Vasiľ Hopko se narodil 24. dubna 1904 v Hrabském v okrese Bardějov. Protože jeho otec tragicky zahynul a matka odešla za prací do USA, vychovával ho matčin bratr Demeter Petrenko, řeckokatolický kněz. Díky jeho pomoci získal základní vzdělání v Bardějově a středoškolské vzdělání na Evangelickém kolegiálním gymnáziu v Prešově, kde byla vyučovacím jazykem maďarština. Po maturitě v roce 1924 vstoupil do kněžského semináře v Prešově. V letech 1924–1928 studoval teologii na Teologické akademii v Prešově. Matka ho podporovala z Ameriky, kam měl po ukončení studií také odcestovat a stát se tam knězem. To se ale nestalo, a to hlavně kvůli jeho zdravotním obtížím. Na kněze byl vysvěcen 3. února 1929. Jeho prvním působištěm byla Praha, i když oficiálně byl správcem farnosti v Pakostově. V Praze působil ještě jako seminarista v rámci vojenské služby a věnoval se řeckokatolíkům jako asistent kaplana v kasárnách na náměstí Republiky. Už jako novokněze ho vladyka Gojdič pověřil úkolem založit řeckokatolickou farnost v Praze, což se mu také podařilo. Vytyčil si heslo, že „neprišiel ani pre Rusov, ani pre Ukrajincov, ani pre Rusínov, ale pre gréckokatolíkov“. Protože další konání řeckokatolických služeb v kostele sv. Kříže v ulici Na Příkopech bylo nejisté, podařilo se mu v únoru 1931 s pomocí dalších nadšenců získat kostel svatého Klimenta v Karlově ulici nedaleko Karlova mostu. Za krátký čas se mu podařilo najít v blízkosti kostela i vhodné ubytování, které sloužilo jako řeckokatolická fara. Poté v prosinci 1933 rozhodlo Ministerstvo školství a národní osvěty v Praze o systematizaci řeckokatolické farnosti v Praze. Hopko věnoval velkou pozornost formaci mládeže. Vyučoval náboženství na Ukrajinském reálném gymnáziu v Praze-Řevnicích, zorganizoval a duchovně vedl Spolek řeckokatolických studentů v Praze, pro pracující založil Svaz řeckokatolické mládeže. Angažoval se také ve Spolku svatého Rafaela pro podporu vystěhovalců a v Apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje. Navštívil českou a slovenskou emigraci ve Francii, konal misie pro Čechy na Volyni a také pro Čechy a Slováky v Jugoslávii. Na Univerzitě Karlově v Praze pokračoval v doktorandském studiu teologie, které v roce 1940 završil získáním doktorátu z teologie na Slovenské univerzitě (dnes Univerzita Komenského) v Bratislavě. V rámci svých možností také přispíval články do církevních časopisů. Na vlastní žádost byl v roce 1936 přeložen do Prešova, kde se stal spirituálem kněžského semináře a zároveň vyučoval na řeckokatolických středních školách. Dne 1. září 1943 byl jmenován profesorem morální a pastorální teologie na Vysoké škole bohoslovecké v Prešově. Ministerstvo školství a národní osvěty v Bratislavě ho však s předpojatostí vnímalo jako „nepřijatelnou osobu“. To mohlo souviset i s pověřením, jehož se mu dostalo od vladyky Gojdiče, tedy organizovat pomoc utečencům z Haliče, kteří se z větší části hlásili k ukrajinské národnosti. Byli mezi nimi i kněží s rodinami, kteří by, pokud by nenašli uplatnění v pastoraci, byli zařazeni do pracovních táborů. V této činnosti pokračoval i po roce 1945, což se později obrátilo proti němu. Pověřenstvo vnitra v Bratislavě proti němu v listopadu 1947 vyřklo obvinění, že „je veľmi pravdepodobné, že u neho je centrum všetkého hnutia Ukrajincov namiereného proti SSSR na východnom Slovensku a vôbec v celej ČSR“. Když se k moci dostali komunisti, neprávem ho také obviňovali z pomoci banderovcům. Angažoval se v apoštolátu pera a byl i církevním cenzorem. V roce 1946 založil časopis Blahovistnik, jehož byl i redaktorem, pomáhal vydávat knižní kalendář Blahovistníka a napsal také několik brožur s náboženskou tematikou. Svatý stolec jej 2. ledna 1947 jmenoval pomocným biskupem v Prešově, kde se také 11. května uskutečnilo jeho vysvěcení na biskupa. Ve spolupráci s vladykou Gojdičem usiloval o duchovní povznesení řeckokatolíků a vystupoval proti materialistické ideologii a