Ceny Václava Bendy 2023

Ústav pro studium totalitních režimů již popatnácté udělil své ceny bojovníkům proti totalitním režimům. V úterý 16. ledna 2024 se v prostorách Senátu Parlamentu ČR uskutečnil slavnostní ceremoniál pod záštitou Jiřího Drahoše, 1. místopředsedy Senátu Parlamentu ČR a místopředsedy Senátu Jiřího Oberfalzera, v jehož průběhu si pamětní medaili převzalo 15 laureátů osobně, případně prostřednictvím rodinných či pověřených zástupců.

Průběh slavnostního ceremoniálu byl poprvé vysílán také on-line v reálném čase, a to díky streamu zajištěnému Senátem Parlamentu ČR a jeho distribuci službou Protext ČTK. Další novinkou byla proměna vzhledu medaile, o kterou se zasloužil grafik Jaroslav Ježek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Nový koncept se zcela záměrně vzdaluje tradičnímu filigránskému vyobrazení, spoléhá na zjednodušení základních linií s důrazem na design. Ústředním tématem vyobrazení je samotné logo ústavu s uvedeným názvem instituce a letopočtem 2023. Plaketě dominuje vystouplá zlatá patina (výsledná barva pokovení), přičemž samotná medaile má rozměr 60 mm v průměru o síle 4 mm.

„Dějiny jsou velkým příběhem a je pouze na nás, jak tento příběh předáme příštím generacím. Jak naše děti a vnoučata budou vnímat, co znamenalo žít v době nesvobody, v režimu založeném na potlačování lidských práv, zda si budou umět představit, co znamenalo žít v režimu, který pronásledoval jedince za jeho názor – to vše závisí pouze na nás,“ řekl u příležitosti předávání cen ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů docent Ladislav Kudrna. A 1. místopředseda Senátu Parlamentu ČR Ing. Jiří Drahoš ho doplnil: „Ústav pro studium totalitních režimů je institucí důležitou nejen pro své vědecké a odborné výstupy, ale také pro formování názorů dnešní mladé generace na minulá léta. Ceny ÚSTR proto vnímám jako jeden ze zřetelných symbolů podpory demokracie, svobody a lidských práv.“

LAUREÁTI CENY VÁCLAVA BENDY ZA ROK 2023

RUDOLF BATTĚK (1924-2013)

Sociolog, politolog, politik a bývalý disident

Vysokou školu sice ještě stihl v roce 1952 vystudovat, ale následně už mohl pracovat pouze v dělnických profesích. Uplatnit se v oboru se mu zdařilo až v průběhu 60. let díky uvolnění poměrů a nastoupil jako vědecký pracovník do Sociologického ústavu ČSAV. Za pražského jara spoluzakládal Klub angažovaných nestraníků, kde byl místopředsedou a po provedení federalizace Československa se stal poslancem České národní rady. Protestoval proti sovětské okupaci, podílel na budování nezávislých odborů a otevřenými dopisy se snažil iniciovat jednání o okupaci. V roce 1969 byl zbaven poslanecké imunity, vydán k trestnímu stíhání a přišel o poslanecký mandát. Rok strávil ve vyšetřovací vazbě. Znovu byl uvězněn kvůli letákům, které distribuoval v době voleb v roce 1971, a tentokrát už i odsouzen na 3,5 roku. Po propuštění směl vykonávat opět pouze nekvalifikované práce. Patřil k prvním signatářům a mluvčím Charty 77, ke spoluzakladatelům VONS a Hnutí za občanskou svobodu. V roce 1980 se za činnost v disentu ocitl znovu ve vězení, a to až do října 1985. V roce 1989 patřil k důležitým postavám Občanského fóra a obnovené Československé sociální demokracie. Ve federálním parlamentu setrval do voleb 1992. V letech 1991 až 2001 byl předsedou Evropského hnutí v České republice. Působil dál jako publicista a politolog. Zemřel v roce 2013.

