Zemřela Juliana Jirousová (79), malířka a signatářka Charty 77


Juliana Jirousová v roce 2011 (foto ÚSTR / Petr Placák)

(28. 8. 2023) – V pátek 25. srpna zemřela malířka Juliana Jirousová. Bylo jí 79 let. Prožila pohnutý život chartistky, byla perzekuována za svou víru v Boha i svobodomyslnost, část svého života spojila také s Ivanem Martinem Jirousem, za něhož se provdala a po jehož boku stála v dobrém i zlém. „Už z rodiny byla vybavena hodnotami, které určily její životní dráhu: neústupností před mocnými a neochvějnou křesťanskou vírou. V mládí prožila nějaký čas v Praze, kde se seznámila s Ivanem Jirousem, za něhož se v roce 1976 provdala, ač jí bylo jasné, že život s bouřlivákem nebude procházka růžovou zahradou. Také nebyla: manžel strávil léta v kriminále a Juliana se sama starala o jejich dvě dcerky. Stála při svém muži v dobrém i zlém a podepsala vedle něj Chartu 77. Dopisy, které mu psala do vězení (a které v pozdějších letech vydalo nakladatelství Torst), nabízejí zajímavou četbu a obraz zcela svébytného člověka, kterého jen tak něco nezlomí. K malování se vrátila až po letech, kreslila pastelkami na papír. Dělá to dodnes. Většinou jsou to obrázky světců, pojaté ovšem se značnou dávkou humoru (nikoli posměchu). Juliana je člověk, který se nikdy nesklonil ani před nepřízní osudu, ani před režimem, i když ji jako malířku i jako občanku zařadil do nejnižší kategorie. Nedělala si z toho nic.“ Tato slova na její adresu pronesla Petruška Šustrová v roce 2013 u příležitosti předání Ceny Václava Bendy od Ústavu pro studium totalitních režimů.


Juliana Jirousová: Panna Maria Hostýnská (vlevo) a Panna Marie Karmelská (vpravo)

Narodila se v roce 1943 ve Staré Říši, jejím dědečkem byl významný katolický myslitel, staroříšský nakladatel a vydavatel Josef Florián, umělecké nadání zdědila po rodičích, akademickém malíři Otto Stritzkovi a malířce Marii Floriánové. Po vystudování střední školy na začátku 60. let nemohla kvůli svému původu dál studovat, vyzkoušela tak různá zaměstnání, začala sama malovat. V psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě s pacienty malovala v rámci tamní arteterapie. V Praze se seznámila s Jirousem, a jak sama říkala, velmi silně na ní zapůsobil. Stala se jeho ženou a aktivně se podílela na jeho aktivitách v českém disentu, za které končil pravidelně ve vězení. „Začalo to vždycky prohlídkami, kterých bylo tolik, že se v tom nevyznám, která byla která. Nejhorší to bylo, když dostal trest za Vokno. Vyšetřovali to ústecký policajti, a ti byli z toho severu takový zdivočelý. To byla taková opravdu ostrá přepadovka. Ráno, ještě byla tma, mohlo být tak půl šestý, holky byly malý a ještě spaly, k nám na dvůr najednou vjelo šest aut, vyskákali z nich policajti, měli psy, takové přepadové komando – úplní blázni a vlítli do baráku. (…) Pořád hledali rozmnožovací stroj. Mezi pokojem a kuchyní byla taková přepážka na jednu cihlu a oni tu tenkou příčku celou proklepávali, jestli tam není nějaký úkryt. Opravdu maniaci. Potom našli pod schody na půdu takovej výklenek, tak se tam do toho pustili – předtím mi ještě sdělili, že něco asi rozbouraj, ale že nebudou mít čas to dát do pořádku, cha cha cha. V tom výklenku udělali díru do zdi. Žádnej rozmnožovací stroj sice nenašli, ale ta díra je tam dodneška. Jinak ale zabavili kde co. (…) Horší, než ty kriminály byl ale po propuštění ochranný dohled, kdy nám mohli vlézt do baráku kdykoli, zcela volně, a Martin se musel každý den do dvou hlásit na policii v Telči. Trvalo to dva roky, a to ho nejvíc psychicky vyřídilo – byl z toho pořád takovej vzteklej, nebylo to s ním k vydržení. Do toho měl ještě takovou tu postvězeňskou psychózu. To bylo hustý, úplně,“ vzpomínala Juliana Jirousová na léta policejního teroru ze strany normalizačního režimu v časopisu Babylon v roce 2011.

Zažila bezpočet domovních prohlídek, návštěv ve vězení a obrovský kus života pod policejním dohledem. Nic z toho jí nevzalo optimismus a smysl pro humor. A vždy nabídla mnoho tolerance a pochopení, i když se stalo něco nedobrého… „Juliana se vždycky na člověka tak podívala, ne káravě, nebo snad pátravě, co zas ti idioti kde co jak, ale tak jakoby nelidsky, nadzemsky, jako kdyby člověka do té nejtenčí cévky zrengenovalo Slunce nebo Měsíc, který ale přitom cítí lidsky, že se člověk chtě nechtě zarazil, jestli na člověka nehledí anděl,“ uvedl ve své vzpomínce na ni Petr Placák na Facebooku, kterou zakončil slovy: „Když přirozenou smrtí umře někdo takový jako Juliana, necítím smutek, ale mám radost z naplněný člověčí existence. Aleluja!“


S manželem Martinem Jirousem (na snímku vlevo) a spisovatelem Andrejem Stankovičem ve Staré Říši

Připravil MARTIN VACEK

Foto archiv Přemysla Fialky (ÚSTR)
Související: