Členové Rady ÚSTR

plk. gšt. PhDr. Eduard Stehlík, Ph.D., MBA (1965) – předseda

Plk. PhDr. Eduard Stehlík, MBAJako historik a publicista se zaměřuje na novodobé československé vojenské dějiny, zejména na období 1914–1956. Působil jako historik Vojenského historického ústavu v Praze, byl jedním z poradců ministra obrany Vlastimila Picka, v současnosti je ředitelem odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. Hojně spolupracuje s Českou televizí, zejména na pořadu Historický magazín. Od založení ÚSTR byl místopředsedou, později předsedou první Vědecké rady. V srpnu 2012 se stal prvním náměstkem ředitele D. Hermana. V dubnu 2013, krátce po nastoupení P. Foglové do ředitelské funkce, ÚSTR opustil (podrobněji zde), poté se však úspěšně soudil o neplatnost výpovědi.

Mgr. Jiří Junek (1973) – místopředseda

Mgr. Jiří JunekJe ředitelem Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě a bývalým poslancem Parlamentu ČR (nestraník za KDU-ČSL). Vystudoval obor učitelství pro druhý stupeň základních škol s aprobací dějepis – občanská nauka. Zaměřuje se na vojenskou historii svého regionu, je např. spoluautorem knihy Osobnosti vojenského odboje 1939-1945 ve Vysokém Mýtě. Autorsky připravil několik výstav, např. Vysokomýtští třicátníci – 30. pěší pluk v letech 1918–1939. Svého času byl také v čele občanského sdružení Memoriae armis.

Mgr. Zdeněk Bárta (1949)

Mgr. Zdeněk BártaPovoláním je evangelický farář, ale společenské okolnosti ho často odkláněly k jiné činnosti. Jako jeden z prvních signatářů Charty 77 a člověk blízký Václavu Havlovi si odžil léta v disentu v dělnické profesi. V době změn v roce 1989 byl vůdčí osobností Litoměřicka. Pak se stal politikem: byl členem České národní rady (1990–1992) a s odstupem času senátorem (2000–2006). V Senátu se v roce 2004 odvážil navrhnout ústavní žalobu na prezidenta Klause, který tehdy ztěžoval fungování Ústavního soudu. Téměř celoživotně se věnuje diakonii (evangelické pomoci a službě chudým a nemocným); je spoluzakladatelem střediska Diakonie ČCE v Litoměřicích a působí v tamním předsednictvu.

Karel Černý (1965)

MVDr. Jiří Liška (1949)

doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. (1950)


 Bývalí členové Rady ÚSTR

PhDr. Jan Bureš, Ph.D. (1975)

PhDr. Jan Bureš, Ph.D.Vystudoval obor historie – politologie na FF UK. V současnosti je prorektorem a zástupcem vedoucího katedry politologie a humanitních studií Metropolitní univerzity Praha, kde také přednáší předměty z oblasti politologie a moderních československých a českých dějin. Externě vyučuje dějepis na Gymnáziu Karla Čapka v Dobříši. V letech 1998–2014 byl v Dobříši členem městského zastupitelstva a v letech 2003–2013 také členem městské rady. Zabývá se českými a československými politickými dějinami, dějinami komunistických režimů ve střední a východní Evropě, přechodem české společnosti k demokracii po roce 1989, problematikou vývoje českého stranického systému a parlamentarismu. Je členem Vědecké rady MUP, oborové rady doktorského studijního programu Politologie na FFUK Praha a MUP Praha. Působí v redakční radě časopisu Politics in Central Europe. Absolvoval výzkumné a přednáškové pobyty na univerzitách v Německu, Bulharsku, Rumunsku, na Slovensku a ve Španělsku. Spolupracoval s prof. M. Haunerem na nové edici Benešových pamětí (Academia, 2007). Vedl řešitelský tým v rámci grantu GAČR, jenž vydal publikaci Česká demokracie po roce 1989. Institucionální základy českého politického systému (Grada, 2012). Je autorem knihy Občanské fórum, za kterou v roce 2007 získal Bolzanovu cenu rektora Univerzity Karlovy. Publikuje v domácích a zahraničních politologických a historických vědeckých časopisech. Je členem České společnosti pro politické vědy. V roce 2017 byl jmenován hodnotitelem Národního akreditačního úřadu ČR.

 PhDr. Emilie Benešová (1957)

PhDr. Emilie BenešováVystudovala obor archivnictví – dějepis na FF UK. Od roku 1982 pracuje v Národním archivu jako archivářka a vedoucí oddělení foto-, fono-, kinodokumentů a služeb veřejnosti (2002). Zabývá se především zpracováním speciálních typů archiválií, digitalizací, ochranou archiválií a tvorbou metodik. Věnuje se též přednáškové a pedagogické činnosti. Do její gesce patří spisová služba, badatelské služby, výstavní a vydavatelská činnost; je vedoucí redaktorkou sborníku Historická fotografie.

