Dějiny StB 1948-53: Státní bezpečnost po „vítězném“ únoru

(6. 10. 2026) – Během únorových událostí roku 1948 se příslušníci Sboru národní bezpečnosti nepostavili proti komunistickému pokusu o uchopení moci, mnozí naopak aktivně přispěli ke komunistickému vítězství. Jednalo se zejména o zpravodajské a státně-bezpečnostní složky, kterým byla také přisouzena rozhodující úloha při následném upevňování režimu.

Krátce po převratu varovali komunističtí funkcionáři v čele Státní bezpečnosti (StB) stranické vedení, před ilegálním odporem „reakce“, která začne užívat nové formy boje s tím, že kdyby došlo k většímu náporu nepřátel, ke vzniku rozsáhlejšího podzemního hnutí, hromadným sabotážím apod., ocitl by se režim v „naprosto neudržitelné, ba katastrofální situaci.“ Došlo k utužení bezpečnostních opatření, na podzim 1948 vstoupily v platnost Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který umožňoval nový výklad trestných činů namířených proti státu a výrazně zpřísňoval možné tresty, Zákon o státním soudu, který soudil zločiny podle proti státu či Zákon o táborech nucené práce, umožňující zbavovat lidi osobní svobody bez rozhodnutí soudu, pouze na základě rozhodnutí tříčlenných komisí jmenovaných národními výbory, v květnu 1950 byl schválen nový trestní zákon. Přibyla celá řada trestných činů státobezpečnostní povahy, což se týkalo i skutků, které do té doby trestnými činy nebyly, jako nepovolené překročení státních hranic. I to byl jeden z důvodů prudkého nárůstu tzv. protistátní činnosti. Státní bezpečnost byla postavena před nové úkoly, její agenda výrazně narostla. S tím souvisely časté organizační změny, které se souvisely s tím, jak se v očích komunistického vedení proměňoval odraz nepřítele, i výrazné personální posílení Státní bezpečnosti a její preference na úkor dalších bezpečnostních složek, zejména uniformované Veřejné bezpečnosti.

„Musíme proto být ve stálé pohotovosti proti těmto snahám o podvratnou činnost, v níž budou domácí reakčníci spolupracovat s agenty a špiony ze zahraničí.“

Poté, co komunisté v únoru 1948 převzali neomezenou moc, proběhla na Staroměstském náměstí přehlídka Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Dělnických milicí. Klement Gottwald zde prohlásil: „Vaše úloha naprosto neskončila, ba není ani menší, než byla doposud… Rozvratníci a záškodníci, kteří uviděli, že lid se obrátil v naprosté jednotě proti nim, že zůstali generály bez vojska a že byli vyhnáni z politického a veřejného života, budou se snažit skrýt v podzemí a podnikat odtud své výpady proti bezpečnosti republiky a proti našemu budování. Musíme proto být ve stálé pohotovosti proti těmto snahám o podvratnou činnost, v níž budou domácí reakčníci spolupracovat s agenty a špiony ze zahraničí.“ Jednou z rozhodujících opor při upevňování komunistického režimu se stala Státní bezpečnost. V duchu „zostřování třídního boje“ byla nastoupena politika „ostrého kurzu proti reakci“.

Státobezpečnostní agenda rychle narůstala a prudce se zvyšovaly počty postižených osob. Utužení režimu se odrazilo v častých organizačních změnách a výrazném nárůstu početních stavů. V prosince 1948 státně-bezpečnostní problematika v Československu zaměstnávala 3500 lidí, což se zdálo při srovnání se zeměmi sovětského bloku jako málo. Státní bezpečnost byla jednoznačně preferována, posilována oddanými komunisty, kteří sice neměli odborné předpoklady, zato jasné politické přesvědčení. Lidé, kteří se zdáli nespolehliví, byli propuštěni, případně přesunováni k uniformované Veřejné bezpečnosti. StB v některých služebních záležitostech podléhala ministru vnitra Václavu Noskovi, řadu záležitostí si ovšem vyhradil generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský. Dominantní pozice Státní bezpečnosti vyvrcholila v létě 1950 vznikem Ministerstva národní bezpečnosti.

PŘIPRAVIL: MILAN BÁRTA

Popisky k fotografiím a dokumentům:

Foto nahoře: Nejdůležitější muži bezpečnostního aparátu po únoru 1948. Zprava ministr vnitra Václav Nosek, zástupce ministra pro věci bezpečnostní Josef Pavel, přednosta StB Jindřich Veselý, sedící generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský.
Foto: ABS, sb. MNB, a. č. MNB 1

Karol Bacílek, ministr národní bezpečnosti 1952-1953. Bezpečnostní agendě nerozuměl, bez souhlasu sovětských poradců údajně nebyl ochotný o ničem rozhodnout, mj. prohlásil: O tom, kdo je vinen a kdo nevinen, kde končí omyly a chyby a kde nastává trestní odpovědnost, rozhoduje strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti.
Zdroj: Archiv Poslanecké sněmovny ČR, f. Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění, inv. č. 36, sl. Bacílek Karol

Po únoru 1948 příslušníci SNB přísahali, že budou bránit revoluční vymoženosti pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu.
Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, f. Personální spisy příslušníků MV, personální spis Bohumil Doubek, ev. č. 3745/19

Služební průkaz příslušníka ministerstva národní bezpečnosti
Zdroj: Muzeum policie ČR

Ústav pro studium totalitních režimů v brzké době uvede v koedici s vydavatelstvím Academia na knižní trh další převratnou publikaci – Dějiny Státní bezpečnosti v Československu 1948–1953. Jedná se o druhý díl tetralogie věnované historii tajné politické policie v letech 1945-1989. Státní bezpečnost (StB) představuje instituci, která u nás svým charakterem a působením neměla a nemá v problematice ochrany státu obdoby. Dějiny Státní bezpečnosti v Československu po druhé světové válce lze rozdělit do několika období: 1945–1948, 1948–1953, 1953–1969 a 1970–1989.