ROZHOVOR: Marián Lóži o složitosti života Eduarda Goldstückera
(31. 5. 2023) – Ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů ve čtvrtek 11. května přednášku historika Mariána Lóžiho na téma životní trajektorie československého intelektuála ve 20. století Eduarda Goldstückera. Na jednu stranu jde o významného literárního vědce, diplomata a prvního vyslance Československa ve státu Izrael, na stranu druhou také o údajného zrádce, odsouzeného v květnu 1953 ve vykonstruovaném procesu k doživotnímu trestu. Přednáška se zaměřila na Goldstückerovo střetávání s antisemitismem a jeho komplikovaný vztah ke KSČ.
Pane Lóži, proč jste si pro svou přednášku vybral právě životní příběh Eduarda Goldstückera. V čem je jeho osoba pro naše dějiny významná a důležitá?
Příležitost nabídla už samotná chvíle, květen 2023 je současně 110. výročím Goldstückerova narození (30. května 1913) a 70. výročím politického procesu s pracovníky ministerstva zahraničí (25. až 26. května 1953), ve kterém Goldstückerovi připadla úloha vedoucího skupiny. Jeho osoba mě zaujala v rámci mého dlouhodobého zájmu o komunistické funkcionáře, jež byli v rámci hledání vnitřního nepřítele uvnitř KSČ v padesátých letech zatčeni a dlouhodobě vyšetřováni Státní bezpečností. Eduard Goldstücker kromě toho za první republiky v pozici studentského vůdce bojoval proti nacismu, zastával vysoké posty v diplomacii, v padesátých a šedesátých letech vedl katedru germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1968 byl jakožto předseda Svazu československých spisovatelů jednou z předních tváří Pražského jara. Jeho komplexní profesní dráha z něj činí vynikajícího průvodce po prvním půlstoletí dějin Československa.
Už od mládí se velmi angažoval v komunistické straně. Z jakých důvodů tíhl ke komunistickým idejím a myšlenkám? A jak je naplňoval v praxi?
Goldstücker se ke komunistům připojil na začátku třicátých let, jeho motivaci lze považovat za duchovní až abstraktní. Od dětství instinktivně pociťoval nutkání zastávat se slabších a pronásledovaných, později komunistické hnutí považoval za hlavní sílu univerzálního lidského pokroku. Málokdy se vyjadřoval k ekonomickým otázkám, materiální situace nižších vrstev ho příliš nezajímala. Je výmluvné, že jeho kontakt s dělnickými funkcionáři Komunistické strany Československa byl po dlouhou dobu minimální. Goldstücker patřil ke generaci komunistů lidové fronty, kteří po roce 1933 bojovali proti nástupu fašismu i nacismu v Československu a Evropě. V rámci studentského hnutí usiloval o spojení levicových a demokratických studentů, angažoval se v kulturních a občanských institucích, mimo jiné také v Lize pro lidská práva. Spolupráci KSČ s ostatními protifašistickými silami tehdy nepovažoval za účelový manévr, ale dlouhodobý program.
Druhou světovou válku nepřečkal v Sovětském svazu, jak by se očekávalo, ale ve Velké Británii. Mělo to ve vztahu k poválečným událostem nějaké (třeba) politické implikace?
Do Velké Británie odcházelo po březnu 1939 mnoho komunistů. Sovětský svaz přijímal pouze nejvýše postavené funkcionáře KSČ, naopak níže postavení a řadoví straníci, kteří se nacházeli v Polsku v době jeho napadení Německem a prchali na východ, často strávili v SSSR dva roky ve vyhnanství nebo pracovních táborech. Jejich situace se zlepšila teprve po červnu 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. Pro Goldstückera se pobyt ve Velké Británii stal dvojsečnou zbraní. Na jedné straně zde navázal nebo upevnil spoustu užitečných kontaktů a zahájil kariéru v diplomacii, na straně druhé získané vazby především na české národní socialisty i samotné působení v „nepřátelské“ cizině představovaly později, v době hledání nepřátel v KSČ, další výraznou záminku k nedůvěře a podezírání.
