Za vaši a naši svobodu – medailonky hostů
Natalie Gorbaněvská (nar. 1936)
Natalie Gorbaněvská se narodila roku 1936 v Moskvě. V roce 1964 absolvovala leningradskou univerzitu a začala pracovat jako korektorka a překladatelka. Psala básně, z nichž některé vyšly i v oficiálním tisku. Poté, co se začala angažovat v disidentském hnutí, mohla být její tvorba publikována pouze v samizdatu.
Koncem dubna 1968 vyšlo první číslo samizdatu Kronika současných událostí (Хроника текущих событий). Pod titulkem Rok lidských práv v Rusku jej edičně připravila Natalie Gorbaněvská. Do roku 1983 vyšlo dalších 62 čísel Kroniky, která se tím stala nejvýznamnějším a nejdéle vycházejícím opozičním periodikem v Sovětském svazu.
21. 8. 1968 byla Natalie Gorbaněvská velmi zasažena zprávou o násilném potlačení Pražského jara, které představovalo naději i pro mnohé lidi v Sovětském svazu. V rozčarování oficiálními prohlášeními o jednomyslné podpoře sovětského lidu této bratrské pomoci se společně s kamarády rozhodla proti invazi protestovat.
Během demonstrace na Rudém náměstí 25. 8. 1968 byla zatčena, ale jako matku tříměsíčního syna ji na rozdíl od ostatních demonstrantů záhy propustili. Díky knize Poledne, kterou sestavila v průběhu líčení s demonstranty, se stal jejich případ světoznámým. Trest za demonstraci se však nakonec nevyhnul ani jí. V prosinci 1969 byla podruhé zatčena a uvězněna. O rok později byla uznána duševně chorou a umístěna do psychiatrické vězeňské nemocnice v Moskvě. Z moskevské psychušky, jak se těmto zařízením v Sovětském svazu říkalo, ji převezli do Kazaně. Ve zdejší psychušce žilo na dvou odděleních asi 140 žen, z nichž většinu tvořily duševně nemocné kriminálnice. Natalii Gorbaněvské zde byla, stejně jako dalším přibližně 10 politickým vězeňkyním, podávána silná psychofarmaka. Tyto preparáty měly silné vedlejší účinky, které v kombinaci s prostředím a sdílením uzavřeného prostoru s psychicky narušenými kriminálnicemi vytvářely atmosféru, na kterou Natalie Gorbaněvská nemůže zapomenout dodnes.
Po návratu z „léčení“ v psychiatrických klinikách v roce 1972 se opět zapojila do disidentského hnutí. Angažovala se mimo jiné v protestech proti vyhoštění Alexandra Solženicyna ze Sovětského svazu a proti zneužívání psychiatrických zařízení k týrání politických vězňů.
Pod hrozbou dalšího věznění se Natalie Gorbaněvská rozhodla odejít do exilu. V roce 1975 odešla nejprve do Izraele, odkud se pak přestěhovala do Paříže, kde žije dodnes.
Pavel Litvinov (nar. 1940)
Pavel Litvinov se narodil roku 1940 v Moskvě jako vnuk někdejšího Stalinova ministra zahraničí Maxima Litvinova. Po studiu matematiky a fyziky na Moskevské státní univerzitě nastoupil na Akademii věd a přednášel fyziku v Lomonosově chemicko-technologickém ústavu. V roce 1965 se začal angažovat na podporu zatčených spisovatelů Andreje Siňavského a Julije Daniela. Odpor proti jejich zatčení a následnému vězení vyústil v novou vlnu disidentského hnutí v Moskvě. Pavel Litvinov se stal jednou z jeho vůdčích osobností. V následujících letech napsal mimo jiné několik knih popisujících procesy s disidenty. Knihy kolovaly v Sovětském svazu v samizdatu, na Západě vyšly tiskem. Na přelomu let 67/68 byl propuštěn nejprve z Akademie věd a poté i z Lomonosova ústavu.
Společně s ostatními disidenty s nadějí sledoval vývoj vvČeskoslovensku. Zároveň však sdílel obavy Anatolije Marčenka, že sovětské vedení nenechá Pražské jaro bez odezvy. V disidentských kruzích se diskutovalo o případných protestech proti intervenci již několik měsíců před 21. srpnem.
Zpráva o invazi zastihla Litvinova v bytě Larisy Bogorazové, s níž se 21. 8. 1968 ráno chystal na proces s Anatolijem Marčenkem. U soudu potkal několik známých, kteří jej utvrdili v rozhodnutí uspořádat demonstraci proti okupaci Československa.
