Záviš Kalandra (1902–1950)

Záviš Kalandra

Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm v rodině MUDr. Břetislava Kalandry a jeho ženy Eleonory, rozené Fišerové. Kalandrovi měli čtyři děti: další dva syny Břetislava a Dušana a dceru Drahomíru.

Už v průběhu studia na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se Záviš Kalandra začal zajímat o veřejné záležitosti a dobová atmosféra jej přivedla k levicovým myšlenkám. Jeho pozdější publicistickou kariéru již tehdy předznamenal pokus o vydávání studentského, levicově zaměřeného časopisu. Spolupracoval na něm se spolužákem O. Peclem, s nímž se měl později osudově setkat před komunistickým tribunálem.

Po složení maturity v r. 1921 pokračoval Kalandra ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru klasická filologie a filozofie. Aktivně pracoval ve vedení studentské komunistické frakce (Kostufra), do komunistické strany vstoupil v r. 1923. Po skončení studia byl jako perspektivní kádr zaměstnán ve stranickém tisku, nejprve jako redaktor Československé komunistické korespondence (ČKK). Jeho kariéra publicisty se slibně rozvíjela: v r. 1928 byl jmenován šéfredaktorem Rudého večerníku, rok poté se přesunul ve stejné funkci do Rudého práva. Kalandrův zvídavý intelekt se však nedokázal dlouho opájet komunistickou utopií a již v první polovině 30. let se dostavily první konflikty s gottwaldovskou představou o názorově monolitní straně. V r. 1934 Z. Kalandru poprvé zbavili funkcí po drtivé kritice jeho reakce na události v Dollfussově Rakousku. Dočasně jej zachránila pouze popularita jeho publikace k 500. výročí porážky husitského hnutí v bitvě u Lipan („Znamení Lipan“, vydáno v r. 1935).

Kalandrovou knižní prvotinou byla v r. 1932 vydaná „Zapovězená Ženeva“). Soudruzi mu milostivě umožnili redigovat Haló noviny a Tvorbu. K definitivní roztržce s KSČ došlo v r. 1936 v souvislosti s prvními moskevskými procesy. V Moskvě se účtovalo s celou „starou gardou“ Leninových spolupracovníků. Kalandra stojící dosud na pozicích upřímného leninovce nemohl mlčet k tragické frašce, v níž byli „staří bolševici“ Zinověv, Kameněv a Bucharin obsazeni do rolí přeběhlíků do tábora kontrarevoluce. Rozeslal proto podle adresáře odběratelů Rudého práva nepodepsaný leták s kritikou procesů. V srpnu 1936 vydal společně s bývalým kolegou z Rudého práva J. Guttmannem brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“. Vyloučení ze strany a první obvinění z trockismu dokonce předcházelo otištění uvedeného spisku. Kalandra skutečným trockistou nebyl, přestože se stýkal s W. Salusem, osobním přítelem a stoupencem L. Trockého. V druhé polovině 30. let se pouze snažil soustředit kolem sebe několik přátel, s nimiž by mohl vytvořit alternativu ke stalinistické politice KSČ, jakousi „žižkovskou“ frakci strany (vydávání časopisu Proletář v r. 1937 a Proletářských novin v r. 1938). Rozchod se stranou a přesvědčení o nezbytnosti širší nadstranické spolupráce proti fašismu přivedly Kalandru v r. 1937 do obrázkového časopisu Světozor. Dále přispíval do Peroutkovy Přítomnosti a působil v nakladatelství Mazač (vydávání Naučného slovníku aktualit). Kromě politiky se v 30. letech zabýval i psychoanalýzou a Schopenhauerovou filozofií, byl členem Surrealistické skupiny, přátelil se s K. Teigem a propagoval francouzské surrealisty (článek „Čin André Bretona“ z r. 1935). Odtud pramenil jeho zájem o českou mytologii; v předválečných letech začal pracovat na svém největším historickém díle „České pohanství“ (první část rukopisu zabavilo gestapo, dokončeno a publikováno bylo až r. 1947). S Kalandrovým surrealistickým obdobím souvisí i jeho poslední dílo, nedokončená studie o analýze snů „Skutečnost snu“. Cítil nacistickou hrozbu, nedokázal však po okupaci opustit svou ženu, výtvarnici Ludmilu Rambouskou, a okruh intelektuálních přátel, do něhož patřila i láska Franze Kafky, publicistka Milena Jesenská. Podle pozdějších Kalandrových přiznání společně s M. Jesenskou působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky sice gestapo o této činnosti nevědělo, přesto Z. Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen.

Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat, nýbrž věnovat se výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Jeho známí později vzpomínali, že se s komunismem zcela rozešel a opakovaně varoval před „Sověty a jejich pomstychtivostí“. Politicky se blížil národním socialistům, o čemž svědčí fakt, že přispíval do jejich periodik. Obnovil styky s přáteli ze studií: s literátem L. Novomeským (z jeho popudu napsal r. 1948 „Zvon Slobody“ – příspěvek k výročí slovenského národního vystoupení r. 1848, vydáno na Slovensku pod pseudonymem Juraj Pokorný) i s O. Peclem. Tím se dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického monstrprocesu, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků.

Záviš Kalandra byl zatčen za zvláštních okolností, jakoby náhodou. Dne 7. 11. 1949 si StB přišla pro MUDr. A. Ungára, Kalandrova přítele a příbuzného (první manželka A. Ungára a manželka Kalandrova byly sestry). Oba bydleli ve stejném domě a právě v okamžiku zatčení si Kalandra přišel zatelefonovat do švagrova bytu. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s L. Novomeským (výpovědi „na L. Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s O. Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“. Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též O. Pecla. Pecl chtěl získat pravidelné odběratele tiskových zpráv tak, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Jenže v Československu už v té době bylo všechno tajné: od běžných zpráv o potížích v dopravě přetížené přepravou surovin Sovětům až po zprávy o situaci ve výrobě textilu. Vyvrcholením přiznání dosažených vyčerpávajícími výslechy, kdy Kalandra musel odpovídat vestoje desítky hodin, zatímco vyšetřovatelé se střídali, bylo obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal M. Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování jasně uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem. Vzpomínky jeho obhájce JUDr. Vízka potvrzují, že věděl i to, že soudruzi politickou zradu nepromíjejí; očekával trest smrti. Proces trval několik dní. Záviš Kalandra vypovídal 3. 6. 1950. Z dochovaného zvukového záznamu procesu je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Společně s M. Horákovou, přítelem O. PeclemJ. Buchalem byl odsouzen k trestu smrti. Odvolání ani dojemná žádost o milost adresovaná prezidentovi jeho ženou nemohly na Kalandrově osudu nic změnit.

Před popravou vykonanou brzy ráno dne 27. 6. 1950 mu bylo dovoleno naposledy hovořit s manželkou a předat jí rukopis „Skutečnosti snu“, na kterém pracoval i ve vazbě.

Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Eluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek. V 60. letech usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů o plnou společenskou rehabilitaci Z. Kalandry, včetně vydávání jeho spisů. S nástupem normalizace však tyto snahy padly. Rehabilitace se všem obětem procesu s M. Horákovou a spol. dostalo až po r. 1989. Z. Kalandra byl roku 1991 vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy.

PhDr. Markéta Doležalová

Archivní dokumenty:

  1. Z. Kalandra na procházce s manželkou, výtvarnicí Ludmilou Rambouskou. Z fotografií zabavených při domovní prohlídce (zdroj: ABS).
  2. Zápis první výpovědi Z. Kalandry ze dne 10. 11. 1949, str. 1 (zdroj: ABS).
  3. První strana přepisu odposlechu rozhovoru Z. Kalandry s obhájcem JUDr. O. Vízkem (zdroj: ABS).
  4. Druhá strana přepisu odposlechu. Záznamová technika byla dosud nedokonalá, podařilo se identifikovat pouze zlomky rozhovoru. Přesto je zřejmé, že JUDr. Vízkovi dělaly starost hlavně formulace výpovědí Z. K. týkající se zpráv pro M. Bakerovou (zdroj: ABS).
  5. První strana vyhodnocení výpovědí Z. Kalandry z konce roku 1949. Vyšetřovatelé pravidelně výpovědi hodnotili a stanovili si plán, kam směřovat další otázky. Toto hodnocení je z počátečního stadia konstruování případu. Přesto je zřejmé, že pozornost vyšetřovatelů směřovala zejména k momentům nejlépe využitelným pro pozdější obvinění ze špionáže (zdroj: ABS).
  6. Druhá strana vyhodnocení výpovědí Z. Kalandry z konce roku 1949 (zdroj: ABS).
  7. Hodnocení chování Z. Kalandry ve vyšetřovací vazbě (zdroj: ABS).
  8. První strana posudku odborníků v oblasti vojenského a politického zpravodajství. Obviněním z vyzrazení zvláště důležitých státních tajemství cizí mocnosti měla být touto cestou dodána důvěryhodnost. Za vojenské zpravodajství se pod posudek podepsal mjr. Štěpán Pecka, za zpravodajství politické poručík SNB Jaroslav Matoušek (zdroj: ABS).
  9. Druhá strana odborného posudku překypuje dobovým výrazivem a snaží se „zařadit činnost obviněných do patřičného kontextu a poukázat na konečné příjemce jejich zpráv“ (zdroj: ABS).
  10. Třetí strana posudku stěží snese název „odborný“. Jde o text prvoplánově propagandistický, který nabývá místy až hysterického rázu s cílem ukázat obviněné jako „válečné rezidenty“. Jinými slovy, soudní moci se tu podsouvá, aby k hodnocení činnosti obžalovaných přistupovala, jako by byla uskutečňovaná ve válečném stavu. (zdroj: ABS).
  11. Čtrnáctá strana posudku podrobně rozebírá činnost Z. Kalandry (zdroj: ABS).
  12. Ukázka rukopisu Z. Kalandry z osobních písemností zabavených při domovní prohlídce (zdroj: ABS).
  13. Ukázka sarkastického humoru Z. Kalandry. Text byl uveřejněn ve speciálním aprílovém vydání časopisu Světozor z roku 1935. V hořce prorocké nadsázce si autor dělá legraci z poměrů po „vítězné surrealistické revoluci“. Je však zcela jasné, jaká revoluční strana by sestavovala vládu, která by se neobešla bez pokynů Lenina ze záhrobí (zdroj: Národní knihovna).
  14. Typická surrealistická koláž z aprílového čísla Z. Kalandrou redigovaného Světozoru v r. 1935. Ilustrace k textu o české mládeži v nové surrealistické škole. Neblahé předznamenání poměrů, které nastanou za necelých 15 let, kdy se i česká mládež ocitne v totalitním „mlýnku na maso“ (zdroj: Národní knihovna).
  15. Text a fotomontáž Triumf našeho velkého Gottwalda pochází z aprílového čísla Světozoru z r. 1937. Tentokrát již Z. Kalandra opustil surrealistická podobenství. Jeho úvod ke zpravodajství z komunisty ovládaného Československa je tak konkrétní, až současného čtenáře zamrazí (zdroj: Národní knihovna).
  16. Další fotomontáž ze Zpravodajství z komunistického Československa, Světozor, č. 13 z r. 1937; živnostníci povinně oslavují vůdce Gottwalda „vkusnou“ výzdobou výloh svých krámků. Tyto „legrácky“ bývalého spolustraníka si Gottwald nepochybně neopomenul poznamenat do seznamu prohřešků, které se nepromíjejí (zdroj: Národní knihovna).
  17. Vrcholná „mystifikace“ Z. Kalandry z aprílového Světozoru č. 13 z roku 1937. Autor (v pravém rohu na židli) je vyslýchán GPU (dobový název pro sovětskou bezpečnostní policii) a přiznává se, že zavraždil Přemysla Otakara na Moravském poli. Z. Kalandra způsobem sobě vlastním předpovídá svůj osud (zdroj: Národní knihovna).

Prameny:

  • Archiv bezpečnostních složek
    • f. Vyšetřovací spisy Správy vyšetřování MV, sp. zn. V – 6301 – 88 MV, operativní podsvazek č. 108, výslechové protokoly Z. Kalandry.
    • tamtéž, podsvazek č. 113 písemnosti a fotografie zabavené při domovní prohlídce v bytě Z. Kalandry.

Literatura:

  • BOUČEK, Jaroslav: 27. 6. 1950 Poprava Záviše Kalandry. Česká kulturní avantgarda a KSČ, Praha 2006
  • FORMÁNKOVÁ, Pavlína, KOURA, Petr: Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol., Praha 2008
  • KAPLAN, Karel: Největší politický proces: M. Horáková a spol., Praha 1996
  • KAPLAN, Karel: Druhý proces: M. Horáková a spol. – rehabilitační řízení: 1968–1990, Praha 2008

Články:

  • BLAŽEK, Petr: „Ľudovodemokratický honorár“ Dopisy Ladislava Novomeského Záviši Kalandrovi, in Pameť a dejiny (čtvrtletník slovenského Ústavu pameti národa) č. 2, 2006
  • BLAŽEK, Petr: Rekonstrukce (Prameny k procesu s Miladou Horákovou a jejími druhy), Sborník Archivu ministerstva vnitra, č. 4, 2006
  • BRABEC, Jiří: Záviš Kalandra, Orientace č. 4, 1968
  • BURDA, Vladimír: Přerušený sen Záviše Kalandry in KRATOCHVÍL, Antonín: Žaluji (díl 2). Vrátit slovo umlčeným, Praha 1990
  • DUFKOVÁ, Vlasta: Slovo o Kalandách, A 2 – časopis kultury a oddechu, č. 39, 2006
  • EFFENBGERGER, Vladimír: Záviš Kalandra, Orientace č. 4, 1968
  • HRUBÝ, Petr: Osudné iluze. Čeští spisovatelé a komunismus 1917–1987, Rychnov nad Kněžnou 2000
  • HÜBL, Milan: Záviš Kalandra, Dějiny a současnost č. 5, 1968
  • KOSATÍK, Pavel: Záviš Kalandra, Reflex č. 24, 1996