Sestra Vojtěcha Hasmandová, pokřtěná Antonie, se narodila 25. března 1914 v Huštěnovicích v okrese Uherské Hradiště. Její rodná obec se nachází u poutního místa Velehrad, spojeného s památkou zemských patronů – soluňských bratří sv. Cyrila a Metoděje. Jde o tradičně zemědělskou, zbožnou oblast, kde v početných rodinách dostala základ pro své duchovní povolání řada nejlepších osobností domácí církve. Rodina Floriana a Rosalie Hasmandových byla početná. Antonie (rodinou nazývaná Tonečka) přišla na svět v pořadí jako ze šesté ze sedmi žijících, dvě její starší sestry Františka (nar. 1906) a Anna (nar. 1912) vstoupily též k boromejkám (první z nich dostala řádové jméno Simeona, druhá Emilie).[1] Šťastná, ztrátami nezkalená fáze Toneččina dětství skončila v roce 1920 smrtí její matky Rosalie. Antonii tehdy bylo šest let. Po dokončení obecné školy v rodné obci pokračovala Antonie do roku 1927 ve studiu na měšťanské škole v blízkých Babicích. V roce 1926 přijala svátost biřmování. Odtud vedly její první kroky k řeholnímu povolání. Při výběru řehole zapůsobil příklad starších sester. Ze státní měšťanské školy přestoupila na řádovou dívčí měšťanku sester boromejek ve Frýdlantu nad Ostravicí, odtud pokračovala roku 1929, již jako čekatelka Romanka, ve studiu na Učitelském ústavu u sv. Anny v Ječné ulici v Praze 2. O dva roky později (1931) zemřel její otec Florián Hasmanda. Po složení maturity vstoupila do noviciátu v mateřinci sester boromejek na pražské Malé Straně. Po šesti letech noviciátu a juniorátu složila 19. března 1940, v těžkých časech nacistické okupace, věčné sliby (přijetí obláčky a nového řádového jména S. M. Vojtěcha roku 1933, první sliby složeny roku 1935). Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského působila v Čechách od první poloviny 19. století na žádost průkopníka vzdělávání zrakově postižených Aloise Klára. První české sestry po formačním období ve Francii pečovaly od roku 1837 o nevidomé v ústavu na pražském Klárově. Později sestry vybudovaly v sousedství strahovského premonstrátského kláštera pod vrchem Petřín nemocnici sv. Karla Boromejského (Nemocnice Pod Petřínem, určená beznadějným případům a umírajícím) a mateřinec. Ve 40. letech minulého století působily boromejky na 120 místech po celé zemi, především v nemocnicích, školách a sociálních ústavech. Své putování po řádových institucích začala kandidátka Vojtěcha ve druhém roce noviciátu výukou na klášterní škole v jihočeské Třeboni, kde působila s přestávkami do roku 1942. Následoval návrat do pražského mateřince k vykonání půlroční přípravy na věčné sliby. Po jejich složení pokračovala v pedagogických kurzech pro přípravu učitelek měšťanských dívčích škol. Odbornou přípravu na pedagogické fakultě však nemohla dokončit, neboť za nacistické okupace došlo k uzavření vysokých škol a k zákazu působení řádových sester ve školství. Sestra Vojtěcha se v letech 1942–1945 věnovala ošetřování nemocných v nemocnici ve Slaném. Poválečná léta přinesla sestrám nové ohrožení. Řada provinčních domů byla po odsunu sester německé národnosti na hranici zániku. Kongregace se musela vyrovnat se ztrátou zkušených sester a s tlakem na omezování církevního školství ze strany komunistických ministrů ve vládě obnoveného československého státu. Těmto výzvám v letech 1945–1949 statečně čelila i sestra Vojtěcha z pozice ředitelky řádové školy v moravské metropoli Brně. Po převzetí moci v únoru 1948 připravili komunisté tvrdá opatření vedoucí k omezení církevního školství a v únoru roku 1949 církevní školy zcela uzavřeli. Sestra Vojtěcha znovu změnila působiště. Vrátila se do Prahy, kde pracovala v administrativě řádové Nemocnice Pod Petřínem. V dubnu roku 1950 ustanovila generální představená kongregace Bohumila Langrová sestru Vojtěchu představenou v charitním domově sv. Jana Nepomuka Neumanna (ve světcově rodném domě) v pohraničním městě Prachatice. Úkol vést komunitu, oslabenou vysídlením německých sester, ztěžovala zvýšená pozornost politické policie komunistického režimu (Státní bezpečnosti, StB). Prachatice poblíž hranice s Bavorskem a Rakouskem byly důležitým výchozím bodem na cestě za svobodou pro mnoho pronásledovaných, hledajících východisko v exilu. Krátce před vysláním sestry Vojtěchy do Prachatic, v noci ze 13. na 14. dubna 1950, zasáhl režim proti mužským klášterům. Řeholníci byli v nočních hodinách přepadeni a vyvezeni ze svých domů do internačních klášterů. Proběhly první demonstrativní politické procesy s představiteli nejvýznamnějších řádů. Mezi několik málo řeholníků, kterým se podařilo uniknout, patřil pater (P.) Remigius Rudolf Janča OFM. Nejprve se skrýval v Nemocnici Pod Petřínem v Praze. Pobyt v