ANKETA: Tři otázky pro vědeckou radu podruhé

V polovině července představil ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů docent Ladislav Kudrna členy své nové vědecké rady. Do jedenáctičlenného sboru si zvolil historiky, politology i další zástupce společensko-vědních disciplín z Česka i zahraničí. Rada je poradním orgánem, nemá žádné přímé pravomoci, její členové se vyjadřují například k plánům badatelské a ediční činnosti instituce. Všem z rady jsme položili tři stejné otázky. První odpovědi jsme nabídli před pár týdny zde, nyní nabízíme odpovědi dalších členů rady.

1. Když jste dostal od nového ředitele Ladislava Kudrny nabídku do vědecké rady, co všechno jste zvažoval, než jste ji přijal?

2. Jak vy, osobně, vidíte současnou pozici a roli Ústavu pro studium totalitních režimů v české společnosti mezi paměťovými institucemi? A kde byste ji rád viděl za čtyři roky?

3. Čím si myslíte, že přispějete k posílení prestiže a významu ÚSTR? Co řediteli Kudrnovi, potažmo celé instituci, dokážete nabídnout?

ADRIAN PORTMANN, Ph.D., MSc., MAS

1. Záležitosti kolem ÚSTR a jeho činnost sleduji dlouhodobě. Po zvolení docenta Kudrny novým ředitelem mi bylo jasné, že tím nastává šance leccos napravit ve směřování a reputaci této důležité paměťové instituce (a také Archivu bezpečnostních služeb). Znám Ladislava Kudrnu jako poctivého historika, který se v badatelské práci nikdy nebál námahy. A také jako slušného člověka, kterému nejde o vlastní slávu či lukrativní „koryta“, ale zkrátka o věc. Dále mě přesvědčila jeho promyšlená kandidátská koncepce. Myslím, že sdílíme podobné pojetí toho, co by měl Ústav dělat a co raději nikoliv. Nemusel jsem proto dlouho přemýšlet a jeho návrh, abych se do vědecké rady ÚSTR po osmi letech vrátil, jsem přijal s radostí.

2. Renomé a význam ÚSTR v posledních letech značně poklesly. Nejen v Česku, ale snad ještě více v zahraničí. Od roku 2013 došlo k postupnému útlumu mezinárodní spolupráce s řadou klíčových institucí podobného zaměření. Měli bychom se ovšem vyvarovat chyby a neshazovat paušálně vše, co bylo v posledních letech podniknuto a koncepčně navrženo. Ústav potřebuje změnu v mnohém, ale žádnou palácovou revoluci přes noc. Také by se neměl omezovat na instituci, která jen prezentuje zlo(činy) a „žaluje“. Nezbytné je zkoumat a vysvětlit, jak mohlo k jevům, které tu již nikdy nechceme vidět, vůbec dojít, proč se našli lidé, kteří se nechali svést či přímo pomáhali při nastolení a udržování totalitárních struktur. Ve střednědobé perspektivě považuji za prioritní navrátit Ústavu důstojnost a jeho nezaměnitelnou identitu. V posledních 15 letech jeho existence již bylo probádáno, zdokumentováno a (více či méně přívětivým způsobem) zprostředkováno veřejnosti a studentům mnoho. Tematické spektrum se ale postupně příliš rozšířilo, a to zanechalo dojem určité nahodilosti. Zároveň toto rozšíření souviselo s ochotným, velmi nebezpečným, plněním ideologického zadání nepřípustně zrelativizovat skutečnosti, které potřebují být stále připomínány jako poměry a praktiky, jež zůstávají pro obránce demokratického zřízení jednoduše nepřijatelné. Proto je třeba definovat jasné priority a zostřit těžiště celé činnosti Ústavu. V neposlední řadě pak považuji za důležité, aby v instituci zavládl nový duch. Na jedné straně duch otevřenosti a kooperace – směrem k občanům, badatelům a partnerským institucím. Ale také bych přál představitelům Ústavu více odvahy k tomu, aby se viditelně angažovali ve společenských diskusích a na základě poznatků z historického výzkumu se cíleně „vměšovali“ do interpretace současnosti. V době, ve které naše civilizace čelí vážným výzvám nových proudů totalitarismu zvenčí i zevnitř, je to nezbytné. ÚSTR totiž především chápu jako nástroj prevence proti novému totalitarismu.

3. Bylo období, ve kterém jsem se dění v Ústavu (a ABS) zvlášť důkladně věnoval. Jako předseda vědecké rady ÚSTR jsem v roce 2013 řídil jeho první evaluaci (zpráva je dostupná zde). Byla to skvělá příležitost poznat probíhající projekty a kolegy, kteří je řešili. Tehdy jsem si uvědomil, jaký obrovský potenciál v této instituci ještě je! Profesně-výdělečně v současnosti nepůsobím jako historik soudobých dějin. Po dlouholeté činnosti v České republice pracují již sedm let v oblasti státní péče o uprchlíky v rodném Švýcarsku. Díky tomuto angažmá a vysokoškolským studiím v oblasti veřejného managementu, práva a sociálních věd jsem získal nové cenné podněty, které lze částečně zužitkovat i v kontextu činnosti ÚSTR coby státní instituce. V rámci časových možností jsem přitom vlastní historický výzkum nikdy neopustil a stále se mu věnuji, novinky a diskuse k aktuálním tématům sleduji, s řadou českých kolegů zůstávám v přátelském spojení. Čím mohu a chci tedy přispět? Vědecká rada ÚSTR je poradním orgánem ředitele. Počkám tedy, s jakými otázkami se na nás pan ředitel obrátí. Jelikož mi na úspěchu ÚSTR osobně nesmírně záleží, cítím závazek, abych se koncepcím jeho dalšího směřování a krokům k restaurování jeho unikátní identity věnoval nikoli pouze formálně, ale na základě aktivní spolupráce. Učiním tak z pohledu člověka, který neumí jinak, než stále vnímat zdejší reálie též v kontextu vývoje, prostřednictvím diskusí mimo české hranice, a snaží se o zachování jistého odstupu.