Jaká byla jeho role při komunistickém převratu v roce 1948 a měl, či neměl z tohoto období čisté svědomí? V anotaci na vaši přednášku zaznělo v souvislosti s ním také označení zrádce…
Goldstücker byl v době února 1948 velvyslaneckým radou na ambasádě v Londýně, jeho úloha tudíž především spočívala v obhajobě politiky KSČ v britských kruzích. Je třeba dodat, že nepříliš úspěšné. Příznivého přijetí se tomuto výkladu dostalo pouze u opozičního křídla labouristů vedených poslancem Konni Zilliacusem, navíc jen nakrátko. Zilliacus se při roztržce mezi Jugoslávií a zeměmi Východního bloku po červnu 1948 postavil na stranu Josipa Broze Tita, čímž se stal pro československé politiky i diplomaty nežádoucí osobou. Pokud jde o Goldstückerovo zpětné hodnocení února 1948, ve svých vzpomínkách kladl hlavní vinu za něj nekomunistickým ministrům, kteří prezidenta Eduarda Beneše přivedli do svízelné situace, jež byla řešitelná pouze přijetím jejich demise. Goldstücker sám žádné výčitky nepociťoval; vzhledem k politickým podmínkám nepovažoval jiné vyústění za možné.
Vlevo hlášení ze sledování Goldstückera v rámci akce Štekr v roce 1959 / Vpravo nesouhlas ministerstva vnitra s cestou Goldstückera do Německé spolkové republiky v roce 1958 (zdroj Archiv bezpečnostních složek)
Goldstücker byl v padesátých letech z politických důvodů vězněn, byť to netrvalo dlouho a dočkal se celkem brzké rehabilitace. Co vedlo na jedné straně k zatčení, na straně druhé k relativně rychlému propuštění?
K uvěznění vedla celá řada příčin, jejichž společným jmenovatelem bylo hledání nepřátel uvnitř Komunistické strany Československa. Vytvářely se tzv. objektivní kategorie, které do velké míry předurčovaly, zda se osoba dostane do hledáčku Státní bezpečnosti – dlouhodobý pobyt v zahraničí, kontakty s nekomunistickými politiky, židovský původ či rovnou vazby na Izrael. Goldstücker se za dané konstelace nacházel jakožto zahraniční diplomat, navíc první oficiální československý vyslanec v Tel Avivu, v extrémně těžkém postavení. Je vlastně trochu překvapivé, že zatčen byl teprve v prosinci 1951. K jeho brzkému propuštění na konci roku 1955 potom vedla ta skutečnost, že zahraničně politický aspekt se v oficiální koncepci Slánského procesů pod tlaky zvenčí rozpadl jako první. Ve stejnou dobu byli propuštěni i jeho spoluodsouzení diplomaté Karel Dufek a Pavel Kavan. Bratr Rudolfa Slánského Richard, bývalý zástupce československého velvyslance ve Varšavě, se na svobodu dostal v roce 1957.
V následujícím období za Goldstückera asi nejvíce promlouvaly výsledky jeho práce. Čemu se věnoval a v čem je jeho přínos významný?
Od roku 1956 působil Goldstücker na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, nejdříve jako zástupce docenta, po roce 1959 jako vedoucí obnovené katedry germanistiky. Za hlavní úkol si vytkl pozvednout obor, který v předchozích letech značně upadl – obstarával moderní zahraniční literaturu, navazoval mezinárodní kontakty s ústavy a literárními vědci. Zároveň chtěl, aby česká germanistika pouze nekopírovala soudobé trendy a přinesla něco vlastního – řešení nalezl v orientaci na pražskou německou literaturu. Tímto směrem zaměřil výzkum studentů, organizoval konference. V roce 1963 pořádal slavnou konferenci v Liblicích věnovanou Franzi Kafkovi, o dva roky později další na téma pražská německá literatura. Zároveň se o něj v tomto období zajímala Státní bezpečnost, která ho podezřívala z kontaktů se sionisty. Goldstückera sledovala, pokoušela se obstarat kopie klíčů do jeho bytu, zavázat ho ke spolupráci. On však podle orgánů postupoval „bděle a ostražitě“ a nápor ustál, s StB už měl svoji zkušenost. Je velmi pravděpodobné, že se těšil ochraně vyšších stranických míst. Již v roce 1958 například mohl cestovat do Spolkové republiky Německo na konferenci ve Frankfurtu. To by bez vlivného přímluvce pro něj v této době bylo možné jen stěží. Nic konkrétnějšího se mi však bohužel nepodařilo zjistit.
