Dne 14. října tohoto roku opustil navždy tento svět plukovník letectva Otakar Černý, noblesní, charismatický a velmi skromný muž, který by se 28. listopadu dožil úctyhodných 90 let. Odešel jeden z posledních členů legendární 311. československé bombardovací perutě. Dodejme, že za naprostého nezájmu českých médií (pokud pomineme krátkou noticku na portálu Paměti národa a „štěk“ v Českém rozhlase). Dnes proběhne v Cambridgi rozloučení s tímto nenápadným mužem, který toho tolik vykonal a vytrpěl pro svoji vlast. Kdo tedy byl plukovník Černý, který bude 28. října in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva?

Cesta do řad prvorepublikového letectva

Otakar Černý se narodil 28. listopadu 1919 v obci Křenovice, jež spadala do politického okresu Vyškov v zemi Moravskoslezské. Jeho otec Otakar Černý pracoval jako úředník ČSD ve Ždanicích, matka Helena Černá se starala o chod domácnosti. Dne 12. července 1937 dobrovolně nastoupil, po maturitě na reálném gymnáziu, dvaceti čtyř měsíční vojenskou službu. Koncem května 1938 byl zařazen k 71. bombardovací letce 6. leteckého pluku ve Kbelích. Byla to doba zvýšeného ohrožení republiky ze strany nacistického Německa. Jako každým vojákem jím hluboce otřásly mnichovské události.

Okupace českých zemí 15. března 1939 a cesta do zahraničí

Po okupaci se svým příbuzným Ladislavem Barvou 22. června 1939 ilegálně překročil polské hranice, a to na střeše nákladního vlaku směřujícího z Ostravy do Bohumína. Polsko, jak známo o československé letce nejevilo zpočátku velký zájem, a proto byla většina z nich lodními transporty převezena do Francie, kde mladý četař aspirant podepsal pětiletý závazek ke službě v cizinecké legii. Ve Francii se jako většina našich bombardovacích letců nestačil zapojit do válečných událostí, ale naopak, za velmi dramatických okolností, odplul 19. června 1940 namačkán s ostatními vojáky v podpalubí nákladní lodi, která po čtyřech dnech plavby dorazila k britským ostrovům. Ve stejný den kapitulovala Francie.

Služba v královském letectvu

Dne 2. srpna 1940 byl Otakar Černý přijat do řad Royal Air Force (RAF) v hodnosti poručíka. Následoval náročný radiotelegrafický výcvik. Po jeho skončení dorazil v březnu 1941 mladý poručík na mizerně zařízené letiště East Wretham, ze kterého 311. peruť operovala od 16. září 1940 až do konce její činnosti u Bomber Command (25. dubna 1942). Do osudného 16. července 1941 absolvoval 17 nebezpečných akcí v celkové délce téměř 90 operačních hodin (bombardovací letci RAF v této době museli odlétat 200hodinový operační turnus). Zbývá dodat, že jeho osádka celkem třikrát z těchto sedmnácti akcí byla nucena nouzově přistát, protože její Wellington utrpěl vážné poškození od nepřátelské protiletecké obrany. Velitel osádky kapitán František Šnajdr nešetřil chválou na vynikajícího telegrafistu Černého, který za mimořádně obtížné situace neztratil nervy a neustále se po několik hodin snažil spojit s domovskou základnou. V noci z 15. na 16. května 1941 utrpěl jejich stroj vážné poškození nad obávaným Hannoverem. Vycházející slunce zastihlo osádku v půli moře a nakonec se díky mistrnému pilotnímu umění kapitána Šnajdra a souhře celé osádky podařilo dosáhnout britské pevniny, na které proběhlo úspěšné nouzové přistání po téměř osmihodinovém letu. Noční nálety nad Třetí říši se rovnaly ruské ruletě. Prakticky každý čtvrtý let nad nacistickým Německem hrozil katastrofou. Hranice mezi životem a smrtí byla u bombardovacího letectva jen velmi tenká.

Nenapravitelný útěkář

Konec operační činnosti osádky poručíka Černého přišel v noci z 16. na 17. července 1941, kdy byl její Wellington KX-N, který směřoval nad Hamburk, s největší pravděpodobností zesabotován a padající k zemi pět minut po půlnoci sestřelen nočním stíhacím esem nadporučíkem Rudolfem Schoenertem od II./NJG 1 (64 sestřelů). Celá osádka, až na zadního střelce seržanta Jiřího Mareše, sestřelení přežila. Zatímco se Němcům podařilo do ranních hodin 17. července zadržet téměř všechny členy osádky, tak Otakar Černý se úspěšně ukrýval a teprve náhodou byl po dvou dnech zadržen německou hlídkou. Jednadvacetiletý muž se však nehodlal smířit s osudem zajatce. Svůj první útěk zrealizoval v noci z 19. na 20. dubna 1942, kdy utekl tunelem ze zajateckého tábora Oflag VIB, který se nacházel poblíž města Warburg. Kolegou na útěku mu byl další „nepoučitelný“ útěkář Josef Bryks. Bohužel, již druhý den o půl noci byl nadporučík Černý zadržen. Další útěk uskutečnil rok poté, v březnu 1943 z tábora Oflag XXIB, jenž se nacházel poblíž Szubinu v Polsku. Jeho partnerem na útěku byl opět Josef Bryks. Letci jistě netušili, jak dramatickou dohru jejich útěk bude mít. Podařilo se jim dostat až do Varšavy, kde se záhy zapojili do podzemní odbojové činnosti. Mimo jiné pomáhali při povstání Židů ve varšavském ghettu. Oba muži byli na svobodě již tři měsíce, když byli 2. července 1943 zatčeni gestapem. Polská vlastenka paní Blaszkiewiczowá byla za přechovávání letců popravena. Zbyly po ní dvě děti. Následoval krušný tříměsíční pobyt v neblaze proslulé věznici Pawiak. Počátkem září 1943 se oběma letcům podařilo dosáhnout převozu do zajateckého tábora Stalag Luft III v Saganu, kde se kapitán Černý podílel na přípravě legendárního Velkého útěku.

