Ján Ivan Mastiliak se narodil 5. listopadu 1911 v Nižném Hrabovci. V červnu 1922 se seznámil s redemptoristy, kteří ho přijali do juvenátu v Hlučíně na Moravě. Zde se potvrdilo, že je výborným a zbožným studentem a dokáže své nadání zúročit. Dařilo se mu ve studiu cizích jazyků, hlavně řečtiny, francouzštiny a němčiny. V létě roku 1928 vstoupil do noviciátu ve Stropkově a řeholní sliby složil 2. srpna 1929. Ve studiu filozofie a teologie pokračoval v semináři redemptoristů na Obořišti u Dobříše. I zde vynikal svým neobyčejným intelektem a zbožností. Přispíval do seminárního časopisu, skládal básně, psal a překládal články na unionistická témata. Dne 12. srpna 1934 byl v Užhorodu vysvěcen na kněze. Redemptoristi v něm získali prvního řeckokatolického kněze původem z východního Slovenska. V červnu 1935 byl po ukončení studia teologie přeložen do kláštera v Michalovcích. Zde působil jen krátkou dobu, neboť musel nastoupit na vojenskou základní službu, ze které byl pro zdravotní obtíže už po čtyřech měsících propuštěn. Od roku 1937 žil v Římě, kde studoval na Institutu východních studií a na Gregoriánské univerzitě. Doktorát na Institutu východních studií obhájil 19. června 1941. Na počátku roku 1944 se jeho zdravotní stav zhoršil. Přerušil studia s tím, že doktorát na Gregoriánské univerzitě dokončí později, k čemuž ovšem už neměl příležitost. V dubnu 1944 se vrátil na Slovensko a působil v Podolínci. Když koncem ledna 1945 vstoupila do města Rudá armáda, ruský major velící vojsku požádal rektora kláštera, aby mu dělal tlumočníka. Ten mu však doporučil Mastiliaka, který se již připravoval na odchod do kláštera v Michalovcích. Tato laskavost ho stála nejen čas, ale později byl před komunistickým soudem obviněn z toho, že se jako špion vkradl do Rudé armády. Do Michalovců přijel 23. února 1945. Jako nový představený kladl důraz na horlivé dodržování řeholních a církevních předpisů, formaci juvenistů, založení nového kláštera na Podkarpatské Rusi a samostatné řeckokatolické viceprovincie na Slovensku. Představeným dlouho nezůstal, protože v létě roku 1945 byl poslán jako profesor do semináře redemptoristů v Obořišti v Čechách. Když tam 10. září dorazil, představení mu svěřili výuku dogmatiky, asketiky a orientálních předmětů, později učil i filozofii. Ještě za svého pobytu v Římě se účastnil unionistických setkání, kde nejen sbíral nové zkušenosti, ale také svými přednáškami obohacoval další účastníky. V těchto aktivitách pokračoval i jako profesor na Obořišti a jako uznávaný odborník na křesťanský východ byl 11. prosince 1948 jmenován knížecí arcibiskupskou konzistoří v Praze členem komise pro biritualismus. Počátkem roku 1950 komunisté naplánovali, že takzvaný „monstrproces“ s deseti vybranými řeholníky se musí uskutečnit ještě před plánovanou akcí „K“, zaměřenou na likvidaci klášterů. Proces byl připraven do posledního detailu v kancelářích komunistických pohlavárů a měl být propagandisticky využit jako zdůvodnění připravované likvidační akce proti řeholníkům. Mezi deseti „vyvolenými“ řeholníky byl i redemptorista Mastiliak jako jediný Slovák a řeckokatolík. Státní bezpečnost jej zatkla 14. března 1950. Ve vyšetřovací vazbě byly proti němu použity nezákonné metody. Ve vykonstruovaném procesu, který