S Petrem Hlaváčkem o Evropě, dekadenci i umělé inteligenci

(4. 1. 2024) – Desítky konferencí ročně, řada badatelských a popularizačních projektů, ale především výzkum a interpretace českých dějin z let 1938–1989, které kvůli nadvládě dvou totalitarismů, totiž nacismu a komunismu, označujeme jako období nesvobody. To vše a mnohem více spadá do agendy Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů, jehož ředitelem je Petr Hlaváček. Dlouhá léta působil v zahraničí, například v Německu a Francii, a na ÚSTR přináší i zkušenosti z českého akademického prostředí.

Jste historik, filosof a publicista, zabýváte se intelektuálními a náboženskými dějinami, zejména problematikou evropské identity. Jakou tvář má podle vás současná Evropa?

Především bych připomněl, že Evropa, integrovaná do Evropské unie, je součástí Západu jakožto civilizace. Ovšem Evropané, na rozdíl od Američanů, stále žijí podivnou iluzí, že se jich dějiny už netýkají. Jde o fatální omyl. Tvář Evropy se aktuálně jeví jako překvapená až ustrašená, poněvadž se najednou po Evropanech chce, aby se opětovně projevovali jako aktivní subjekt dějin, jemuž nejde jen o byznys a blahobyt. Chovám naději, že se Evropa probudí, náš Západ je docela slušná civilizace, otevřená a dialogická, myslím, že to zvládneme.

Neboli, je Evropa svým způsobem dekadentní?

Jistě bychom v politickém, intelektuálním, ekonomickém, kulturním či náboženském provozu Evropanů a evropských elit mohli identifikovat řadu dekadentních jevů, někdy vlastně i docela příjemných. Můj přítel, běloruský básník Max Ščur, který žije v Praze, natvrdo říká, že Evropa je prostě líná. S onou hypotézou, že hlavním problémem Evropy je vlastně lenost, bych souhlasil, jako Evropané jsme si už zvykli hovořit o úpadku Evropy, je to totiž velmi pohodlné. Můžeme se vymlouvat, že už nic nelze dělat. 

Řada autorů se shoduje, že mezinárodní pozice Evropy coby mocenského a kulturního centra světa je značně oslabená. Má podle vás „stará dobrá Evropa“ naději na – řekněme – nový rozmach?

Myslím si, že Evropa může zachovat a rozvíjet svou svobodu a prosperitu jedině jako nedílná součást Západu, totiž geopolitické entity, k níž počítáme většinu Evropy a nadto anglosaský zámořský svět v čele s USA. Západ si občas i tady v Česku někteří mudrlanti pletou se západní Evropou, jenže ta netvoří celý Západ, k němuž náleží všechny země a národy, byť třeba periferní, které jsou součástí společného západního příběhu.

Jak z toho jako národ vycházejí Češi?

Češi se jako moderní politický národ začali utvářet v 19. století, jejich elity se významně podílely na rozvoji složené státnosti Rakouského císařství a později Rakouska-Uherska, na což jsme poněkud zapomněli. V období 1989–1991, kdy padla berlínská zeď, proběhla naše sametová revoluce, odešla od nás okupační vojska a rozpadlo se sovětsko-ruské impérium, jsme nesměle začali s obnovou naší demokracie. Od roku 1993 máme Českou republiku, což je přes všechny chyby, nedostatky a problémy dobrý stát, navíc díky členství v EU a NATO pevně ukotvený ve strukturách svobodného Západu.

Přesto se zdá, že je česká společnost rozkolísaná…

Česká občanská společnost není úplně v dobré kondici a česká demokracie je křehká. Mnozí občané si představují, že Česko leží kdesi na Marsu a aktuální globální dynamika se ho netýká.

Češi, pokud mohu takto generalizovat, potřebují více občanského sebevědomí – a také občanské odolnosti, houževnatosti a vytrvalosti. K posílení těchto občanských ctností může pomáhat i promyšlené občanské vzdělávání, jehož klíčovou složkou je i historické vědomí formované skrze kritické dějepisectví a výuku dějepisu.

Německo-francouzská spisovatelka Géraldine Schwarz se nedávno nechala slyšet, že předávání historie by mělo probíhat bez emocí, neboť mladá generace již nedokáže emocionálně pochopit všechny symboly a odkazy. Souhlasíte s tímto tvrzením?

To je zásadně mylná představa, která vychází z iluze, že historik je ten, kdo na základě historických pramenů rekonstruuje jakousi „objektivní minulost“, a tu pak servíruje společnosti jako „pravdu o dějinách“. Géraldine Schwarz svou tezi o dějinách interpretovaných a předkládaných bez emocí prezentovala letos v Berlíně na mezinárodní konferenci Evropské sítě Paměť a solidarita. Šlo jí především o soudobé dějiny, o hrůzy totalitních režimů 20. století – čím jsou nové generace těmto událostem vzdálenější, tím méně v nich prý vzbuzují emoce. To je sice pravda, jde o něco přirozeného, ale s onou tezí si dovolím nesouhlasit. Do vyprávění dějin, které samozřejmě musí být dialogické a pluralitní, emoce patří, člověk je tvor emotivní. Zejména ve svobodné občanské společnosti se bez příběhů vyprávěných takzvaně emotivně neobejdeme. Každá lidská komunita, pokud má být soudržná a odolná, myslím tím občanskou společnost, politický národ a demokratický stát, nutně potřebuje příběhy, které posilují a rozvíjí její identitu. V Evropě a Česku potřebujeme promýšlet společnou „politiku paměti“, což není volání po nějakých jediných správných dějinách či indoktrinaci, jen výzva k hledání společných historických důrazů podporujících demokratický étos.