bezbožnosti. Vizitoval farnosti, zastupoval eparchii na biskupských konferencích, přednášel, stále se jako vyučující podílel na formaci bohoslovců. Nebrojil sice proti nastupujícímu režimu, ale upozorňoval na skutečnost, že věřící jsou vystavováni tlaku, aby byl zrušen svazek jednoty s Římem a aby se vzdali své víry. Poslední větší veřejnou akcí, které se 4. září 1949 účastnil společně s vladykou Gojdičem, bylo vysvěcení chrámu sv. Cyrila a Metoděje ve Stropkově, který byl vybudován redemptoristy. Vladykové promluvili k tisícům věřících, vyslovili slova povzbuzení, ale také upozorňovali na stupňující se pronásledování církve. V období prešovského „soboru“, který měl 28. dubna 1950 za cíl definitivně zlikvidovat řeckokatolickou církev v Československu, se nemohl postavit na odpor násilné pravoslavizaci. Už před „soborem“ byl komunistickým režimem izolován a protiprávně omezen na svých právech. „Je potrebné, aby jeho každodenná vonkajšia vychádzka po meste, na ktorej je sprevádzaný bezpečnostným orgánom, bola v záujme nepohoršenia veriacich čo najviac obmedzovaná.“ Původně se plánovalo, že Hopko bude spolu s Gojdičem internován v Tatrách do doby, než přijdou další politické instrukce z nejvyšších míst v Praze. Nakonec byl ale Hopko držen v domácím vězení v Prešově. V té době se ještě snažil přesvědčit komunisty, aby z kněží, kteří nepřijmou pravoslaví, vytvořili speciální eparchii, kde by tito duchovní jen dožili. On by v takovém případě byl jejich biskupem. Zároveň si také podal žádost, aby mohl vyučovat na některém římskokatolickém semináři. Jeho návrhy ale nebyly přijaty. Od 1. května 1950 byl nejprve v Báči, kde pobýval jen krátce, a poté byl převezen do Hlohovce. Už 18. října putoval do věznice v Praze-Ruzyni, kde ho Státní bezpečnost podrobila tvrdému výslechu s použitím nezákonných metod. Později vzpomínal, že během krutého vyslýchání přestál „112 dní a 4 noci“, což se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Byl obviněn z velezrady a špionáže, což odmítal, a byl proto umístěn do temnice, kde po osm dní dostával je chleba a vodu. „Počas tej doby som si nesmel sadnúť ani ľahnúť. Zoslabol som, opuchli mi nohy a fyzická bolesť prekonávala možnosť normálneho myslenia. Pri ďalších výsluchoch sa mi vyhrážali trestom smrti. Sústavne som bol obviňovaný, že som špión a velezradca. Za takýchto podmienok som sa prestal brániť obvineniam, pretože som videl márnosť odporu.“ Tímto způsobem ho Státní bezpečnost „připravovala“ na soudní proces, jehož hlavní přelíčení se konalo 24. října 1951 před senátem Státního soudu v Bratislavě. V tomto nespravedlivém vykonstruovaném procesu byl uznán vinným ze zločinů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k 15 letům vězení, peněžité pokutě 20 000 Kčs a konfiskaci majetku. Během výkonu trestu byl jedenadvacetkrát převezen z jednoho vězení do druhého, byl tedy pětkrát v Leopoldově, čtyřikrát ve Valdicích, dvakrát v Ilavě a neminuly ho ani pražská Ruzyně a moravský Mírov. Ve vězení musel navzdory špatnému zdravotnímu stavu pracovat. Zažil mnoho příkoří, zvláště v Ilavě, kde byl na cele se zločincem odsouzeným za vraždu. Dne 16. září 1958 rozhodlo politické byro ÚV KSČ, že bude nadále ponechán ve výkonu trestu. Byl vyloučen z amnestie, takže žádná z jeho žádostí neměla šanci na úspěch. S bolestí v srdci snášel fakt, že se na něj nevztahovala ani amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného ze dne 2. října 1963, na jejímž základě byli propuštěni tři katoličtí biskupové. Svatý stolec na něj však nezapomněl, když mu poslal úřední oznámení o chystaném Druhém vatikánském koncilu a připojil i pozvánku. Až po další intervenci Svatého stolce, osobní žádosti papeže Pavla VI., byl 12. května 1964 podmínečně propuštěn. Ve věznicích prožil 13 let, 6 měsíců a 24 dní. Vězení se velmi silně podepsalo na jeho zdraví. Trpěl cukrovkou, astmatem a silnými depresemi. Krátce bydlel v Košicích, odkud navštěvoval duchovní