PAMĚŤ A DĚJINY: „Stal se ze mě pořádný Němec“

(18. 7. 2023) – Aktuální číslo historické revui Paměť a dějiny je z velké části věnováno tématu dětí zavlečených za druhé světové války z okupovaných území do Německa na převýchovu. Jedno z takto dotčených (a ještě žijících) dětí vypátrala Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů. Pro ústavní časopis s panem Miloslavem Kollerem udělala rozhovor.

Až do svých čtyř let žil Miloslav Koller s rodiči a čtyřmi sourozenci na samotě poblíž Nebahov u Prachatic. Spokojený život se rodině rozpadl v roce 1942. Kvůli německé národnosti musel otec narukovat do Wehrmachtu a všech pět dětí nacisté matce odebrali, protože jim podle nich jako Češka nemohla poskytnout „řádnou německou výchovu“. „… a najednou k nám vtrhli a sebrali nás,“ vzpomíná na osudný den po více než osmdesáti letech Miloslav Koller. „Jo, všichni jsme byli pryč. V Německu jsme pak skončili já a Béďa. Sestra Máňa byla v Klatovech v nějakém dětském domově a brácha Bohouš ve Strakonicích. Zůstali v Čechách a jezdili někdy domů na návštěvu, měli povolenky. Nejstarší bratr Franta byl taky v Německu a nakonec musel na vojnu. Bojoval chvíli ve Francii a byl pak v zajetí u Američanů. A potom se vrátil domů.“

Pamatujete si, že by vás nějak lékařsky vyšetřovali nebo přeměřovali?

„To si nepamatuju. Jen pořád mluvili o tom, že musíme být Němci a musíme jít na výchovu do Německa. Bylo nás tam kolem dvaceti, pětadvaceti dětí.“

Pamatujete si, kam do Německa vás převezli?

„Já jsem byl nejdřív u jedněch lidí, už nevím, jak se ta vesnice jmenovala. Vlastnili pilu a malé hospodářství. Bylo to na samotě u potoka a moc dobře jsem se tam neměl. (…) Já u nich nebyl spokojený, a když chodili od těch úřadů a zajímali se, jak se mi tam líbí, říkal jsem, že moc ne, že je na mě ta paní zlá, že moje maminka byla hodná.“

Co se stalo pak?

„Po dlouhé době přijela nějaká slečna a řekla mi: Tak chlapečku, pojedeme pryč. Jeli jsme vlakem (…) a pak vlak zastavil, my jsme vystoupili a šli do domu na kraji vesnice (…)

Pamatujete si, kde ta druhá rodina bydlela?

„V Unterlangenstadtu, Landkreis Kronach. To je tak osmdesát sto kilometrů od Chebu. Ona byla vdova, podruhé vdaná. A on byl starší, tak neměli děti. Byli na mě hodní. Když přijeli Američani, že musím do Čech, nechtěl jsem od nich pryč. (…) Počítal jsem, že tam budu pořád. Říkal jsem jim tatínku a maminko. Tam jsem mluvil jenom německy. Stal se ze mě pořádný Němec. Česky jsem zapomněl.“

A jak to bylo, když skončila válka?

„(…) Přišel jsem domů, tam byl pan Vondráček, Čech. Povídal, že se musím vrátit domů, a já že nechci. A on na to, že by mě tam nechali, ale že když o mě rodiče žádají, musí to vyřídit. Tak mě odvezl. (…)“

Jaké bylo to shledání?

„Maminka měla radost, objímala nás a těšila se, že má své děti konečně všechny zpátky. Ostatní sourozenci už byli doma, protože se vrátili dřív. Já už byl větší, tak jsem si všechno pamatoval. U maminky jsem si uvědomil, jak za těch pět let zestárla. (…)“

Celé znění rozhovoru Pavly Plaché s Miloslavem Kollerem včetně bohaté obrazové dokumentace i popisu osudu rodiny Kollerových po válce a v časech komunistické totality, najdete v aktuálním vydání časopisu Paměť a dějiny, který si s dalšími materiály na toto téma můžete zakoupit ve vybraných knihkupectvích nebo na webových stránkách knihkupectví Kosmas. Podrobný obsah aktuálního vydání 1/2023 je dostupný na stránkách webu Ústavu pro studium totalitních režimů.