Jak v této souvislosti nahlížíte důsledky rozmachu umělé inteligence?

S „umělou inteligencí“ čili AI mám už jisté zkušenosti a řekl bych, že vlastně nejde o skutečnou inteligenci, to jest chápající a rozlišující rozum. Učí se ta potvůrka a s ní spojené nástroje sice rychle, ale zatím je to spíše zdatná rychločtenářka a kompilátorka, která využívá informací z „knihovny“ shromážděné člověkem. Sama dosud nenapíše dobrý román ani skutečně vědecký článek, přestože už nyní slouží k řešení některých komplexních problémů, při nichž je nutná kontrola velkého množství informací, jejich třídění a srovnávání. Jednu lidskou vlastnost si ovšem osvojila: rychle se učí slovně kličkovat a dokonce lhát. Pro historika pracujícího s velkým množstvím pramenů by mohla být brzy dobrým pomocníkem, ale člověka nahradit nemůže.

Za loňský rok jste realizovali desítky konferencí a vzdělávacích pořadů určených nejširší veřejnosti napříč cílovými skupinami…

A jednou z nich byla i mezinárodní konference Ruský imperialismus 1939/45–2023, kterou náš ÚSTR zorganizoval ve spolupráci s Úřadem vlády ČR v Lichtenštejnském paláci na pražské Kampě. K přednáškám a diskusi se podařilo sezvat vědce, novináře a veřejné intelektuály nejen z Evropy. Konference se konala ve stínu pokračující ruské válečné agrese vůči Ukrajině a ukázala, že je třeba brát vážně expanzivní ruský imperialismus, jehož tradici nelze spojovat jen s putinismem a bolševismem, poněvadž Moskva takto ohrožuje okolní národy již několik staletí. Zatímco u nás na Západě probíhá vážná debata o hříších našeho imperialismu a kolonialismu, v Rusku s reflexí této vlastní hrozivé tradice ani nezačali, naopak znovu cíleně vypustili krvavého molocha, který znásilňuje Ukrajinu, ale také Gruzii, Moldavsko či Bělorus, nemluvě o neruských národech Ruska.

V lednu bude spuštěn například projekt CIRKUS ÚSTR, proč zrovna tento název a co bude obsahem?

V rámci mého Odboru výzkumu a vzdělávání, který je se svými pěti odděleními páteří ÚSTR, neboť fakticky realizuje agendu, kterou nám ukládá jakožto státní výzkumné instituci zákon, opět připravujeme velké množství konferencí, debat, přednášek či knih pro odbornou i širokou veřejnost. Diskusní projekt CIRKUS ÚSTR vzniká ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, přičemž název CIRKUS ÚSTR by měl vyjadřovat nadsázku a nadhled, nikoli snad zmatek. Odkazuje totiž na antický „circus“, amfiteátr okrouhlého tvaru, v němž mimo jiné probíhaly gladiátorské zápasy. A zároveň i na kulatý stůl jako symbol rovnosti těch, kteří u něj sedí a diskutují či polemizují. Naší ambicí je vnášet do veřejného prostoru témata z dějin 20. století, která chceme reflektovat z nových perspektiv, ze strany ÚSTR možná i nečekaných. Proto je například lednovým tématem transgenerační trauma, na březen plánujeme debatu k paměti a umění ve veřejném prostoru.

Novinkou bude také Literární cena Waltera Sernera určená středoškolákům jako ocenění jejich literární a esejistické tvorby reflektující z filosofické a etické perspektivy témata druhé světové války, holokaustu, soužití Čechů, Němců a Židů ve střední Evropě, problematiku svobody a nesvobody, xenofobie a rasové nenávisti, občanské odvahy, stejně jako evropanství a smíření mezi lidmi a národy. Pojmenována je po Walteru Sernerovi, všestranném intelektuálovi a spoluzakladateli dadaismu, jenž je spojen s Prahou, Vídní, Římem, Berlínem, Paříží, Rigou a dalšími evropskými městy. Obecně prosazuji, aby se výzkumné a vzdělávací aktivity ÚSTR více propojily s kulturou a uměním. Byť často zkoumáme vážná a smutná témata, neměl by chybět ani humor…

… protože humor je vážná věc, jak řekl Miroslav Horníček.

Děkuji za rozhovor a ať se v novém roce daří!

Připravila PETRA JUNGWIRTHOVÁ

Foto Marta Myšková, kresba Michaela Váchová