KNIŽNÍ TIP: Ze studnice informací

(15. 6. 2023) – Ze zdánlivě všední a nezajímavé věci – problematiky stížností v komunistickém Československu – se stalo téma, které nakonec vydalo na celou knihu. Ústav pro studium totalitních režimů vydává spolu s Technickou univerzitou v Liberci publikaci Ze studnice informací s podtitulem Příspěvek k problematice stížností v komunistickém Československu.

Sborník samotný je souhrnem příspěvků, které zazněly na semináři Česko-slovenské vztahy konaném tradičně na konci letních prázdnin v Liberci na půdě tamní Technické univerzity. Problematika stížností v Československu v letech 1948-1989 byla tématem jejího 30. ročníku v roce 2021. „V dochovaných stížnostech i rozborech jejich vyřizování se odrážejí klíčové problémy, s nimiž se lidé potýkali, zároveň tyto dokumenty poskytují cenné svědectví o proměnlivých hranicích vlivu vládnoucí komunistické strany a (ne)schopnosti adekvátně využít ˏstudnici informacíˊ, do níž v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století vhodilo každý rok svou žádost/stížnost přes 125 tisíc československých občanů,“ píše v úvodním materiálu Fenomén stížností v komunistickém Československu v knize Tomáš Vilímek.

K ujednocení vyřizování stížností, oznámení a podnětů občanů došlo na konci první dekády existence komunistického režimu, a to vládní vyhláškou z 1. října 1958. Ta charakterizovala stížnost jako „podání pracujících nebo jejich organizací učiněná především v jejich vlastním zájmu“. Zdůrazněna ve vyhlášce byla také „ochrana stěžovatele před šikanováním“ a že vůči stěžovateli nesměly být podnikány „přímé či nepřímé zákroky“. „Z jednotlivých rozborů i stížností samotných vyplývá, že praxe byla značně vzdálena od zákonné úpravy a nic na tom nezměnilo ani právo ˏobracet se k zastupitelským sborům a k státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmiˊ, zakotvené v článku 29 ústavy z roku 1960,“ uvádí dál Tomáš Vilímek. Podle něj se až příliš často stávalo, že stížnost skončila na stole kritizovaných úředníků či funkcionářů, kteří se posléze snažili „vyřídit spíše stěžovatele než stížnost“. Nelze se tak proto divit, že řada občanů zvolila raději anonymní formu stížnosti.

Sborník o 338 stranách je po výše citované úvodní stati Tomáše Vilímka rozdělena do tří tematických oddílů. V prvním jsou shromážděny „stížnosti v případových studiích“ a jedná se například o stížnosti na Sovětskou armádu (autor Prokop Tomek), na neudělení devizového příslibu (Jan Rychlík), na normalizační režim (Norbert Kmeť), na věci motoristické (Michal Ulvr) či na porušování zásad socialistické zákonnosti, morálky a disciplíny (Jaroslav Pažout). Druhým oddílem jsou stížnosti ve filmové a televizní tvorbě, v jednotlivých příspěvcích jsou například probírány projevy nesouhlasu v československé kinematografii (Jan Bárta), motivy stížností v normalizačních televizních seriálech (Petr Bednařík) a stížnosti na vysílání Československé televize (Jaroslav Kratochvíl). Závěr knihy obstarává kapitola Stížnosti ve výuce a Iva Vachková ve své práci analyzuje proč a jak pracovat se stížnostmi občanů ve škole.

Stížnosti občanů v komunistickém Československu dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa pisatelů, ale poodhalují i rozmanité podoby jednání a strategií při prosazování osobních i celospolečenských zájmů. V zemích s nedemokratickým systémem vlády, vyznačujícím se potlačováním svobody projevu a absencí svobodných voleb a nezávislých médií, představují jeden z mála relevantních zdrojů pro poznání myšlení a nálad obyvatelstva, tedy „obyčejných lidí“. Publikace si klade za cíl přispět k pochopení tohoto tématu. Knihu Ze studnice informací si můžete zakoupit ve vybraných knihkupectvích nebo prostřednictvím internetu na stránkách knihkupectví Kosmas.

Příloha k 20stránkovému rozboru Výboru lidové kontroly ČSSR ze dne 15. 7. 1988 s hlavními poznatky z vyřizování stížností, oznámení a podnětů podaných občany

Zpracoval MARTIN VACEK