Demonstrace

Demonstrace v Praze během roku 1989

Ukázka obsahuje koláž dokumentárních zásahů VB proti demonstracím, které se konaly v průběhu roku 1989 (tzv. Palachův týden v lednu, srpnové demonstrace, září). Dokumentární záběry jsou zpočátku mixovány se zvukovou stopou pocházející z normalizačního pořadu o VB. Kombinace zvuku a obrazu vytváří ironické napětí. Během ukázky se postupně ironický nádech vytrácí a zůstává pouze dokumentární pohled.

Otázky

  1. Pokuste se odhadnout, proč je na začátku ukázky užit ironizující komentář. Tušíte, z jakého typu pořadu tvůrci tento komentář vybrali?
  2. Proč asi z druhé poloviny ukázky ironie mizí?
  3. Co vypovídá takovýto druh represe o povaze pozdně normalizačního režimu?

Policejní brutalita

Sestřih záběrů kameramanů Originálního videojournalu z demonstrací roku 1989, zachycující projevy policejního násilí proti demonstrantům. Koláž je podbarvena doprovodnou hudbou.

Otázky

  1. Jak byste reagovali v dané situaci?
  2. Je násilí legitimní prostředek politické komunikace?

1. máj za přestavby

Ukázka přináší poetickou úvahu o významu 1. máje jako symbolického data, které spojuje společnost a inspiruje ji k dalšímu rozvoji. Je reprezentativním vyjádřením normalizačního étosu.

Otázky

  1. Jaký byl asi cíl takovéto reportáže?
  2. Jaké hodnoty jsou v reportáži deklarovány?
  3. Jak byste hodnotili promluvy návštěvníků v reportáži? Pokuste se zhodnotit především výstup vousatého pána v závěru příspěvku.
  4. Jaký měly asi ohlas takovéto reportáže mezi veřejností?

Petr Placák – vzpomínka na srpnové demonstrace

Stručná vzpomínka jednoho z organizátorů protirežimních demonstrace na uspořádání první srpnové demonstrace v roce 1988.

Otázky

  1. Jaké nebezpečí s sebou neslo pořádání demonstrace?

Demonstrace v 80. letech

Normalizační režim byl založen na přísné kontrole veřejného prostoru. Posledním svobodným vystoupením veřejnosti byly demonstrace u příležitosti 1. výročí okupace země sovětskými vojsky. Pak se nadlouho veřejnost atomizovala do soukromých, víceméně uzavřených, společností (jednou z nich byla i „paralelní polis“ chartistů), které se pokoušely svou svobodu realizovat alespoň v omezeném privátním prostoru.

Veřejný prostor byl na dlouhá léta vyhrazen pouze režimním rituálům souhlasu. Veřejnost, ale i disent s tím byli srozuměni a nesnažili se jej obsazovat. První vlaštovkou naznačující změnu byla demonstrace 10. prosince 1987 u příležitosti Dne lidských práv, kterou zorganizovala na Staroměstském náměstí Charta 77. 25. března následujícího roku zorganizovaly neformální katolické iniciativy v Bratislavě tzv. svíčkovou demonstraci za náboženská a občanská práva. Té se zúčastnilo několik tisíc demonstrantů, kteří své postoje manifestovali symbolickým zapálením svíčky. Demonstrace byla rozehnána vodními děly, do demonstrujících najížděly policejní vozy.

Cyklus pravidelných demonstrací však zahájila až demonstrace u příležitosti dvaceti let okupace v srpnu 1988. Iniciátory této akce byly iniciativy České děti a Nezávislé mírové sdružení, které sdružovaly především mladší disidentskou generaci. Demonstrace byla opět tvrdě potlačena. Také demonstrace na Václavském náměstí u příležitosti výročí vzniku ČSR byla rozehnána za použití vodních děl a obušků. Výjimku z této represivní politiky představovala reakce na žádost nezávislých skupin uspořádat demonstraci 10. prosince, opět u příležitosti Dne lidských práv. Úřady ovšem demonstraci vyhradily daleko menší Škroupovo náměstí.

Konfrontační cyklus opět zahájil tzv. Palachův týden 15.–21. ledna 1989, kdy se konaly demonstrace u příležitosti sebeupálení Jana Palacha na protest proti plíživému nástupu občanské rezignace. Dalším pokusem opozičních skupin upozornit na své politické požadavky byla prvomájová demonstrace na Václavském náměstí. Vzhledem k tomu, že se zde konala prorežimní manifestace, účinek těchto demonstrací byl omezený, neboť většina demonstrantů byla z náměstí vytlačena. K dalším demonstracím došlo v srpnu 1989 na Václavském náměstí za účasti zahraničních hostů, především z Maďarska. K posledním demonstracím došlo v říjnu 1989 u příležitosti výročí vzniku ČSR. Další pak byly naplánovány na prosinec, opět u příležitosti Dne lidských práv. Vzhledem k dynamicky se vyvíjející situaci v listopadu však už k nim nedošlo.

Význam demonstrací ve spektru opozičních aktivit je hodnocen rozporně. Na jednu stranu se často konstatuje jejich omezený dopad na veřejnost. Účast na nich totiž v zásadě nerostla (pohybovala se v řádu několika tisíc lidí) a dokladovala tak relativní slabost československé opozice (ve srovnání s Poláky, ale od léta 1989 i s východními Němci). Na straně druhé pořádání demonstrací bylo výrazným posunem v aktivizaci opozice. Dosavadní „legalistický“ přístup nepřinášel příliš výsledky (moc dialog neustále odmítala) a otevřenější konfrontace s mocí opozici organizačně i morálně stmeloval, řešení praktických problémů tlumilo nastupující diferenciaci opozičních skupin. Konečně demonstrace znamenaly otevření se disentu „šedé zóně“, a přestože výsledky byly spíše frustrující, vedly k osvojení dovedností, návyků a organizačních struktur, které byly využity v listopadu 89. Demonstrace v 80. letech je tak s odstupem času možné vnímat jako jistou „přípravu“ na generální střetnutí v sametové revoluci.