Přestavba – pokus o změnu

Adamec v Motorpalu

Návštěva předsedy federální vlády L. Adamce v jihlavském podniku Motorpal Jihlava.

Otázky

  1. Jaké mohly být motivace Adamcových „spanilých jízd“ do závodů?
  2. Pokuste se zhodnotit vystoupení Adamce a vystoupení dělníka. Kdo vystupuje přesvědčivěji? Proč?
  3. Je oficiálně deklarovaný cíl návštěvy relevantní? Může problém, který je v příspěvku naznačen, vyřešit jednání Adamec–představitelé Motorpalu? Dozvíme se, proč Motorpal nestačí zásobovat vnitřní trh? Jaká může být funkce takto koncipovaného „kritického“ příspěvku?
  4. Pokuste se příspěvek zhodnotit z hlediska míry kritičnosti, přičemž tuto kritičnost vztáhněte a zhodnoťte k době rané normalizace, přestavby a k současnosti.

Nomenklatura a její výhody

Ukázka zachycuje perlustraci služebního vozu anonymního stranického funkcionáře příslušníky VB při běžné rutinní kontrole dokladů.

Otázky

  1. O čem vypovídá tato scénka?
  2. Co myslíte, dostal řidič pokutu?
  3. Porovnejte komentář šéfa a sekretářky. V čem se liší?

Přestavba

Sovětský systém, založený na byrokratickém centralismu a dirigismu, se dlouhodobě opožďoval v ekonomickém vývoji za svými kapitalistickými soupeři. Brežněvem praktikovaná doktrína stability vedla ke stagnaci. Ideologie se stala pouhou stafáží osobní moci, státní zdroje byly bezohledně kořistěny, byrokracii prostupovaly osobní zájmy, aktivizovaly se rodinné sítě, dočasně „upozaděné“ stalinským terorem (typickým produktem byl tzv. orientální komunismus praktikovaný ve středoasijských republikách). Neschopnost změny byla symbolizována bezmocnými starci. Smrt třetího sovětského šéfa během necelých tří let, v březnu 1985, ukázala nutnost změny. Předsedou ÚV KSSS se stal „mladík“ Michail Gorbačov. V průběhu několika let se pokusil o zásadní reformy, které měly obnovit výkonnost sovětského hospodářství a revitalizovat upadlou sovětskou morálku.

Mezi nejdůležitější pilíře jeho reforem patřila tzv. glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). Jeho ekonomické reformy byly ale polovičaté: na jednu stranu se snažil rozšířit zodpovědnost podniků za hospodářské výsledky, na straně druhé jim nevytvořil podmínky. Především právní rámec společnosti se příliš nezměnil, soukromé vlastnictví bylo nadále tabu a zahraniční kapitál se musel podrobit silným restrikcím. Gorbačovovy reformy byly navíc bojkotovány sovětskou byrokracií, obávající se ztráty navyklých privilegií. Politickou sebevraždou se pak ukázala svoboda slova, která dala sovětskému tisku mimořádnou moc. Sovětská média od roku 1987 prolamovala dřívější tabu, začala a tím přispívala k delegitimizaci vládnoucí ideologii. Bylo stále obtížnější přesvědčit veřejnost o supremaci ideologie přestavby v situaci, kdy média kritizovala její nedostatky. Složité vnitřní problémy SSSR ho tlačily k vstřícnější politice v zahraničních vztazích. Výsledkem byl konec konfrontace a studené války, nepochybně nejvýznamnější přínos Gorbačovovy vlády světovým dějinám.

Od roku 1988 se znovu objevily nacionální problémy na perifériích sovětského impéria. Neruské národy, dlouhodobě trpící útlakem ruské většiny, se pokusily využít situace k dekonstrukci poslední koloniální říše, potlačované spory mezi nimi vypluly na povrch s novou silou. Náhorní Karabach byl prvním, nikoli posledním takovým ohniskem neklidu. Následovalo neklidné Pobaltí a postupně i Ukrajina a Bělorusko. Gorbačov svou neobratnou reformní politikou vypouštěl z láhve jednoho džina za druhým, postupně přestal určovat agendu a jen reagoval na podněty, které přicházely. V této situaci už neměl čas ani prostor věnovat se vnějšímu impériu. Uvolnění svazků se satelitními zeměmi bylo zprvu zcela nepostřehnutelné, staré pořádky měly svou setrvačnost, ale brzy se ukázalo, že místním vládcům bude sovětská podpora chybět. Vojenská diktatura v Polsku už nemohla dále hrát s kartou sovětské intervence a musela zahájit s opozicí jednání. Pro maďarské komunisty byla Gorbačovova distance signálem k opuštění polovičaté Kádárovy politiky a k zintenzivnění reforem, které vedly až k opuštění komunismu. Vládci Rumunska, Bulharska, NDR a Československa reagovali úlekem a zmatkem. Občas sice nepohodlná a ponižující, ale ochraňující sovětská protekce byla minulostí.

