VÝROČÍ: Martin Tichý o událostech v únoru 1948
Plakát Adolfa Zábranského oslavující Vítězný únor 1948 / zdroj: Wikimedia Commons
Únorové dny roku 1948 mnozí dodnes považují za symbolický mezník československých dějin. Historický přelom, který naráz změnil směr předchozího vývoje. Zejména starší generace si uchovávala vzpomínku na demokracii a svobodu třetí republiky, na léta spojená s prosperitou a nadějemi věci budoucích.
Čas a chtěné zapomnění milosrdně překryly nejproblematičtější projevy poválečného vývoje. Ať se již jednalo o vyhnání a odsun německého obyvatelstva, nebo národní očistu s jejími často problematickými jevy. Ostatně volby v květnu 1946 se zdály být svobodné. Vždyť všechny strany plně akceptovaly jejich výsledek. Redukci politických stran a politické ukotvení budovatelského programu v režii Komunistické strany Československa většina tehdejší společnosti považovala za dobovou nevyhnutelnost. V prvém případě s odkazem na prvorepublikovou praxi, domnělou přebujelost stranické politiky a až škodlivé partajnictví, v druhém pak na válečnou zkušenost a vývoj, z něhož vyšla KSČ jako silná a plně respektovaná strana. Všeobecně považovaná za neodmyslitelnou součást poválečného politického dění, s více než úměrným zastoupením ve vládě. Spojenecká smlouva podepsaná v roce 1943 se Sovětským svazem navíc do budoucna garantovala bezpečnost osvobozeného státu a chránila jej před případným německým revanšizmem.
„Československo se ocitlo v zájmové sféře Sovětského svazu a jeho velmocenské politiky.“
Na všech důležitých válečných a poválečných rozhodnutích se výraznou měrou podílel prezident Edvard Beneš, jehož osobnost a politické zkušenosti měly garantovat další demokratický vývoj. Levicové a socializující tendence, prosazované nejen KSČ, málokoho znepokojovaly, vždyť poválečný vývoj v celé Evropě více méně směřoval k sociální politice a reformám. V případě Československa se vyslovoval předpoklad o přerodu národní a demokratické revoluce v revoluci socializující, v delším horizontu ústící spolu s evropským vývojem k blíže nespecifikované formě demokratického socialismu. To vše při respektování podmínek a tradic Československa, jeho potřeb a směřování, jakožto státu průmyslového, politicky zakotveného v západní tradici parlamentního systému vlády. Ukázalo se však, že máloco bylo vzdálené realitě jako tyto předpoklady. Československo se ocitlo v zájmové sféře Sovětského svazu a jeho velmocenské politiky. Spojenecká smlouva zajištující jeho „bezpečnost“ se ve Stalinově a Molotovově interpretaci stala účinným vodítkem, omezujícím mezinárodní suverenitu malého, avšak geograficky a geopoliticky důležitého středoevropského státu.
Zpočátku nepříliš zřejmé mocenské tlaky se naplno projevily při jednání československé vlády o Marshallově plánu (v otázce, zda přijmout či odmítnout pozvání na jednání v Paříži). Způsob, jakým byla v Moskvě přijata československá delegace, naplno odkryl postavení Československa v zájmové sféře Sovětského svazu a míru podřizování se jeho zájmům. Mezinárodní mocenskou realitu nedokázalo v žádném případě vybalancovat vnitropolitické směřování a zakotvení české a slovenské společnosti a jejich politických reprezentací. A to právě v otázkách dodržování právních procedur, demokratických principů a odpovědnosti vlády vůči parlamentu.
„Čelným představitelům nekomunistických stran začínalo být zřejmé, že jsou vedením KSČ tlačeni do defenzívy.“
Tyto principy se ukázaly být nevymahatelné například v případě pořádání Selské jízdy v Nechanicích v červenci 1947. Způsob, jakým stranické struktury KSČ (a to od okresní, krajskou až vládní úroveň) narušily legálně povolenou akci a zneužily při tom bezpečnostní složky, předjímal vývoj z února 1948. Nejinak se vyvíjela situace na Slovensku, kde volby v květnu 1946 s výrazným přehledem vyhrála Demokratická strana. Čelným představitelům nekomunistických stran začínalo být zřejmé, že jsou vedením KSČ tlačeni do defenzívy, že mocenský formát systému Národní fronty jim nezaručuje poměrný podíl na vládě a adekvátní realizaci vládního a stranického programu v podobě blízké jejich voličům. Klement Gottwald a Rudolf Slánský, spolu s dalšími členy stranického vedení, si byli vědomi blížící se konfrontace, která, vyjádřeno jejich slovníkem, rozhodne o dalším směřování a charakteru republiky.
