Ladislav Bittman stál za nejúspěšnější dezinformační akcí StB


Lawrence Martin se ve svém bytě na pobřeží Atlantského oceánu v důchodu věnoval malířství (foto Pavel Žáček)

(18. 9. 2023) – Právě dnes 18. září před pěti lety zemřel ve svém ateliéru ve městě Rockport v americkém státě Massachusetts profesor Lawrence Martin. Bylo mu 87 let. Československá historie ho zná ale spíš pod jeho rodným jménem – Ladislav Bittman. Byl hlavním organizátorem možná největší dezinformační akce komunistického Československa, když v roce 1964 jako příslušník československé komunistické rozvědky (I. správa ministerstva vnitra) vymyslel a provedl mystifikační akci s údajným nálezem nacistických dokumentů v jezeře na Šumavě. Bedny s údajnými dokumenty nacistů byly do Černého jezera hozeny příslušníky StB, aby se vytvořil tlak na západní osobnosti s válečnou minulostí kvůli hrozícímu promlčení válečných zločinů v roce 1965.

Ladislav Bittman se narodil 12. ledna 1931 v Praze. Do KSČ vstoupil už v roce 1946 ve věku 15 let. Poté, co byl v roce 1953 členem delegace Repatriační komise neutrálních států v Koreji. Po návratu dostal nabídku pracovat v rozvědce. Vystudoval potřebné školy a kurzy a ve Státní bezpečnosti se zabýval oblastí Západního Německa nejdřív v německo-rakouském odboru, dál pak také v rámci odboru aktivních opatření. Vystupoval pod krycím jménem Brychta. Úspěchy akcí mu v roce 1968 vynesly pracovní pobyt v zahraničí. Stal se takzvaným rezidentem ve Vídni. Zde ho zastihly události pražského jara, přičemž se postavil na stranu kritiků sovětské srpnové invaze a 3. září 1968 zběhl se svou manželkou (a psem Tomášem) na Západ – přes Německo odjel do Spojených států, kde si zvolil nové jméno Lawrence Martin. V roce 2012 nejen o této fázi života hovořil Ladislav Bittman s historikem Pavlem Žáčkem v exkluzívním materiálu pro revui Paměť a dějiny.

„Během debriefingu mně CIA doporučila, abych si z bezpečnostních důvodů změnil jméno. Zvolil jsem Lawrence, protože je to vlastně americká verze jména Ladislav, a Martin bylo rozšířené české i americké příjmení. Již při prvním setkání s pracovníky CIA, když jsme hovořili o mých motivech, jsem jim vysvětloval, proč jsem přišel a požádal o azyl. Prohlásil jsem, že jim řeknu všechno, co vím o komunistické špionáži, i to, že nechci zůstat v této branži, ale naopak, že chci být od toho co nejdál. Šlo o svého druhu gentleman’s agreement, takže když to skončilo, poděkovali mi, popřáli hodně úspěchů a já byl nadále zodpovědný za svůj osud.“

Kde probíhal debriefing? V nějaké vile ve Washingtonu?

„Ne přímo ve Washingtonu (…) to město se jmenuje Vienna. Šlo o pronajatou vilu, kterou hlídali, kde byl kuchař a několik dalších pomocníků, kteří se starali o všechno. Debriefing byl profesionální a velmi intenzivní. V prvních měsících to probíhalo takových osm devět hodin denně. Velmi intenzivně. Vzhledem k tomu, že jsem tehdy vůbec nemluvil anglicky, tak nám dali english teacher. Každý den po skončení výslechů nás obvykle dvě hodiny učila jazyk. Postupně, po několika měsících, se intenzita debriefingů zmenšila, takže jsme hovořili pouze čtyři až šest hodin. (…) Asi po roce celý proces skončil, nadále jsme byli zodpovědní za svůj osud.“


Ladislav Bittman vlevo jako major československé komunistické rozvědky (foto Archiv bezpečnostních složek) a vpravo jako profesor Bostonské univerzity (foto archiv Pavla Žáčka)

Mohu se zeptat, zda po vás CIA ještě něco chtěla po ukončení debriefingu?

„V roce 1971 jsem pod jménem Britt vystoupil před nějakým podvýborem Kongresu. Bylo to o aktivních opatřeních. Určitě to bylo tak, že CIA mě kontaktovala a požádala mě, abych svědčil. Ale na podrobnosti už si nevzpomínám.“

Šlo o poslední kontakt?

„Jednou nebo dvakrát mě kontaktovali, varovali mě, že se proti mně chystá nějaká operace. Někdy v polovině sedmdesátých let. Ale neuvedli žádné podrobnosti – kdo, kdy, kde, jak, co.“

Jak jste na to reagoval? Měl jste strach nebo obavy?

„Ne, ne. Když jsem sem přišel, myslel jsem si, že můžu přežít tak rok. Když jsem přežil rok, říkal jsem si, dám si ještě jeden rok. Potom dva roky… Asi po pěti sedmi letech jsem si řekl, k čertu s tím, tak už to nebudu počítat. Ale od prvního dne, kdy jsem začal pracovat na Bostonské univerzitě, jsem je informoval o své minulosti. Všichni studenti věděli, kdo jsem.“

Kdy jste na univerzitu nastoupil?

„Již v roce 1971. Náhodou jsem se setkal s vedoucím novinářského oboru, doktorem Whittem, nabídli mi jednu přednášku o mezinárodním tisku, pak to vyhodnotili a po prvním semestru jsem dostal úvazek jako full assistant professor. (…) Po šesti sedmi letech mi výuku rozšířili, učil jsem kurzy mezinárodní komunikace, propagandy, metodiku novinářského výzkumu, ta metodika byla samozřejmě velmi podobná, špioni dělali v podstatě totéž, co novináři. Takže tohle mi bylo dost blízké.“

Potom jste vyučoval přímo i dezinformace…

„Po deseti letech na univerzitě mě oslovil děkan s tím, že univerzita by byla velmi ráda, kdybych přednášel o dezinformacích. Do toho se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem uznal, že to je důležitý předmět, takže někdy v roce 1980 nebo 1981 jsem to začal učit. A pak jsem v roce 1985 založil dezinformační centrum (Center for Study of Disinformation).“

Dlouho jste se nechtěl vrátit do Československa. Kdy jste přestal mít obavy? Po pádu Sovětského svazu?

„Definitivně až když jsem dostal v roce 1994 oznámení, že mě vojenský soud zprostil trestu smrti. To jsem pozval studenty a profesory, aby se mnou oslavili můj návrat do společnosti normálních slušných lidí.“

Můžete závěrem zhodnotit, nakolik jste uškodil československé či sovětské rozvědné mašinerii? Jaký byl dopad vaší defekce?

„Pro mě je to těžké posoudit. Nechci zveličovat svou roli, nicméně domnívám se, že to velmi paralyzovalo oblast aktivních opatření a dezinformací, odhadem tak na deset let. Mělo to i značný dopad na činnost rozvědky v operativní oblasti, pokud jde o agenturu v německy mluvících zemích. Já jsem samozřejmě nic nevěděl o československých agentech v Americe, v Británii nebo ve Francii, ale německo-rakouský odbor byl do značné míry paralyzován. A v mých letech šlo o jeden z nejúspěšnějších odborů československé rozvědky.“

Ladislav Bittman zakončil své působení na Bostonské univerzitě s titulem emeritní profesor. Zkušenosti z práce v komunistických tajných službách popsal i v několika knihách, které byly vydány v USA, Německu, Indonésii, Španělsku a Kanadě. Po ukončení akademické kariéry se věnoval výtvarnému umění. Rozhovor s Ladislavem Bittmanem, z něhož jsme se svolením autora citovali některé pasáže, je k dispozici kompletní v Paměť a dějiny 4/2012.


Major Ladislav Bittman v Černém jezeře během operace Neptun v roce 1964 (foto archiv Lawrence Martina)

Připravil MARTIN VACEK



Související: