Bojoval za svobodu Československa, doma se stal nepřítelem

(8. 9. 2026) – Josef Stříbrný (28. července 1915 Lidice – 6. prosince 1976 Písek) patřil ke generaci československých vojáků, kteří po okupaci vlasti odešli do zahraničí, aby pokračovali v boji za její osvobození. Jako navigátor 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF) nasazoval svůj život v boji proti nacistickému Německu. Po návratu do Československa však místo uznání čelil perzekuci komunistického režimu. Jeho životní příběh je spojen také s Lidicemi – místem, které se stalo symbolem nacistické brutality, ale zároveň i bolestné poválečné kapitoly. Po desetiletích se jeho rodina dočkala rehabilitace, která navrátila jeho jménu historickou spravedlnost. O osudu svého dědečka, rodinné paměti a významu této rehabilitace hovoří jeho vnučka Eva Hollerová Stříbrná.

Kdy jste se poprvé dozvěděla o osudu svého dědečka Josefa Stříbrného?

Mám pocit, že to vím odjakživa. Nikdo se tím u nás doma netajil, ale zároveň se o tom příliš nemluvilo. Myslím si, že pro všechny, kteří tuto dobu zažili, muselo jít o značné trauma. Každý se s tím vyrovnával po svém a některé věci byly natolik bolestivé, že se o nich těžko hovořilo. Ani náš tatínek o těchto událostech nemluvil často. Myslím, že těžce nesl především vyčlenění celé rodiny, které následovalo po válce a po únoru 1948. Lidé, kteří se vrátili ze západního odboje, najednou nebyli vnímáni jako hrdinové, ale jako někdo, kdo se novému režimu nehodil.

Josef Stříbrný sloužil jako navigátor u 311. bombardovací perutě RAF. Co pro vás tato část jeho života znamená?

Cítím hrdost nad jeho odkazem. Zároveň si ale myslím, že bychom neměli zapomínat, že za každým historickým označením stojí konkrétní člověk. Nebyl pouze „letcem RAF“. Byl to člověk, který měl svou rodinu, své obavy a své naděje. Služba navigátora u 311. bombardovací perutě byla nesmírně náročná a odpovědná. V podmínkách druhé světové války šlo často o rozhodování, na kterém závisel život celé posádky. Tito lidé věděli, že každý let může být jejich poslední. Když se dnes na jejich příběhy díváme s odstupem, někdy zapomínáme, že tehdy šlo o mladé muže, kteří opustili domov a šli do nejistoty, jen proto, že věřili, že bojují za správnou věc.

„Mám pocit, že jeho příběh znám odjakživa.“

Váš dědeček pocházel z Lidic. Jak významnou roli hrálo toto místo v jeho životním příběhu?

Lidice byly jeho domovem. Bylo to místo, ke kterému měl přirozený vztah. Zároveň se ale právě s Lidicemi pojila velmi bolestná část jeho života. Lidická tragédie je jednou z hlubokých ran českých dějin. Je symbolem nacistické krutosti a utrpení nevinných lidí. Do tohoto příběhu se ale po válce promítly i další bolesti, nedorozumění a hledání odpovědí na otázky, na které asi nikdy neexistovaly jednoduché odpovědi. Určitě to pro dědečka muselo být hodně těžké. Nasazoval život v boji proti nacismu, a nakonec čelil výčitkám za něco, co se nestalo jeho vinou.

Jak vnímáte skutečnost, že někteří přeživší z Lidic vašeho dědečka označovali za viníka tragédie?

Velmi těžké to hodnotit. Myslím, že lidem, kteří přežili takovou tragédii, nelze jednoduše vyčítat jejich bolest nebo emoce. Prožili něco nepředstavitelného a celý život si nesli následky toho, co se stalo. Člověk v takové situaci přirozeně hledá vysvětlení a někdy také viníka. Bohužel ani pozdější historické poznání už nemohlo změnit to, jak hluboce byla tato zkušenost zakořeněná. Jen je mi líto, že společná tragédie nakonec rozdělila lidi, kteří byli oběťmi toho samého nacistického násilí. Rodiny letců i rodiny přeživších lidických žen si nesly svou vlastní hlubokou bolest z téže tragédie.

Myslíte, že tato zkušenost dědečka provázela celý život?

Troufnu si říct, že ano. Nebyla to jen otázka nějakého veřejného obvinění. Byla to asi především ztráta pocitu, že někam patří. Člověk, který odešel bojovat za svou zemi a riskoval život, se po návratu „domů“ ocitl v situaci, kdy se nemohl jednoduše vrátit tam, odkud pocházel. To si asi málokdo umíme představit. Myslím, že to v sobě nesl hodně i náš táta, Josefův syn Pavel. Pamatuji si období, kdy byl k celému lidickému tématu spíše rezervovaný, ale ke konci života přece jen trochu polevil. Několikrát jsme Lidice společně navštívili při setkáních lidí spojených s lidickým příběhem.

