STALO SE: 6. září

Právě dnes 6. září před 72 lety byl brzy ráno na nádvoří věznice Pankrác v Praze komunisty popraven František Havlíček (25), za protektorátu odbojář, po válce příslušník SNB a po roce 1948 agent-chodec. Narodil se 7. srpna 1925 v Praze jako třetí dítě do rodiny úředníka Františka Janečka. Otec ovšem brzy umřel a jeho děti adoptovala teta s manželem, tím byl malý František přejmenován na Havlíčka. Učil se strojníkem v koncernu ČKD a zůstal zde i po úspěšném složení zkoušek v roce 1943. Zapojil se do protinacistického odboje a roku 1944 jej zatklo gestapo. Havlíčka věznili na Pankráci a Terezíně, a následně ho umístili do transportu. Z něho se mu ale podařilo utéct a do konce války se ukrýval.

„Poté, co se k moci dostala komunistická strana, rozhodl se emigrovat, což se mu podařilo na konci března 1948, dokonce v uniformě SNB.“

Po osvobození František Havlíček vstoupil do řad Sboru národní bezpečnosti, ale po výcviku byl neustále přeřazován z místa na místo, což těžce nesl. Vyvrcholilo to jeho převelením na dobrovolnou (!) brigádu do dolu ve Vinařicích u Kladna. Zde onemocněl, a přestože se uzdravil, nemoc dále předstíral, aby se nemusel k horničení vrátit. Poté, co se k moci dostala komunistická strana, rozhodl se emigrovat, což se mu podařilo na konci března 1948, dokonce v uniformě SNB. Po klasických výsleších ze strany CIC začal v Německu pracovat v utečeneckém táboře v Burgu. Zde se také seznámil a následně zasnoubil s příslušnicí armády USA Lindou Lilian Roshonovou, s níž plánoval společnou budoucnost. Linda ale v listopadu 1948 demobilizovala a vrátila se do Spojených států. Havlíček zažádal o vystěhování za ní, než se však vše vyřídilo, utečenecký tábor byl zrušen a on přišel o práci i přísun peněz. Obrátil se proto na americké vojenské úřady a přijal nabídku provést několik tajných cest do Československa.

Proti dosavadním zvyklostem Havlíček ale nepřekračoval hranice tajně pěšmo, nýbrž vlakem s falešnými doklady. Při první misi – v polovině dubna 1949 – proběhlo vše podle plánu a Havlíček si vysloužil pochvalu od nadřízených. Při druhé – o měsíc později – se už ale při plánovaném návratu zpět nesetkal se svým kontaktem, zůstal tak zcela bez potřebných dokladů. Seznamoval se proto v pražských podnicích s mladými ženami, u kterých různě přespával (s jednou z nich – Emilií Zimerhanzlovou – se dokonce stačil zasnoubit) a plánoval tajný přechod státní hranice, aby se zachránil. Prodlévání v Praze a snaha najít rezidenta, se mu staly osudnými. Při jedné pochůzce městem byl 22. srpna 1949 legitimován příslušníkem SNB, kterému sice ještě utekl, ale večer byl už dopaden zásahovou jednotkou Státní bezpečnosti. Z jakého důvodu se kurýr dostal do zorného úhlu tajné policie, dochované archivní prameny nesdělují, možná ho zmínil jiný zatčený kurýr, je i možné, že na něj upozornila některá ze zklamaných žen. Vyšetřovatelé svého bývalého kolegu tvrdě vyslýchali a snažili se z něj dostat maximum informací o jeho zpravodajské činnosti a údaje, které by je dovedly k dalším agentům operujícím v Československu. Jejich identitu ani podstatu činnosti však Havlíček neznal.

„Rozsudek byl vykonán brzy ráno 6. září. Smrt podle svědků přijal klidně a neuvěřitelně statečně, nepronesl ani žádné poslední slovo.“

Před senátem Státního soudu v Praze stanul František Havlíček v dubnu 1950, který jej prohlásil vinným trestnými činy zběhnutí, velezrady, vojenské zrady a vyzvědačství, za které ho odsoudil k trestu smrti. Podle soudu mu přitížilo, že se činů dopustil jako člen SNB. Rozsudek byl vykonán brzy ráno 6. září. Smrt podle svědků přijal klidně a neuvěřitelně statečně, nepronesl ani žádné poslední slovo. Přičiněním rodiny se, proti tehdejším zvyklostem, podařilo získat urnu s ostatky a uložit ji v kolumbáriu kostela církve československé v Praze Vršovicích. V roce 1993 byl František Havlíček zcela rehabilitován, v roce 2010 jeho odvážný postoj proti nedemokratickému režimu ocenilo Ministerstvo obrany ČR udělením vyznamenání Zlatá lípa.