PŘÍBĚH PAMÁTNÍKU

Jiří Sozanský

V srpnu 1968, ve dnech invaze vojsk Varšavské smlouvy a Sovětského svazu, mně bylo 22

let. Očekával jsem, stejně jako většina mých generačních vrstevníků a dospělých mužů, že

dostaneme příležitost svoji zemi bránit. To se nestalo, naším údělem bylo žít s pocitem bezmoci

a ponížení. A také hanby a zrady, v nichž se část tehdejší politické reprezentace spolu

s kolaboranty rychle a bez skrupulí zabydleli. Stav naší mysli se nedá slovy vyjádřit ani přesně

reflektovat. Čin Jana Palacha mu byl nejblíž, ale nedal se sdílet. Jan Palach se stal mementem

své doby a naším vytrvalým stínem. Nešlo mu uniknout, nešlo se mu přiblížit. Každý z jeho vrstevníků

tak musel žít s pocitem vlastního selhání, pokud měl odvahu si to přiznat.

Počátek 70. let, tzv. normalizace, byl krachem všech iluzí o důstojném životě s perspektivou

svobody. Naším údělem byl přesný opak, a to život ve lži jako důsledek invaze. 70. léta

se však lišila od 50. let. Kdo se nechtěl Husákovu režimu podvolit a byl ochoten za to nést

důsledky, mohl se rozhodnout, aniž riskoval život. Svůj i blízkých. Získal vnitřní svobodu, ale

ztratil jakoukoli perspektivu na profesní úrovni. Nebylo to snadné, ale těch, kdo tuto roli přijali,

nebylo málo. Uvnitř izolované země vznikala kulturní ghetta, protože kultura byla účinným

prostředkem, jak tlaku policejního režimu čelit. Umělecká tvorba byla svobodným a srozumitelným

jazykem v nesvobodě.

V 70. letech ani později mě nenapadlo, že jednou dojde k rozpadu totalitních režimů i samotného

Sovětského svazu. Všichni jsme byli přesvědčeni, že v jeho sevření zemřeme. Ale

toto vědomí jsme dokázali ignorovat. Přes všechna omezení a zákazy jsme si dokázali vytvořit

prostor ke kulturním aktivitám. Kultura byla univerzálním jazykem, který byl všem srozumitelný.

Ale nikdo z nás neměl ambice řešit témata, která byla mimo náš dosah. Chtěli jsme jen

nezávisle vyjádřit zkušenost všední reality, kterou jsme procházeli. Ale i to bylo policejnímu režimu

až příliš. Ale nedokázal zabránit pozvolné destrukci monolitu, který vystavěl, a my jsme

jeho trhlinu narušovali víc a víc. Byl to zápas o naši identitu s perspektivou svobodného života,

v nějž jsme doufali.

Pak se to stalo. Náhle, ze dne na den. Byl tu převrat a poté krátké období dvou let, kdy

bylo možné úplně všechno. Staré struktury se rozpadly, nové vznikaly. Ale současně bylo stále

nápadnější, jak hlubokou a dlouhou amnézií společnost za více než čtyřicet let pod tlakem

totalitního režimu prošla, a to včetně mě… A to jsem patřil mezi jednotlivce, kteří se o moderní

historii své země zajímali a zajímají. Naivní idylu po převratu 1989, kdy jsme očekávali, že

se ocitneme ve společenství zemí, kde je samozřejmostí respektovat spravedlnost a pravidla,

přeťala válka v bývalé Jugoslávii, která krátce na to vypukla. Byl to nejkrutější válečný

konflikt v Evropě po ukončení druhé světové války. Bestiální a zločinný… Politická reprezentace

zemí západní Evropy, k nimž jsme se po převratu vztahovali, však mezi obětmi a vrahy

nedělala žádný rozdíl. V tomto ohledu zcela selhala, protože jednala se strůjci konfliktu Miloševićem

a Karadžićem jako s rovnými. Pro mě to byla těžká deziluze, a to jediné, co jsem mohl

dělat, bylo zapojit se po svém způsobu do již fungujících humanitárních aktivit. To se stalo, alena osm let mě to zcela zaměstnalo. Své původní plány jsem musel odložit na neurčito. Právě

probíhající válka pro mě představovala důležitější problémem, než jakým byla náprava křivd

v české společnosti.

