VZPOMÍNKA: Zinscenovaný proces s „Plastiky“ v roce 1976

Nahoře čtveřice obviněných a následně odsouzených (foto archiv) / Dole výseč článku z Rudého práva ze dne 26. 9. 1976 (repro Ústav pro českou literaturu AV ČR)

„Ti, kteří byli odsouzeni, po několik let vystupovali jako členové beatových skupin s názvem Plastic People of the Universe a DG 307. Avšak to, co provozovali, snad ani nejtolerantnější člověk nemůže nazvat uměním. Stud i zákon nám brání, abychom, byť na ukázku, uveřejnili alespoň jeden z textů jejich písní. Řekneme-li, že jsou vulgární, je to slabý výraz. Jsou sprosté, oplzlé (…) ´Hudebníci´ neobstáli před komisí Pražského kulturního střediska, která je oprávněna na základě zkoušky podle umělecké kvality vydávat kvalifikační zařazení. Hudbou lze stěží nazvat ječení, třískání a nepředstavitelné řvaní,“ napsala 25. září 1976 v Rudém právu soudružka Jarmila Houfová k výsledkům hlavního líčení, které se konalo 21.–23. září 1976 u okresního soudu Praha–západ v trestní věci proti obžalovaným Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi. Z původně čtrnácti obviněných byli souzeni právě tito čtyři, a to pro trestné činy výtržnictví ve spolupachatelství podle ustanovení paragrafu 9/2 a paragrafu 202/1,2 trestního zákona.

Počet policistů přítomných na procesu převyšoval počet civilních občanů, budova byla střežena příslušníky Veřejné bezpečnosti a policejními vozy. Po zahájení přelíčení vznesli obhájci obviněných zásadní námitku z hlediska procesního práva: nebyli obeznámeni s konečnou verzí spisu (stejně tak jako obžalovaní). Původní obžaloba, zformulovaná okresním prokurátorem Kovaříkem, byla totiž po mnohaměsíčním pobytu 17 obviněných ve vazbě 2. září 1976 vzata zpět a spis byl proto nyní jiného rozsahu a stránkování. Po poradě soudkyně konstatovala, že námitce ze strany obhajoby se nevyhovuje. Následně prokurátor přečetl obžalobu, která souzené obvinila z organizování výtržnictví (paragraf 202 odst. 1,2). V jejich hudebních projevech se prý odrážela hrubá neúcta ke společnosti, jejich působení bylo označeno za protisocialistické a negativně ovlivňující životní styl mládeže.

Pavel Zajíček na posledním fotu před zatčením v Mařenicích 7. 3. 1976 (foto archiv FČS) / Státní bezpečnost fotila na chodbě soudu ty, kteří se dostavili za veřejnost – zde filozof Jiří Němec (foto Archiv bezpečnostních složek)

„Jirous se ohradil proti skutečnosti, že je mu připisována organizace všech vystoupení, ačkoliv značnou část z nich organizovaly místní mládežnické skupiny.“

Ivan Jirous a Pavel Zajíček argumentovali tím, že případné vulgární výrazy užité v textech skupin Plastic People a DG 307 jsou použity funkčně a jejich cílem není nikoho pohoršovat. Zajíček před soudem přečetl citát z knihy, která obsahovala podobné vulgarismy a poukázal na skutečnost, že podobné vulgární výrazy se rovněž objevují například v knize Jana Otčenáška Kulhavý Orfeus publikované v Československu v roce 1973. Jirous se ohradil proti skutečnosti, že je mu připisována organizace všech vystoupení, ačkoliv značnou část z nich organizovaly místní mládežnické skupiny. Poznamenal také, že v textech je kritizována konzumní společnost, nikoliv socialistická. Podobně reagoval i Svatopluk Karásek, který prohlásil, že v pouhých dvou z jeho písní se projevují lidové výrazy (nejedná se o hrubě neslušná slova) a navíc jejich užití na soukromé oslavě korespondovalo s její uvolněnou atmosférou. „Pokud socialistická společnost hájí svobodu vyznání, nejsou moje písně protispolečenské,“ prohlásil. Poslední vyslýchaný, Vratislav Brabenec, tak jako všichni ostatní konstatoval, že se vinen necítí, a že žalované produkce nemají charakter výtržností. Případné kritické názory na jejich hudbu pokládal za důsledek odlišného hudebního vkusu.

V přípravném řízení bylo vyslechnuto více než 160 osob, z toho 120 svědků. Pro vyslechnutí u soudu byli obžalobou navrhnuti převážně ti svědci, jejichž výpovědi v přípravném řízení hovořily v neprospěch obžalovaných. Nikdo z předvolaných svědků ale jednoznačně nepotvrdil, že vystoupení souzených skupin bylo pohoršující, spíš naopak, velká část svědků vypověděla, že na ně vystoupení působilo příznivým dojmem. Přitom pohoršování bylo podle zákona základním znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, z něhož byli Jirous, Zajíček, Karásek a Brabenec obviněni. I tak prokurátor prohlásil, že vina obžalovaných byla prokázána.

„V listopadu ještě proběhlo u krajského soudu v Praze odvolací řízení, které však původní rozsudky v plném rozsahu potvrdilo.“

Ve středu 23. září 1976 si všichni obvinění vyslechli zdrcující rozsudky: Ivan Jirous byl v den svých 32. narozenin (!) odsouzen na 18 měsíců, Pavel Zajíček na 12 měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec na 8 měsíců. Všichni nepodmíněně. V listopadu ještě proběhlo u krajského soudu v Praze odvolací řízení, které však původní rozsudky v plném rozsahu potvrdilo. Jirous byl umístěn do věznice Mírov a propuštěn v září 1977, Zajíček si svůj trest odseděl na Borech a byl propuštěn v březnu 1977. Brabenec a Karáskem šli asi týden po rozsudku krajského soudu domů, protože si výši svého trestu odseděli převážně ve vazbě. Sluší se dodat, že pražskému procesu předcházel takzvaný Přeštický případ, v němž byl 6. června 1976 okresním soudem Plzeň-jih odsouzeni: Karel Havelka 2,5 rokům, Miroslav Skalický k 18 měsícům a František Stárek k 8 měsícům odnětí svobody. Případ ale vyvolal silnou reakci na Západě, což vedlo k následnému (3. 9. 1976) snížení původních trestů na polovinu.

Vše špatné, ale nakonec bylo pro něco dobré. Právě v souvislosti s procesem s Plastiky, respektive představiteli českého undergroundu, došlo k prvním myšlenkám založit uskupení, které by bránilo perzekvované, zároveň za ně mluvilo a svými postoji by vystupovalo proti nespravedlnosti režimu. Stalo se tak jen o tři měsíce později – v lednu 1977 byla založena Charta 77.