ROZHOVOR: Pavla Plachá o nové knize dopisů na rozloučenou

Mgr. Pavla Plachá, Ph.D (foto ÚSTR)

Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Památníkem Münchner Platz Drážďany, nakladatelstvím Pulchra a Nakladatelstvím Lipské univerzity a s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti vydává knihu „Tento dopis si nechte na památku na mě“. Co je obsahem obsáhlé dvojjazyčné česko-německé kritické edice s podtitulem Poslední dopisy Čechoslováků popravených v Drážďanech, jsme se dozvěděli rozhovorem s jednou ze spoluautorek – Mgr. Pavlou Plachou, Ph.D, z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Paní Plachá, z jakých důvodů byli českoslovenští občané v Drážďanech zavíráni a následně i popravováni?

Drážďany patřily vedle Berlína-Plötzensee a Breslau, dnešní Wrocławi, k nacistickým popravištím, kde bylo nad Čechy a Češkami vykonáno nejvíce rozsudků smrti. Většina z téměř devíti set Čechoslováků, jejichž život skončil pod drážďanskou gilotinou, se aktivně stavěla proti okupaci. Mezi nejčastější „provinění“ patřila vlastizrada, zemězrada, napomáhání nepříteli či poslech cizího rozhlasu. Vedle příslušníků odboje nebo odporu proti okupaci bychom mezi drážďanskými oběťmi našli v menší míře i osoby odsouzené za hospodářské delikty nebo násilné trestné činy. Po okupaci zavedli nacisté v protektorátu německé soudy, které řešily v oblasti trestního práva právě tyto typy provinění. Češi byli vězněni a popravováni v Drážďanech, protože tam zasedal německý Lidový soudní dvůr a drážďanské popraviště bylo spádové třeba i pro Zemské soudy v Litoměřicích, Mostě či České Lípě, které se nacházely v okupovaném pohraničí. Do jara 1943, než bylo zřízeno popraviště v Praze na Pankráci, bylo drážďanské popraviště spádové i pro Zvláštní soud Praha. Pominu-li období takzvaného stanného práva po příchodu Heydricha do Prahy a po jeho smrti, tak se až do jara 1943 v protektorátu nepopravovalo. Okupanti měli obavu, že by procesy s příslušníky protinacistického odboje mohly způsobovat neklid mezi českým obyvatelstvem, jež mělo především efektivně a v klidu pracovat pro válečný průmysl. Proto se procesy a popravy Čechů „odkláněly“ na německé území.

Čechoslováci byli popravováni i v dalších věznicích nejen v Německu. Čím jsou Drážďany, podle vás a pro vás, tak zásadní a důležité, že jste svůj zájem o tuto problematiku zaměřily právě sem?

O drážďanských obětech se u nás obecně málo ví. Asi málokdo by dokázal jmenovat alespoň jednoho tam popraveného Čechoslováka. Češi navíc tvořili nejpočetnější skupinu v rámci všech národností popravovaných za války v Drážďanech.

„Dřívější edice, které vyšly zejména v době komunistického režimu ať už v Československu nebo v jiných evropských zemích, nesou v různé míře stopy manipulace.“

Základem knihy je téměř 100 dopisů a motáků na rozloučenou, které napsalo 90 někdejších československých občanů a občanek. S jakým záměrem jste se s německou spoluautorkou rozhodly ryze osobní dopisy shromáždit do jedné knihy?

S Birgit Sack spolupracujeme již několik let na projektu dokumentace všech Čechoslováků popravených za druhé světové války v Drážďanech. Při našich rešerších se nám dostávaly do rukou poslední dopisy před popravou, které jsme vnímaly jako mimořádná svědectví o tom, čím museli odsouzení k smrti projít. Začaly jsme se zajímat o okolnosti jejich vzniku a kladly si otázky, o čem všem dopisy vypovídají. Zároveň jsme k těmto svědectvím chtěly přistoupit jinak, než jak tomu bývalo v minulosti. Dřívější edice, které vyšly zejména v době komunistického režimu ať už v Československu nebo v jiných evropských zemích, nesou v různé míře stopy manipulace. My jsme chtěly ukázat dopisy na rozloučenou v jejich čistotě a úplnosti a bez ideologických výkladů.

Kolik podobných dopisů se do knihy nakonec nedostalo a co vlastně bylo kritériem pro jejich konečný výběr?

Do edice jsme zařadily všechny poslední dopisy a motáky, které se nám podařilo shromáždit, jakýkoli výběr by znamenal určitou manipulaci, které jsme se záměrně chtěly vyhnout. Naše zásahy do dopisů se omezily jen na nejnutnější opravy gramatických chyb, jež by narušily srozumitelnost textu. Až na jednoho sudetského Němce jde o dopisy osob české národnosti. Věkové rozpětí sahá od 19 do 60 let a mezi pisateli máme i čtyři ženy. Po odevzdání knihy do tisku se nicméně objevily další dva až tři dopisy a předpokládám, že se časem najdou i další.

Manželka popraveného Karla Morkese Věra Morkesová (první zprava) s jejich synem Karlem a dalšími příbuznými popravených odbojářů z České Třebové u pomníku na Hřbitově svatého Jana v Drážďanech v roce 1972 (zdroj: Gedenkstätte Münchner Platz Dresden / Stiftung Sächsische Gedenkstätten)

Znění dopisů z vězení podléhalo určitě tvrdé cenzuře. Máme i tak možnost se z nich dozvědět něco víc, než jen osobní stav a rozpoložení pisatele před předpokládanou smrtí?