V podvečer 28. února 1948 se konala slavnostní přehlídka oddílů Sboru národní bezpečnosti a dělnických milicí, která se stala tečkou za únorovými událostmi roku 1948 a současně předzvěstí toho, co mělo v následujících letech přijít (foto Národní archiv)
Nutno zdůraznit, že na tento zápas byli komunisté připraveni lépe než kdokoliv jiný v Československu. Již delší dobu nepočítali s udržením systému Národní fronty, nýbrž s mocenskou konfrontací, s níž nejenže počítali, nýbrž ji přímo vyvolali. Předtím ale úspěšně ovládli důležité útvary bezpečnostních složek, eliminovali v nich zástupce jiných stran a nestraníky. Podobným způsobem postupovali v případě armády. Dokázali získat i důležitou podporu nemalé části společnosti. Zejména prostřednictvím dobře koncipovaného volebního programu. Usilovali v něm, a díky němu i získali, podporu dělníků, živnostníků a soukromě hospodařících zemědělců, zajistili si kontrolu a podporu odborového hnutí a mnoha jiných zájmových organizací. Masovým náborem zvýšili členskou základnu a vliv komunistů v celé společnosti. Uvědomovali si však, že tato podpora není všeobecná, že konkrétní projevy jejich praktické politiky mnohé odrazuje (milionářská daň, strach z ministerstva vnitra a další). Výsledky voleb v květnu 1948 očekávali s menším optimismem než před dvěma roky. Jako strana mohla KSČ vzhledem k předchozím volebním výsledkům spíše ztratit než posílit. Jistější pro uchopení se moci ve státě se ukázal silový postup, nakonec realizovaný v průběhu února 1948.
„Nedemokratické, mimoparlamentní a násilné postupy komunistů neumožnují interpretovat únor 1948 jako standardní přechod z jednoho systému vlády k druhému.“
Představitelé nekomunistických stran si uvědomovali možná rizika. Při zvažování dalšího postupu dali přednost standardům známým z dob první republiky. Podáním demise reagovali na odvolání osmi obvodních nekomunistických velitelů SNB ministrem vnitra Noskem, zároveň však přehlédli Gottwaldovu a ministrovu provokativnost jednání a nejen jejich schopnost využít daného procedurálního postupu k vyvolání nikoliv vládní, nýbrž celostátní krize. Včetně způsobu jejího „řešení“ na ulici – ať již svoláním demonstrací, zřízením a nasazením Lidových milicí, povoláním jednotek SNB, obsazením sekretariátů nekomunistických stran, zřízením akčních výborů, a zastrašováním nemocného a izolovaného prezidenta republiky. Nedemokratické, mimoparlamentní a násilné postupy komunistů neumožnují interpretovat únor 1948 jako standardní přechod z jednoho systému vlády k druhému. Ani jako volbu mas, případně dělnické třídy.
Připomínat si únor 1948 není zbytečné ani dnes. Naopak. Ukazuje totiž, že daná událost, jakkoliv se zapíše do dějin či povědomí společnosti, se neděje sama od sebe. Cesta k únoru 1948 trvala nejméně od května 1945. Její kořeny lze ale vysledovat již v době hospodářské a mnichovské krize. Tedy v době, kdy se demokratické a parlamentní systémy ukazovaly svým současníkům jako slabé a domněle neschopné řešit dobově aktuální problémy. Alespoň v bezprostředním čase těchto událostí, neboť právě následný vývoj prokázal, že slibovaná rychlá a propagandistická řešení nevedou nikam jinam než k dalším problémům a tragédiím.
Únor 1948 byl v následujících desetiletích prezentován jako vítězství pracujících mas. Právě ty v těchto dnech s konečnou platností ztratily zbytek své organizační samostatnosti, stejně jako schopnost prosazovat vlastní profesní zájmy. Soukromým zemědělcům Gottwald v sobotu 28. února 1948 na Sjezdu rolníků dryáčnicky zadeklamoval záhy porušený slib: Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům… Kolchozy u nás nebudou. Byly! Ukázalo se tehdy, a tento poznatek je neměnný, že systémovost stran negarantují volební hesla a stranické programy, ale toliko jejich představitelé a způsob jakým zosobňují a vykonávají politiku nejen v její každodenní praxi, nýbrž ve smyslu správy věcí veřejných.
„Demokracie potřebuje demokraty, a těch se v čase národní a socializující revoluce Československu nedostávalo.“
Nedosti na tom, ještě důležitějším faktorem pro uchování parlamentního systému vlády a demokratického zřízení se ukázala být jiná entita – společnost jako taková, netíhnoucí za každou cenu jen ke státu, jakožto ke svému, nýbrž i k hodnotám, který tento stát přesahují a zároveň i definují. Demokracie potřebuje demokraty, a těch se v čase národní a socializující revoluce Československu nedostávalo; a to k nemalé újmě Čechů a Slováků, předchozím stejně jako současným generacím. V tomto smyslu není únor 1948 pouhým historickým datem.
Připravil Mgr. MARTIN TICHÝ
