Pavla Plachá o příbězích, které zasáhly do jejího života

Pavla Plachá při nedávné debatě Cirkus ÚSTR v Knihovně Václava Havla (foto Alexandr Kobranov)

(7. 2. 2024) – Pavla Plachá se ve své vědecké činnosti zaměřuje na perzekuce obyvatelstva českých zemí v době nacionálního socialismu a oběti nacistického justičního aparátu. Je vedoucí Oddělení výzkumu období 1938-1945 v Ústavu pro studium totalitních režimů a na svém kontě má desítky studií v odborných periodikách a sbornících. Rovněž je i autorkou rozsáhlé monografie o československých ženách v nacistickém koncentračním táboře. Během svého bádání měla možnost odhalit řadu osudů osobností známých i neznámých a některé z nich zasáhly i do jejího života. O její práci, o ženách hrdinkách i vězenkyních, o hrdinství a odvaze, jsme si povídaly nad šálkem černého čaje v jedné branické kavárně.

Realizovala jste řadu pozoruhodných projektů na téma ženy v koncentračním táboře…

Je to velké výzkumné téma, k němuž se stále vracím, je v němž pořád co objevovat, nacházet nové souvislosti a osudy konkrétních žen.

Co Vás přivedlo právě k tomuto tématu?

Dostala jsem se k němu díky externí spolupráci s Památníkem koncentračního tábora Ravensbrück. Zapojila jsem se do několika jejich projektů, například výstavy o novinářce Mileně Jesenské, která v Ravensbrücku zahynula. O Jesenské jsme pak ještě uspořádali mezinárodní konferenci a vydali sborník. Podílela jsem se také i na přípravě nové stálé expozice památníku, shromažďovala jsem podklady a dokumenty o československých vězenkyních, které Ravensbrückem prošly. Přitom jsem zjistila, že se u nás tomu tématu zatím nikdo souhrnně nevěnoval. Byla to velká výzkumná výzva. Nakonec se z toho stalo téma mé doktorské práce.

Ostatně, o tom je také vaše kniha…

Kniha, kterou vydal v roce 2021 náš ústav je její částečně přepracovaná a rozšířená verze. Snažila jsem se zjistit, které ženy, z jakých důvodů a jakým způsobem se do Ravensbrücku dostávaly a jak věznění prožívaly. Ukázalo se, že skupina československých žen byla mnohem různorodější, než tvrdily dosavadní interpretace, ať už po národnostní, sociální či světonázorové stránce. Vedle uvědomělých odpůrkyň nacismu se do tohoto koncentračního tábora například dostávaly ženy, které porušily zákaz styků se Židy, ženy, jež se dopustily nějakého hospodářského deliktu, ale třeba i takové, které před svým uvězněním vědomě spolupracovaly s gestapem. Dá se říct, že tato zjištění zásadně revidovala do té doby stále vlivný komunistický narativ.

Při vašem bádání vám – obrazně řečeno – procházelo „pod rukama“ velké množství osudů či příběhů. Který se vás osobně dotkl nejvíce?

K Ravensbrücku mě přivedl příběh Mileny Jesenské. Je velmi silný a také poučný. Osobně mě ale asi nejvíc zasáhl osud velmi mladé odbojářky Marie Pětrošové z Frýdku, která ještě před vypuknutím války převáděla v Beskydech uprchlíky z protektorátu do Polska. A mimochodem s Milenou Jesenskou spolupracovala, protože ta z Prahy tyto útěky organizovala. Stejně jako Milena Jesenská i Marie Pětrošová koncentrační tábor nepřežila. A i po ní zůstala doma jediná dcera. Marie Pětrošová ji porodila krátce před svou deportací do koncentračního tábora a pojmenovala ji Milena.

Proč právě tento příběh?

