Daniel Povolný o Lvu Prchalovi ve víru bojů Velké války
(6. 12. 2023) – Byl úspěšným legionářským velitelem a nositelem mnoha vyznamenání. Patřil mezi elitu meziválečné československé armády, ale v době 2. světové války se výrazně vymezil proti prozatímní československé exilové vládě v čele s prezidentem Benešem, a tak už v létě 1945 byl vládou Národní fronty zbaven generálské hodnosti a prohlášen za zrádce. Tento dehonestující stav (samozřejmě udržovaný vládnoucími komunisty) kupodivu neskončil s rokem 1989. Po více než třech desetiletích politické a akademické svobody, ale i mlčení o Prchalových zásluhách o českou kulturu a svobodu, přichází čas očistit jeho jméno.
Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR pořádá dnes 6. prosince seminář Lev Prchala – hrdina ostouzený a zapomenutý věnovaný právě armádnímu generálu. Ze sedmi příspěvků zazněl na úvod referát od historika Daniela Povolného z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se jmenoval Proti Mikuláši II. i proti Leninovi – Lev Prchala ve víru bojů Velké války.
Lev Prchala se narodil 23. března 1892 jako Leo Robert Perchalla. Stalo se tak v Polské Ostravě, od roku 1919 přejmenované na Slezskou Ostravu, zřejmě v místní části Zárubek v domě č. 305, kde žili jeho rodiče. Jak si generál Prchala později postěžoval, římskokatolický farář P. Engelbert Chrobok vykonávající jeho křest 9. dubna 1892, mu zkomolil jméno, s čímž měl později problémy. Jeho otec se totiž správně jmenoval Hugo Prchala a byl Magazinsteiger, tedy zřejmě důlní dozorce ve skladu některého z nedalekých uhelných dolů. Matka Albina pocházela z Dzingelau bei Teschen, tedy z Děhylova, respektive z polského Dzięgielówa ležícího necelé tři kilometry severovýchodně od Třince, kde se její otec Ignaz Schmíček (Szmiszek) živil jako mlynář. Za kmotra mu šel montér Robert Petřík z Karlshütte čili Karlovy Huti a za kmotru Albinina svobodná sestra Emilie. Leo ovšem nebyl jedináček a měl později ještě sestru. Provdaná se jmenovala Böhmová a žila v Odrách. Její manžel Bruno mu později zkomplikoval cestu na vrchol jeho prvorepublikové kariéry.
Ač se to dnes už nezdá, nechybělo relativně mnoho a dnešní konference by se neměla o kom konat. Při podrobnějším pohledu na dva listy matriky, kde je budoucí známý generál uveden, zjistíme, že z 18 zapsaných dětí, jich celých osm zemřelo za necelý rok po narození a další dvě do věku sedmi let. Jen 44 % z nich se tak dožilo dospělosti.
Mezi ně naštěstí patřil i Leo, takže mohl absolvovat nejen pět tříd obecné školy, ale v letech 1902–1911 i německé Vyšší gymnázium korunního prince Rudolfa ve Frýdku (zřízeno až po českém gymnáziu v Místku, od roku 1903 sídlilo ve vlastní budově, zaniklo v roce 1922, dnes je tu Soukromá střední odborná škola Frýdek-Místek, třída T. G. Masaryka), kde 14. července 1911 úspěšně složil zkoušku dospělosti – maturitu.
Po vypuknutí 1. světové války se Prchalův 13. pěší pluk záhy zapojil do bojových operací
Na podzim 1911 pak začal Prchala studovat ve Vídni německou právnickou fakultu. Po dvou semestrech byl v září 1912 odveden Doplňovacím okresním velitelstvím v Těšíně a s výborným prospěchem jako jednoroční dobrovolník absolvoval od 10. října 1912 do 10. října 1913 školu pro důstojníky pěchoty v záloze v Terstu u 32. pěšího pluku. K 1. říjnu 1913 byl povýšen na kadeta aspiranta v záloze. Poté se vrátil na práva, ale na přelomu let 1913–1914 stihl už jen další dva semestry. Od prvního dubna 1914 jej totiž povolali do Opavy k 13. pěšímu pluku na cvičení ve zbrani a zde se 15. května přihlásil do činné služby. Od 1. června 1914 byl u téhož pluku povolán na zkušební rok jako velitel čety a pobočník praporu a 15. července jmenován podporučíkem pěchoty v záloze. Po vypuknutí 1. světové války se Prchalův 13. pěší pluk záhy zapojil do bojových operací.
