ROZHOVOR: Tomáš Zouzal o internačním táboře Bystřice

(28. 6. 2023) – V rámci série přednášek pořádaných ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů s Židovským muzeem v Praze vystoupil 6. června historik Tomáš Zouzal s tématem Sonderlager Bystřice – tábor pro židovské míšence a manžele židovských žen. Tábor byl specifický především svým umístěním ve vojenském prostoru SS Böhmen, o jehož existenci se dodnes moc neví. Sečteno a podtrženo, je to dost důvodů k tomu, abychom Tomáše Zouzala požádali o bližší informace.

Pane doktore, do povědomí české veřejnosti se poslední roky dostává informace o tom, že Němci za protektorátu začali nedaleko Prahy budovat obří vojenské cvičiště. O jak velký projekt se jednalo a povedlo se ho zrealizovat?

Výcvikový prostor, který tu pro organizaci SS vznikal od roku 1942, byl ambiciózní projekt a se svojí rozlohou téměř 450 km² se stal největším cvičištěm v českých dějinách. K jeho vytvoření se ale přikročilo až v polovině války. Na budování chyběl čas, materiál i lidské síly, a tak nikdy dobudováno nebylo.

Jak se zamýšlené cvičiště dotklo českého obyvatelstva a nabídli mu Němci například nějaké kompenzace?

Na zabíraném území žilo asi 30 000 lidí, v naprosté většině Češi. Dostali nařízeno vystěhovat se ve stanovených lhůtách ze svých domovů a hledat si náhradní bydlení. Nemovitosti byly těmto lidem vyvlastněny za náhradu, kterou stanovovaly německé orgány, takže kompenzace nebyla nabídnuta, ale vnucena, a obdržené peníze museli po válce lidé zase vracet, ovšem tentokrát už československému státu, když se znovu stávali vlastníky svého majetku.

Vaše přednáška v Židovském muzeu se zabývala internačními tábory na tomto území. Proč vznikly, kolik jich celkem bylo a k čemu sloužily?

Tábory vznikly z důvodu nedostatku pracovních sil při budování cvičiště. To byl hlavní důvod, k němu ovšem přistupovaly další, související s nacistickou diktaturou. Jednotlivé skupiny lidí nevyhovujících vládnoucí moci byly internovány v různých táborech a využíváni jako levná pracovní síla. Cvičiště představovalo dobře střežené místo, odkud nebylo snadné utéct… Tato kombinace vysvětluje, proč tu byly zřizovány tábory různého typu, přičemž celkem se jich zde i s pobočkami nacházelo více než deset.

Jaké to byly a jaký byl život v nich?

Vytvořeny tu byly tři typy táborů: pracovně-výchovné (pro internaci těch, kdo utekli z pracovního nasazení), zvláštní (pro židovské míšence a manžele židovských žen) a pobočky koncentračního tábora Flossenbürg. Našli bychom mezi nimi zřejmě více shod, než rozdílů. Ubytování v dřevěných barácích na palandách ve stísněných prostorech, nedostatečná strava i hygiena, málo oblečení, hodně nemocí a hmyzu. Vězni nucení k těžké manuální práci a šikanovaní nadřízenými či ostrahou…

Jaké práce tito vězni vykonávali a za jakých podmínek?

Byly to zejména zemní a stavební činnosti, od lámání kamene přes úpravy terénu až po výstavbu. V botách, které nedokázaly vydržet všudypřítomné bláto, často jen v dřevácích, za každého počasí, v zimě někdy i bez rukavic, když rukavice nebyly nebo je vedení tábora zakázalo používat…

Kdo tvořil osazenstvo těchto táborů?

Osazenstvo se odvíjelo od typu tábora. V pracovně-výchovných to byli Češi, ve zvláštním neboli německy Sonderlageru se jednalo také o protektorátní příslušníky, ale tentokrát o příbuzné Židů, a v pobočkách Flossenbürgu ponejvíce o politické vězně, a to Francouze, Poláky, Ukrajince, Němce, Španěle a další. Žili či spíše živořili tu mezi nimi i lidé společensky významní, například z řad duchovních, umělců či politiků.

Zmiňovaná přednáška se věnovala druhému ze jmenovaných typů, konkrétně zvláštnímu táboru v Bystřici u Benešova. Bylo toto místo v něčem specifické či mimořádné?

Sonderlager v Bystřici byl specifický vysokým podílem vzdělaných a nadaných lidí. Byli tu muži ze smíšených česko-židovských rodin a mezi nimi různá známá jména, například herec Miloš Kopecký. Na rozdíl od jiných táborů tu vězni měli s sebou hudební nástroje, takže po večerech se v barácích hrálo a zpívalo, ale vedly se také třeba politické debaty. A protože bavit se chtělo i vedení tábora, pořádaly se dokonce i víkendové estrády. Tato zpestření jinak náročného táborového života byla pro vězně značnou vzpruhou.

Podařilo se vám při historickém výzkumu této problematiky také shromáždit nějaká očitá svědectví, vzpomínky, fotografie či dokumenty od rodin pamětníků?

Setkal jsem se ještě s jedním z vězňů, narozeným v roce 1927, a s potomky dalších. Někteří z nich přišli právě na přednášku v Židovském muzeu. To uchovává i další materiály spojené s táborem, které mi zdejší pracovníci již dříve zprostředkovali, a využil jsem je na přednášce. Velký kus práce při mapování dějin tábora vykonal také bystřický starosta, historik Daniel Štěpánek, takže společnými silami postupně skládáme střípky z minulosti tábora.

A co jste našel v českých nebo německých archivech? A z jakých důvodů se o této záležitosti v uplynulých 75 letech takřka nemluvilo?

Co se týče bystřického tábora, považuji za jeden z nejdůležitějších nálezů jmenný seznam vězňů v benešovském okresním archivu, kde za zpřístupnění vděčím jeho vedoucímu, kolegovi Michalu Sejkovi. Ale jinak se z úředních materiálů patrně nedochovalo téměř nic. Právě nedostatek pramenů je jistě jedním z důvodů, proč historie tábora dlouho nebyla zpracovávána.

Na téma výcvikového prostoru jste vydal před lety knihu, loni jste spoluorganizoval třídenní konferenci a tematice se pravidelně věnujete v různých přednáškách. Co v tomto směru připravujete dále?

Letošní rok, ale i loňský a příští se na území výcvikového prostoru pojí s 80. výročím vystěhování obyvatel. Koná se tedy postupně řada akcí v jednotlivých zdejších obcích, které tuto minulost připomínají a na nichž se nějakým způsobem podílím. Nově jsme letos v květnu otevřeli také expozici v městském muzeu v Netvořicích, která se cvičišti a vystěhování věnuje. Od vydání první knihy pracuji na jejím pokračování, která čtenáře provede výcvikovým prostorem až do května 1945 a v níž se objeví mimo jiné právě i dějiny místních táborů.