O čtyři dny později rozvinul během demonstrace na Rudém náměstí transparent s textem „Za vaši i naši svobodu“, který odrážel jeho naděje, že Pražské jaro ovlivní i vývoj v Sovětském svazu. Tajní příslušníci KGB ho při útoku na skupinku demonstrantů mlátili těžkou taškou přes hlavu. Stejně jako ostatní demonstranti byl zatčen a uvězněn. V říjnu 1968 byl odsouzen k pěti letům vyhnanství. Z věznice Lefortovo ho přes Sverdlovsk, Novosibirsk, Irkutsk, Čitu eskortovali až do městečka Usguli na Sibiři. Zde pracoval až do roku 1973 jako elektrikář v místních dolech.
Krátce po návratu z vyhnanství se společně s manželkou rozhodl pro emigraci do USA. Usadili se ve státě New York, kde se Pavel Litvinov vrátil ke své akademické profesi. Od prvních dní emigrace dodnes aktivně vystupuje na ochranu práv vězňů a podporuje hnutí za lidská práva po celém světě.
Viktor Fajnberg (nar. 1937)
Viktor Fajnberg se narodil roku 1931 v Charkově na Ukrajině. V šestnácti letech odjel do Leningradu (dnešní Petrohrad), kde studoval vojenskou dělostřeleckou akademii. Ze studií ho však vyloučili, takže nastoupil jako dělník do továrny. Kvůli těžkému pracovnímu úrazu odešel na několik let do invalidního důchodu. Za tu dobu vystudoval filologii na leningradské univerzitě. Po studiu pracoval jako průvodce v carském paláci v Pavlovsku.
V zimě roku 1968 se poprvé setkal s leningradskou skupinou disidentů, která se zaujetím sledovala vývoj v Československu. 1. srpna 1968 se část leningradského disentu sešla s cílem sepsat otevřený dopis československým novinám na podporu politických změn v zemi. O schůzce však věděla KGB a její účastníky ten večer pozatýkala. Druhý den ráno byl Viktor Fajnberg po domovní prohlídce propuštěn. Ostatní však trestu neunikli. Nejvyšší trest dostali chemik Lev Kvačkovsky a právník Jurij Gindler. Oba dva strávili několik let v sovětských pracovních táborech.
21. srpna 1968 se cestou vlakem z Leningradu do práce v Pavlovském muzeu dozvěděl o invazi do Československa. Okamžitě se rozhodl odjet do Moskvy. Doufal, že se tam podaří zorganizovat nějaký protest. Kontaktoval Pavla Litvinova, který jej informoval o plánované demonstraci na Rudém náměstí.
Krátce po zahájení demonstrace ho napadli neuniformovaní příslušníci KGB, kteří mu vykopli čtyři přední zuby. Následně ho naložili do auta a odvezli k výslechu. Po několikadenním pobytu ve vězení KGB Lefortovo byl eskortován na psychiatrickou kliniku V. P. Serbského, která sloužila rovněž jako centrum soudní kriminální expertízy. Zde byl uznán duševně nemocným a eskortován vězeňským vagonem do Leningradu. Ve zdejší psychušce jej přijali se slovy: Kdo chce být propuštěn do tří let, musí uznat své dosavadní jednání za šílené a dobrovolně se podrobit léčbě. Viktor Fajnberg však tuto možnost odmítl, a byl proto převeden na „speciální oddělení“. Stejně jako ostatním 750 vězňům na klinice i Fajnbergovi podávali silné léky proti halucinacím a dalším poruchám, kterými netrpěl. Zde v roce 1971 spolu s Vladimirem Borisovem zahájil hladovku. Výsledkem byla izolace, násilné podávání jídla nosem a upoutání na lůžku dvakrát denně na dvě hodiny. Díky psychiatru Petrovovi se zpráva o hladovce dostala za zdi kliniky. Hladovkářů se zastal Andrej Sacharov a záhy se v západním rozhlase objevily informace o jejich osudu. Krátce po zahájení druhé hladovky byl Viktor převezen na civilní psychiatrickou kliniku, odkud jej v listopadu 1973 propustili. Celkem strávil na psychiatrických klinikách pět let.
V roce 1974 emigroval přes Izrael do Británie, kde založil organizaci CAPA – Campaign against Psychiatric Abuses for Political purposes. Od roku 1978 žije ve Francii.
Teresa Stodolniaková (Ordylowska, nar. 1935)
Matka dvou dětí kolportovala ve Varšavě letáky a psala nápisy po zdech s protestem proti okupaci v Československu. Snažila se také přesvědčit ostatní, aby se také zapojili. Vyzvala k demonstraci před sovětským velvyslanectvím. V září 1968 byla zatčena Státní bezpečností a později byla odsouzena k jednomu roku vězení. V souvislosti s výročím založení Polské lidové republiky byla v roce 1969 amnestována.
