ROZHOVOR: Adam Havlík o knize Marky, bony, digitálky
V koedici s nakladatelstvím Vyšehrad vydává Ústav pro studium totalitních režimů knihu Marky, bony, digitálky historika Adama Havlíka, která se věnuje tématu veksláků, respektive fenomén veksláctví v socialistickém Československu. Vysvětluje vztahy mezi oficiální a šedou ekonomikou v širokých souvislostech a ukazuje různé aspekty každodennosti socialistického Československa. Věnuje se například působení svébytného podniku zahraničního obchodu Tuzex, kriminálním aktivitám spojeným s veksláctvím, životnímu stylu veksláků, dobové legislativě či reakcím státních orgánů na pokoutné obchodování s valutami, tuzexovými poukázkami a pašovaným zbožím. V neposlední řadě však sleduje i některé podstatné kontinuity mezi předlistopadovou a polistopadovou dobou.
Pane Havlíku, ač název možná trochu „klame tělem“, kniha Marky, bony, digitálky je především odbornou historickou prací. Jak byste čtenářům přiblížil její obsah?
Na jedné straně se věnuje komunitě veksláků, kteří před rokem 1989 obchodovali s cizími měnami, tuzexovými poukázkami či například s pašovaným zbožím. Proto název Marky, bony, digitálky. Na druhou stranu jsem se snažil fenomén veksláctví zasadit i do širšího dobového kontextu. Ptal jsem se na to, jak vlastně černý obchod s bony a s valutami fungoval v praxi, ale i na podmínky, které vedly k rozkvětu veksláctví, nebo například na to, jak na něj reagovala většinová společnost a československý stát, včetně bezpečnostních složek. V závěru jsem se pokusil také o určitý exkurz do devadesátých a nultých let.
Rozhodl jste se zpracovat téma, kterému se, kupodivu, doposud nikdo vědecky nevěnoval. Čím vás, jako historika, toto období zaujalo a zajímá?
Jsem ročník 1985, éru normalizace jsem (naštěstí) zažil pouze jako malé dítě. Vždy mě ale zajímalo toto období a také jeho „dědictví“ se kterým se musela a musí porevoluční společnost vyrovnávat. K výzkumu veksláctví jsem se dostal tak, že jsem původně na ÚHSD FF UK psal kvalifikační práci o takzvaných hudebních burzách před rokem 1989. Na nich se vyměňovaly a prodávaly zahraniční gramofonové desky, které byly běžně nedostupné. Takže odsud byl jen krůček k tomu, začít se věnovat černému trhu, řekněme, s dalšími komoditami.
Kniha je rozdělena do devíti samostatných kapitol, které všechny spojuje téma veksláctví. Která z hlediska obsahu z nich vznikala nejsložitěji či nejdéle? A proč?
Řekl bych, že to byly především kapitoly, které více analyzují ekonomické aspekty veksláctví a fungování Tuzexu. Jelikož mojí specializací jsou spíše sociální než hospodářské dějiny, tak mi tyto části daly více práce. Při přepočtech kurzů cizích měn, výnosů z černých obchodů atd. jsem, stejně jako veksláci, často sahal ke kalkulačce (smích). Na druhou stranu poznávat, na jakých principech fungovaly například podniky zahraničního obchodu, bylo nesmírně zajímavé a těším se, až toto téma někdo zpracuje jako celek.
Kniha řeší témata, kterým se po odborné stránce věnujete řadu let a je vlastně jakýmsi sumářem mnoha prací, které jste na toto téma v odborném i populárně-naučném světě publikoval. Bude o něčem z normalizační doby i vaše příští kniha?
V poslední době jsem se podílel na grantovém projektu k tiskové politice v období normalizace. Stejné období pokrývá i monografie k dějinám Státní bezpečnosti, na níž aktuálně s kolegy pracujeme. Na ÚSTR bych se v blízké budoucnosti chtěl věnovat projektu, který by mapoval fenomén československých sportovců v „kapitalistické cizině“ před rokem 1989. V něm bych zkoumal, jak fungoval jejich export do zahraničí, ale i jejich tehdy nelegální cesty za hranice.
Děkujeme za rozhovor.
Připravil MARTIN VACEK
