POLEMIKA: O událostech v únoru 1948 tentokrát Jan Cholínský
Vlevo Klement Gottwald před oddíly SNB Zemského velitelství Praha v únoru 1948 (foto Národní archiv) / Vpravo Josef Kalvoda (foto archiv Jana Cholínského)
V českém akademickém, potažmo veřejnoprávním prostředí dosud neodezněl – či přesněji řečeno pokračuje – trend prezentování diskutabilních, nepřesných či v různé míře zkreslených informací náležících k „oficiálnímu“ paradigmatu o československé cestě k únoru 1948. Je tedy na místě připomenout zásadu starého římského práva: „budiž slyšena i druhá strana“, a v tomto případě odlišnou historiografickou argumentaci a prezentaci souvislostí nastolení komunistické monopolní moci v Československu. „Zájemci o danou problematiku si mohou přečíst rozhovor s renomovaným českoamerickým historikem a politologem prof. Josefem Kalvodou (1923–1999) pro britskou rozhlasovou stanici BBC odvysílaný a tiskem publikovaný v roce 1988. Všechny příslušné podrobnosti k danému tématu lze nalézt ve dvoudílné edici odborných a popularizačních textů s obsáhlou dokumentační přílohou Josef Kalvoda: Sovětizace Československa – příčiny a důsledky, které nedávno vydalo nakladatelství Dílo,“ říká historik Jan Cholínský a my zmíněný rozhovor na téma únor 1948, který vyšel v Nových obzorech v St. Gallenu už v roce 1988, přetiskujeme:
Kde jsou podle vás kořeny a původ „února“ 1948? Bylo to vše připraveno komunistickou stranou podle instrukcí Kominformy či Moskvy? Jakou úlohu měl náměstek sovětského ministra zahraničí Valerián Zorin, který 19. února 1948 přiletěl do Prahy?
Únorové události byly následkem jednání bývalého prezidenta Edvarda Beneše se Stalinem a s československými komunisty v Moskvě v roce 1943 a 1945. Je ale možné jít ještě dále do historie. Začátkem roku 1919 se prezident Tomáš G. Masaryk veřejně vyslovil proti účasti československé armády na Sibiři v boji proti bolševikům. V roce 1935 Československo uznalo Sovětský svaz de iure a uzavřelo s ním smlouvu. Později, jak to napsal bývalý ministr financí v Benešově londýnské vládě, Ladislav Feierabend, uznáním Beneše a jeho vlády, jakožto i československého státu v roce 1941, si ho Stalin koupil. Stalin dal Benešovi to, co chtěl, tj. uznal ho za prezidenta československého státu v předmnichovských hranicích, a tím si z něho udělal svého nejlepšího propagandistu u západních demokracií. Během své návštěvy v Moskvě v prosinci 1943 Beneš uzavřel smlouvu se Sovětským svazem na dobu dvaceti let, jak to chtěl Stalin, a také ji tam hned sám, namísto řádně zvoleného parlamentu, ratifikoval. Navíc, Beneš slíbil československým komunistům žijícím tehdy v Moskvě, že komunistická strana bude nejsilnější stranou ve státě a že bez dohody s nimi nic zásadního nepodnikne. Valerián Zorin přijel v únoru 1948 do Prahy, aby tím ujistil Gottwalda a další komunisty, že Moskva za nimi stojí.
„Beneš nepochopil, jak dlouhou lžíci je nutno mít k jezení polévky s ďáblem.“
Do jaké míry byl „únor“ 1948 připraven, volky nevolky, zahraniční činností dr. Beneše za války? Když: a) po mnichovském debaklu chtěl Beneš západním demokraciím ukázat, že se bez nich obejde, neboť má v záloze stalinské eso. Stalin mu pak umožnil prosadit opatření, jako byla smlouva o přátelství se Sovětským svazem a odsun Němců. Nedostával se tím do stále pevnějšího Stalinova sevření, což se projevilo v únoru 1948?; b) při moskevských jednáních v roce 1943 s československými komunisty se podle všech náznaků Beneš snažil nahrávat komunistům. Nepředurčilo to vlastně už výsledek „února“ 1948?
Na první část otázky už jsem částečně odpověděl. Beneš nepochybně Stalinovi věřil. Jak to později napsal britský ministerský předseda Clement Attlee, Beneš nepochopil, jak dlouhou lžíci je nutno mít k jezení polévky s ďáblem. Pokud se týče druhé části otázky, musím na ni odpovědět jednoznačným ano. Košický vládní program byl programem komunistické strany a jeho provedení bylo jen první fází revoluce, takzvanou národní a demokratickou, abych použil komunistickou terminologii, kterou následovala druhá fáze revoluce – revoluce socialistická. Tou byl únor 1948.