Cenzura hrála při psaní dopisů samozřejmě významnou roli. Pisatelé o cenzuře věděli, regulována byla i jejich předchozí korespondence. Proto se určitým tématům vyhýbali nebo se je snažili nějak zašifrovat. I přes tuto autocenzuru vykazuje zhruba třetina dochovaných dopisů minimálně jeden až dva cenzurní zásahy. V dopisech se odrážejí i dobové kulturní zvyklosti běžné při loučení. Vedle psychického rozpoložení pisatelů vypovídají dopisy i o okolnostech věznění, o tom, co se dělo s vězni v posledních hodinách jejich života. Máte pravdu, že charakter dopisů je hlavně privátní. Jsou adresovány nejbližším osobám, hlavně rodičům, partnerům a dětem. My jsme se například díky dopisům dozvěděli o věznění dalších rodinných příslušníků. Dopisy vypovídají rovněž o různých rodinných vztazích a konstelacích. O politickém smýšlení se z oficiálně odeslaných dopisů dozvídáme jen v náznacích. Pokud se něco objeví, pak spíš všeobecné proklamace, jako třeba přihlášení se k národní myšlence, k vlastenectví, ke svobodě, k lidství, k víře v lepší budoucnost. Jiné je to u motáků, kde už na cenzuru nemusel být brán ohled. Většina dopisů má také transcendentální přesah. Pro někoho může být překvapením, jak velkou roli v nich hraje víra v Boha, což může být částečně ovlivněno jak mezní situací, tak i aktivním přístupem vězeňského katolického duchovního, který se snažil odsouzeným pomáhat psychicky zvládnout poslední okamžiky jejich života.

Dopisy na rozloučenou bývaly určené příbuzným a jejich kopie se nepořizovaly. Čistě prakticky – jak jste se dostaly téměř ke stovce takových psaní?

Většinu dopisů jsme získaly od rodin popravených. Rodiny si je uchovávaly na památku. Část dopisů jsme našly v archivech. Dostaly se tam až po válce, když pozůstalí podávali žádosti o uznání odbojové činnosti svých popravených příbuzných, a dopisy, respektive jejich kopie, byly často jedinými dokumenty, jimiž mohli popravu doložit. A konečně některé dopisy jsme našly přetištěné v různých publikacích.

„Dvojjazyčná verze, podle mého názoru, podtrhuje, že je to naše společné téma, že jde o naši společnou minulost.“

Kniha je dvojjazyčná. Proč jsou obě jazykové verze v jednom celku?

Jde o společný česko-německý projekt, ne o překlad jedné původní jazykové verze, proto jsme hned zkraje zvolily dvojjazyčnou variantu a o samostatných jazykových verzích, které by byly na přípravu výrazně jednodušší, jsme vlastně ani neuvažovaly. Dvojjazyčná verze, podle mého názoru, podtrhuje, že je to naše společné téma, že jde o naši společnou minulost. O finální podobě publikace jsme s kolegyní vedly dlouhé diskuze. Snažily jsme se knihu uchopit tak, aby byla srozumitelná jak českému, tak i německému publiku, což nebylo úplně jednoduché. Dvojjazyčná kniha je velká výzva, musíte vše sladit, respektovat odlišné zvyklosti a hledat kompromisy. Velkou výzvou byla i grafická podoba knihy, která se podle mého názoru i díky úsilí, trpělivosti a šikovnosti grafičky Terezy Šeré nakonec velmi povedla.

Jak dlouho se vlastně kniha rodila?

Dopisy jsme shromažďovaly od počátku naší spolupráce v roce 2017. Přímo na této edici jsme začaly pracovat zhruba před rokem a půl. Kromě dopisů jsme do ní zařadily i stručné medailony popravených a jejich fotografie, které je často zachycují v civilním a rodinném prostředí.

Za co byste byly s Birgit Sack rády, kdyby se s ní podařilo dokázat?

Knihou bychom chtěly poukázat na význam dopisů jako pramene pro poznání minulosti. Bez nich bychom nevěděli, co se dělo v posledních hodinách před popravou, jak se s odsouzenými zacházelo, co považovali za důležité ještě sdělit. Obecně dopisy přispívají k lepšímu poznání minulosti, která dodnes ovlivňuje naše uvažování a životy pozůstalých. Potvrzuje to myslím i jejich zájem o náš projekt a ochota s námi své zkušenosti sdílet. Poprava rodinného příslušníka byla silně traumatickým zážitkem, měla pro rodiny často fatální důsledky. Mnohdy je připravila o živitele, a tím je uvrhla do existenčních problémů. Bylo velmi obtížné se s něčím takovým vyrovnat, mnohé to dlouhodobě poznamenalo. Při komunikaci s rodinnými příslušníky často slýcháme, že o popravených se doma nemluvilo. Stává se, že se potomci teprve od nás dozvídají, co se vlastně tehdy skutečně stalo nebo kde jsou pochovaní jejich předci. Knihou také chceme přiblížit konkrétní lidi, ukázat, jak přemýšleli, jaké hodnoty ctili. Že to není jen o jménech a počtech mrtvých.

Chystáte se toto silné téma komunikovat ještě jiným než knižním způsobem?

O dalších formách zveřejňování získaných dokumentů a informací uvažujeme. Výstava věnovaná vězeňské korespondenci by mohla být jednou z nich. V první řadě se nyní budeme soustředit na dokončení databáze všech Čechoslováků popravených v Drážďanech a na její zpřístupnění veřejnosti. Pevně věřím, že se to podaří ještě v letošním roce. Pokud jde o dopisy, rozhodně to pro nás není uzavřené téma. Kolegyně z Ústavu pro studium totalitních režimů Magda Veselská nyní aktivně vyhledává rodiny popravených a daří se jí získávat další svědectví.