, auta jsme si kupovali a stavět jsme začali s 11 tisícema. No museli jsme si na to vydělat a já byla s vejplatama spokojená. To jsem měla třeba ještě auto na půjčku, na splátky z toho. Čistého jsem měla tak 6-7 tisíc. Mám to někde napsaný, ještě vejplaty, ale to bysme je museli hledat.

Ty už jsi to asi řekla, ale za co jste je třeba utráceli?
Dennodenní potřeba, jídlo, auta, stavělo se, no tak to bralo taky hodně peněz, do školy chodili, to taky něco stálo, né takový kvanta jako dneska. To utrácení taky nebylo tak veliký, když kilo nejlepšího masa stálo 35 až 38 korun, kilo normálního masa bylo kolem 20 korun, 18 i míň, no tak to nebyly takový velký položky, to se dalo koupit bedýnka hroznovýho vína za 17 korun, normální taková ta jak vozej. Nechalo se z toho slušně žít.

Bylo nějaké zboží nedostatkové?
Já nevim, že by bylo nedostatkový. Tady to záleželo asi na prodavačích, jó, kdybych přijela a řekla: „Já chci 5 kilo pomerančů nebo 5 kilo banánů,“ tak bych je nedostala, to je pochopitelný. Ale když jsem řekla: „Hele, až přijedou, můžeš mi vzít tolik a tolik pomerančů nebo tolika toho,“ určitě jsem je dostala. Objednala (prodavačka) a, co kdo si objednal, nebyl problém. Třeba teďkon, když pak ty pomeranče byly takový zeschlý, tak z těch zemí nešly přesně, pravidelně, ale když byli v sezónách tak nevim, že by byli… Já nevim, to by ses musel zeptat matky, já si myslim, že banánů a pomerančů měla dost. A nejlepší byli kubánský. To byly pomeranče, kam se dneska všichni za nima hrabou.

Takže fronty se tady nestály?
Jó taky byly fronty, čekalo se, až přijde řada. Byl jeden prodavač a…

…Myslím třeba…
 Né, Né, Né. Tady ne.

Nakupovala jsi v Tuzexu?
 Ne, nebylo potřeba. To co jsem potřebovala, jsem dostala tady a ani jsme nescháněli nic.

Platila jsi někdy něco za zdravotní péči?
Nepamatuju se, vůbec ne. Potom se teda platila koruna za recept, nebo něco takovýho, ale předtím vůbec ne. To nepamatuju. Ať to bylo u zubaře, ať to bylo u doktora, obvodního nebo v nemocnici nic se neplatilo. O tom nevim.

Jak bys porovnala úroveň dnešního a tehdejšího zdravotnictví?
 Já si myslim, že tenkrát to bylo, i se snad chovali lepší ti doktoři. Během toho vývoje, tenkrát nebyli jako dneska, ale co mohli, tak udělali. Já si myslim, že tenkrát to bylo stejný, horší to nebylo, snad. Já teda nemarodila, já to nemůžu posuzovat. Já byla v nemocnici všehovšudy asi třikrát za celej život.

Takže to chování…
Výborný, já si nepamatuju, že by byl nějakej problém. To nemůžu taky posuzovat, třeba někdo řekne, že se měli špatně. Necejtila jsem žádný příkoří nikde.

Jezdila jsi do lázní?
 Ano, jezdili hodně do lázní, do zahraničí, tady do lázní. Hodně, ale podle toho kdo.

Ty jsi byla v zahraničí?
Mě bylo líto peněz na to utratit, já je měla furt kam dávat.

A někdo tady ze známých…
Ale ju. Švagr byl v zahraničí, v Německu byli, v Rusku byl dvakrát, sestřenice byla na Kubě a při zpáteční cestě zůstala v Kanadě. Ale nic žádný popotahování jsme z toho neměli. My jsme se to dozvěděli až za jak dlouho, že tady neni. Tady bylo, že odsuď jezdili, měli v družstvu kulturní fondy, peníze a platili jim, asi tři čtvrtě platilo družstvo, zájezdy a čtvrtinu si lidi dopláceli. A jezdili moc. Holt na to měli čas a tak jezdili. My nemohli. Za jedno to tady nebylo dodělaný (dům) no a měla jsem ty peníze kam dávat.

Víš o tom, že by na tebe někdo donášel na STB?
 Na STB ne, v práci ju, ale na STB ne. To se tady nepěstovalo. Nevim o tom, že by…Jo ale byli tady dva, ale to byl jejich problém, nutili, teda to mi taky nevonělo, já bych nikoho nenutila, nutili lidi do strany, ale to byla jejich vina. To jsme si nějak urovnali a jelo se dál.

Žil tady v okolí někdo, kdo byl diskriminován z politických nebo náboženských důvodů?
Ne, já nevim o ničom. Nikdo nebyl vystěhovanej a hospodařili tady soukromě až…Družstvo zaniklo a oni hospodařili pořád. Ale pak to padlo, protože umřeli starý a mladý na tom nechtěli dělat. Ale byli tady asi dvoje nebo troje zemědělci, kteří tady hospodařili v těch 60. a 70. letech. Ale pak na to většinou už nestačili, tak byli rádi, že můžou jít do družstva. Asi dva zůstali, že potáhli durch, ale by si nějak pomohli to nějak. Byli utahaní jedině, jako dneska. Dneska sotva pletou nohama. Co začli hospodařit. Mysleli si, že děvečky a pacholci jim boudou sloužit za dobrý jitro a za polívku. A ono to nedopadlo.