hlavním městě se ale brzy stal neúnosným. Východisko se našlo v jeho přemístění do Prachatic, kde se za bezpečnost akce stala dobrovolně odpovědnou sestra Vojtěcha. Ukrývání uprchlého řádového kněze představovalo značné riziko, navíc Prachatice nebyly, vzhledem k odvážným výjezdům P. Janči na duchovní cvičení pro sestry a ke „slídění“ StB po „narušitelích hranic“, příliš klidné místo. Od letních měsíců roku 1952 probíhalo intenzivní sledování sestry Vojtěchy a celé prachatické komunity. Při zatýkání dne 10. září 1952 vtrhlo policejní komando do domu sester na jisto. Mezi zatčenými byla jak sestra Vojtěcha, tak P. Janča, který se tentokrát marně pokoušel o útěk přes klášterní zahradu. Zatýkání v prachatické komunitě představovalo další vlnu perzekuce sester. Již v lednu roku 1952 proběhl zátah proti pražskému mateřinci a sestrám působícím v Nemocnici Pod Petřínem. StB zjistila, že v nemocnici je ukrýván teolog Oto Mádr, toto odhalení se stalo záminkou k zatčení vedení kongregace v čele s generální představenou Langrovou a k pozdějšímu odstranění sester z nemocnice. Po rok trvající vyšetřovací vazbě byla sestra Vojtěcha 19. září 1953 odsouzena Krajským soudem České Budějovice (soud zasedal v jihočeském Písku) jako hlavní obviněná v uměle vytvořené skupině k trestu odnětí svobody v délce osmi let za velezradu. Skupinu „Jarolímek a spol.“ tvořili čtyři kněží (skrytě ustanovení v době internace biskupů správci diecéze České Budějovice) a osm řeholnic.[2] Ve výčtu obvinění proti sestře Hasmandové figurují následující výroky: převzala od generální představené Langrové instrukce nabádající sestry k vytrvalosti v řeholním povolání za každých okolností včetně likvidace kongregace, zapojila se do organizace „špionážní korespondence“ mezi představenou Langrovou a českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, organizovala ukrývání františkána Janči včetně státem nedovolených duchovních cvičení.[3] V roce 1956, ještě ve výkonu trestu, našla sestra Vojtěcha příležitost popsat skutečnou podstatu svoji „velezrádné činnosti“: „Vždyť jsem neučinila nic jiného, než co jsem považovala za svoji náboženskou a řeholní povinnost a k čemu mě nutila křesťanská láska. (…) doručila jsem dopisy své představené duchovního obsahu (…), bez policejního hlášení jsem poskytla řeholnímu knězi pobyt na 8 měsíců a využila jeho přítomnosti ke konání exercicií a náboženských úkonů.“[4] Sestra Vojtěcha prošla několika věznicemi. V ženské věznici ve východočeských Pardubicích se projevila jako bojovnice za náboženská práva v podmínkách vězení, když se připojila ke skupině jedenácti dalších žen, vězněných z politických důvodů, v apelu na generálního tajemníka OSN, který v roce 1956 navštívil Československo.[5] Za tento statečný čin si vysloužila trest: dvouleté přeložení do věznice v Praze-Pankráci a opakované korekce. Věznění zhoršilo její zdravotní stav, projevila se TBC, při práci na broušení bižuterie v pardubické věznici téměř přišla o zrak. V důsledku zhoršeného vidění nemohla plnit pracovní normy a neustále trpěla postihy: např. snižováním dávek jídla a vitamínů předepsaných vězeňským lékařem ke zlepšení celkové tělesné kondice a zraku. Z vězení byla propuštěna 11. května 1960. Několik týdnů strávila v  komunitě v Božicích u Znojma. Již v prosinci téhož roku se přesunula do Vidnavy v pohraniční horské oblasti Jeseníků, kde žila více než stovka sester starších 60 let, nemocných a potřebných péče. První půlrok zde mohla působit pouze jako uklízečka, pak vedla účetnictví a v roce 1969 byla jmenována představenou této komunity. Následujícího roku (1970) opustila Vidnavu a přešla do náhradního mateřince ve Znojmě – Hradišti, neboť byla zvolena generální představenou kongregace. Následně byla zvolena na druhé a  imořádně ještě, se schválením Apoštolského stolce, na třetí volební období. Matka Vojtěcha neohroženě podporovala státem tvrdě postihovanou skrytou přípravu novicek na různých místech v Praze a v Brně. Organizovala setkávání generálních představených dalších řádových společenství, iniciovala dvě žádosti československým představitelům o dovolení přijímat řádový dorost (roku 1985 tehdejšímu předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, 1987 prezidentovi Gustávu Husákovi). V roce 1987 se zdravotní stav matky Vojtěchy prudce zhoršil. Ve vězení získaná TBC vyvolala zhoubné onemocnění plic. Zemřela 21. ledna 1988. Biskup Vojtěch Cikrle započal v roce 1996 proces jejího blahořečení. Roku 2009 byl proces předán Kongregaci pro kauzy svatých v Římě a v současnosti probíhá poslední zkoumání jejího života skupinou kardinálů. Po jejich hodnocení bude celá kauza předána papeži Františkovi k vyjádření.