Vaše přednáška se zaměřila také na Goldstückerovo střetávání s antisemitismem. Jak ho vnímal a nemělo to, že byl židovského původu, nějaké negativní dopady i rámci komunistické strany?
Se svojí příslušností k židovskému etniku se musel Goldstücker vyrovnávat už od útlého dětství. Na konci první světové války se s matkou schovával u sousedů, zatímco do jejich příbytku v oravském Podbielu vtrhli mladí opilí vojáci vracející se z fronty a rabující židovské domácnosti. Jako připomínka po nich zůstal v desce jídelního stolu šrám od bajonetu, který Goldstückerovi celou událost po několik let připomínal. Na školách v Trstenné, Košicích, ale i na Filozofické fakultě v Praze se potom opakovaně setkával s antisemitsky založenými učiteli a profesory, kteří židovské studenty různými způsoby šikanovali. Goldstücker reagoval snahou integrovat se do českého společenství, řešení spatřoval i ve vstupu do komunistického hnutí. Antisemitský obrat KSČ i celého Východního bloku na sklonku čtyřicátých let proto nepochybně pociťoval také jako osobní křivdu. Nicméně teprve v posledních desetiletích života více akcentoval, co označoval jako svůj „židovský středoevropský osud“. Je třeba poznamenat, že jeho matka, sestra, švagr i synovec zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech. Antisemitismus pro Goldstückera představoval jedno z ústředních životních témat.
Přes věznění na komunismus jako takový nezahořkl. V roce 1968 se přidal k reformnímu křídlu KSČ a po invazi spřátelených vojsk Varšavské smlouvy byl nucen emigrovat. Jak se v exilu projevoval? A byl nějak aktivní směrem k domácímu disentu?
Během Pražského jara bylo Goldstückerovo postavení v reformně komunistickém proudu výjimečné. Jako předseda Svazu československých spisovatelů vystupoval od února 1968 v televizních pořadech, účastnil se veřejných schůzí a besed. Bez nadsázky ho lze považovat za jednu z hlavních mediálních tváří tohoto období. Proto se také po srpnové invazi nemohl udržet a (nakonec natrvalo) odešel do zahraničí; v roce 1974 mu bylo vzato československé občanství. Goldstücker až do roku 1980 působil na University of Sussex v Anglii. K situaci v Československu se opakovaně vyjadřoval a odsuzoval normalizační vývoj. S domácím disentem výraznější kontakt neudržoval, přesto na něj až do roku 1981 Federální ministerstvo vnitra ČSSR vedlo osobní svazek.
V roce 1990 se vrátil do vlasti, ale uznání, jak by si ho on představoval, se mu zde až do konce života nedostalo. Proč tomu tak bylo?
V politickém klimatu devadesátých let se bývalí reformní komunisté netěšili nejlepší pověsti. Sám Eduard Goldstücker nebyl po několika přednáškách na Filozofické fakultě UK již pozván znovu, daleko lepšího přijetí se mu dostávalo v zahraničí. Ještě rok před svou smrtí v říjnu 2000 měl přednáškové turné v Japonsku. Dodnes je v anglofonním a německém prostředí recipován více než v prostředí českém.
Děkujeme za rozhovor.
Připravil MARTIN VACEK