Je to příběh, který i mě přímo zasáhl do života. Uzavřel se totiž teprve nedávno a já jsem měla možnost být u toho. Když jsem osud Marie Pětrošové zpracovávala, podařilo se mi po četných peripetiích zkontaktovat se s její dcerou Milenou, které je dnes už přes 80 let. Při rozkrývání příběhu jsem také zjistila, že otec Mileny, odbojář, který před zatčením z protektorátu uprchl, založil ve Velké Británii ještě za války novou rodinu. Když jsem vydala článek o Marii Pětrošové, ozvala se mi z Anglie jedna z jeho dcer, která se tak dozvěděla, že má v Čechách nevlastní setru. Sourozenci o sobě nevěděli, roky je dělila nejen železná opona, ale i hradba mlčení jejich příbuzných. V roce 2022 se všichni bratři a sestry, kterých je dohromady i s Milenou šest, osobně sešli. Toho setkání jsem se zúčastnila a byl to pro mě neopakovatelný zážitek. Získala jsem v nich nové přátele.

Nahoře Pavla Plachá s Milenou Roučkovou a jejími anglickými sourozenci, kteří o sobě až do předloňska nevěděli. Dole vlevo odbojářka Marie Pětrošová po porodu dcery Mileny v roce 1940, malá Milena pak vpravo o šest let později (foto archiv Pavly Plaché)

Aktuálně pracujete na výzkumném projektu zaměřeného na dokumentaci československých občanů, kteří byli popraveni v době nacismu. Přiblížíte nám ho více?

Projekt probíhá ve spolupráci s německým Památníkem Münchner Platz Dresden, který sídlí přímo v místě, kde se nacházelo popraviště. Vytváříme databázi všech v Drážďanech popravených Čechoslováků, kterých bylo téměř devět set. Snažíme se co nejpřesněji zdokumentovat každý jednotlivý případ. Nesoustředíme se pouze na aktivní účastníky protinacistického odboje, zajímají nás i případy s kriminálním podtextem, protože i ty mohly mít někdy politické pozadí. O osudu všech těchto popravených totiž rozhodovala zpolitizovaná německá justice.

Jakým dalším výzkumným tématům se věnuje oddělení výzkumu období 1938 až 1945?

Tematicky se snažíme pokrýt protinacistický odboj, německý represivní aparát, snažíme se dokumentovat oběti nacismu, různé formy kolaborace, ale také zkoumat fungování společnosti v době okupace. Aktuálně jsme se například ve spolupráci se Židovským muzeem věnovali v rámci časopisu Judaica Bohemiae tématu interakce židovského a nežidovského obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava. Každoročně také připravujeme „válečné číslo“ naší ústavní revue Paměť a dějiny. Součástí oddělení je také tým historiků, zabývajících se pronásledováním československých občanů v Sovětském svazu. A aktuálně se můžeme pochlubit i dvěma grantovými projekty, z nichž jeden vytváří virtuální muzeum perzekuce katolické církve a druhý databázi pramenů k politickým represím v SSSR.

Hrdinství, čest, odhodlání a za své postoje třeba i položit život. Má podle vás dnešní doba také své hrdiny?

Každá doba má své hrdiny. Dnes sice, na rozdíl od doby německé okupace, žijeme ve svobodné demokratické společnosti, ale i v ní může docházet k nepravostem. Dnes můžeme považovat za hrdinu třeba někoho, kdo bojuje s násilím v jakékoli podobě, kdo se nebojí ozvat, když vidí, že se někde děje bezpráví. Nebo kdo pomáhá přes vlastní riziko zachraňovat lidské životy. Myslím, že obecně ve všech dobách je součástí hrdinství i schopnost rychle se zorientovat v nastalé situaci, zvážit své možnosti a zvolit správné prostředky k dosažení cíle.

Koho vy osobně si v tomto ohledu za hrdinu považujete?

V podstatě každého, kdo se aktivně snaží o to, aby byl svět spravedlivý a kdo pomáhá slabším.

… a to vůbec není málo. Děkuji Vám za rozhovor…

Pavla Plachá při prezentaci knihy Tento dopis si nechte na památku na mě se spoluautorkou Birgit Sackovou loni v únoru v Knihovně Václava Havla (foto KVH / Ondřej Němec) a vpravo s německým vydáním knihy Zpřetrhané životy, které vyšlo v září 2023 (foto ÚSTR / Jakub Šafránek)

Připravila PETRA JUNGWIRTHOVÁ