Narodil se 30. května 1903 v Nemojanech, okres Vyškov na Moravě. Po studiu na klasickém gymnáziu ve Vyškově (1914–1922) se přihlásil na Husovu čs. evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Patřil mezi první tři bohoslovce, kteří v roce 1922 nastoupili do Bohoslovecké koleje CČS.[1] Na kněze byl vysvěcen v staroměstském chrámu sv. Mikuláše v Praze dne 8. ledna 1925 prvním biskupem-patriarchou Církve československé (husitské) – CČS(H)[2] dr. Karlem Farským.[3] Po vysvěcení působil krátce v Českém Brodě. V roce 1925 byl přeložen do Dubicka v okrese Zábřeh. Odtud nastoupil vojenskou službu, po ní byl 1. prosince 1927 ustanoven farářem v Třebíči. Náboženská obec CČS(H) se během jeho osmiletého působení početně rozrůstala, aktivně působil např. sociální odbor, spolek Slavoj a Jednota mládeže CČS, kterou farář Valík vedl jako její vzdělavatel a předseda. K 1. srpnu 1935 byl jmenován farářem ve Zlíně, kam se přistěhoval společně s manželkou Emilií, rozenou Tomáškovou,[4] a dětmi Rudolfem (*1926) a Sonjou (*1930). I ve Zlíně se Ferdinandu Valíkovi dařilo spoluvytvářet živé společenství náboženské obce, a to i přes dlouhodobý problém spočívající v absenci vlastního sboru. Aktivně působil rovněž v Sokole, kde zastával funkce cvičitele, vzdělavatele, jednatele i náčelníka. Od počátku nacistické okupace českých zemí posiloval věřící svými vlasteneckými kázáními při bohoslužbách a projevy při biblických večerech. Na organizovaný odboj se napojil v lednu 1942, když navázal spolupráci se skupinou březnického řídícího učitele Vladimíra Bartoše. Podílel se zejména na finanční podpoře rodin zatčených, rozšiřoval a kolportoval ilegální komunistické tiskoviny. Březnická skupina ale byla na Vánoce 1942 prozrazena. Mezi přibližně 200 zatčenými se 18. března 1943 ocitl rovněž Ferdinand Valík. Vězněn byl postupně ve Zlíně, Uherském Hradišti, Vratislavi a v Brně na Cejlu. Dne 11. února 1944 byl rozsudkem Zvláštního soudu při Německém zemském soudu v Brně odsouzen na 10 měsíců žaláře. Vzhledem k délce své vazby byl téhož dne propuštěn. Až do května 1945 byl zaměstnán u Okresní péče o mládež ve Vizovicích. V odbojové činnosti pokračoval i po návratu z vězení v rámci I. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky, když od února 1945 organizoval desítky mužů v její 7. rotě. Hned po osvobození Československa v roce 1945 se znovu ujal farářské služby ve Zlíně.[5] V prvních poválečných letech se mu podařilo činnost náboženské obce rozvinout do nebývalé šíře, patřil rovněž k průkopníkům ekumenického hnutí. V roce 1947 byl zvolen předsedou bzeneckého (slováckého) okrsku a členem diecézní rady. Jeho aktivity se zdaleka neomezovaly jen na církev. Angažoval se v obnoveném Sokole, vstoupil do Československé strany národně socialistické, za kterou byl delegován do ONV, byl zvolen za člena Trestní nalézací komise. Po únoru 1948 vstoupil do Komunistické strany Československa (9. března 1948) a ještě více se začal angažovat ve společenských a politických funkcích. Byl předsedou zlínské pobočky Svazu osvobozených politických vězňů (po únoru 1948 Svaz bojovníků za svobodu, od roku 1951 Svaz protifašistických bojovníků), členem dozorčí rady partyzánského družstva Partkol, předsedou kulturní komise Krajského akčního výboru Národní fronty.[6] Činný byl rovněž ve Svazarmu či Svazu československo-sovětského přátelství. Pokročilý věk a vzrůstající zdravotní obtíže od počátku 70. let faráři Valíkovi již nedovolovaly naplno zastávat duchovenskou službu v CČS(H). Zemřel 16. září 1973. Poslední rozloučení se konalo 23. září 1973 v chrámu Českobratrské církve evangelické ve Zlíně.[7] Pohřební obřad vykonal brněnský biskup Karel Pudich, kterého doprovázeli dlouholetý předseda zlínské rady starších Alois Šafařík a hodonínský farář Vlastimil Drtina.