Baťa napříč režimy

(16. 10. 2026) – Na konferenci Fenomén Baťa a totality, kterou uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů, vystoupil také právní historik David Kolumber. V rozhovoru pro web ÚSTR přiblížil proměny vlastnické struktury Baťova koncernu, poválečné spory o jeho majetek i vztah podniku k městu Zlínu a státu.

Když se na Baťův koncern podíváme prizmatem práva, co se ukáže, co v běžném vyprávění o úspěšném podnikateli snadno zaniká?

Běžné vyprávění má sklon celý příběh zjednodušovat. Právní pohled ukazuje, že některá řešení, která se v danou chvíli mohla jevit jako účelná, přinášela v delším časovém horizontu nové problémy. To, co krátkodobě usnadnilo fungování podniku, mohlo později zkomplikovat otázky jeho řízení i vlastnictví.

Zásadní zlom nastal po smrti Tomáše Bati v roce 1932. Jak tehdy nastavené uspořádání ovlivnilo další vývoj?

Objevily se dvě listiny, které měly na první pohled vyřešit otázku dalšího vedení a uspořádání podniku. V nejbližším období toto řešení do určité míry fungovalo. Bezprostředně po smrti Tomáše Bati však relevantní aktéři včetně státu vystupovali, jako by šlo o uspořádání trvalé a právně bezproblémové. Jeho vnitřní nepřehlednost se naplno projevila až později, kdy přispěla ke vzniku řady soudních sporů. Struktura, která může fungovat, dokud její účastníci jednají ve shodě, se stává zdrojem konfliktu, jakmile se jejich zájmy rozejdou.

Proč se otázka vlastnictví stala tak důležitou po druhé světové válce?

Měla dvě hlavní roviny. V Československu bylo jádro koncernu znárodněno a původním vlastníkům mohla podle tehdejších předpisů náležet náhrada. Její výplatu však vylučovalo odsouzení v rámci retribuce. To se týkalo Jana Antonína Bati, který byl v roce 1947 odsouzen. Tehdy se objevily další osoby, které tvrdily, že jsou vlastníky. Státu tak vyvstala otázka, kdo je oprávněn náhradu uplatnit a komu by měla připadnout. Druhá rovina se týkala podniků působících mimo Československo, kde se střetly nároky Jana Antonína Bati, Tomáše Jana Bati a Marie Baťové. Vlastnické poměry se tak staly předmětem sporů jak doma, tak v zahraničí.

„Mnoha soudům se příběh mohl jevit jako nepravděpodobný, zatímco důležité důkazy zůstávaly za železnou oponou.“

Jak se do sporů promítalo, že jednotlivé části koncernu působily v různých zemích?

Stejná otázka mohla být v různých státech posouzena odlišně. Jan Antonín Baťa se v některých řízeních ocital v důkazní nouzi a soudy docházely k rozdílným závěrům: jeden rozsudek mohl za vlastníka označit Jana, jiný Tomáše Jana. Vedle sebe tak existovala rozhodnutí, která si vzájemně odporovala. Situaci komplikovala nedostupnost dokumentů v Československu. Mnoha soudům se příběh mohl jevit jako nepravděpodobný, zatímco důležité důkazy zůstávaly za železnou oponou. Pro chod znárodněného podniku ve Zlíně měly tyto spory jen omezený bezprostřední význam, protože jej řídil stát. Podstatné byly především pro podniky v zahraničí, zejména ve vztahu mezi Janem Antonínem Baťou v Brazílii a Tomášem Janem Baťou v Kanadě.

Pokusili se aktéři spory vyřešit dohodou?

Ano, pokusili se majetkové vztahy uspořádat dohodou. Ani ta však všechny otázky neuzavřela. Počítala mimo jiné s tím, že Janovi zůstane brazilský Baťa. Právě zde se ale objevil další problém. V roce 1948 Jan prostřednictvím valné hromady ve Spojených státech převedl zlínský podnik do Brazílie. Československé orgány tento krok neuznaly, zatímco brazilské orgány společnost uznaly jako brazilskou. Zůstala tedy otázka, který podnik a v jakém právním smyslu Janovi vlastně připadl. O dohodě se pak vedly další spory. Byly spíše další kapitolou dlouhého konfliktu než jeho definitivním řešením. Je na tom dobře vidět, že snaha složitý problém zjednodušit může vytvořit další nejasnosti.

Jaký vztah měl koncern k městu Zlínu?

Od voleb v roce 1923 získalo vedení Baťova koncernu ve Zlíně výrazný vliv a město začalo do značné míry fungovat jako součást podnikového systému. Koncern pomohl řešit problémy, na které obce často neměly prostředky, například výstavbu škol, nemocnice nebo vodovodu. Město z toho mělo nesporné výhody, jeho rozvoj však zároveň rámovaly zájmy podniku. Tuto provázanost dokládá i postavení Jana Antonína Bati. Už v době, kdy ve Zlíně neměl domovskou příslušnost, mohl jako představitel koncernu významně ovlivňovat směřování města. Tento způsob fungování skončil v roce 1944 zavedením úřednické správy obcí. Po příchodu sovětské armády se Dominik Čipera, představitel koncernu a bývalý ministr, na několik dnů vrátil do čela radnice. Poté vznikl národní výbor.

Co nám osudy lidí spojených s koncernem říkají o vztahu práva a politické moci?

Baťovský příběh ukazuje, jak snadno se může právo stát nástrojem politické změny a jak rychle se může proměnit postavení konkrétních lidí. Ti, kteří byli v jednom období představováni jako vzor úspěchu, se mohli záhy stát terčem politického odsouzení a perzekuce. Komunistický režim postihoval lidi spojované s Baťovým koncernem různými prostředky a napříč institucemi; jedním z příkladů je akce Prokop. Zároveň jde o historické procesy, které se odehrály před desítkami let. Snaha dodatečně napravit každou minulou křivdu otevírá otázku, kde takové úsilí zastavit a jaké období zvolit jako výchozí bod. Právo nemůže vždy vytvořit uspořádání, které budou všichni považovat za spravedlivé.

Kdybyste měl vybrat jeden aspekt, který nejlépe ukazuje složitost osudu koncernu, co by to bylo?

Vybral bych schéma skutečného řízení společnosti a jejích vlastnických vztahů. Často si představujeme, že po Tomáši Baťovi stál v čele jednoduše Jan Antonín Baťa a že společnost měla řadu běžných filiálek a dceřiných podniků. Ve skutečnosti šlo o mnohem složitější síť, do níž vstupovaly společnosti jako Leader, Bavé, Transoceanique, New World Investment, Westhold Corporation nebo North River Securities. Roli v ní hráli také lidé jednající na základě plných mocí, někdy i osobní důvěry. Takové uspořádání mohlo fungovat, dokud jeho účastníci sdíleli stejné zájmy. Jakmile mezi nimi vznikl spor, tatáž struktura se stala zdrojem konfliktů. Schéma by názorně ukázalo, proč příběh Baťova koncernu nelze redukovat na jednoduchou představu jednoho podniku a jednoho vlastníka.

Děkujeme za rozhovor.

AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁ
FOTO: ARCHIV Davida Kolumbera