a některé farnosti, což vzbuzovalo naději, že by mohl usilovat o obnovení činnosti řeckokatolické církve, v jejímž čele stál. Státní úřady mu proto nařídily nucený pobyt v Oseku u Duchcova, kde pokračoval v aktivitách směřujících k obnově církve. V roce 1965 na pracovním setkání nabádal nejbližší spolupracovníky, aby kněží a věřící nepřetržitě psali žádosti na státní úřady, ve kterých by žádali o obnovení činnosti řeckokatolické církve. V létě 1968 se přestěhoval do Košic, ale od února 1969 již bydlel v Prešově. Státní bezpečnost a úřady byly dobře informovány o napětí uvnitř řeckokatolické církve, které se týkalo národnostní a jazykové otázky, přičemž tyto rozepře chtěly využít k oslabení aktivit směřujících k obnově církve. Je nutno přiznat, že se jim to z části i podařilo. Usnesení vlády č. 205 o povolení řeckokatolické církve a vládní nařízení č. 70/1968 Sb., o jejím hospodářském zabezpečení ze dne 13. června 1968, byly výsledkem 18ti letého boje duchovenstva a věřících za jejich milovanou církev, na čemž měl nemalou zásluhu i vladyka Hopko. Jako politický vězeň měl dobrý morální kredit nejen v církevních kruzích, ale i u široké veřejnosti. V květnu 1968 se s ním v Košicích setkal i bělehradský arcibiskup Gabriel Bukatko, což byl i určitý projev uznání a důvěry, protože arcibiskup shromažďoval informace, které měly pomoci dalšímu jednání mezi Vatikánem a Československem. Oficiální jednání se zástupci státní moci sice za řeckokatolickou církev vedl Akční výbor zřízený na památném setkání řeckokatolických kněží v Košicích dne 10. dubna 1968, ale vladyka Hopko byl alespoň zpočátku respektován jako biskup místní církve. Na tomto setkání mimo jiné řekl, že chce být biskupem nadnárodním, biskupem všech. Tato dobře míněná slova se však minula účinkem. Ještě v roce 1947, kdy byl jmenován pomocným biskupem, přijala část slovenských řeckokatolických kněží a laiků jeho jmenování s nevolí, a proto si v roce 1968 neuměli představit, a ani to nechtěli dopustit, aby stál v čele řeckokatolické církve. Byly zde i některé objektivní důvody, protože zdravotní stav biskupa v té době skutečně nebyl nejlepší. Též za přispění Státní bezpečnosti uvěřili v možnost, že se jim ve Vatikánu i na státních úřadech podaří prosadit jmenování biskupa slovenské národnosti. I státním úřadům se hodilo jej jako symbol utrpení řeckokatolické církve odsunout do ústraní, a proto oddalovaly jeho soudní rehabilitaci, a tím i získání státního souhlasu. Dne 20. prosince 1968 byl Ján Hirka konečně jmenován ordinářem řeckokatolické církve v Československu s právy rezidenčního biskupa a apoštolského administrátora. Vasiľ Hopko byl potvrzen ve funkci světící biskupa. Státní souhlas mu byl udělen až 2. dubna 1969. Vznikla tak situace, že řeckokatolická církev sice měla biskupa, ale bez větších kompetencí. Ján Hirka se stal biskupem až po pádu komunistického režimu. Ačkoli Vatikán uvažoval o jmenování Hopka titulárním arcibiskupem, nikdy k tomu nedošlo. Sedm let zastával funkci světícího biskupa, uděloval kněžská svěcení bohoslovcům, podle svých možností se účastnil na odpustcích, slavností a svěcení. Každé ráno sloužil ve své soukromé kapli bohoslužbu a večer navštěvoval katedrální chrám, kde se rád modlil. Zemřel 23. července 1976 v Prešově. Pohřební obřady vykonal za přítomnosti římskokatolických biskupů Jozefa Feranca a Jána Pastora a velkého počtu kněží a věřících dne 29. července 1976 križevacký vladyka Joakim Segedi. Hopko je pochován v kryptě prešovské katedrály. Dne 19. listopadu 2001 byly jeho ostatky přeneseny do boční kaple katedrály svatého Jana Křtitele. Po úspěšném beatifikačním procesu byl Vasiľ Hopko prohlášen 14. září 2003 za blahoslaveného. Liturgický svátek byl ustanoven na 11. května. Za zmínku určitě stojí, že během exhumace byla v jeho tělesných ostatcích toxikologickou zkouškou potvrzena nadměrná přítomnost arzenu, který mu byl podle analýz podáván v malých dávkách po dlouhou dobu.