Dějiny StB 1948-53 / Ochrana těžby uranové rudy

(10. 11. 2026) – Těžba uranové rudy na Jáchymovsku byla obnovena již v červnu 1945. Po nástupu komunistů k moci prudce vzrostla, s čímž souvisela potřeba dalších tisíců pracovních sil. Uvažovalo se také o výrazném navýšení počtu příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB), především Státní bezpečnosti (StB).

Bezpečnost, posedlá myšlenkou přísného utajení a kontroly, například navrhovala, aby se lázně přemístily z Jáchymova na jiné místo, kde by vznikl „nový Jáchymov“, nebo aby byla léčivá voda vedena nově postaveným potrubím až do Karlových Varů, které nabízely dostatečné ubytovací kapacity pro lázeňské hosty. Jáchymov by se následně uzavřel podle zákona na ochranu republiky a těžba by mohla nerušeně pokračovat. Požadovala také propustit většinu civilních zaměstnanců a brigádníků, které označila za státně nespolehlivé. Dostávala se tak do sporu s vedením jáchymovských dolů, jemuž šlo o maximální výkon těžby.

„Na konci roku 1951 bylo na Jáchymovsku a Slavkovsku zřízeno hraniční a zakázané pásmo. Jednalo se o uzavřený prostor s vyznačenými a střeženými hranicemi.“

Nakonec bylo rozhodnuto posílit pracovní síly těžící uranovou rudu o chovance táborů nucené práce. V letech 1949–1950 vzniklo pět táborů. Zrušeny byly v roce 1951 a na jejich místě většinou vznikly nápravně pracovní tábory (NPT), do nichž již byli umisťováni vězňové, včetně politických. Tábory střežili příslušníci SNB. V únoru 1949 vznikl Sbor národní bezpečnosti útvar JEŘÁB, postavený na roveň krajskému velitelství Státní bezpečnosti, což dokumentuje vzrůstající význam oblasti. Jeho úkolem bylo zajišťovat ostrahu táborů a jejich osazenstva i nesvobodných pracovníků na pracovištích, stíhání zběhů, eskorty vězňů, likvidace záškodnických a sabotážních akcí, nepokojů a vzpour. Útvar JEŘÁB postupně rozšiřoval početní stavy a pohlcoval další útvary. V říjnu 1950 čítal 1433 mužů, kterým pomáhali čtyři sovětští poradci. Od června 1951 převzal útvar JEŘÁB celkovou ostrahu těžby uranu, o měsíc později vznikla samostatná oblast s krycím názvem JIZERA.

Na konci roku 1951 bylo na Jáchymovsku a Slavkovsku zřízeno hraniční a zakázané pásmo. Jednalo se o uzavřený prostor s vyznačenými a střeženými hranicemi. Na počátku roku 1953 vzrostl početní stav zde sloužících příslušníků na již bezmála čtyři tisíce, střežili přibližně 16 000 vězňů. Pro vězně šlo o nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení i mučení, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli.

PŘIPRAVIL: MILAN BÁRTA

Popisky k fotografiím a dokumentům:

Foto nahoře vlevo: Oldřich Hromádko, velitel útvaru JEŘÁB února 1949 do října 1950
Foto: Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Personální spisy příslušníků MV, personální spis Oldřich Hromádko, ev. č. 7151/23

Foto nahoře vpravo: Mapa objektů střežených na nalezišti uranové rudy u Příbrami z 16. září 1948
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. A 2/1, inv. j. 1783

Foto dole: Vzor propustky do hraničního pásma z roku 1951
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. 310, sign. 310-27-6

2x foto dole: Bezprostředně při státní hranici až do vzdálenosti 2000 metrů od hranice vedlo zakázané pásmo (nikdo tam nesměl bydlet ani tam vstupovat, pouze s doprovodem Pohraniční stráže). Hraniční pásmo se táhlo dalších dva až šest, mimořádně i 12 kilometrů od zakázaného pásma do vnitrozemí (kdo tam chtěl bydlet, musel mít povolení, pro přechodný pobyt musel mít propustku vydávanou Státní bezpečností).
Foto: ÚSTR / Libor Svoboda

Státní bezpečnost (StB) představuje instituci, která u nás svým charakterem a působením neměla a nemá v problematice ochrany státu obdoby. Dějiny StB v Československu po druhé světové válce lze pak rozdělit do několika časových období: 1945–1948, 1948–1953, 1953–1968 a 1969–1989. Ústav pro studium totalitních režimů počátkem listopadu 2026 vydal v koedici s vydavatelstvím Academia rozsáhlou publikaci Dějiny Státní bezpečnosti v Československu 1948–1953. Jedná se o druhý díl tetralogie věnované historii tajné politické policie v letech 1945-1989. Celé souborné dílo představuje syntézu archivního výzkumu a výsledku práce desítek historiků na poli organizace a fungování Státní bezpečnosti v době nejtvrdšího teroru, kdy v rámci režimu získala mimořádně silné postavení, dosáhla největšího vlivu a byla vnímána jako ústřední opora komunistického režimu. Kniha představí i dosud opomíjené útvary, jako ochranu stranických a ústavních činitelů, správu pasů a víz nebo státobezpečnostní archiv. Součástí jsou rovněž kapitoly věnované navázání StB na stranické struktury, vzdělávání příslušníků či zasazení do mezinárodního kontextu.