„Lidice byly součástí jeho života, ale také hlubokou bolestí.“

Měla jste možnost setkat se s lidmi, kteří přežili lidickou tragédii?

Potkala jsem jen krátce paní Kalibovou, poslední přeživší lidickou ženu, neměly jsme moc prostoru spolu déle promluvit, ale vím, že si snad jednou měla hezky popovídat s naší babičkou, Josefovou manželkou Radmilou. Mimochodem syn paní Kalibové, pan Miroslav Kaliba se spolu s Antonínem Nešporem (což je zase synovec Josefa Horáka) dlouhodobě zasazují o očištění jmen obou letců a o morální uznání jejich „neviny“ na celých lidických záležitostech. (Iniciativa Spolek pro vybudování Památníku Josefu Horákovi a Josefu Stříbrnému – pozn. aut.).

Jak se na osudu vašeho dědečka projevil komunistický režim?

Byl to obrovský paradox. Lidé, kteří bojovali proti nacismu, se po únoru 1948 stali pro nový režim problémem. Příslušnost k západnímu odboji, zkušenost ze služby v britské armádě nebo kontakty se Západem byly najednou vnímány negativně. Mnoho letců RAF bylo sledováno, profesně poškozeno nebo jinak postiženo či uvězněno. Nešlo ale jen o jednotlivce. Důsledky často dopadaly na celé rodiny. Děti i příbuzní nesli následky toho, že jejich blízcí byli označeni za politicky nespolehlivé.

Co pro vás a vaši rodinu znamená rehabilitace Josefa Stříbrného?

Rehabilitace má určitě velký význam, a to nejen pro naši rodinu, ale i pro celou společnost – jako zadostiučinění i důležitý symbol a precedens. Je potvrzením, že nespravedlnost nemůže zůstat zapomenutá nebo nepojmenovaná jen proto, že od ní uplynul nějaký čas. A nejde určitě jen o nás, je to připomínka všech, kteří byli totalitními režimy nespravedlivě postiženi.

„Rehabilitace je potvrzením, že pravda má význam.“

Proč je podle vás důležité připomínat podobné příběhy?

Protože historie nejsou jen data, letopočty a politická rozhodnutí. Historii tvoří konkrétní lidé a jejich příběhy. A je důležité připomínat nejen vítězství, ale také chvíle, kdy lidé museli čelit nespravedlnosti.

Co byste chtěla, aby si lidé při vyslovení jména Josef Stříbrný vybavili?

To je velmi těžká otázka. Neměli jsme možnost dědu poznat, zemřel několik let předtím, než jsme se všichni narodili. Určitě tam cítím třeba odvahu. Odvahu odejít bojovat za svou zemi, odvahu vydržet těžké životní zkoušky a zachovat si svou čest. Smysl pro svobodu, spravedlnost a vlastenectví. Přála bych si, abychom tyto bojovníky nevnímali jen jako vojáky, ale jako celistvé bytosti, které měly rodinu, domov a své příběhy. Jeho život – stejně jako životy jiných hrdinů – nám připomíná, že svoboda není samozřejmost.

Vlevo Josef Stříbrný a Josef Horák, kamarádi a oba z Lidic na pouti u Jána (24. 6. 1945), kde byli naši letci naposledy na našem území v uniformách RAF. Vpravo jejich synové v roce 2016 – Pavel Stříbrný a Josef Horák ml.

Kdo byl Josef Stříbrný (1915–1976)?

Josef Stříbrný se narodil 28. července 1915 v Lidicích. Za druhé světové války odešel do zahraničí, kde se zapojil do československého vojenského odboje. Jako navigátor sloužil u 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF), jediné československé bombardovací perutě v britském Královském letectvu. Spolu se svými spolubojovníky se podílel na boji Spojenců proti nacistickému Německu. Po únoru 1948 se stal stejně jako řada dalších příslušníků západního odboje obětí komunistické perzekuce. Jeho válečné zásluhy byly zpochybněny a jeho rodina nesla následky politické diskriminace. Josef Stříbrný zemřel 6. prosince 1976 v Písku. Po více než sedmi desetiletích se jeho rodina dočkala rehabilitace, která napravila historickou křivdu a navrátila jeho jménu čest. Jeho životní příběh připomíná odvahu československých letců RAF i nutnost chránit historickou paměť před zapomínáním a zkreslováním.

AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁ
FOTO: Archiv rodiny Josefa Stříbrného