Pro československou vládnoucí garnituru byla přestavba dvojnásob nebezpečná. Nejenže přinášela komplikace ve výkonu moci, ale znamenala i ideologickou diverzi. Její ideová východiska byla velice podobná pražskému jaru. Legitimita normalizační elity přitom stála právě na odmítnutí Pražského jara jako kontrarevoluce. Nutnost odmítat Pražské jaro a hlásit se k přestavbě představovala pro normalizátory kvadraturu kruhu. Většina normalizační elity byla nějakým způsobem s Pražským jarem spojena. Mnozí se v něm angažovali, ale včas přešli na správné pozice, někteří dříve (Biľak), někteří později (Husák). Nesourodost normalizační nomenklatury nebyla v časech sovětského protektora tolik viditelná, a především nehrála významnou roli. S ústupem sovětské angažovanosti vystoupila na povrch a vedla k fragmentarizaci této skupiny. Objevila se řada skupin a skupinek, které ovšem postrádaly vnitřní soudržnost a étos. Jejich pojítkem byly většinou osobní zájmy, pokusy klasifikovat je z hlediska ideových východisek vesměs selhávají. V československém prostředí chyběl v prostředí vládnoucí vrstvy jakýkoli ideový nebo ideologický koncept, chyběli vizionáři, byli tu pouze technologové moci, kteří se ovšem byli schopni pohybovat pouze ve skleníkovém prostředí normalizačního režimu.

Technologie moci v pozdní normalizaci předpokládala schopnost orientovat se v proměnlivých mocenských hierarchiích nomenklatury a především v osobním portfoliu, sympatiích a antipatiích nejmocnějších. Standardní politické techniky – komunikace, reflexe, pohotovost, charisma atp. nehrály žádnou roli. Na tom nic nezměnila ani přestavba. V této svérázné sociokulturní nice znamenala především přizpůsobení slovníku novým podnětům z centra. Namísto „klidu na práci“ a „budování“ se objevila „potřeba dialogu“. Výčet úspěchů byl vystřídán výčtem problémů, akcentovala se „složitost podmínek“, „obtížnost“, věcný obsah politických sdělení ovšem zůstal stejný: správná je pouze jedna cesta, dialog je přes verbální preference vylučován, opoziční názory denuncovány.

V rámci normalizačních elit existovala jistá rivalita mezi elitami státní a stranické byrokracie. I když se obě skupiny prolínaly, přece se státní exekutiva považovala za kompetentnější než stranická. Především u technokratické vrstvy inženýrů a expertů „fungovala“ hrdost na vlastní profesionalitu, která nebyla nutně výsledkem protekcí a sociálních kompetencí, ale ryze odborných kvalit. K členství ve straně přistupovali tito technokraté ryze pragmaticky jako k nutnému zlu. Aktivně režim udržovali, ale nijak nelpěli na jeho konkrétní podobě. Právě tato vrstva mohla získat z přestavby nejvíce.

Další skupinou volně svázanou s komunistickou stranou, kterou přestavba aktivizovala, byla „strana vyloučených“, tedy „osmašedesátníci“, kteří byli postiženi normalizačními čistkami. Přestože strávili dvacet let mimo oficiální struktury (někteří aktivně v disentu, jiní v ústraní), považovali ideovou příbuznost Pražského jara a přestavby za svou vstupenku do vysoké politiky. Byl ustaven klub Obroda, který přestavoval nejvlivnější politickou skupinu mimo oficiální struktury. Tato opozice nebyla motivována odporem proti komunismu jako takovému, ale pouze odstraněním jeho normalizační varianty, a usilovala o návrat k ideálům Pražského jara.

Společnost byla vůči přestavbě spíše ostražitá. Permanentní politická disciplinace normalizace vedla k apatii a kvazipřestavba československého ražení nedávala příliš nadějí ke změně. Personální výměny v rámci přestavby byly spíše kosmetické a důvěru veřejnosti si noví „muži přestavby“ příliš nezískali. To platilo zcela jistě o novém šéfovi strany, jímž byl od roku 1987 Miloš Jakeš, nevýrazný aparátník bez jakéhokoli charismatu. Perspektivnější se jevil Ladislav Adamec, od roku 1987 předseda české, o rok později federální vlády. Adamec se snažil o vstřícnější politický styl a změny v hospodářství. Jeho mocenská pozice byla ovšem slabá.

Přestavba tak v Československu nejvíc rezonovala v původní, sovětské verzi. V důsledku Gorbačovových reforem byly sovětské noviny a časopisy nejliberálnějšími tiskovinami, které byly v Československu oficiálně k dostání. Popularita samotného Gorbačova byla v ČSSR zcela mimořádná, jak dokázala jeho návštěva v dubnu 1987. Gorbačov byl československou veřejností vítán jako symbol změn a naděje na tyto změny, i když sám neměl v úmyslu Československo ze sféry vlivu propustit. To, že se tak nakonec stalo, nebylo výsledkem Gorbačovovy politiky, ale spíše jeho neschopnosti a slabosti. Přestavba se tak stala jedním z důležitých předpokladů demokratizace, ovšem způsobem, jaký její architekti nepředpokládali.