Jakub Šlouf o protestech průmyslového dělnictva 1945-1968

(2. 2. 2024) – Existovaly v období státního socialismu v Československu stávky? V jakých aspektech tehdejší zaměstnanci průmyslu souhlasili s vládní politikou a v jakých s ní naopak byli v zásadním rozporu? Které nástroje dělníci využívali k prosazování svých pracovních a sociálních zájmů? Jak moc byli se svými protesty úspěšní? A jakým způsobem jejich tlak ovlivňoval celkovou společenskou a politickou realitu? Na tyto všechny otázky se snaží odpovědět historik Jakub Šlouf ve své knize „Takový socialismus nechceme!“, kterou spolu s vydavatelstvím Akropolis vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

Pane Šloufe, vaše kniha je o protestech českého obyvatelstva v komunistické éře. Existovaly v té době v Československu tedy stávky? A proč?

Průmyslové dělnictvo v rámci tehdejší společnosti zaujímalo specifické postavení. V ideologické rovině se komunistická vláda odvolávala na to, že vládne v jeho jménu, a tím pádem se průmyslové dělnictvo těšilo specifickému ideologickému statutu. Zároveň bylo zvýhodňováno v materiální rovině a tato privilegia mu vlastně umožňovala poměrně často protestovat za své mzdové, sociální a pracovní požadavky. Stávky tak byly v éře státního socialismu překvapivě častým fenoménem. V období, které mapuje tato kniha, se podle dostupných pramenů odehrálo více než čtyři stovky různých stávek. A pravděpodobně jich bylo daleko víc, ale režim je nebyl na centrální úrovni schopen všechny evidovat.

Co mají protesty v daném období společného?

Vývoj kultury protestu průmyslového dělnictva byl poměrně dynamický, dá se říci, že základy kultury protestu se ustavily v roce 1945 během národní očisty, kdy v továrnách docházelo poměrně k masivnímu řešení otázky viny ve vztahu podřízených a nadřízených. Tyto faktory se pak do komunikace mezi dělnickými kolektivy v továrnách a managementy socialistických podniků přenesly i do období po únoru 1948. Dělníci hleděli na vedení továren a vedení závodních organizací komunistické strany jako na určitou novou vrchnost. A vlastně se vůči nim vymezovali podobnými strategiemi, jakými se dříve vymezovali v otázkách sociálních a mzdových vůči managementu kapitalistických firem. V některých případech to přerostlo v politické konflikty v ulicích, protože některá opatření vlády se dotkla nejen samotného dělnictva, ale i dalších složek společnosti. Největší vrchol těchto globálních sociálních protestů byl v roce 1953 v souvislosti s měnovou reformou.

„Pod pohrůžkou generálních stávek se průmyslové dělnictvo načas opět stává jedním z důležitých faktorů tehdejší doby“

Jak se kultura protestů vyvíjela v dalším popisovaném období?

Po roce 1953 nabírá dynamika sociálních protestů trochu jinou formu – dochází k výrazné depolitizaci konfliktů. Komunistická strana začíná chápat, že na stávky nelze pohlížet jen jako na nepřátelské akty, že je třeba je spíše považovat za určité signály nespokojenosti, kterým je třeba předcházet opatřeními v mzdové oblasti a vytvářením odpovídajících pracovních podmínek. V následných šedesátých letech pak zase dochází v souvislosti s decentralizací průmyslu a také s jakýmsi vymizením třídních identit v rámci společnosti k tomu, že dělnictvo se zapojuje více do společných protestů například se studenty. V tomto období se začínají stírat třídní rozdíly v mentalitě jednotlivých skupin obyvatelstva. Vše pak vyvrcholí v roce 1968. V letech 68-69 je opět vidět velká aktivizace dělnictva i v politickém slova smyslu. Pod pohrůžkou generálních stávek se průmyslové dělnictvo načas opět stává jedním z důležitých faktorů tehdejší doby.

Jak bývali protestující dělníci v prosazování svých požadavků úspěšní?

