Gorbačov chtěl komunismus reformovat, nikoli ho zničit

(7. 11. 2026) – Nobelova cena za mír, kterou Michail Gorbačov získal v říjnu 1990, odrážela naděje Západu na konec studené války a zmírnění mezinárodního napětí. Současně však sovětské vedení stále sahalo k represím a pokoušelo se silou udržet kontrolu nad částmi rozpadajícího se impéria. Gorbačov se stal pro západní svět symbolem změny, jeho pozice doma ale byla mnohem slabší. Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Kalous vysvětluje, proč sovětské reformy nakonec přispěly k pádu komunistických režimů ve střední Evropě a proč se československé vedení nedokázalo na novou situaci připravit.

Západ chtěl Gorbačovovi věřit

Gorbačov získal Nobelovu cenu za mír v roce 1990 za svůj podíl na zásadních změnách ve vztazích mezi Východem a Západem a za reformní úsilí v Sovětském svazu. Jeho nástup do čela sovětského vedení představoval výrazný obrat po letech mezinárodního napětí, které poznamenala mimo jiné sovětská invaze do Afghánistánu i konfrontační politika amerického prezidenta Ronalda Reagana. „Gorbačov se stal pro západní svět ikonou. Byla to po letech marasmu a konfrontací nejen pro Západ pronikavá změna. Gorbačov se vymykal z podoby sovětských vůdců; kontrastoval s tím, jak vypadali a co zosobňovali Nikita Chruščov nebo Leonid Brežněv. Byl to člověk, kterému Západ chtěl věřit a Gorbačov se snažil, aby si důvěru získal,“ říká historik Jan Kalous. Důvěru západních zemí potřeboval sovětský vůdce také pro prosazování své politiky uvolňování napětí a pro uskutečnění vnitřních reforem. Postupně se však ukazovaly jejich limity. Vedle problémů spojených s řešením havárie v Černobylu se zásadním rozporem stalo také nasazování bezpečnostních složek proti odpůrcům sovětské moci. „Silové způsoby řešení konfliktů byly pro SSSR typické. Nasazení bezpečnostních složek do Pobaltí a snaha zabránit rozpadu SSSR silou byly v přímém rozporu s tím, za co byl Gorbačov oceněn,“ upozorňuje Kalous.

Mezinárodní uznání, doma stále slabší pozice

Nobelova cena posílila Gorbačovovo postavení na mezinárodní scéně, neznamenala však, že by měl pevnou podporu ve vlastní zemi. Sovětská společnost byla rozdělená a jeho politika čelila kritice z protichůdných pozic. Jedni mu vyčítali přílišnou liberálnost, jiní naopak nedostatečnou ochotu k zásadním změnám. Rozpory uvnitř sovětského vedení vyvrcholily v srpnu 1991 pokusem o státní převrat. Jeho organizátoři se pokusili Gorbačova zbavit moci, puč však neuspěl. Krize přesto dále oslabila ústřední moc a urychlila procesy, které na konci roku 1991 vedly k rozpadu Sovětského svazu. Podle Kalouse je proto nutné rozlišovat mezi Gorbačovovým mezinárodním obrazem a jeho skutečnou politickou pozicí uvnitř SSSR. Uznání v zahraničí samo o sobě nedokázalo překonat rozpory mezi jednotlivými skupinami sovětské společnosti ani odpor části stranického a bezpečnostního aparátu.

Gorbačov nechtěl konec komunismu

Gorbačovovy reformy zásadně ovlivnily také vývoj ve střední Evropě. Odmítnutí pokračovat v politice vojenských zásahů, jakou představovala takzvaná Brežněvova doktrína, vytvořilo prostor pro změny, které v roce 1989 vedly k pádu komunistických režimů včetně Československa. Gorbačovovým cílem však nebylo odstranění komunismu. Předpokládal, že reformy lze uskutečnit i v dalších zemích sovětského bloku a že komunistické strany dokážou na změněné podmínky reagovat. „Ano, Gorbačov chtěl reformy, nikoliv destrukci systému. Své satelity vyzval k tomu, aby také zavedly reformy, aby například zahájily dialog s opozicí. Krátce po svém zvolení předestřel generálním tajemníkům komunistických stran, že SSSR již za ně nebude tahat ‚horké kaštany z ohně‘,“ vysvětluje Jan Kalous.

Jednotlivé státy však na změny reagovaly rozdílně. V Polsku a Maďarsku se vládnoucí moc odhodlala k jednání s opozicí. V NDR, Československu a Rumunsku naproti tomu vedení dlouho odmítalo zásadnější politické reformy. Oslabování sovětského vlivu přitom znamenalo, že se tamní komunistické režimy již nemohly spoléhat na dosavadní jistotu podpory z Moskvy. „Oslabení centralizovaného byrokratického a policejního totalitního režimu vede k pádu. Je třeba jednoznačně říci, že komunistické režimy byly ze své podstaty nereformovatelné,“ dodává historik Ústavu pro studium totalitních režimů.

Československé vedení změny nepřijalo

Zvlášť výrazný byl rozdíl mezi Gorbačovovým reformním úsilím a přístupem československého komunistického vedení. To sice ve svých veřejných projevech reformy často zmiňovalo, ve skutečnosti však zůstávalo mimořádně zdrženlivé. Zásadnější politické změny ani skutečný dialog s opozicí nebyly jeho prioritou. Personální obměna ve vedení KSČ byla v letech 1971-1985 minimální.  Když Gustáv Husák v prosinci 1987 opustil funkci generálního tajemníka, nahradil ho Miloš Jakeš, který byl spojen s normalizačním obdobím i stranickými prověrkami na počátku sedmdesátých let. Vedení strany tak podle Kalouse představovali lidé, kteří byli sami součástí systému, jenž se dostával do stále hlubší krize. Další překážkou byla také podobnost Gorbačovových reforem s procesem, který se v Československu pokusilo prosadit reformní komunistické vedení v roce 1968. Přijetí sovětských změn proto pro normalizační představitele znamenalo i konfrontaci s dědictvím pražského jara. Československé vedení navíc odmítalo vést skutečný dialog s opozicí. Jeho snaha udržet si moc se projevovala také brutálním potlačováním demonstrací v letech 1988 a 1989. Po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 se tak další vývoj začal rychle obracet proti režimu.

Nobelova cena jako symbol proměny jedné epochy

Gorbačovova Nobelova cena za mír symbolizovala naději na překonání dlouholetého rozdělení Evropy. Zároveň však připomínala rozpor mezi mezinárodní představou o sovětském vůdci jako reformátorovi a realitou politického systému, který se snažil zachovat svou moc. Gorbačov chtěl změnit fungování Sovětského svazu a zmírnit napětí mezi velmocemi. Nedokázal však zajistit, aby reformy zůstaly pod kontrolou komunistických stran a nevedly k zásadnímu zpochybnění jejich vlády. Ve střední Evropě se navíc ukázalo, že režimy, které odmítaly změny a dialog, ztrácely schopnost reagovat na společenské požadavky i na proměnu mezinárodních poměrů. Konec studené války a pád komunistických režimů tak nebyly pouze výsledkem rozhodnutí jednotlivých politiků. Byly také důsledkem hlubokých rozporů uvnitř systémů, které se přes reformní pokusy nedokázaly přizpůsobit nové době.

AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁ
FOTO: ÚSTR / KRYŠTOF FOJTÍČEK