Rudolf Battěk získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 in memoriam za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

MIROSLAV KAMIL ČERNÝ (*1950)

Bývalý disident a aktivista

Názorově ho ovlivnily a formovaly události spojené s okupací Československa v srpnu 1968. Už o rok později se aktivně zapojil do protiokupačních protestů a ani po jejich násilném potlačení nerezignoval na své názory a postoje a byl dál kritický ke státnímu establishmentu. Podepsal Chartu 77 a v osmdesátých letech se angažoval v různých opozičních skupinách jako bylo Hnutí za občanskou společnost, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení nebo Společnost za veselejší současnost. Aktivně se zapojil i do podpisové akce Několik vět, kterou dále šířil. Byl to on, kdo na oslavách 1. máje v roce 1989 roztáhl před tribunou s komunistickými pohlaváry transparent s nápisem Svobodu politickým vězňům. Během roku 1989 ho jako účastníka demonstrací a pietních vzpomínek zadrželi celkem šestkrát. Po sametové revoluci se aktivně podílel na snaze vypořádat se v trestně právní rovině s komunistickým režimem, byl například členem prověrkové komise v Praze 4. Pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a poté i v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Miroslav Kamil Černý získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

STANISLAV DEVÁTÝ (*1952)

Bývalý disident

Naplno poznal brutalitu komunistické totality, když v roce 1985 podepsal Chartu 77 a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Přišel o práci počítačového technika a z politických důvodů byl opakovaně vězněn; Například za položení věnce na hrob Jana Palacha ve Všetatech 16. ledna 1989, kdy byl tento hřbitov doslova v obležení tehdejší Veřejnou i Státní bezpečností. V letech 1988 až 1989 byl mluvčím Charty 77, spoluzakládal Společnosti přátel USA a Iniciativu sociální obrany. V srpnu 1989 byl odsouzen k 20 měsícům vězení, ale podařilo se mu před zatčením uprchnout do již svobodného Polska. Po sametové revoluci vstoupil do politiky, byl poslancem za Občanské fórum, následně vstoupil do ODS. Byl zvolen do Komise 17. listopadu, která se zabývala zásahem policie na Národní třídě v Praze, v jejímž rámci se podílel také na vypracování tzv. lustračního zákona. V roce 1992 byl jmenován náměstkem ředitele Federální bezpečnostní informační služba, po rozpadu Československa ředitelem nově vzniklé BIS. Dálkově vystudoval práva a od roku 1997 se věnuje výhradně advokátní praxi, a to zejména oblasti dodržování lidských práv a svobod, trestnímu právu, dále ochraně osobnostních práv a lidské cti a důstojnosti či ústavnímu právu.

Stanislav Devátý získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a aktivní činnost při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

JOSEF KALVODA (1923-1999)

Politolog, katolík a profesor

Po 2. světové válce vstoupil do Československé strany lidové. Jako její člen vystupoval jednoznačně protikomunisticky, byl proti plánům na kolektivizaci vesnic a nesouhlasil s prokomunistickou politikou vedení strany. Již v roce 1947 byl vyšetřován Státní bezpečností. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zatčen znovu a obviněn z protistátní činnosti. Než začal soud, byl propuštěn z vazby, a tak raději zvolil emigraci. V roce 1951 vycestoval do USA. Tady pracoval nejdříve v různých profesích, ale časem vystudoval politologii na prestižních univerzitách a získal také americké občanství. Dále působil jako vysokoškolský pedagog, angažoval se i politicky. V roce 1960 vstoupil do Republikánské strany, aktivně podporoval prezidentské kampaně – například Ronalda Reagana. Ve svém díle se zaměřoval zejména na zahraniční politiku Sovětského svazu. Zastával tezi, že pouze razantní postup, tak jak jej později praktikoval Ronald Reagan, vůči Sovětskému svazu může být efektivní zahraniční politikou Spojených států vůči tomuto státu. Odmítal spolupráci západního světa s komunistickými státy, finanční podporu Titovy Jugoslávie či komunistického Polska. Ve svých dílech se stavěl též kriticky k Eduardu Benešovi. Po roce 1989 spolupracoval s Československou stranou lidovou, později KDU-ČSL. Angažoval se též ve věci obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Svou vlast pravidelně navštěvoval, ale trvalý návrat do Československa už neplánoval. Je znám daleko více v zahraničí než v České republice. Zemřel v roce 1999.

