VÝROČÍ: Pětadevadesátiny spisovatele Pavla Kohouta

Pavel Kohout, foto ze sledování spisovatele v lednu 1978 (zdroj: Archiv bezpečnostních složek)

Právě dnes 20. července se v Praze před 95 lety narodil básník, prozaik, dramatik a spisovatel Pavel Kohout. A určitě také osobnostně trochu nejednoznačná postava československé historie. Jak se uvádí v jeho profilu na Wikipedii, svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jako jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie. Později prošel osobnostním přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na Pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech 20. století až k demokratickému antikomunismu.

Traktorové častušky (ukázka z rané tvorby)

Traktory, traktory,
i vy, traktoristé,
údernické prapory
zasloužili byste!

To vám bylo pozdvižení,
to vám bylo smíchu, klení,
to vám bylo hovorů,
když k nám přijel o žních loni
na výpomoc místo koní
párek nových Zetorů.

Traktory, traktory,
rozbít přijely jste
zastaralé názory,
zastaralý systém!

K budovatelské kapitole svého života se Pavel Kohout hlásil a tvrdil, že „Všechno, co člověk zažil, k němu patří. Má pak jen několik možností, jak s tím naložit. Buď to všechno popře a zatluče, nebo se z toho snaží něco naučit.“ První stopy jeho rozčarování z režimu se objevily již v divadelních hrách z poloviny 50. let. A totalitní režim mu dal hned pocítit, co ho čeká … Drama Chudáček (1956) bylo zakázáno ještě před premiérou, další drama Říkali mi soudruhu (1960) po sedmé repríze. Politicky se Kohout připojil k pražskému jaru a proudu reformních komunistů. V roce 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů přečetl protestní dopis spisovatele Alexandra Solženicyna, za což byl po okupaci Československa vyloučen z komunistické strany (1969) a dostal se na stranu protirežimní. A tím také do hledáčku Státní bezpečnosti.

Agenturní záznam od agenta StB s krycím jménem Jege (Mikuláš Nádaši) z jeho setkání s Pavlem Kohoutem v listopadu 1973

Fotografie ze sledování – vlevo Pavel Kohout s Milanem Kunderou na Hradčanském náměstí v dubnu 1973, vpravo snímek ze svatby Pavla Kohouta a Jeleny Mašínové 31. prosince 1970

„Na spisovatele a dramatika Pavla Kohouta vedla Státní bezpečnost od začátku 70. let svazek Dialog. Je výjimečný hned z několika hledisek. Především svou úplností a rozsahem – jde pravděpodobně o vůbec nejrozsáhlejší zachovaný svazek vedený v 70. letech v problematice ˏvnitřního nepříteleˊ,“ říká badatel Radek Schovánek, který uvedený svazek zpracoval a uspořádal do stejnojmenné knihy (Paseka 2006). „Přestože byla zničena část informací získaných kontrolou korespondence, případně odposlechy telefonů či bytů, je 5693 stran uložených ve 20 dílech svazku významným dokumentačním materiálem. Dalších 568 stran čítají pomocné svazky obsahující fotografie ze sledování a hodnocení Kohoutových literárních či dramatických děl. Soubor archiválií obsahuje přes 780 udání tajných spolupracovníků StB,“ dodává Schovánek. Kohout byl jedním z prvních signatářů Charty 77, vymyslel název a je i spoluautorem jejího Prohlášení. V roce 1978 Pavlu Kohoutovi s manželkou Jelenou režim povolil roční pracovní pobyt v Rakousku, návrat jim ale už neumožnil a oba zbavil československého občanství. Usadili se v Rakousku, kde v roce 1980 dostali občanství. I v tomto období se o něj nepřestala Státní bezpečnost zajímat a získávala o něm zprávy skrz řadu svých tajných spolupracovníků. Po roce 1989 se Pavel Kohout vrátil do vlasti a žije (a tvoří) opět v Praze.

A spřátelil se také s Radkem Schovánkem, který při příležitosti jeho významného životního jubilea přidává jednu čerstvou historku s ním: „Při nedávném setkání Pavel Kohout vzpomínal, že si připadá, jako kdyby vedl zteč na Bastilu. Vzpomněl jsem si při tom na rozmluvu s Jiřím Pelikánem o procesu s Rudolfem Slánským a spol., při které vzpomínal, jak nemohl celou noc spát poté, co strávil jeden den na soudním přelíčení, na které jako mladý komunista dostal vstupenku. Nemohl pochopit, jak by lidé, kteří komunismu obětovali celý život, mohli být zrádci, a ještě navíc, to veřejně přiznat. Neodolal jsem pokušení a zeptal se Pavla Kohouta, jak ten proces vnímal on? ˏPavle, moc se omlouvám, že tě s tím otravuju, ale já už se nikoho jiného nemůžu zeptat, jelikož všichni jsou již mrtvíˊ. Zasmál se a odvětil, že proces pro něho ještě nebyl zlomovým okamžikem, tím se stala až návštěva Vídně v roce 1959. Po vzniku rádia Svobodná Evropa v roce 1951 spustila CIA o pět let později tzv. knižní projekt, velkoryse dotovanou akci na podporu šíření svobodných myšlenek do zemí trpících pod komunistickou cenzurou. Od samého začátku byl Pavel Kohout zařazen mezi adresáty tohoto projektu, aniž to donedávna tušil. Na zájezdu s folklórním souborem ve Vídni bydleli na lodi kotvící na okraji města a do centra chodili rozlehlým parkem. Jednoho dne k Pavlovi přistoupil mladý muž a česky mu řekl: ˏMám pro vás nějaké knihy, přečtěte si jeˊ. A předal mu český výtisk románu George Orwela 1984 a knihu Arthura Koestlera Tma o polednách. ˏČetl jsem je celý týden a neustále o nich přemýšlel. To byl pro mě skutečný zlom a pochopil jsem, jak nelidský ten režim ve skutečnosti je.ˊ Jde o jedinečné svědectví, že snaha americké tajné služby o prolamování cenzury měla alespoň v tomto případě úspěch.“ Pavlu Kohoutovi přejeme k 95. narozeninám vše dobré.