Fučíkův odznak – ukázka textu II.

Soudružka kniha

A která kniha je dobrá? A na to můžeme odpovědět: ta kniha má předpoklady být dobrá, která je pravdivá. Ta kniha, která pomáhá budovat lidstvu lepší zítřek. Jak kniha může pomáhat budovat? Vždyť knihy jsou sestaveny z mrtvých liter seřazených na papíře, a ty litery popisují buď to, co se skutečně stalo, nebo to, co si její autor myslel! Jak by nám mohla pomáhat? A kniha může pomáhat! Dobrá kniha pomáhá člověku v jeho životě, pomáhá mu v práci, pomáhá mu budovat republiku. I taková zábavná knížka. Vezměme třeba Příběh opravdového člověka nebo Jak se kalila ocel. Čtete si knihu a jste plně zaujati dějem, hltáte stránky, na kterých Meresjev či Pavka Korčagin konají hrdinné činy, naplnění láskou k své vlasti, vlasti, která nemá žádných vykořisťovatelů. Čtete a najednou se vám zachce být také takovými, jako byl Meresjev nebo Korčagin: a najednou dostanete takovou chuť do práce, chce se vám vstát a vyhrnout rukávy a třeba křičet hurá a dělat jako Pavka na té zimní brigádě, kdy stavěli trať – jste silní vědomím, že jste zdraví a mladí, plní života a slunce… Přijdete ráno do práce a na mysli vám vyvstane obraz Meresjeva: neřekneš si: Teď do toho půjdu taky tak?

O práci čtenářského kroužku (1950): s. 11.

Možné otázky

  1. Jaká kniha je dobrá a jaká špatná? Jaké funkce výše citovaná brožura spojuje s působením dobrého čtiva?
  2. Proč by měl člověk vlastně číst, k čemu čtení slouží?
  3. Dokážete dnes tyto ukázky číst s vážnou tváří, nebo ve vás vzbuzují spíše ironické pousmání? Kde se rodí toto dvojí čtení? Jak to, že my se spíše smějeme a mladí svazáci z padesátých let byli příkladem Fučíka, Korčagina, Meresjeva často upřímně nadšeni?
  4. Dokážete definovat jiný model čtení? Z jakých dalších důvodů může člověk číst, co jiného mu může četba nabídnout? Jaké způsoby čtení tento ideologický model ignoruje?

Kontext

Postavu letce Alexeje Meresjeva zachytil v románu Příběh opravdového člověka (1946) sovětský spisovatel Boris Polevoj. Příběh pilota, který byl nacisty sestřelen nad divočinou, přes vážná zranění se doplazil přes frontu zpět, musely mu být amputovány obě nohy a on přesto znovu na protézách vzlétl k bojovým letů, zpracoval Polevoj na základě skutečného příběhu sovětského stíhače Alexeje Petroviče Maresjeva. Zvýraznil přitom heroické prvky, příběh tak působil spíše jako legenda. Propaganda akcentovala především Meresjevovo úsilí, jeho nezdolnou vůli, s níž překonal bolest a dokázal se vyrovnat se svým tělesným postižením. Meresjev se stal dokladem toho, že pro sovětského člověka není nic nemožné. Pavka Korčagin představuje hlavního hrdinu románu Nikolaje Ostrovského Jak se kalila ocel (1932). V tomto případě se jedná o údajně autobiografický příběh nesmělého a slabého mladíka, jenž v sobě dokáže objevit sílu a s odvahou vstoupí do řad revolucionářů. Aktivně se účastní revolučních bojů a též následného budování socialismu v sovětském Rusku. Účastní se komsomolské stavby tratě, jež zachrání ohrožené město Kyjev před mrazem. Posléze na následky zranění a vysílení ochrne a oslepne. I tak však dokáže být užitečný lidu, když (právě jako Ostrovskij) sepíše svou zpověď. Tato kniha dodá vzor a sílu tisícům jiných, jemu podobných lidí. Oba romány vycházely v obrovských nákladech a byly též zfilmovány: Příběh opravdového člověka v roce 1948, Ostrovského román hned třikrát – v letech 1942, 1956 a 1975. Též filmové verze těchto románů byly nabízeny v rámci plnění Fučíkova odznaku.