Navíc přibývalo dalších křivd i v domácí polistopadové realitě. Iluze o spravedlivém světě

se rozplynuly a skepse přibývalo. Stejně jako rozporů v české společnosti. S politickými a ekonomickými

změnami se proměnila i role kultury. Stala se spotřebním zbožím Převážil balast

a kýč na všech úrovních. Tento trend dosud převažuje a zdá se, že v nejbližší budoucnosti

k žádné změně nedojde.

Příběh památníku obětem invaze sovětských vojsk je toho jedním z důkazů. Nevznikl jako

zadání, které jsem naplnil za příslušný honorář. Vznikl z mého rozhodnutí, protože jsem cítil jako

křivdu, že jména obětí zůstávají v podstatě 55 let po invazi stále v anonymitě. To bylo hlavním

důvodem, proč jsme se pustil do riskantní mise s otevřeným koncem. Do úvah a prvních skic

na téma jsem se pustil v dubnu roku 2022. Od samého počátku se mnou spolupracoval grafik

Marek Jodas, s nímž jsem řešil řadu předcházejících projektů a připravil několik publikací.

Původním záměrem bylo vytvořit reliéf, jenž by jednoduchou formou reflektoval první dny

invaze. Už od počátku jsem se v tomto případě chtěl vyhnout figuře, jakkoli je figura v tvorbě

mým hlavním zájmem. Bylo mi však jasné, že s odstupem více než půl století musím upustit

od jakéhokoli patosu. A to je s figurou neřešitelné. Sestava reliéfů měla být výsečí reality, tak,

jak jsem si ji pamatoval. Dlažba, koleje tramvají. Skřípění pásů tanků… A k tomu jména obětí invaze.

Reliéf měl být vysoký 180 cm a dlouhý 12 metrů.

Více než 15 let spolupracuji se slévárnou HVH v Horní Kalné u Vrchlabí. S jejími majiteli i zaměstnanci

mě vážou přátelské vztahy. Dnes zcela výjimečné. První model reliéfu v měřítku

1:20 vytvořila specialistka firmy HVH na práci s voskem Daniela Hašková podle návrhu, který

jsme připravili s Markem Jodasem. Také ona je naprosto nepostradatelnou součástí projektu

od jeho počátku. Jenže náklady na řešení této verze památníku byly mimo mé možnosti. Nebyl

čas se ucházet o granty a žádného sponzora jsem neměl. A popravdě na celý projekt ani

nezískal. I to něco vypovídá o stavu současné společnosti. To, co jsem byl schopen na vlastní

náklady na téma invaze vytvořit, byly olejomalby velkého formátu. S tímto vědomím jsem

na projektu začal pracovat v červenci 2022.

Zadání jsem si stanovil podobně jako na cyklu předpokládaných reliéfů. Práce na malbách

byla obtížnější, než jsem čekal. Opakovaně jsem se dostával na hranu fyzických sil a čas běžel.

Cyklus obrazů jsem dokončil na podzim 2022. Ale koncem léta jsem měl stále naléhavější

pocit, že malby samotné k reflexi srpnové invaze nestačí. Neměly přímou vazbu na její oběti.

Tou mohla být jen plastika, jejíž součástí by byla jejich jména. V říjnu 2022 jsem si začal dělat

poznámky v kresbě, jak by plastika měla vypadat. Jaké by měla mít proporce a jaké sdělení

nést na první pohled. Rozhodl jsem se – na rozdíl od předchozí varianty – pro vertikální řešení

plastiky. Základní proporcí je sloup, vyjadřující tělo národa, narušený ostrým klínem, jenž jím

proniká. Klín je symbolem agrese a zasahuje z čela do bloku 137 jmen obětí invaze. Od 21. srpna

do 31. prosince 1968.

První skici památníků jsem spolu s Markem Jodasem vytvořil v listopadu 2022. V proporci

1:10. Modely byly z polystyrenu. Přepracoval jsem je spolu s Danielou Haškovou ve slévárně

do vosku a nechal odlít do bronzu. Modely byl tři, a bylo na mě se pro jeden z nich rozhodnout.

To se stalo a s tímto rozhodnutím padlo i rozhodnutí památník realizovat. Věřil jsem, že najdu

sponzora, ale nestalo se. Se slévárnou jsem měl písemnou dohodu o provedení plastiky

1:1 v bronzu. Jinak nic. Majitelé slévárny věděli, že na realizaci plastiky nemám ani korunu. Ale

důvěřovali tomu, že své závazky splním. Ta důvěra byla důsledkem dlouhodobé spolupráce,

v jejímž průběhu nikdy nedošlo k žádnému nedorozumění.