Takže v družstvu to bylo jednoznačně lepší?
To se nedá srovnat. Odpracovali jsme si každej svejch 8, 8,5 hodiny a někdy třeba v létě se dělalo, jen kdy bylo potřeba. Odpracovali jsme si svoje a šli jsme domu a víc jsme se nemuseli o nic starat.

Sledovala jsi zahraniční politiku?
My na to neměli čas a ani nás to tak nějak…Jo, někde se třeba něco udílo, ale aby nás to nějak vzrušovalo, tak to ne.

A domácí politiku?
 Jako asi dneska. Dneska nadáváme. Ono tenkrát se nic strašnýho nedílo, tak jsme se o to nemuseli starat.

Mluvili jste o politice v rámci rodiny.

Jo, taky se mluvilo, a když se nadávalo, tatínek nám říkal: „Vy byste potřebovali zlatou první republiku, vy byste se tomu divili, on by vám tatíček Masaryk ukázal zač je toho loket, jak byste se měli dobře, půl roku by vám stačil.“ On se toho nedožil, my bohužel jo, tý zlatý doby. Ten zažil První světovou válku, Druhou světovou válku a pak ještě, jak tomu říkaj, ten komunismus-socialismus. Tak jak se měli před 89. tak se málo kdo dneska už má. Jo jsou na tom moc dobře, ale jsou na tom tady, že jsou na tom moc špatně. To tady nebylo takový rozdíly.

Účastnila jsi se voleb?
Vždycky, ještě jsem žádný nevynechala. Ani dřívej ani teď. Dokud můžem, tak chodíme.

Pamatuješ si na nějakého politika, který ti byl sympatický?
 Svoboda. Měl slušný chování, vystupování, nebyl hrubej. Pamatuju si i trochu Beneše, spíš jako harant a spíš z vyprávění si ho pamatuju, že ho chválili.

Já myslím spíše někoho ze 70. nebo 80. let.
Svobodu, oni si dělaj z něho blázny a ze Zápotockého, ale byli to normální obyčejný lidi, věděli, jak se žije, žádný boháči a tak to taky tak nějak vedli. A za druhý my jsme o to neměli tak velkej zájem.

Pamatuješ si někoho z regionálních politiků?
Ne.

Jezdili politici na venkov.
O volbách. Když se volilo, vim že hrála kapela u volebních místností a že tam byli nějáký pozorovatelé z okresu snad a to je i dneska.

Husák nebo Štrougal sem nikdy nepřijeli?
 Ne, vlastně jo, ale to projížděli jen po státní přes Panenský Týnec, tak jsme se tam byli podívat ze školy.

V čem jezdívali?
 V 603. Předtím v čem jezdili nevím.

Víš něco o finanční situaci politiků?
Byli bohatší. Tenkrát říkali, že má prezident 45 000 měsíčně. Aby se dělaly takový rozdíly, tak to nebyly. Ale on si z toho všechno musel asi platit, protože měl svoji, kdo mu pral, svoje uklízečky a říkali, že si to musel platit. Žili normálně, nedělali žádný ty…Oni na to asi neměli čas honit se někdo, oni měli jiný starostě, po tenisech, golfovejch hřištích. Dyť tady bylo všechno. Tady se zníčilo tolika věcí, tolika továren. Ježišimarja, to snad není ani možný.

Pamatuješ si na projev Milouše Jakeše na Červené Hůrce?
 Jo, něco jsme viděla, ale vzalo mě to tak, že jsem řekla: „Tak a jdi, už tady máme tu zlatou dobu“ A celej tejden jsem se z toho nemohla vzpamatovat, z toho jejich sametového převratu. To byla katastrofa a je to katastrofa do dneška.

Jak probíhala revoluce tady v obci?
Normálně, nikdo nedělal žádný ty, bylo tady pár těch OF, těch Janků, ale už zkrotli, už jim opelichaly křidýlka.

Jak hodnotíš vývoj naší republiky po 21 letech od revoluce?
 Když to řeknu slušně, tak jenom zabečim. Hrůza a utrpení, co se tady zničilo věcí, co se tady rozkladlo. Fuj, vůbec o tom nemluvim. Všem se jim vedlo víc, to si dneska nikdo neumí z těch mladejch ani představit. Copak komu chybělo.

Jak hodnotíš vývoj KSČ(M) po revoluci?
Já nevim. Některý se mi tam nelíbili, podle mě je měli vyházet a měli nastoupit mladý. To je ale všude, ve všech partajích se cpou furt ti samý, starý, tak to jináč dopadnout nemohlo. Já neřikam, mohli tam bejt, mohli poradit, mohli říct, jakej maj svůj názor, ale neměli se cpát do politiky. A to je u všech. A nejhorší bylo, že ti největší komunisti, tak se otočili, začali převlíkat kabáty vlezli do těch stran, který dneska dělaj lumpárny. Ti dělali lumpárny za komunistů a dělaj je ještě dneska.

Koho bys volila, kdyby byla KSČM zakázána? ČSSD. Jedině ty, protože ty to snad mysleji s lidma ještě jakš takš slušně. Jináč nevim. Myslela jsme, že ti véčkaři budou lepší, jak se ukázalo, těm jde všem jenom koryta.