ROZHOVOR: Prokop Tomek o krtkovi ve Státní bezpečnosti

V půlce května zavítal kvůli natáčení televizního dokumentu o StB na krátkou návštěvu do Prahy sir Richard Dearlove, bývalý šéf britské zpravodajské služby, známé jako MI6. Ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) došlo při této příležitosti také k předání kopie svazků, které na něj Státní bezpečnost v sedmdesátých letech minulého století vedla.

Kromě dalších historiků se tohoto aktu v Archivu bezpečnostních složek zúčastnil také Prokop Tomek, mimo jiné autor studie o zpravodajském soupeření mezi tehdejším komunistickým Československem a Velkou Británií zveřejněné ve 14. čísle odborného časopisu Securitas Imperii (2006).

Pane Tomku, v závěru svého materiálu píšete, že „zpravodajské soupeření komunistického Československa a Velké Británie skončilo jednoznačným vítězstvím Velké Británie.“ Platí to i 16 let od publikace článku?

Ano, myslím si stále, že Velká Británie opravdu zvítězila. Od té doby se nám totiž nepodařilo zjistit nějaké nové informace o jiných případech, které by zmíněnou studii korigovaly nebo doplňovaly, že Státní bezpečnost v tomto soupeření dosáhla nějakého významného výsledku. Takže to platí a asi se na tom nic nezmění.

A platí i to, že přibližně od roku 1960 se, až na dvě náhodná odhalení Miloslava Kroči a Bohumíra Šedy, české rozvědce nepodařilo odhalit britského agenta ve svých řadách?

Ano, neobjevila se žádná nová informace, že by československá kontrarozvědka ve svých řadách někoho dalšího odhalila. Ale samozřejmě, my víme jen o neúspěšných případech, tedy kdy StB britského špióna odhalila. Je otázkou, jestli pro Brity nepracovali i další agenti, kteří byli úspěšní, a tedy nebyli nikdy odhaleni. Jestli vůbec nějací byli a kolik jich případně bylo, se asi nikdy nedozvíme, jelikož britská rozvědka je v tomto ohledu mimořádně přísná a v utajování nejdůslednější. To, že sir Richard Dearlove začal mluvit o případu Kroča sám, a vlastně ho potvrdil, je něco výjimečného. My, historici a badatelé, sice v případech špionáže docházíme k nějakým výsledkům, ale vůbec netušíme, jestli odpovídají realitě. A většinou se to nikdy ani nedozvíme. Je to hra klamů.

Vzpomněl jste sira Dearlovea, který s chotí před pár dny navštívil Prahu. To musí být pro historika vzrušující, potkat se s takovou personou, byť už je na zaslouženém odpočinku… O čem jste spolu hovořili?

Pro člověka, který o daném případu psal, je vždycky něco výjimečného, když se setká s jedním z hlavních aktérů. A v případu majora Kroči je pan Dearlove opravdu prvořadým aktérem. Na druhou stranu je to velký profesionál, takže se odpověďmi pohybuje v přesně daném rámci a o dalších věcech nemluví. Například stále neprozradil, kdy spolupráce s majorem Kročou začala. V podstatě byl ochoten hovořit pouze o tom, co bylo potvrzeno Státní bezpečností… Navíc času na klidný rozhovor bylo velmi málo, takže jsme spolu prohodili jen pár vět, kdy se ptal na dceru Miloslava Kroči, jakým způsobem jsem se k tomu případu dostal a vzpomínal i na atmosféru svého pobytu v Praze v sedmdesátých letech minulého století, kdy sem přijel jako mladý rozvědčík.

Dearlove tehdy v Praze řídil krtka v StB. Nyní se vyjádřil, že by si major Miloslav Kroča za služby proti komunismu zasloužil vyznamenání. Souhlasíte s ním? Podpořil byste to?

Bylo opravdu překvapivé, že až takhle vysoce hodnotí práci majora Kroči a neměli bychom to brát rozhodně na lehkou váhu. My totiž nejspíš nedokážeme docenit skutečný přínos jeho práce pro britskou službu. Britové o naší rozvědce nic nevěděli a Kročovy informace jim byly velmi užitečné. O řadě věcí zevnitř StB skutečně mnoho nevěděli. Je pak tedy otázka, jestli bychom mu vyznamenání měli udělit my, anebo právě britská strana, protože pro ni především byl velkým přínosem a pomohl jí.

To, že víme o spojení Dearlove-Kroča je vlastně také náhoda. V článku z roku 2006 píšete, že je napsán na základě informací z archivů StB, vzpomínek pamětníků a z dostupné literatury. A že archivní materiály z britské strany zatím nejsou k dispozici. Kdy Britové otevřou své archivy?

Britské archivy se postupně otevírají, ale nedá se říci, že zcela všechny a všechno z nich. Například SOE (Special Operations Executive / Oddělení pro zvláštní operace) už zpřístupnilo tajné informace k mnoha případům z války, jako byla třeba operace Anthropoid a další výsadky. Také archivy britské kontrarozvědky (MI5) jsou dnes poměrně široce otevřeny a například nedávno vydaná kniha Anabáze Petra Artona z nich hodně čerpá. Ale co se týče akcí britské rozvědky, tedy co dělali Britové v zahraničí, to zůstává uzavřené a asi nikdy otevřeno nebude.

Vycházejí různé životopisné knihy o lidech minulého režimu. Nezasloužil by si ji i Miloslav Kroča? Je dostatek informací k tomu, aby vznikla?

Informací je poměrně dostatek, ale v reálném životě byl Kroča spíše úředníkem ve Státní bezpečnosti, na první pohled nezajímavý pro ostatní. Začínal v 50. letech nejdřív u Veřejné, potom u Státní bezpečnosti, studoval v Sovětském svazu, byl jistou dobu v rozvědce, ale potom dlouho v kontrarozvědce, kde už seděl jen v kanceláři a nejspíš se snažil být nenápadný. Vedl vlastně obyčejný život, byť ve skutečnosti velice dramatický, ale o tom víme pouze určité střípky. Například o vztahu s britskou tajnou službou jen to, co se podařilo Státní bezpečnosti odhalit. A toho nebylo zase tolik. Takže spíš by kniha musela být napsána o soupeření československých a britských tajných služeb v širším kontextu, kde by byl Kroča například jejím průvodcem.

Děkujeme za rozhovor.