V lednu 2023 bylo rozhodnuto. Externista firmy HVH Tomáš Kilián spolu s Danielou Haškovou

začali pracovat na modelu 1:1 z polystyrenu. Díky jejich odborným schopnostem to

byl snadný proces, jenž si z mé strany vyžádal pouze jednu korekturu. Za měsíc byl model

připraven k povrchové úpravě a dalším zásahům. Těchto fází jsem se musel spoluúčastnit.

Původní představa o výšce plastiky se v procesu práce na modelu několikrát upravovala. Nakonec

došlo ke shodě. Výška plastiky je 500 cm v nejvyšším bodu. Měl jsem na vybranou.

Buď povrch plastiky nechat tak, jak je, nebo na něm vytvořit struktury, které z ní učiní drsnější

artefakt. Rozhodl jsem se pro tuto variantu. Zásahů do těla plastiky bylo víc. Všechny jsou

odkazem na brutální akt invaze v srpnu 1968. Jde o konkrétní součást výzbroje armády sovětských

vojsk, kterou jsem získal od pyrotechniků, kteří zneškodňují munici v Milovicích, kde

byla do roku 1992 dislokována okupační vojska Sovětského svazu na našem území.

Tělo plastiky je z boku narušeno též naznačenými trhlinami. Ty symbolizují počátek pozvolné

destrukce identity společnosti, kterou invaze odstartovala a s níž jsme konfrontováni

až do dnešních dnů. V čele plastiky jsou jména obětí invaze, která se historikům podařilo dohledat,

a to za období od 21. srpna do 31. prosince 1968. Jsou důvodem, proč plastika vznikla.

Ačkoli jsem již za léta spolupráce obeznámen s jednotlivými fázemi lidí do bronzu, nikdy

jsem nebyl přítomen realizaci tak velké plastiky, jako je tato. Dosud jsem si zcela neuvědomil,

kolik profesního a odborného vybavení zaměstnanců slévárny vyžaduje a jak je tato práce

fyzicky náročná. Chtěl bych poděkovat všem, kdo se na ní podíleli. Kromě Daniely Haškové

a Tomáše Kiliána, o nichž byla řeč, musím zmínit ještě Pavla Kaislera, jenž celou plastiku

negativoval, a Pavla Dreslera, který bronz patinuje a dává mu finální podobu. Je důležitou součástí

celého procesu. Jakákoli práce se dá odvést více méně dobře i bez osobního emočního

angažmá těch, co se na ní podílejí. V tomto případě jsem si jistý, že slévárna HVH se svými

zaměstnanci, zaangažovaná na realizaci památníku obětem invaze roku 1968, k tomu přistoupila

jinak. Osobní interes všech, co se na práci podíleli, jsem vnímal velmi intenzivně. Tato

skutečnost mě velmi usnadnila práci na projektu, jehož tématem byla traumatická zkušenost,

jíž jsem sám prošel a která mě formovala jak v občanském, tak profesním životě, a to jednou

provždy.

Památník obětí invaze přichází na svět ve zvláštním klimatu doby, které je těžko popsatelné.

Jde o krizi hodnot, o něž jsme se dosud opírali; žijeme bez vize budoucnosti. Pravda a lež

jsou často směnitelnými pojmy a žádný z pojmů není zcela srozumitelný ve svém obsahu. Žijeme

ve světe spotřeby, přitom na východě Evropy, nedaleko nás, zuří válka. Svět spotřeby

a válečný konflikt však plynou v jisté symbióze. Průběh války sledují světová média v přímém

přenosu. Svět stojí na pokraji globálního konfliktu, ale tváří se, jako by se v důsledku nic nedělo…

I válka je pro trh jistou příležitostí. Zdá se, že všechno je jedno. Slovům schází obsah, činy

postrádají význam. Přistoupit na tuto tezi je však sebevraždou. Jít do střetu s přesilou může

být rovněž sebevraždou. Ale má to svůj étos. Je to též důvodem pro to, proč tu jsme, abychom

dali smysl vlastní existenci. O nic víc tu nejde, a o zisk už vůbec ne…