KALENDÁRIUM: Výročí v prvním červnovém týdnu

(29. 5. 2023) – Téměř každý den v roce přináší v české, potažmo československé historii řadu významných dat, která si díky těm, k nimž se vážou, zaslouží neustále připomínat. V týdnu od 29. května do 4. června si v roce 2023 připomínají kulatiny či půlkulatiny následující oběti nacistického a komunistického totalitního režimu.

OTAKAR ŠVEC († 29. 5. 1958)

katolický duchovní a teolog, mučen a vězněn nacisty i komunisty

Vlevo Otakar Švec na předválečné fotografii / Vpravo po propuštění z komunistického vězení (zdroj Archiv rodiny Švecovy)

Otakar Švec se narodil se 27. srpna 1888 v Plzni. Po maturitě vstoupil do semináře a odjel studovat bohoslovectví do Říma, kde byl vysvěcen na kněze a získal doktorát z teologie. Po návratu vystřídal několik venkovských farností, v roce 1915 už byl kaplanem u sv. Mikuláše na Malé Straně a později u Cyrila a Metoděje v Karlíně. Byl aktivní v katolickém tělovýchovném spolku Orel, po vzniku republiky se stal sekretářem sdružení, které pomáhalo ukrajinským a rusínským emigrantům. Od roku 1920 pracoval po celá 20. a 30. léta na apoštolské nunciatuře jako překladatel a nunciův referent, vystupoval také jako advokát na církevním soudu. Na mnoha místech Prahy vedl misie a kázal. V únoru 1929 byl ustaven metropolitním kanovníkem u sv. Víta. Od téhož roku působil také jako examinátor na pražské teologické fakultě. Za protektorátu byl 31. května 1942 zatčen gestapem a do poloviny července 1942 vězněn na Pankráci, pak převezen do věznice gestapa v Terezíně. Od září 1942 byl vězněn v Mauthausenu a následně od 1. prosince 1944 v Dachau, kde se dočkal osvobození. Jako důvod zatčení uvádělo gestapo jeho styky s nunciaturou, duchovní správu českých dělníků v Říši, již zařizoval ve spolku sv. Rafaela, a rovněž jeho přátelství s Židy. Za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech obdržel ThDr. Otakar Švec dvě vyznamenání od prezidenta republiky: Čs. vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž 1939. Od roku 1947 stál z pověření arcibiskupa Berana v čele Katolické akce v českých zemích. Po komunistickém převratu byl jako přední spolupracovník arcibiskupa Berana už 13. října 1949 zatčen a přes rok držen ve vazbě. Byl přiřazen k ostatním pomocníkům biskupů a souzen v zinscenovaném monstrprocesu s biskupem Zelou a spol. Pro trestné činy velezrady, vyzvědačství a podvodu byl odsouzen na 20 let a vězněn ve Valdicích a na Mírově. Bývalí spoluvězni z koncentračního tábora Mauthausen se pokoušeli u nejvyšších představitelů komunistického režimu vymoci pro něj propuštění a omilostnění. Přes velmi podlomené zdraví se Otakar Švec na svobodu dostal až v listopadu 1954. To již byl těžce nemocen, bezmocný a trvale upoutaný na lůžko. Dne 29. 5. 1958 zemřel na infarkt v mělnické nemocnici, pohřben je v rodinném hrobu na Ústředním hřbitově v Plzni. Trvalo dalších mnoho let, než jej rehabilitační soud posmrtně plně očistil.

JAN BUCHAL ( ⃰ 30. 5. 1913)

policista, účastník protikomunistického odboje, popraven komunisty

Jan Buchal na vazební fotografii a ukázka ze zápisu jeho výslechu příslušníky StB (zdroj Archiv bezpečnostních složek: sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-3379 OV, arch. č. V-6301 MV a fond Personální spisy příslušníků MV, personální spis ev. č. 1782/13, Jan Buchal)

