Ve věku nedožitých 102 let zemřel v litevském Vilniusu vězeň gulagu Egon Morgenstern

Jeho životní osud byl v mnohém neobyčejný a dramaticky se do něj promítly pohnuté dějiny 20. století. Zachycuje jej kniha Egon Morgenstern – Přežil jsem peklo gulagu, redigovaná Stanislavem Poskočilem. Vyšla na sklonku loňského roku. Historik ÚSTR Jan Dvořák měl v roce 2011 možnost se s Egonem Morgensternem osobně setkat a natočit s ním krátký rozhovor o jeho životě. „Dodnes vzpomínám na vzácné okamžiky, kdy mi svou „ruskou“ češtinou vyprávěl o svých životních peripetiích. Oceňoval jsem nejen jeho snahu hovořit rodným jazykem, mimochodem hrdě se hlásil ke své rodné vlasti, ale obdivoval jsem na něm především jeho přátelskost a skromnost,“ popsal J. Dvořák. „Veškeré své utrpení zlehčoval a zůstával stále veselým a optimistickým člověkem. Nejen proto je toto setkání pro mě jedno z nejcennějších.“ Egon Morgenstern se narodil 27. července 1914 ve Vídni v početné židovské rodině, vyrůstal však ve Fryštátě (dnes součást Karviné) a Lošticích. V dospělosti se živil jako číšník, na konci 30. let absolvoval vojenskou prezenční službu v čs. armádě. Po nacistické okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 prchá se svými sourozenci před nacistickým pronásledováním do Polska, kde byl brzy zatčen. Propuštění z polského vězení dočkal až těsně před vypuknutím 2. světové války, následně odchází do Lotyšska, kde se pohybuje bez dokladů, a proto je znovu zadržen. Po sovětské okupaci Litvy v roce 1940 je odsouzen NKVD pro špionáž na 5 let nápravně-pracovních táborů. Vězněn byl v táborech Pečorlagu na severu Ruska, od roku 1943 pak v Kazachstánu. Přežít se mu podařilo pouze shodou šťastných náhod. Propuštění se dočkal až v červenci 1945, následovalo nucené vyhnanství v Kazachstánu. Odsud se mu brzy podařilo uprchnout, návrat do Československa mu však nebyl umožněn. Usadil se proto v SSSR, od 60. let žil ve Vilniusu, kde se také oženil. Československo mohl poprvé navštívit až v roce 1960, aby se zde setkal se zbytkem své rodiny – resp. s těmi sourozenci, kteří přežili holocaust. Od té doby sem za rodinou jezdil téměř každý rok. I když se po roce 1989 mohl vrátit natrvalo a v roce 2002 mu bylo uděleno české občanství, žil nadále v Litvě. Zůstával tak dlouhá leta jediným občanem ČR trvale žijícím v Litvě.