Mohly koncepce jako československo-polská federace nebo podunajská federace zabránit proniknutí Sovětského svazu do střední Evropy, kdyby je podporovali lidé jako (předseda polské exilové vlády) Władysław Sikorski a Edvard Beneš?
Prostudoval jsem velké množství dokumentů vlád americké a britské a nepochybuji o tom, že kdyby Beneš plně podporoval koncepci československo-polské či podunajské federace, Sovětskému svazu by se nepodařilo proniknout do střední Evropy. V tomto případě by se Spojenci vylodili na Balkáně a shodili výsadkové vojenské jednotky do Maďarska a Rumunska, tedy do států, které s nimi vyjednávaly o obrácení fronty proti nacistickému Německu v roce 1943. Jak Maďarsko, tak i Rumunsko měly plně ozbrojené armády a změnou fronty by zabránily okupaci střední Evropy sovětskými armádami.
Předseda vlády Klement Gottwald a 14 ministrů, kteří podali v únoru 1948 demisi: Prokop Drtina, Mikuláš Franek, František Hála, Štefan Kočvara, Jan Kopecký, Ján Lichner, Václav Majer, Ivan Pietor, Adolf Procházka, Hubert Ripka, Jan Šrámek, Jaroslav Stránský, František Tymeš a Petr Zenkl (foto archiv Poslanecké sněmovny)
V roce 1938 dr. Beneš kapituloval, rezignoval na prezidentský úřad a odjel ze země, zanechávaje lid osudu, do kterého jej zavedl. V roce 1948 dr. Beneš zase kapituloval, odjel na své sídlo do Sezimova Ústí, zanechávaje zase lid svému osudu a rezignoval, až když se to komunistům hodilo. Mouřenín splnil svou úlohu. Kruté, ale výstižné ohodnocení tehdejšího nejvyššího ústavního a státního činitele?
Bohužel, máte pravdu a plně s vámi souhlasím.
„Komunisté hráli svoji komedii s demokracií podle sovětských pravidel.“
Vytvořily lidově demokratické zřízení a Národní frontu, vnucené lidu Československa zahraničním odbojem rámec, v němž pravidla hry určovala jedna strana – komunistická?
Naprosto správně. Komunisté hráli svoji komedii s demokracií podle sovětských pravidel.
V období 1945–1948 byla komunistická strana ochotna postupovat parlamentní cestou, pokud se jí to hodilo, ale zároveň měla vždy v záloze nějakou mimoparlamentní akci. Nekomunistické strany, jak se zdá, tuto druhou možnost neměly, nebo ji nepoužily?
Nekomunistické strany Národní fronty se zavázaly k provedení Košického vládního programu, tj. ke zrušení demokratického státního zřízení už v roce 1945. Tímto programem byly „vyzákoněny“ politické strany, které před Mnichovem reprezentovaly většinu voličů v Československu. Už v roce 1945 daly souhlas k pravidlům hry určeným komunistickou stranou a tím si svázaly ruce. Zrušením právního řádu a nerespektováním zásadních pravidel liberální demokracie si nekomunistické strany samy kopaly hrob.
Nekomunistické strany do února 1948, jak se zdá, vždy jen reagovaly na akce komunistů, samy mnoho návrhů, které by vytvořily nesnáze komunistům, nepřinesly. Dalo se ale dělat něco jiného?
Existovaly jiné možnosti, než je reagování na akce komunistů. Bohužel, vedoucí nekomunistických stran měli nedostatečné politické schopnosti a neprohlédli komunistickou strategii a taktiku. Po mnoha letech v exilu tehdejší předseda národně socialistické strany, Petr Zenkl, prohlásil, že kdyby v roce 1945 věděl o teorii a praxi marxismu-leninismu jako o nějakých deset let později, že by to v Československu dopadlo jinak. Přiznal tím svoji neznalost komunistických strategií, metod a taktik. Msgr. Jan Šrámek, předseda lidové strany, byl ještě méně znalým těchto komunistických praktik. Navíc, byl to starý a nemocný člověk, který nedovolil, aby se lidé mladší a schopnější dostali do vedení strany. Komunisté měli své lidi ve všech nekomunistických stranách, jak se to ukázalo během února a později. Co bylo nejdůležitější, byla tehdy národu neznámá skutečnost, že komunisté věděli, že Beneš jim udělal dalekosáhlé závazky a že proti nim zásadně nepůjde. Nekomunisté tedy neprávem spoléhali na Beneše. Národní socialisté prohlašovali, že Beneš je jejich program a v únoru se na něho mylně spoléhali. Jak to nedávno naznačil bývalý generální tajemník této strany (Vladimír Krajina – pozn. red.), nebylo pro ně myslitelné použít mimoparlamentní akce bez Benešova souhlasu. Ten k ní nikdy souhlas nedal, a během únorové krize prohlásil, že si nedovede představit vládu bez komunistů a bez Gottwalda jako jejich předsedy. V únoru bylo nutné jednat nejen bez Beneše, ale proti Benešovi. To pro strany Národní fronty nepřicházelo v úvahu.