Josef Kalvoda získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 in memoriam za hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

ALEXEJ KELIN (*1942)

Rusko-český intelektuál a odpůrce putinismu

Narodil se za války v Pelhřimově v rodině ruského emigranta. Jeho otec Nikolaj byl donský kozák a básník, absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1945 byl jistou dobu vězněn sovětskou kontrarozvědkou Směrš. V Československu ale nakonec rodina zůstala, on vystudoval ČVUT a pracoval na Výzkumném ústavu telekomunikací. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval s bratrem do západního Německa, ale kvůli rodičům se vrátil a od té doby žil pod dohledem Státní bezpečnosti. Od roku 1969 byl aktivní v exilové organizaci NTS, podílel se na pašování nezávislých tiskovin do tehdejšího Sovětského svazu a posádek Sovětské armády v Československu. Po roce 1989 se angažoval v otázkách národnostních menšin, působil mimo jiné v Radě vlády pro národnostní menšiny, nebo předsedal Koordinační radě ruských krajanů. Stál rovněž v čele sdružení Ruská tradice v Praze, které pečuje o dědictví ruské meziválečné emigrace a od roku 2018 je atamanem Vševelikého vojska donského v zahraničí. Jako představitel ruské menšiny v České republice soustavně kritizuje Putinův režim v Rusku a připomíná ruské svobodomyslné a demokratické tradice. Je mj. spoluautorem dvoudílné monografie Dějiny Ruska 20. století.

Alexej Kelin získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

MARTA KUBIŠOVÁ (*1942)

Bývalá disidentka, aktivistka, moderátorka, herečka a zpěvačka

Kvůli kádrovému profilu své rodiny se nedostala na vysokou školu. A tak jejím prvním zaměstnáním byla v práce v Poděbradských sklárnách. Ne nadlouho, protože od dětství byla hudebně velmi nadaná, a tak její zpívání s místní taneční kapelou brzy překročilo rámec regionu. V polovině šedesátých let se stala doslova hvězdou pop-music, vydávala jednu desku za druhou, reprezentovala Československo na nejrůznějších pěveckých soutěžích po světě a sbírala ceny, doma několikrát vyhrála Zlatého slavíka. Její skvěle rozjetou pěveckou kariéru ukončily víceméně tanky sovětských okupantů – od února 1970 měla oficiálně zakázané veřejné vystupování, od června nesměla už ani nahrávat. Záminkou k tomu se staly údajné pornografické snímky. Soud sice rozhodl, že šlo o podvrh, ale ke zpívání se už nesměla vrátit. To se na ní podepsalo i zdravotně, v sedmém měsíci těhotenství potratila a při operaci prožila klinickou smrt. Až do roku 1974 nemohla sehnat práci, poté působila v občanských zaměstnáních. Po podpisu Charty 77 Státní bezpečnost ještě zintenzivnila její sledování, zvlášť když v letech 1977 a 1978 působila i jako mluvčí Charty. K veřejnému zpívání se mohla vrátit až v listopadu 1989, kdy se stala jakýmsi HLASEM sametové revoluce. A věříme, že to tak i navždy zůstane …

Marta Kubišová získala Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a odvážné činy při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

MIROSLAV LEHKÝ (*1947)