Mgr. Lukáš Jelínek (1973)

Mgr. Lukáš JelínekAbsolvoval Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, obor politologie. Zabývá se zejména systémy politických stran a moderní československou historii. Již svoji magisterskou práci věnoval vývoji brněnského disentu v letech 1968-1989. Po ukončení studia pracoval jako novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel a politický analytik. Působil jako poradce předsedy vlády ČR Vladimíra Špidly a předsedy Poslanecké sněmovny PČR Lubomíra Zaorálka. Byl ředitelem Masarykovy demokratické akademie, v níž dodnes působí. Je také konzultantem Kanceláře PS PČR. Pravidelně publikuje v denním tisku, na internetových serverech a v Českém rozhlase.

Mgr. Michal Uhl (1985)

Mgr. Michal UhlMichal Uhl je sociolog a antropolog. Vystudoval genderová studia a sociální antropologii na brněnské FSS MU, magisterské studium sociologie ukončil na pražské FSV UK, kde v současné době působí jako doktorand. Disertační práci píše na téma ženy v politice. Je místopředsedou akademického senátu FSV UK. V minulosti působil jako poradce dvou ministrů Vlády ČR. V současné době je druhým volebním období zastupitelem Prahy 2. Je členem Rady vlády pro rovnost žen a mužů.

MUDr. Naděžda Kavalírová (1923–2017)

MUDr. Naděžda KavalírováZ politických důvodů byla po únoru 1948 vyloučena ze všech vysokých škol v ČSR. Poté pracovala jako zdravotní sestra, pro kterou měla kvalifikaci (absolventka Masarykovy vyšší školy zdravotní a sociální péče). V roce 1956 byla zatčena a odsouzena ve vykonstruovaném procesu k pěti letům odnětí svobody. Z vězení byla podmínečně propuštěna v roce 1959. Sedm let pracovala v dělnických profesích (jako zaučená soustružnice). Po jaru 1968 a vyhraném konkurzu na nově se tvořící Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR nastoupila na tento úřad na podzim 1968, kde pracovala až do odchodu do starobního důchodu v roce 1984, po celou dobu v sociální oblasti jako odborná řadová pracovnice. Poté nastoupila na výpomoc na právní odbor SÚDZ–ÚDZ, dnešní ČSSZ, odkud přešla na jaře 1991 na odbor odškodňování Ministerstva spravedlnosti ČR, kde působila do konce roku 1994. Od roku 1990 se angažovala v Konfederaci politických vězňů ČR, působila nejdříve jako místopředsedkyně a od roku 2003 jako předsedkyně této organizace. V Radě ÚSTR působila téměř celá dvě volební období, do roku 2013 jako její předsedkyně. Naděžda Kavalírová zemřela náhle 20. ledna 2017.

Petruška Šustrová (1947)

Petruška ŠustrováZ politických důvodů nedokončila studium na Filozofické fakultě UK. V roce 1969 byla zatčena a poté odsouzena k dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v Hnutí revoluční mládeže. V roce 1976 podepsala Prohlášení Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. V letech 1990–1992 působila jako náměstkyně federálního ministra vnitra a spolupracovala na přípravě lustračního zákona. Působí jako publicistka a překladatelka z angličtiny a polštiny.

Mgr. Patrik Benda (1974)

Mgr. Patrik Benda Vystudoval bohemistiku na Filosofické fakultě UK v Praze. V letech 1997 až 2003 pracoval v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, nejprve jako editor, později dokumentarista. K vydání připravil dvě trojsvazkové edice dokumentů mapujících činnost StB na sklonku 80. let, samostatnou prací byl Přehled svazků a spisů vnitřního zpravodajství centrály Státní bezpečnosti v roce 1989 (ÚDV, Praha 2003). V současné době je poradcem místopředsedy Senátu Jiřího Lišky. Je synem disidenta a politika Václava Bendy.

Čestmír Čejka (1928)

Čestmír ČejkaČlen předsednictva Konfederace politických vězňů ČR. V padesátých letech byl odsouzen v souvislosti s procesem s Miladou Horákovou. Celkem strávil v komunistických věznicích dvanáct a půl roku. Po roce 1989 byl mimo jiné náměstkem pražského primátora (1990-1991) a náměstkem ministra kontroly ČSFR (1991–1992). Byl také členem prezídia Fondu národního majetku.

PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. (1976)

PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.Vystudoval historii a slovakistiku na FF UK v Praze. V letech 1999–2001 pracoval v Městském muzeu a galerii v Dačicích. V letech 2001–2002 na Ministerstvu kultury ČR, Odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií. Od roku 2002 působil v Národním muzeu, od roku 2003 jako náměstek generálního ředitele pro výstavní a sbírkotvornou činnost. V roce 2006 se stal děkanem FF UK v Praze, od roku 2001 vyučuje tamtéž na Ústavu slavistických a východoevropských studií a od roku 2008 také na Ústavu českých dějin. Oblastí jeho odborného zájmu jsou česko-slovenské vztahy před rokem 1918, dějiny Vysočiny a dějiny Československa v 50. letech 20. století. Mezi jeho publikační výstupy patří např. tituly „Češi a Slováci 1882–1914“Židé na Dačicku a Slavonicku 1670–1948“ či „Slavonické dvacáté století 1900–1960“.

prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. (1964)

Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D.Politolog a historik, rektor Masarykovy univerzity (od r. 2004), profesor politologie a vedoucí Institutu pro srovnávací politologický výzkum na Fakultě sociálních studií MU.
Během studia historie a češtiny na brněnské univerzitě (1983–1988) se zapojil do nezávislých aktivit, mj. spoluzaložil a redigoval samizdatový vysokoškolský časopis Revue 88. Zakládal obor politologie na Masarykově univerzitě, byl vedoucím Katedry politologie (1993–2002), Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií (2002–2004), ředitelem Mezinárodního politologického ústavu MU (1996–2002) a děkanem Fakulty sociálních studií (2004).
Specializuje se na srovnávací politologii, evropskou politiku a na výzkum politické dimenze náboženství. Je autorem 12 monografií a více než 150 odborných studií publikovaných v řadě zemí.
Dne 2. května 2012 byl prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M. jmenován ministrem školství, mládeže a tělovýchovy ČR a vzhledem k neslučitelnosti těchto funkcí se následně vzdal členství v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jan Zahradníček (1948)

Jan ZahradníčekVyučil se strojním zámečníkem a vystudoval Střední průmyslovou školu strojní v Brně. Pracoval v různých dělnických profesích a později i v technickém zařazení. V červnu roku 1990 byl v prvních svobodných volbách zvolen poslancem České národní rady. Svůj poslanecký mandát obhájil i v  roce 1992. Pracoval ve Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví až do skončení mandátu v r. 1996. Toho roku na podzim byl zvolen senátorem Senátu Parlamentu ČR a rovněž šest let byl členem Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a současně i místopředsedou Mandátového a imunitního výboru.
Jeho otec byl český básník a spisovatel, který byl po roce 1948 za svá přesvědčení pronásledován a v roce 1952 odsouzen ke 13. rokům vězení. Rodina byla perzekvována a z Brna násilně vystěhována. Zabývá se literární pozůstalostí svého otce, třetím odbojem a osudem politických vězňů.

Ing. Ivan Dejmal (1946–2008)

Ing. Ivan DejmalPo ukončení základní školy se vyučil zahradníkem. V roce 1965 složil maturitní zkoušku na střední zahradnické škole. V letech 1965–1970 studoval na Vysoké škole zemědělské v Praze, odkud byl vyloučen po zatčení za činnost ve studentském hnutí.
Po čtyřletém vězení za podvracení republiky (1970–1972 a 1974–1976) až do konce roku 1989 pracoval v různých dělnických povoláních (závozník, metař, myč oken, výrobce náhrobních kamenů, údržbář, skladník, strojník chladicích a čerpacích zařízení). Mezi lety 1970 a 1990 se aktivně zapojil do politické práce v opozici a v ekologickém hnutí: v roce 1976 se účastnil vzniku Charty 77, posléze byl vedoucím její ekologické komise. Od roku 1987 vydával a redigoval samizdatový časopis Ekologický bulletin. V roce 1988 se účastnil založení Hnutí za občanskou svobodu a podílel se na založení první nezávislé ekologické organizace – Ekologické společnosti, která na podzim roku 1989 iniciovala vznik sdružení ekologických organizací – Zelený kruh. V prosinci 1989 se účastnil založení Konfederace politických vězňů. Od listopadu 1989 do voleb v roce 1990 byl vedoucím ekologické sekce programové komise Občanského fóra.
V únoru 1990 nastoupil na ministerstvo životního prostředí. V tomtéž roce byl rehabilitován a dokončil studia na VŠZ v Praze. V únoru 1991 byl jmenován ministrem životního prostředí České republiky a tuto funkci vykonával až do července 1992. Do roku 1994 pracoval v Českém ekologickém ústavu jako vedoucí sekce strategických studií. V roce 1993 založil a po tři roky vedl Spolek pro obnovu venkova. V letech 1994 až 1995 byl ředitelem Českého ústavu ochrany přírody. Od roku 1995 působil jako nezávislý projektant v oboru územního plánování a krajinářské tvorby. Po krátké prudké nemoci zemřel 6. února 2008.

This post is also available in English