Dr. AVIEZER TUCKER

1. Rád jsem přijal možnost přispět svými akademickými zkušenostmi a odbornými znalostmi k řešení problémů ÚSTR, které jsem identifikoval v létě 2019. Byl jsem tehdy členem komise, která měla hodnotit výzkumné výstupy ÚSTR. Vedení Ústavu ovšem práci komise považovalo spíše za cvičení v oblasti public relations a nebylo schopno přijmout kritiku. Přesto jsem se úkolu zhostil a zveřejnil své kritické hodnocení. Chtěl bych se tedy pokusit přispět k realizaci některých doporučení, která jsem před třemi lety navrhl.

2. Instituce si nemůže pamatovat, ale může připomínat. Připomínání bylo v Platónově filosofii úkolem filosofa a spojuje Ústav s platónským pojetím filosofa jako pedagoga, který nás vede k tomu, abychom si pamatovali. Úkolem Ústavu není ovšem připomínat platónské ideje, ale totalitu, historické události a procesy, a pokoušet se o jejich vysvětlení. Historici ve svém výzkumu vyvozují pravděpodobné závěry z pramenů, které uchovávají informace o určitém období nebo události. ÚSTR by měl, jak uchovávat prameny, tak z nich důsledně vyvozovat pravděpodobné závěry, které společnosti připomínají, co se stalo, a tím i to, čeho by se měla v budoucnu vyvarovat, bez ohledu na to, jakým politickým směrem se chce česká společnost ubírat. Bohužel, za předchozího vedení se ÚSTR věnoval spíše historickému zapomínání než připomínání. Neliberální režimy, včetně totalitních, mají tendenci zachovat instituce jako jakési Potěmkinovy vesnice, institucionální skořápky, které mají za úkol plnit opačné úkoly, než jaké by plnily v liberálních demokraciích. V souladu s tím měl ÚSTR za úkol pomoci české společnosti zapomenout na její nepříjemnou minulost a pomoci jí upadnout do historické amnézie, delirantního stavu, v němž by si nebyla schopna pamatovat nebezpečí totality nebo se bránit jejímu opakování. Aby historici dosáhli tohoto zapomnění, museli ignorovat historické prameny, a místo toho se zabývali mikrostudiemi, které zakrývají podstatu totalitarismu, protože ignorují srovnávací hledisko, z něhož jsou zjevné velké historické procesy a opakující se vzorce. Výzkum se záměrně nezabýval teroristickou povahou režimu, který přežíval díky tajné policii, terorizoval své obyvatelstvo a šířil paranoiu. Ignorována byla celá období i aspekty obou totalitních okupací, stejně jako jejich makrostruktur. Doufám, že výzkum, který bude důsledně vyvozovat závěry ze všech relevantních pramenů a bude používat metody historiografie a společenských věd, přinese kvalitní výzkum, který se stane základem teoretické diskuse a debaty o totalitarismu. V českých dějinách existují „velké“ otázky o totalitních obdobích, které zůstávají nezodpovězené, například do jaké míry Češi a Slováci totalitarismus podporovali, přijímali, ignorovali, vzdorovali mu, kolaborovali s ním? Jaké mocenské mechanismy vynucovaly totalitarismus, ať už nacistický nebo komunistický? Dokonce se ignoruje i ten nejzjevnější fakt, že komunisté a nacisté nikdy nezískali většinu ve volbách a že tyto režimy musely být nastoleny silou. O výsledcích takového výzkumu je pak možné a potřené diskutovat.

3. Moje vědecká specializace a publikované knihy se zabývají filosofií historiografie – historiografickou metodologií, politickou teorií, včetně teorie totalitarismu – a intelektuálními dějinami, včetně dějin českého disentu. Toto intelektuální zázemí by mělo být užitečné pro výzkumné cíle Ústavu. Moje profesní dráha se odvíjela v bohatě mezinárodním měřítku. Pracoval jsem (nikoli najednou) 10 let v České republice, déle ve Spojených státech, několik let ve Velké Británii, v Austrálii a Německu. Narodil jsem se a vyrostl v Izraeli. Mohu tedy být nápomocen při internacionalizaci ÚSTR a při navázání kontaktů s podobnými institucemi. Mám zkušenost s editováním akademických sborníků, odborných příruček a časopisů. Myslím, že je vhodná doba k založení mezinárodního interdisciplinárního časopisu totalitních studií v angličtině, a myslím, že ÚSTR by byl ideálním místem pro jeho redigování (články z menších jazyků, jako čeština a slovenština, by se zde překládaly do angličtiny). Časopis by publikoval výzkum na světové úrovni, přivedl by Ústav do mezinárodního povědomí, a dodal mezinárodní prestiž, jak této instituci, tak českému výzkumu obecně.

Dr. JEFFREY GEDMIN

1. Nic negativního jsem v tom nespatřoval, stát se členem poradního orgánu ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů mi přišlo jako správné a důležité. Navíc mi to doporučili i mí přátelé a známí.

2. Nemám k takovému hodnocení, bohužel, tolik relevantních informací, abych to mohl v tuto chvíli posoudit a zhodnotit.

3. Myslím, že jsem byl nejspíš osloven na základě výsledků mé mnohaleté práce, takže se cítím dostatečně fundovaný v těchto oblastech být panu řediteli co nejvíce nápomocen. Případně, že se vyskytnou další oblasti, kde bych měl pomoci, jsem připravený všechno dostudovat.

.

Připravil MARTIN VACEK