Jan Buchal se narodil 30. května 1913 v Litavě u Tišnova. Vyučil se automechanikem. V roce 1938 nastoupil jako řidič k četnictvu, kde sloužil až do roku 1947. Byl oblíben jako pečlivý policista, za války ve svém zařazení pomáhal i zatčeným politickým vězňům. Ve Sboru národní bezpečnosti vydržel do roku 1947, kdy byl ze zdravotních důvodů a po nátlaku místních komunistů nucen odejít. Od roku 1946 byl členem Československé strany národně socialistické. Převzetí moci komunisty v roce 1948 Buchala radikalizovalo. Aktivně se zapojil do protikomunistického odboje na Ostravsku, konkrétně do odbojové skupiny Viléma Václíka, která však už byla infiltrována Státní bezpečností. Uvažoval o odchodu do zahraničí, ale nesehnal potřebného převaděče. V říjnu 1949 byl zatčen a následně se stal „figurkou“ v konspiračních hrách Státní bezpečnosti. Byl „přičleněn“ do procesu s Miladou Horákovou jako důkaz, že skupina připravovala ozbrojené akce na Ostravsku. Jan Buchal byl v politickém monstrprocesu odsouzen k trestu smrti, jeho žádost o milost byla zamítnuta a dne 27. června 1950 v 5.30 hodin byl ve věznici Pankrác v Praze popraven. Před smrtí zvolal: „Ať žije svobodné Masarykovo a Benešovo Československo.“ Buchalovo tělo bylo zpopelněno, ale navzdory přání rodiny o její vydání, byla urna několik let uskladněna ve Strašnickém krematoriu, poté ve věznici na Pankráci a v roce 1965 uložena do hromadného hrobu na motolském hřbitově. Jan Buchal byl plně rehabilitován po roce 1989. V roce 1993 mu bylo za jeho účast v protikomunistickém odboji uděleno in memoriam čestné občanství města Ostravy.

VLADIMÍR KRAJINA († 1. 6. 1993)

vědec, pedagog, politik, účastník protinacistického odboje, politický vězeň, exulant

Vladimír Krajina byl poslancem v letech 1946-1948 za Čs. stranu národně sociální (zdroj Archiv Poslanecké sněmovny)

Jeden z hlavních představitelů domácího odboje za 2. světové války Vladimír Krajina se narodil 30. ledna 1905 ve Slavicích u Třebíče. Po studiích v USA, Japonsku, Rumunsku, Německu, Švýcarsku a Francii se v roce 1934 habilitoval v oboru botanika v Praze. Po okupaci se zapojuje do odbojové činnosti, stává se členem Politického ústředí a po vytvoření Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD) na jaře 1940 také členem jeho koordinačního orgánu. Po rozložení hlavních odbojových organizací jako jediný z ÚVODu nebyl odhalen a skrýval se od poloviny června 1942 různě na venkově. Navázal i spojení s vysazenými parašutisty a vysílačkou posílal zprávy do Velké Británie. Nakonec i jeho gestapo dopadlo (3. února 1943) a skončil v Malé pevnosti v Terezíně. Jako vůdci domácího odboje se mu dostalo zvláštního zacházení, K. H. Frank s ním po vítězné válce údajně počítal jako s hlavním svědkem obžaloby proti Edvardu Benešovi. Po válce Vladimír Krajina vstoupil do národně socialistické strany a stal se jejím generálním sekretářem. Zasedal za ni v letech 1945–1946 v Prozatímním Národním shromáždění a po parlamentních volbách v roce 1946 v Ústavodárném Národním shromáždění. Aktivně vystupoval proti KSČ. Komunisté se jej pokusili několikrát veřejně zdiskreditovat, ale marně. V únoru 1948 byl zatčen, ale po Benešově intervenci ho propustili a jemu se i s celou rodinou podařilo uprchnout za hranice. V exilu se Vladimír Krajina stal místopředsedou Rady svobodného Československa a také předsedou Čs. strany národně socialistické v exilu. Žil v Kanadě, kde se věnoval vědecké práci. V roce 1990 se stal čestným předsedou Československé strany socialistické. Zemřel 1. června 1993 v kanadském Vancouveru, urna s jeho popelem je uložena na Vyšehradském hřbitově. Prezident Václav Havel mu v roce 1990 udělil Řád Bílého lva I. třídy. Jméno RNDr. Vladimíra Krajiny nese i posluchárna v budově katedry botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Benátské ulici

Připravil MARTIN VACEK