Bernd Eisenfeld (nar. 1941)
Od roku 1964 se aktivně zapojil do odporu proti východoněmeckému režimu. Po odmítnutí vojenské služby se zbraní v ruce v roce 1966 narukoval do Bausoldaten, odmítl však složit přísahu. Od této doby byl sledován tajnou policií. V srpnu 1968 se podílel na protestech proti okupaci. Poslal telegram velvyslanectví ČSSR ve Východním Berlíně a rozšiřoval letáky. V únoru 1969 byl zatčen a odsouzen k třiceti měsícům odnětí svobody. Po propuštění z vězení v březnu 1971 podal žádost o opuštění republiky, které bylo vyhověno až v roce 1975. V současné době se jako historik věnuje dějinám opozice a odporu v NDR.
Toni Krahl (nar. 1949)
Za rozšiřování letáků a účast na demonstraci proti účasti NDR na intervenci 21. srpnu 1968 byl odsouzen do vězení. Od poloviny sedmdesátých let zpíval v populární rockové skupině City. S ní v roce 1987 vydal desku „Casablanca“, kterou ostře napadla cenzura, neboť v jedné písni byl odkaz na intervenci do Československa. V září 1989 byl spoluatorem petice rockových hudebníků a písničkářů za demokratizaci východoněmecké společnosti.
Franziska Groszerová (nar. 1945)
Se zájmem sledovala Pražské jaro a v srpnu 1968 se podílela na výrobě letáků proti okupaci Československa. V roce 1969 patřila k spoluzakladatelům komuny (K1 Ost) ve východoberlínské čtvrti Friedrichshain, ke které patřil mimo jiné i Frank Havemann, syn jedné z klíčových postav východoněmeckého disentu, Roberta Havemanna. Po prvním veřejném čtení svých textů v první polovině 70. let jí režim znemožnil další působení v literární oblasti. V září 1976 se připojila k dopisu adresovaném Erichu Honeckerovi, ve kterém více jak třicet signatářů kritizovalo pomlouvačnou kampaň proti evangelickému faráři Oskaru Brüsewitzovi, jenž se v srpnu 1976 upálil na protest proti církevní politice státu. V roce 1977 odchází do Spolkové republiky Německo, kde píše knihy pro děti a mládež.
Ágnes Hellerová (nar. 1929)
Její otec byl v roce 1944 deportován do Osvětimi, kde zahynul. V roce 1947 začala studovat na univerzitě v Budapešti, nejdříve chemii a fyziku. Po vzoru marxistického myslitele György Lukácse začala studovat filosofii. Od roku 1955 přednášela na budapešťské univerzitě. Od roku 1947 byla členkou MSDS, z níž byla po roce potlačení maďarské revoluce vyloučena. Musela také odejít z univerzity, kam se vrátila v roce 1963. Po okupaci ČSSR v srpnu 1968 podepsala protestní deklaraci v Korčule, v níž bylo kritizováno potlačení Pražského jara. V roce 1973 byla z politických důvodů propuštěna z univerzity. V roce 1977 odešla do australského exilu. Od roku 1986 je profesorkou na univerzitě v New Yorku (New School for Social Research). Po roce 1989 se stala členkou–korespondentkou Maďarské akademie věd. Je autorkou řady odborných studií.
Alexander Dimitrov (nar. 1947)
Za protesty proti okupaci Československa odsouzený v roce 1969 na dva roky. V roce 1968 studoval historii na sofijské univerzitě. Spolu se studenty Eduardem Genovem a Valentinem Radevem vyrobil a rozšiřoval desítky letáků s textem „Vojska loutky Živkova pryč z ČSSR“. Když se dozvěděl o demonstraci na Rudém náměstí v Moskvě, vytvořili s přáteli další letáky („Pětice sovětských komunistů demonstruje na Rudém náměstí, co děláš ty?“ a „Pět sovětských občanů, kteří vyjádřili solidaritu s ČSSR, dostalo těžké tresty. Lidé bděte!“). Dne 29. října 1968 byla trojice studentů zatčena. Po propuštění byl vystěhován do vesnice Ovčí mohyla u Svištova. Do Sofie se vrátil v roce 1974, zůstával však nadále pod dohledem Státní bezpečnosti. V roce 1989 se aktivně zapojil do demokratizačních politických procesů v Bulharsku. V 90. letech vystudoval mezinárodní vztahy na sofijské univerzitě.