Bývalý disident a lidskoprávní aktivista

Jeho otec byl vězněn nacisty a pronásledován komunisty. Toto prostředí ho formovalo. Okupaci v roce 1968 zažil jako voják základní služby, poté studoval teologii, ale studia vinou perzekuce ze strany komunistických úřadů nedokončil. Profesně se stal kybernetikem a programátorem. Během normalizace byl ve spojení s disentem, podepsal Chartu 77 a v 80. letech se významně podílel na aktivitách podzemní univerzity v Bratislavě. V jeho bytě se konaly bytové semináře, pomáhal rovněž při vydávání samizdatu. Státní bezpečností byl také proto sledován a opakovaně vyslýchán. Po listopadu 1989 se intenzivně věnoval vyrovnávání se s komunistickou totalitní minulostí. Byl tajemníkem Čs. helsinského výboru, pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, působil v Ústavu paměti národa v Bratislavě a také v Ústavu pro studium totalitních režimů. Aktivně podpořil vznik Platformy evropské paměti a svědomí.

Miroslav Lehký získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

JAN LITOMISKÝ (*1943)

Bývalý disident a lidskoprávní aktivista

Podle rodinné tradice se angažoval v Českobratrské církvi evangelické. V postojích ho ovlivnilo přátelství s Ivanem Medkem, s nímž se seznámil během studií, a který jej pak také přivedl v 70. letech k aktivitách českého disentu. Podepsal Chartu 77 a stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V jeho domě v malé vesničce Vyskytná na Vysočině se pořádaly teologické semináře a setkávali se disidenti i underground. V roce 1981 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky. Odseděl si tři roky vězení, propuštěn byl v únoru 1984 a následující dva roky žil v tzv. ochranném dohledu ve Vyskytné. V disidentských aktivitách neustal ani po uplynutí trestu. V roce 1987 se stal mluvčím Charty 77, angažoval se v Hnutí za občanskou svobodu a evangelické církvi. Po listopadu 1989 spoluzakládal Křesťansko-demokratickou stranu, po volbách se na kandidátce Občanského fóra stal poslancem České národní rady. Poslancem Parlamentu ČR byl do roku 1996. V letech 2006–2010 působil jako Vládní zmocněnec pro lidská práva. Za své občanské i lidské postoje získal v roce 2002 od prezidenta republiky medaili Za zásluhy.

Jan Litomiský získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a odvážné činy při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

VÁCLAV MALÝ (*1950)

Bývalý disident, katolík a pomocný biskup Pražský jeho Excelence Mons. 

Vystudoval cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích a v červnu 1976 byl vysvěcen na kněze. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu a přes půl roku bez obvinění a soudu vězněn. V 80. letech pracoval v dělnických profesích, zároveň však působil tajně jako kněz a podílel se na tvorbě katolického samizdatu. Pro rok 1981 byl zvolen mluvčím Charty 77, od roku 1988 byl členem Československého helsinského výboru. V průběhu sametové revoluce byl mluvčím Občanského fóra. V devadesátých letech působil jako kněz v Praze a 3. prosince 1996 jej papež jmenoval titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. Vysvěcen byl 11. ledna 1997. Jeho biskupské heslo zní Pokora a pravda. Je rovněž zakládajícím členem Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Jezdí také do zemí, kde jsou političtí vězni a duchovně se snaží podpořit jejich rodiny. Roku 1998 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy, je nositelem Čestné medaile Tomáše Garrigua Masaryka, nejvyššího francouzského státního vyznamenání Řádu čestné legie i laureátem Ceny Arnošta Lustiga.

