Ústav pro studium totalitních režimů

• Hl. stránka |
• Kontakty |
• Archiv bezpečnostních složek

Ústav pro studium totalitních režimů » Projekty » Dokumentační projekty » Dokumentace popravených z politických důvodů 1948−1989 » Bernard Jaško (1923–1951)

Bernard Jaško (22. 4. 1923–17. 2. 1951) se narodil v Černové u Ružomberku, jeho otec Ján Jaško pracoval jako textilní dělník v Rybárpoli a vlastnil malé hospodářství, které vedla jeho matka Anna. Bernard měl dvě mladší sestry, Marii a Albínu. Absolvoval šest tříd lidové školy v Černové a tři v měšťanské škole v Ružomberku. Po ukončení studia bydlel u rodičů jako nezaměstnaný. Základní vojenskou službu skončil 7. března 1943 a poté chvíli pracoval v textilní továrně v Rybárpoli. 1. října 1943 narukoval do Turčianského Sv. Martina k 11. spojařskému praporu. Dne 29. srpna 1944 se zúčastnil se svou jednotkou Slovenského národního povstání a po jeho potlačení se ukrýval v horách kolem rodné Černové. Po příchodu Rudé armády se opět přihlásil k armádě. Dne 2. května 1946 vstoupil do SNB, absolvoval první stupeň školy SNB a 1. prosince 1946 byl přidělen k pořádkové službě Oblastního velitelství SNB v Bratislavě. 1. ledna 1948 byl na vlastní žádost převelen jako lyžař na stanici ve Velké Lomnici, kde vykonával pořádkovou službu. Zpátky do Bratislavy se nechal převelet koncem roku 1948, a to k pořádkové službě II. okresu Oblastního velitelství SNB. Poté zareagoval na výzvu Zemského velitelství SNB, aby se příslušníci, kteří na vojně sloužili u spojovací služby, do ní přihlásili i na svém pracovišti. Bernarda Jaška přidělili na ZV SNB k dálnopisu, ale 2. ledna 1949 se dálnopisná ústředna přemístila na Pověřenectví vnitra, odbor StB. Tam sloužil až do svého zatčení dne 30. června 1949.

Bernard Jaško se během služby v dálnopisné ústředně dostával k hlášením ze stanic Poveřenectví vnitra a Krajských velitelství StB, která mnohdy obsahovala informace o plánovaných nebo provedených represáliích Státní bezpečnosti vůči různým skupinám obyvatelstva. K nejzávažnějším patřily informace týkající se sledování a zatýkání kněží, postupu při útocích proti Vatikánu a církevní hierarchii, sledování diplomatů a bývalého pověřence spojů Horáka; také seznam kněží, o nichž StB věděla, že by podepsali Ohlas Katolické akce organizované státem; dále informace o strategii zatýkání kněží – neměli se například zatýkat ti, kteří byli mimořádně oblíbení u věřících. Jaško se o těchto zprávách zmiňoval kolegům, zejména Pavlu Kalinajovi a Pavlu Hajdinovi, s nimiž se později dohodl, že prostřednictvím Kalinajova přítele Štefana Uhrína, který byl přednostou sociálního oddělení na ministerstvu dopravy, budou informovat biskupa trnavské apoštolské administratury Michala Buzalku.[1] Uhrín mu dvakrát odevzdal shromážděné informace. Bernard Jaško postupně opsal, vypůjčil si nebo zkopíroval pro Štefana Uhrína dohromady 144 dálnopisných zpráv. Část z nich si uložil u svého přítele Bernarda Fagy.

Pavol Kalinaj na Bernarda Jaška naléhal, aby co nejdřív utekl, protože měl tušení, že manipulace s dálnopisy se může snadno prozradit. Jaško, který zpočátku nebyl této myšlence nakloněn, se nakonec nechal přesvědčit a podnikl několik neúspěšných pokusů, při nichž sháněl převaděče a informace o možnostech útěku. Měl v plánu odnést všechny dálnopisy do Rakouska a odevzdat je v sídle Counterintelligence Corps.[2] Při svých snahách si však počínal krajně neopatrně, což s největší pravděpodobností vedlo k jeho odhalení. Nakonec se do věci vložil Pavol Hajdin, který zařídil Jaškovi u svého známého, pašeráka Josefa Macka z Moravského Sv. Jána, převoz přes řeku Moravu. Večer před plánovaným útěkem byl však Jaško zatčen.

Tři dny poté Bernarda Jaška hospitalizovali se zlomeninou dolní končetiny, zraněním hlavy a vnitřními zraněními, způsobenými pádem z vyšetřovací místnosti, která se nacházela v druhém patře budovy. V zprávě vyšetřovatele se uvádělo, že se Jaško pokusil o útěk a vyskočil sám, existuje však možnost, že jej z okna vyhodili v rámci výslechu. Později trpěl psychickými a nervovými problémy, léčen však nebyl.

Žalobu podal vrchní vojenský prokurátor Anton Rašla v říjnu 1949 a téměř půl roku po zatčení, 4.–7. listopadu 1949, se konal v bratislavském Justičním paláci pod vedením předsedy senátu Státního soudu pplk. Dr. Ladislava Breuera utajený proces. Státní bezpečnosti se podařilo Bernarda Jaška zlomit a ten se přiznal podle předem připraveného scénáře. Rozsudek z 9. listopadu zněl: trest smrti pro Bernarda Jaška a Pavla Kalinaje, 20 let vězení pro Pavla Hajdina, 18 let pro Štefana Uhrína a 58 let pro další obžalované z vykonstruované 22členné skupiny.[3] Po odvoláních vynesl senát Nejvyššícho soudu pod vedením Eugena Wagnera v Praze 25. května 1950 definitivní rozsudek, který většině odsouzených zpřísnil tresty dohromady na 144 let vězení a rovněž potvrdil tresty smrti pro Jaška a Kalinaje. O případných milostech pro odsouzence pak na zasedání 18. října 1950 na základě doporučení vedoucího prezidia Pověřenectví spravedlnosti Michala Gera[4] rozhodovala pětičlenná komise ve složení ministr spravedlnosti Štefan Rais, jeho náměstek Karel Klos, ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva s náměstkem Karlem Švábem a velitel Státní bezpečnosti Osvald Závodský. Tato komise rozhodla, že vykonání rozsudků je nezbytné, protože případné udělení milosti by mohla „reakce“ považovat za slabost a ústupek.

Bernard Jaško a Pavol Kalinaj byli popraveni 17. února 1951 na nádvoří soudní věznice v Bratislavě ve 4.55 ráno.

Dne 30. listopadu 1990 byli rehabilitováni rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně a 16. června 2004 jim prezident republiky udělil Řád Ľudovíta Štúra III. třídy in memoriam.