se konal ve dnech 31. března až 5. dubna 1950, mu byl státním prokurátorem navrhnut trest smrti. Státní soud v Praze ho poté za špionáž a vlastizradu odsoudil k doživotnímu vězení, konfiskaci veškerého majetku, peněžitému trestu ve výši 50 tisíc korun a ztrátě občanských práv na 10 let. Náměstek Karel Klos ve zprávě ministrovi spravedlnosti Alexeji Čepičkovi ze dne 4. dubna 1950 žádá a doporučuje, aby „alespoň u Mastiláka byl vysloven doživotní žalář“. Jako třetí důvod uvádí: „Mimořádný ohlas tohoto procesu vyžaduje alespoň u jednoho z obžalovaných nejvyšší trest, jinak by mohla vzniknout, zejména mezi dělnictvem, nálada, že buď byl materiál slabý, nebo že jsme si netroufali uložit přísný trest.“ Následovalo věznění na Mírově, ve Valdicích a v Leopoldově, které statečně snášel. Ve vězení se setkal se skoro všemi tehdejšími katolickými biskupy, pronásledovanými politiky a představiteli veřejného života. Skoro čtyři měsíce prožil na společné cele s pozdějším prezidentem ČSSR Gustávem Husákem, což později pomohlo při obnově řeckokatolické církve. V souvislosti se žádostí o nové prošetření nespravedlivého soudního procesu si tehdejší vyšetřovatelé poznamenali: „Byl po dvě noci buzen každou čtvrthodinu, takže byl při výslechu zcela duševně i fyzicky vyčerpán. Když nechtěl podepsat protokol jako nepravdivý, bylo mu vyhrožováno, že z něho poteče zelená voda, referent také naznačoval, že mu bude trhat zuby. Jeden z orgánů ho začal bít klíčem přes prsty. Protokoly záměrně podepsal jen slovem četl a nikoliv četl a souhlasí.“ Ve vyšetřovací vazbě a ve vězení strávil celkem 15 let a skoro dva měsíce. Po amnestii byl pak 9. května 1965 propuštěn. Z vězení odcházel s dluhem ve výši asi 2000 Kčs, který na svobodě splácel několik let, měsíčně po 50 Kčs. Žil v Prešově a do roku 1969 pracoval v civilním zaměstnání. V letech 1968–1982 byl protoigumenem Michalovské viceprovincie redemptoristů. Zasloužil se také o obnovu řeckokatolické církve a o překlady liturgických textů do slovenštiny. Tajně u něho vystudovalo více než 30 řeholních a eparchiálních kněží, byl formátorem a zpovědníkem řeholních sester i laiků. Byl stále pod kontrolou Státní bezpečnosti, která ho považovala „za, šedú eminenciu‘ gréckokatolíckeho biskupského úradu v Prešove s obrovským vplyvom na ordinára Hirku, ktorému robí poradcu“. Těžištěm jeho práce byla „aktivizácia nelegálnej cirkvi a laického apoštolátu“. Ještě před rokem 1950 publikoval v časopisech (např. Hlídka, Apostolát sv. Cyrila a Metoděje, Misionár, Acta Academiae Velehradensis), vyšly mu i knihy (např. K základům katolického unionismu) či poezie (Žalmy duše). Již tehdy používal pseudonym Ivan Marianov, ke kterému se pak po roce 1968, kdy nemohl publikovat pod svým vlastním jménem, velmi rád vrátil, hlavně jako autor více jak 100 překladů šířených v samizdatu. Jeho záběr byl velmi široký. Věnoval se liturgii, duchovnosti, dějinám kongregace redemptoristů, unionismu a ekumenismu, hagiografii, ekleziologii či filozofii. Redemptorista Ján Ivan Mastiliak zemřel 18. září 1989 v Prešově. Pohřební obřady se konaly 22. září v katedrálním chrámu svatého Jana Křtitele a vedl je tehdejší ordinář prešovské řeckokatolické eparchie Ján Hirka. Pochován byl na veřejném hřbitově v Michalovcích.