Václav Malý získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za za statečné občanské postoje v době komunistické totality a odvážné činy při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

LIBUŠE MUSILOVÁ (*1926)

Politická vězenkyně a aktivistka

Narodila se za první republiky do poměrně dobře situované rodiny, spolu se sestrou byly vychovávány v demokratickém duchu. Po válce začala studovat práva na Univerzitě Karlově, ale její další osud ovlivnily události roku 1948. Po únorovém převratu se zapojila do protistátní skupiny Šeřík svého kamaráda studenta Borise Kovaříčka. Činnost skupiny však byla vyzrazena, aktéři zatčeni, vyslýcháni a později souzeni a někteří popraveni. Státní soud v Praze ji odsoudil k pětiletému trestu těžkého žaláře. V komunistických kriminálech byla vězněna na den přesně čtyři roky. Po propuštění se živila jako jeřábnice, později jako svačinářka, uklízečka a pracovní síla v truhlárně v ČKD Praha. V roce 1968 byla rehabilitována, aktivně se zapojila do vzniku sdružení bývalých politických vězňů K231, ale následné události veškeré úsilí o napravení křivd zase nadlouho zhatily. Až do revoluce pracovala v prodejně pro kutily. Po roce 1989 se opět aktivně zapojila do činnosti Konfederace politických vězňů, působí v její příbramské pobočce a má zásluhu i na zřízení Muzea 3. odboje v Příbrami.

Libuše Musilová získala Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a odvážné činy při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

LUBOMÍR MÜLLER (*1954)

Obhájce politických vězňů a odpůrců vojenské služby

Komunistický režim sice tvrdil, že je v Československu svoboda víry, on je však dokladem toho, že to byla lež. Jako mnoho dalších osob, včetně jeho rodičů a sestry, byl pro svoji víru a přesvědčení perzekvován. Jako Svědek Jehovův byl zatčen, odsouzen a uvězněn. Následovalo i vyloučení ze studia. Změna režimu mu umožnila dokončit studium práv a věnovat se profesi advokáta. Jeho specializací se stalo obhajování lidí pronásledovaných komunistickým režimem. Desítky let se trpělivě snaží napravit křivdy minulosti například v kauzách odpíračů vojenské služby, politických vězňů i v dalších sporných kauzách naší historie. Ve svém úsilí je také velmi úspěšný – příkladem mohou být případy dosažení plné rehabilitace pro pilota RAF Josefa Brykse, písničkáře Jaroslava Hutku, zastavení trestního stíhání Rudolfa Berana a Jana Syrového, nebo odškodnění pro takzvané máničky za jejich věznění v 60. letech.

Lubomír Müller získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a mimořádný přínos v oblasti nápravy zločinů totalitního režimu.

VILÉM PREČAN (*1933)

Historik

Promoval jako historik na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do roku 1970 pracoval v Historickém ústavu ČSAV, kde bezprostředně po srpnové invazi 1968 organizoval a byl spoluautorem vydání obsáhlé dokumentace o reakci čs. obyvatelstva Sedm pražských dnů 21.-27. 8. 1968. V rámci čistek byl v roce 1970 propuštěn z Akademie věd, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval v různých dělnických profesích, v roce 1975 dostal povolení se vystěhovat z Československa. Od července 1976 do ledna 1990 žil a pracoval ve Spolkové republice Německo. Zde se vrátil k profesi historika, spolupracoval s českými exulanty, vybudoval sbírky českého a slovenského samizdatu, spoluzaložil a vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury. V letech exilu připravil 15 dokumentárních publikací o Chartě 77, o porušování lidských a občanských práv a občanských aktivitách v Československu 70. a 80. let. Po návratu do Československa stál u založení Ústavu soudobých dějin, do roku 1998 byl jeho ředitelem. V roce 1999 mu byl prezidentem Havlem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně, v loňské roce ho prezidentka Slovenské republiky vyznamenala Řádem bílého dvojkříže.