Je možné v únorové demisi nekomunistických ministrů vidět poslední zoufalý pokus přimět komunisty, aby postupovali podle pravidel hry, jak je zvykem v demokracii a přijali urychleně vypsání nových voleb, nebo se jen nahrálo komunistům v partii, která byla stejně už předem prohraná?
Demise nekomunistických ministrů svědčila o jejich naivitě, když si předem nezajistili plnou podporu sociálních demokratů. Domnívali se, že přinutí komunisty k vypsání nových voleb. Zjevně nepochopili po několikaleté zkušenosti s nimi, že se jedná o „stranu nového typu,“ abych použil Leninova výrazu. Jednalo se o stranu totalitní, která používá pravidla parlamentní demokracie jen tehdy, když to slouží jejím cílům a ignoruje je, když tomu tak není.
„Generál Ludvík Svoboda otevřeně přiznal v roce 1968, že spolupracoval s komunisty už za války.“
Jakou úlohu hráli tehdejší nejvyšší představitelé armády, generálové Ludvík Svoboda a Bohumil Boček.
Generál Ludvík Svoboda otevřeně přiznal v roce 1968, že spolupracoval s komunisty už za války. Ač neměl patřičnou kvalifikaci, komunisté mu pomohli k hodnosti generála a prosadili ho za ministra národní obrany. Byl jim zavázán, byl jejich člověkem, a proto během únorových událostí armádu neutralizoval.
Únor 1948 – byl to puč, převrat, revoluce, zákonná změna vlády?
Byl to puč. V marxisticko-leninské terminologii to byla druhá fáze revoluce, revoluce socialistická, kterou byla nastolena diktatura proletariátu, což vždy znamená diktatura komunistické strany.
Jaké máte osobní vzpomínky na události v únoru 1948?
Byl jsem tehdy krajským předsedou Odboru mládeže Československé strany lidové na Havlíčkobrodsku a známým odpůrcem komunistů. Státní bezpečnost na mě podala trestní oznámení už na podzim roku 1947. Byl jsem v kraji znám jako znalec marxismu-leninismu, který se nebojí potyček s komunisty. Například na veřejné schůzi v Oudoleni u Havlíčkovy Borové v roce 1947 jsem dovedl obhájit poslance Jana Bruknera, kterého chtěli komunisté na schůzi zatknout a postavit ho před „soud lidu“. Brukner byl jediným českým poslancem, který v imunitním výboru hlasoval proti vydání k trestnímu stíhání generálních tajemníků slovenské Demokratické strany, Jána Kempného a Miloše Bugára, a byl pro to vystaven drsným útokům komunistů. Na schůzi v Oudoleni přišly komunistické bojůvky z celého okolí vedené komunistickým poslancem Václavem Paškem. Ač schůze trvala osm hodin, dovedl jsem se s nimi vypořádat a zabránil jsem jejich pokusům schůzi rozbít. Po únoru si pro mě přijelo ve dvou autech sedm příslušníků StB. Odvezli mě do krajské věznice v Kutné Hoře, kde jsem měl několik měsíců příležitost uvažovat o příčinách komunistického převzetí moci a jaký je rozdíl mezi vládou komunistů a takzvaným Bachovým absolutismem. Totiž, téměř sto let předtím si v téže budově pobyl několik dní můj krajan Karel Havlíček Borovský, který tam byl souzen a osvobozen dvanácti hlasy českých porotců. Oproti tomu, za komunistů tam byli lidé popravováni.
Vysvětlili odstoupivší ministři dostatečně situaci národu, aby věděl, oč jde?
Odstoupivší ministři nevěděli dobře ani sami, o co šlo, a tudíž nemohli situaci národu vysvětlit. Po jejich odstoupení byl proveden puč a po něm už neměli přístup ke sdělovacím prostředkům.
Existují takzvaná „světlá místa“ v dějinách února 1948?
Řekl bych, že jediným světlým bodem byla demonstrace studentů a jejich pochod na Hrad. Bohužel, vedoucí studentů měli nesprávné představy o Benešovi, a tudíž se jejich akce nesetkala a ani nemohla setkat s úspěchem. Rovněž i někteří důstojníci čekali na rozkaz nejvyššího velitele táhnout na Prahu. Znal jsem jednoho velitele tankového praporu, který v očekávání Benešova rozkazu dal povel k nástupu tanků. Tanky se však na Prahu nikdy nerozjely, protože Beneš kapituloval.
Připravil PhDr. JAN CHOLÍNSKÝ