Lev Prchala se narodil 23. března 1892 jako Leo Robert Perchalla
Lev Prchala se svojí ženou Lucií v Krasnojarsku (30. 11. 1919) a s Jaroslavem Štěpánem u Číňanů (foto VUA a rodinný archiv / Česká obec legionářská)
Podle záznamů se ppor. Prchala ocitl na ruském bojišti 14. srpna 1914 a do 12. března 1915 tady dále velel četě, a byl také pobočníkem praporu. Prvního 1. března 1915 ho povýšili na poručíka. Dobu od 15. března do 15. dubna strávil v nemocničním ošetřování v Nagyvárad (Velký Varadín či Varaždín, dnes Oradea v Rumunsku), načež od 16. dubna do 14. srpna 1915 prodělal kulometný kurs v Brucku nad Litavou. V neupřesněné době rovněž absolvoval kurs třaskavin. Od 15. (podle jiného zdroje od 12.) srpna do 15. prosince 1915 velel kulometné rotě. O pět dnů později se v nemocnici ocitl znovu. Tentokrát se léčil od 20. prosince 1915 do 15. ledna 1916. Od 15. ledna do 29. února 1916 pobýval v Novém Sadu – v polském městě Nowy (sonč) Sącz, který tehdy patřil k Rakousko-Uhersku. Od 1. března 1915 do svého zajetí 19. června 1916 na Bukovině u Černovic, tzn. na Ukrajině znovu velel kulometné rotě a bojoval na ruské frontě. Od 1. září 1915 už jako nadporučík. V průběhu služby v rakousko-uherské obdržel Militärverdienstkreuz – Vojenský záslužný kříž III. třídy a jedno další vyznamenání.
Z jazyků slovem i písmem ovládal kromě češtiny také němčinu, polštinu a ruštinu
V ruském zajetí strávil přibližně rok. Od 1. července 1916 pobýval v Zadonsku v Lipetské oblasti severně od Voroněže, kde se 15. června 1917 přihlásil do čs. legií. Již 6. srpna 1917 byl v Borispolu (ukrajinský Borispil jihozápadně od Kyjeva) zařazen do 8. střeleckého pluku Slezského jako důstojník čekatel. Dostal osobní číslo 33 338. Prchala tehdy ovládal jízdu na kole i motocyklu, na koni, na lyžích i plavání. Z jazyků slovem i písmem ovládal kromě češtiny také němčinu, polštinu a ruštinu. V Borispolu byl týž den odvelen k 5. střeleckému pluku Pražskému do důstojnických kursů, které 15. září před komisí úspěšně zakončil zkouškou. Obdržel hodnost podkapitána a mohl vykonávat důstojnické povinnosti u svého pluku v Baryševce (ukrajinská Baryšivka, na východ od Borispolu), kam přišel 27. září 1917.
Od 1. října 1917 byl jmenován dočasným a od 1. listopadu „na zákonném osnování“ velitelem kulometné komandy (oddílu) „Maxima“. Dne 14. května 1918 byl jmenován velitelem (4.?) pochodového praporu ve Vladivostoku, načež 18. května odevzdal velení nad kulometným oddílem a 21. května přijal velení nad (4.?) pochodovým praporem. Od 8. července se nacházel v poli, tedy v prostoru boje s bolševiky na řece Ussuri (podle jiného zdroje již od června 1918 ve Vladivostoku). Dne 11. července dostal za úkol sestavit ze zbytku pochodového praporu dvě úderné roty a dvě roty starších dobrovolníků, avšak již 16. července jej náčelník Východního československého oddílu jmenoval dočasným velitelem 8. střeleckého pluku. Jmenování zatímním velitelem následovalo 19. července a trvalo do 26. září. Zatím v červenci a v srpnu 1918 sváděl 8. střelecký pluk krvavé boje s bolševiky na řece Ussuri. Velení pluku převzal Prchala opět 10. října a rozkazem velitele severouralské fronty z 13. října 1918 byl 14. října povýšen na majora.