Vilém Prečan získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za za mimořádný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

LEV PRCHALA (1892-1963)

Armádní generál a exilový politik

V meziválečném období patřil k elitě československé armády. Z úspěšného legionářského velitele se vypracoval až do hodnosti armádního generála. V době Mnichovské krize velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu. Stavěl se důrazně proti kapitulaci, ale u prezidenta Beneše nepochodil. V březnu 1939 velel vojenské obraně Podkarpatské Rusi před maďarskou invazí. V květnu uprchl z okupované vlasti do Polska, kde založil první zahraniční jednotku českého protinacistického vojenského odboje. Po napadení Polska mu podařilo uniknout sovětskému zajetí a dostat se do Paříže, kde se formovalo česko-slovenské politické a vojenské odbojové centrum. Později byl nucen emigrovat do Velké Británie. V exilu patřil mezi výrazné odpůrce politiky Edvarda Beneše, který jej také v říjnu 1940 postavil mimo vojenskou službu a znemožnil mu podílet se na vedení odboje. Do Československa se už nikdy nevrátil. V červenci 1945 byl na návrh československé vlády zbaven hodnosti armádního generála, kterou později úspěšně vysoudil u britského soudu zpět. V exilu se nadále politicky angažoval, mimo jiné spolupracoval i se sudetoněmeckými organizacemi a v roce 1958 obdržel Evropskou cenu Karla IV. Zemřel v roce 1963.

Lev Prchala  získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 in memoriam za statečný boj proti nacistické i komunistické totalitě a odvážné činy při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.

JAN STŘÍBRNÝ (*1950)

Historik

Narodil se v křesťansky založené rodině rolníka, která zažila nátlak a pronásledování režimu vůči soukromě hospodařícím zemědělcům. Výchova v křesťanském a demokratickém duchu významně ovlivnila jeho smýšlení a hodnotovou orientaci. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a později tajné studium teologie. Svůj profesní život zasvětil zkoumání historie druhého odboje se zaměřením na domácí demokratický odboj, perzekuci Židů a postavení církví v letech 1939–1989. Je autorem a spoluautorem řady odborných publikací na tato témata. Pracoval v Ústředí Českého svazu protifašistických bojovníků, v Historickém ústavu Armády České republiky a v České křesťanské akademii. Zásadní podíl má na loňském vydání biografického slovníku Mučedníci a oběti pro Krista, v němž jsou shromážděny životopisy mučedníků a obětí z řad katolické církve – kněží, řeholníků a řeholnic i laiků, kteří v období dvou totalit obětovali svůj život a násilně zahynuli. Jedná se o nesmírně cennou, přínosnou a zatím nejúplnější odbornou práci v této oblasti.

Jan Stříbrný získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za výrazný přínos historické vědě při poznávání soudobých dějin.

JÁCHYM TOPOL (*1962)

Básník, spisovatel, hudebník, publicista, novinář, dramatik, překladatel a bývalý disident

Umělecké vlohy zdědil nejspíš po svém otci, básníkovi a dramatikovi. Otec se počátkem 70. let objevil tzv. na indexu a podepsal Chartu 77, takže po maturitě už mohl pracovat jen jako skladník, topič nebo uhlíř. Pohyboval se v prostředí undergroundu, psal texty pro hudební skupiny Národní třída nebo Psí vojáci. Na jaře 1988 založili s Petrem Placákem opoziční hnutí České děti, které zorganizovalo několik protistátních demonstrací. Ze strany Státní bezpečnosti byl za svou činnost častokrát vyslýchán a šikanován. Po revoluci se stal spisovatelem na volné noze. Je autorem řady děl, za která získal významná ocenění – například v roce 1988 Cenu Toma Stopparda, v roce 2010 Cenu Jaroslava Seiferta či Státní cenu za literaturu a překladatelské dílo v roce 2017. Řada jeho textů se dočkala divadelní a filmové adaptace, působil i jako novinář v Respektu, Lidových novinách nebo v Revolver revue. V současnosti je dramaturgem Knihovny Václava Havla. Patří k předním obhájcům lidských práv v Česku a ve východní Evropě, přičemž udržuje četné kontakty s ukrajinskými, běloruskými a ruskými intelektuály.

Jáchym Topol získal Cenu Václava Bendy za rok 2023 za statečné občanské postoje v době komunistické totality a mimořádné nasazení při hájení hodnot svobody, demokracie a lidských práv.