Odsouzencem na smrt

Již se zdálo, že českoslovenští letci přečkají německé zajetí bez újmy. Po neúspěšném atentátu na Hitlera (20. července 1944) se bezpečnostní složky Třetí říše rozhodly definitivně skoncovat s českými „zrádci“. V průběhu léta a podzimu 1944 bylo na pražskou úřadovnu gestapa v Petschkově paláci deportováno 24 československých letců. Nechyběl mezi nimi ani kapitán Černý, který si po výslechu, stejně jako ostatní, vyslechl rozsudek, jenž ho odsuzoval k trestu smrti provazem za pozdvihnutí zbraně proti „své“ Říši. Po převozu do přísně střeženého tábora Oflag IVC v Coldtizu čekal na předvedení před říšský válečný soud v Torgau. Britům se naštěstí po mnoha komplikovaných jednáních podařilo dosáhnout kompromisu. Němci souhlasili s tím, že soud s českými „zrádci“ proběhne až po vítězném konci války (vítězném myšleno pro Němce). Po urputných bojích byl tábor 16. dubna 1945 osvobozen americkými jednotkami. Otakar Černý se vrátil zpět do Anglie, kde se po čtyřech letech konečně setkal se svoji milovanou ženou Rhodou, kterou si vzal již 21. prosince 1940.

Krátký sen o létání

Po návratu do vlasti se štábní kapitán Černý zapojil do budování poválečného československého letectva ve Vědeckém leteckém ústavu v Letňanech. Zlom nastal pro mladého důstojníka záhy po únoru 1948, kdy byl, stejně jako mnoho jeho kolegů ze Západu, propuštěn z řad letectva. Již 4. května 1948 byl zatčen, protože neprozradil plánovaný útěk svých kamarádů, kteří se chtěli dostat zpět do Velké Británii. Jednalo se o majora Josefa Brykse a štábního kapitána Josefa Čapku. U neblaze proslulého Státního soudu v Praze proběhl 9. února 1949 velký proces se skupinou „zrádných“ letců ze Západu. Nebylo to nic jiného, než vykonstruovaný proces se skupinou divizního generála Karla Janouška. Státním prokurátorem v tomto přelíčení byl obávaný podplukovník justice Karel Vaš, který měl v té době za sebou podíl na justiční vraždě generála Píky (Vaš si užívá svého důchodu v jednom z pražských domovu důchodců). Otakar Černý vyfasoval tři roky těžkého vězení za to, že „věděl a nepověděl“.

Poslední útěk

Po vynesení tvrdých rozsudků byl Otakar Černý s Josefem Bryksem převezen do trestaneckého pracovního tábora v Dolním Jiřetíně, kde museli tvrdě pracovat v místním dole. V dubnu 1949 byl Bryks převezen zpět na Bory. Otakar Černý ho měl následovat příští týden. Využívá však svých válečných zkušeností a 7. května 1949 společně se dvěma vězni se úspěšně dostane za ostnaté dráty tábora. Následoval dramatický čtrnáctidenní útěk do americké okupační zóny v západním Německu.

Epilog

Na konci června 1949 se Otakar Černý dostal do Velké Británie, kde se konečně setkal se svojí ženou a rok půl starým synkem Richardem, kterým se 28. prosince 1948 podařilo vycestovat z „lidově demokratického“ Československa. Jeho kamarád Josef Bryks takové štěstí neměl. Zemřel na infarkt 11. srpna 1957 ve vězeňské nemocnici uranového dolu Rovnost. V lednu 1950 vstoupil Otakar Černý opětovně do služeb RAF, kde sloužil dalších pět let. Poté se rozhodl pro civilní život, který mu sliboval, že si užije více své rodiny, která se do té doby rozrostla o další dvě děti (v roce 1950 se narodila Sandra, dva roky poté ji následoval Brian). Pan Černý pracoval kromě jiného i v moderním elektronickém odvětví a ve volném čase působil jako instruktor létání na kluzácích pro kadety RAF. Do důchodu odešel až v roce 1985, tedy ve svých 66 letech. Po listopadu 1989 se dočkal plné morální rehabilitace a povýšení do hodnosti plukovníka letectva v záloze. Číše osudu se naplnila 14. října 2009, kdy odešel v kruhu své rodiny na onen svět. Za svoji osobu tiše dodávám PER ARDUA AD ASTRA! (Utrpením ke hvězdám! motto RAF)