Je lehce pikantní, že tak vysoce postavený důstojník, jakým Prchala byl, ani nepožádal o povolení k sňatku
Dne 8. prosince předal velení 8. střeleckého pluku a stal se velitelem kungurského frontu (Kungur leží jihojihozápadně od Permu). Bojových operací se zde přitom účastnil jako velitel pluku již od 15. října 1918 a jako velitel frontu v nich pokračoval až do 17. ledna 1919. Mezitím jej 20. prosince 1918 povýšili na podplukovníka. Dne 28. ledna 1919 mu bylo vysloveno uznání a pochvala za to, že se části 8. střeleckého pluku ve dnech 19.–21. prosince 1918 a 12.–14. ledna 1919 vyznamenaly v bojích u Kunguru. K velení 8. střeleckého pluku se vrátil už jen nakrátko od 18. do 27. ledna 1919 a 31. ledna odešel k 3. střelecké divizi. Dne 1. února byl v Krasnojarsku jmenován do jejího čela. Ve funkci velitele divize setrval až do návratu do Československa. Tato změna byla součástí celkové reorganizace čs. legií v Rusku z Čs. střeleckého sboru na Československé vojsko na Rusi.
Generál Čeček předává Lvu Prchalovi a plk. Petříkovi prapor 9. pluku na Hipodronu ve Vladivostoku v roce 1920 / Na dalším snímku dekoruje gen. Knox plukovní prapor 9. pluku / Na posledním snímku gen. Čeček dekoruje důstojníky 9. pluku (foto archiv Československá obec legionářská)
Zásadní změnu ovšem prodělal i pplk. Prchala, když se 23. března 1919 oženil s mladičkou Lucií (narozena 9. 8. 1901 v Kuokkale ve Finsku). Mladému páru se syn Ladislav narodil 5. února 1920 na stanici Batarejná (Batarejnaja, severozápadně od Irkutsku) kousek od Irkutsku. Je lehce pikantní, že tak vysoce postavený důstojník, jakým Prchala byl, ani nepožádal o povolení k sňatku. Učinil tak zřejmě až v říjnu 1919. Odpověď jeho nadřízeného gen. Jana Syrového z 28. března 1920 lze hodnotit jako shovívavou, neboť s ohledem na názor náčelníka právního referátu, že sňatek je právoplatný, dal pokyn obžalobě k zastavení soudního stíhání.
Dne 20. června 1920 se se svým štábem a dalšími jednotkami 3. střelecké divize dočkal transportu i on
Ve dnech 7.–17. června 1919 (podle jiného zdroje už od května 1919) velel operacím za řekou Mana (přítok Jeniseje ležící jižně od Krasnojarsku) na Manské frontě. Kromě bojových úkolů však plnil i jiná zadání. Dne 11. září 1919 odjel do Nižněudinsku severovýchodně od Irkutsku, aby zde 14. září uvítal delegaci z vlasti. Poselstvo vedl sociálnědemokratický poslanec Revolučního národního shromáždění František Václav Krejčí a spisovatel Jaroslav Hilbert. Jejich cílem bylo zklidnit napjatou situaci v legiích toužících po návratu do Československa. Z návštěvy delegace se Prchala vrátil 17. října a ve stejný den byl s platností od 1. května 1919 povýšen na plukovníka. Dne 16. října byl rovněž určen zvláštním delegátem (plnomocníkem) vrchního velitele spojeneckých vojsk na Rusi gen. Maurice Janina. Ve dnech 17.–20. listopadu 1919 podnikl plk. Prchala služební cestu do Kansku Jenisejského.
V roce 1920 velel součástem Čs. vojska na Rusi, které od Krasnojarsku po Mandžurii jako zadní voj kryly stahování čs. legionářů ze Sibiře a jejich odjezd do vlasti. V červnu 1920 se pak ve Vladivostoku účastnil slavnostního rozloučení s lodními transporty číslo 29, 30 a 31. Dne 20. června 1920 se se svým štábem a dalšími jednotkami 3. střelecké divize dočkal transportu i on. Transport č. 32 zajišťovala americká loď Thomas. Ta po zastávkách v Singapuru, Kolombu a Suezu proplula Suezským průplavem a po doplnění zásob v Port Saidu zakotvila 8. srpna 1920 v tehdy italském přístavu Terst. Po navagónování čekala plk. Prchalu a jeho bratry legionáře už jen cesta vlakem, která skončila 14. srpna 1920 návratem do vlasti. Jeho cesta vojáka ovšem dále pokračovala, ale o tom zde bude referovat někdo další …
Připravil MARTIN VACEK