Dá se říci, že podstatná část stávek ve sledovaném období byla do určité míry úspěšná, protože bylo v zájmu komunistické strany vycházet dobře s průmyslovým dělnictvem jako celkem. Průmysloví dělníci tak měli – zejména po roce 1953 – solidní šanci vymoci si nápravu a zlepšení, pokud docházelo k různým pochybením ze strany managementu. Dokonce mnohé stávky vedly i k odvolání vedoucích úředníků závodu nebo stranických organizací v závodě. Dá se i říci, že v pozdějších šedesátých letech byli častěji stíháni příslušníci managementu, na jejichž pochybení stávky poukázaly než přímo iniciátoři oněch protestů.

Takže hlavní organizátoři protestů nebývali potrestáni?

U většiny menších stávek, které měly čistě mzdový charakter a nepřesahovaly do politické sféry, opravdu často k potrestání nedošlo. Horší situace nastala tam, kde se nějakým způsobem Státní bezpečnosti nebo vyšetřujícím orgánům podařilo najít linku, ať už reálnou nebo fiktivní, kterou bylo možno stávku spojit s nějakou aktivitou nepřátele režimu uvnitř závodu. Musíme si uvědomit, že po roce 1948 se do průmyslu dostává obrovské množství pracovních sil, které byly buržoazního původu a nepracovaly v továrnách dobrovolně. Komunistická strana si dávala pozor, aby nevytvářela tlak na dělnictvo jako celek, ale zároveň cíleně v závodech budovala agenturní sítě, aby zjistila, kdo tam šíří nějaké nepřátelské nálady. Z těch přibližně čtyř set evidovaných stávek ve zkoumaném období měla ale většina příčinu ve mzdových či pracovních podmínkách, těch politických, nebo které bylo možno vykládat v jistém politickém kontextu, bylo menší množství.

Nejvíce se stávkovalo ve městech v průmyslových odvětvích. Ale protestovalo se i na českém venkově?

Ano, v padesátých i šedesátých letech se nezřídka setkáme také se stávkami ve státních traktorových stanicích, v jednotných zemědělských družstvech apod. Nehovořilo se ale vždy o stávce, spíše třeba o odpírání předepsaných dodávek produktů apod. Ale také zde bývali protestující v řadě případů úspěšní.

„Jak strategie protestujících, tak strategie orgánů, snažících se stávky a protesty potlačovat, se samozřejmě v čase měnily“

Vaše kniha mapuje období 1945-1968. Stávkovalo se u nás i po tomto datu?

Protesty průmyslového dělnictva pokračovaly i za normalizace, byť v období největších normalizačních represí, jich bylo minimum. Ale je třeba zmínit, že generální stávka vyhlášená 27. listopadu 1989 do značné míry rozhodla o poměrně hladkém osudu vývoje revoluce, protože průmyslové dělnictvo se tím postavilo na stranu opozice a vedení komunistické strany ztratilo svou největší oporu mezi obyvatelstvem.

Kdyby na to přišlo, dokázal byste vy sám zorganizovat nějaký kolektivní protest? Získal jste studiem archivních materiálů k tomu potřebné know-how?

Jak strategie protestujících, tak strategie orgánů, snažících se stávky a protesty potlačovat, se samozřejmě v čase měnily. Spolu s tím se výrazně měnily i nástroje, které demonstranti, potažmo režim, používali. Takže poučit se můžeme, ale k přímé aplikaci to samozřejmě nevede. Nicméně, kdo by měl zájem stávky pořádat či potlačovat, jistě v knize „Takový socialismu nechceme!“ na některé své otázky odpovědi najde.

Děkujeme za rozhovor.

Knihu „Takový socialismus nechceme!“ s podtitulem Kultura protestů průmyslového dělnictva v českých zemích v letech 1945-1968 si můžete zakoupit ve vybraných knihkupectvích nebo prostřednictvím internetu na stránkách knihkupectví Kosmas.

Připravil (text a foto) MARTIN VACEK